Jih proti Severu: Nejhorší milostný příběh všech dob

Já už jsem přečetla hodně, ale ještě nikdy se mi nestalo, že by se mi z toho, jak příběh skončil udělalo fyzicky zle. To platilo jen do do chvíle, než jsem u druhého dílu Jihu proti Severu zjistila, že stránky jaksi došly a že tohle je opravdu konec.

Dejte si pozor, článek obsahuje spoilery. V podstatě se celý můj článek bude týkat konce.

Obecně je Jih proti Severu skvělý román a Pulitzerovu cenu si rozhodně zasluhuje. Ale ten konec? No to se autorka asi zbláznila ne? Přes 1500 stránek si čteme o tom, jak se Scarlet prodírá těma nejhoršíma sra*kama, které život může jednomu člověku nachystat. I když je příšerná čarodějnice, pokaždé v sobě najde sílu, odvahu a naději, aby šla dál.

Celou tu dobu čekáme, až Scarlet a Rhetovi dojde, že se navzájem milují a ve chvíli, kdy konečně očekáváme vysvobozující happyend jsme místo toho vrženi do nejhorší situace, jakou může člověk zažít? Když teda nepočítám smrt milovaného dítěte, ale to jsme zažili jen pár stránek předtím. Pokud ale pomineme tohle, co může být v životě dospělého člověka to nejhorší?

Když vás před přestane milovat člověk, kterého milujete.

Na světě není horší pocit.

Není.

V tu chvíli svět přestane dávat smysl, nic nemá smysl a před vámi se rozprostírá jen nekonečná černota. Bez lásky nic nemá smysl. Osobně dokážu snést prakticky cokoliv, ale musím vědět a cítit, že mě ten druhý miluje. Hořký konec knížky přišel nečekaně, bez varování a mně je z něj fakt upřímně zle. Připomněl mi nejhorší chvíle v životě, tu nekonečnou bolest, kdy nic nedává smysl.

Scarlett od A. Ripleyové

Na druhou stranu obrovsky cením vznik knihy Scarlet. Ještě jsem ji nečetla, ale rozhodně se na ni chystám. Já ten šťastný konec prostě potřebuju a věřím, že v téhle knize ho získám.

Poruším tím sice jedno ze svých pravidel a to, že „dílo autor, který ukradne postavy jiného autora a dá jim další příběh, je prachsprostý zloděj a jeho dílo si nezaslouží uznání.“ ale v tomhle případě si nemůžu pomoc. Já ten happy end potřebuju snad víc než kyslík.

Poslední stránky Jihu proti Severu prostě přinášejí tolik bolesti a utrpení a já se cítím okradená o happy end, kdy by si člověk mohl vydechnout a říct si, že i když to bylo kruté, přece jen to mělo nějaký smysl.

Ale bez happy endu to prostě smysl nemá.

A mě ten konec tak sebral, že si prostě nedokážu vymyslet svůj vlastní happyend.

Protože, když vás ten druhý už nemiluje, nezbývá nic,

Láska je to nejvíc na světě. Nic nemá větší cenu než láska a o nic by se nemělo tolik pečovat jako o lásku. To říkám celý život. Vždycky jsem tomuhle věřila i dávno předtím, že jsem sama lásku zažila. A budu tomu věřit až do smrti.

Pravá láska je to nejvíc, co může být.

P.S. Pokud vás zajímá knížka, která se mi pro změnu líbila, zkuste Ďábel na jaře.