Bylo krátce po půlnoci, když zaslechla hlasité zvuky. Křik a rány nabývaly na síle. Opatrně vstala, aby nevzbudila Ondřeje. Zamilovaně se usmála, vždycky měl tak tvrdé spaní. Přes noční košili si přehodila pláštík a vyšla ven z cely, aby se podívala, co se děje. Na chodbě už se scházely další sestry. Zmatené a rozespalé, nechápaly, co se děje. Co je to za zvuk?

Jak křik sílil začínaly rozeznávat jednotlivá slova.

„Děvky, nevěstky, satanovy milenky, čarodějnice, hříšnice…!“

Vystrašeně se po sobě dívaly. Věděly, že v městečku se lidem nelíbí svobodný život, který jim opat povolil tu žít. Sice byly nevěstami Kristovými, ale opat vždy říkal, že to se vyplní až na nebesích a neviděl důvod, proč by tady na zemi nemohly žít běžný pozemský život, když zároveň budou dobře sloužit Bohu. Dovolil jim tu mít své muže.
Nikdy nebyla tak šťastná, jako když se dostala sem do Dolních Kounic a mohli s Ondřejem konečně dát průchod své lásce a neskrývat se věčně jen ve stínech. Zdá se ale, že tomu je teď konec. Nebylo to poprvé, co se místní měšťané před klášterem bouřili, ale dnešek byl jiný. Křik byl hlasitější a výkřiky vzteklejší. Bála se, že tentokrát opat tlaku měšťanů podlehne a svobodu jim zase odebere. Nedovedla si představit život bez Ondřeje, který se právě vynořil z cely.

Byl celý rozcuchaný a obličej měl ještě změkčený spánkem. Milovala ho. Milovala ho tak strašně moc, jak jen jeden člověk může milovat druhého.

„Co se děje? zamručel a bylo vidět, že se mu situace před klášterem vůbec nelíbí.

„Zase si přišli stěžovat měšťané a dneska jsou obzvláště vzteklí,“ odpověděla a přitiskla se k jeho silnému tělu, aby z něj mohla čerpat sílu a oporu.

„Puritáni!“ zamručel Ondřej znechuceně. „Jakoby každý z nich nezvedl každou sukni, která se kolem něj mihne. Polovina z nich má levobočka a ne, jen jednoho!“

Ze tmy se vynořil opat a kolem něj se zhlukovali další muži jeptišek. Byl to starší muž s rozvážným pohledem. I když nebyl vysokého vzrůstu měl srdce lva. Byl to právě on, kdo ve svém klášteře povolil jeptiškám na tu dobu věc nevídanou. A stál si zatím, i když mu Řím hrozil exkomunikací. Nakonec se díky jeho vlivné rodině a zlatu umístěnému do správných kapes dospěl Řím k názoru, že se nebude s malým klášterem kdesi v Čechách rozčilovat. Mají přece na starosti důležitější věci. A tak se stal Rosa coeli svobodný.

„Nedá se nic dělat, musíme jim otevřít a vyslechnout je. Snad se podaří, aby brzy v míru odešli a my mohli jít spát. Za nedlouho bude svítat a zvonit na ranní bohoslužbu,“ prohlásil opat rezignovaně. Nebavily ho věčné při se zaostalými mešťany, ale nechtěl se podvolit jejich nátlaku. Systém, který v klášteře zavedl mu připadal správný a nic na světe ho nemohlo přinutit jednat jinak.

Brány kláštera se otevřely a dovnitř vběhli rozzuření muži ozbrojení loučemi, vidlemi, cepy a také noži, účastnil se totiž i celý cech řezníků.

„Proč tu po nocích křičíte a nedáte nám spát?“ otázal se jich přísně opat.

„Už nebudeme dále snášet tento výsměch Bohu! Jeptišky, to tak! Kurvy jsou to!“ vykřikl Čtyřprstý Jonáš. Předseda cechu. Před pár lety si při práci usekl malíček a od té doby se mu říkalo Čtyřprstý.

„O našem klášteře ví v Římě, vědí, jaká pravidla jsem tu zavedl a jsou s tím v míru. Chcete snad tvrdit, že rozumíte bohu lépe než svatá rada?“ otázal se přísně opat.

„Jen lži a faleš! Kdoví, jak to bylo. Nikdy tu nikdo z Říma nebyl a nic nám neřekl!“ Hanba! Vykřikl a zbytek davu se k němu přidal skandováním „hanba“ a dalších výkřiků.

„Nebudu se s vámi hádat uprostřed noci!“ prohlásil opat. „Běžte domů a ráno přijďte zpět sem na Rosa coeli a můžeme si v klidu promluvit.“

„Nikam nepůjdeme! Jsme dobří křesťané a nebudeme se na tuhle peleš hříchu dál dívat!“ vykřikl Čtyřprstý Jonáš a postoupil dopředu. Zdálo se, se že si ho měšťané zvolili jako svého mluvčího.

To si vybrali skvěle, ušklíbla se do tmy. V minulém roce ubil svou ženu, za to že mu porodila třetí dceru a děvečka, která mu dala v hospodě facku, když se po ní sápal, po pár dnech zmizela, jako by se po ní slehla zem. Jen Jonášovo maso chutnalo nějakou dobu jinak. Jen pár lidí to napadlo a ještě méně z nich si tu myšlenku připustilo. Promluvit se neodvážil nikdo. Řezníci byli vzteklí a nebezpeční a Jonáš je všechny ovládal. Byl předseda cechu a ze všech nejbohatší, nejzuřivější a nejnebezpečnější.

„Bratře Jonáši, řešíme to stále dokola. Naše sestry jsou dobré ženy, oddaně slouží Kristu a až se k němu na nebesích připojí, budou mu dobrými manželkami. To ale neznamená, že se musí zde na Zemi vzdát radostí života,“ prohlásil opat smířlivě.

„Každý z nás má na duši dost šmouh, ze kterých se bude před Hospodinem zodpovídat, ale v této věci zůstává mé srdce čisté. Můžeš říct o sobě to samé?“ obrátil přísně k Jonášovi.

Bylo zjevné, že ho zaskočil. Nečekal, že by měl opat tu odvahu naznačit, před celou vesnicí, že nemá čisté svědomí? Přece nemohl vědět o Markétě. Dal si přece sakra pozor, aby ji nikdo neslyšel, když si s ní vyřizoval účty a když s ní skončil postaral se, aby se to nedozvěděla živá duše. Občas se mu sice v noci zdálo, že znovu slyší její křik, ale to mohl být jen vítr v korunách nebo dobytek v chlívě.

„Mé svědomí je čisté, jsem počestný vdovec a otec tří dcer!“ štěkl opatovi v odpověď, ale opat se nezalekl. „Jsi si jistý bratře? A co nebohá Markéta, jsi si jistý, že ta na tvém svědomí neleží?“ přitlačil opat, který začínal mít celé té absurdní situace dost.

„Netuším, o čem to mluvíš!“ vykřikl Čtyřprstý Jonáš o stupeň vyšším hlasem. Ještě nikdy se ho nikdo neodvážil konfrontovat s podezřením, že by za Markétiným zmizením mohl stát on.

„Kdož jsi bez viny, hoď kamenem!“ a to ty nejsi,“ pronesl opat a otočil se k odchodu. Myslel to tak, že nikdo nemá svědomí úplně čisté, ale Jonáš to pochopil jinak. Černé svědomí mu však našeptalo, že byl právě před celým městečkem obviněn z vraždy a z toho koukala oprátka.

Musel začít okamžitě jednat. Tohle nemůže nechat jen tak. Hlavou mu pořád znělo „kdož jsi bez viny, hoď kamenem! kdož jsi bez viny, hoď kamenem! kdož jsi bez viny, hoď kamenem!…“ zdivočelý pohled mu padl na kámen u jeho nohou. Celý zdivočelý panikou a zborcený studeným potem jej zvedl a mrštil po odcházejícím opatovi.

Trefil se!

Když se opat s výkřikem zhroutil k zemi Rosa Coeli, kde zůstal nehybně ležet. Zdálo se, že se svět na okamžik zastavil.

Pak vypuklo peklo.

…………….

#Zápisky z mého výletu na Rosa coeli do Dolních Kounic

#Pokračování Jeptiška z Rosa coeli 2

The post Jeptiška z Rosa coeli #1 appeared first on Nemožné je možné.

Knihu nedáte z ruky!

Bohatý táta, chudý táta je neskutečně čtivě napsaná. Autor čtenáře nenápadně vtahuje do příběhu svého dětství a životů svého bohatého i chudého táty. Postupně se propadnete do příběhu a ani si neuvědomíte, že čtete naučnou  literaturu a rozšiřujete si své základní finanční vzdělání. Ale přesně to se děje. Na jednoduchých příkladech autor vysvětlí, jak se coby devítiletý kluk začal učit chápat základy ekonomie, obchodu, investování a podnikání. Je to tak jednoduché, že to pochopí každý.

Jste bohatí pokud váš pasivní příjem pokryje vaše výdaje

Základem všeho je pasivní příjem. Robert Kiyosaki vám na svém životním příběhu ukazuje, jak začít takový pasivní příjem budovat. Klíčem je nekupovat pasiva, ale kupovat aktiva. Pasiva vám peníze z peněženky vytahují, kdežto aktiva tam peníze přináší.

Investiční aktiva jsou například P2P půjčky, akcie, nemovitosti, kryptoměny, obligace, investiční fondy, dluhopisy.… Možností je spousta. Liší se však výší zisku, který vám přináší a mírou nebezpečí, že o své peníze přijdete.

Škola vychovává otroky

Robert Kiyosaki ve své knize často kritizuje klasické školní vzdělávání, kde zcela chybí výchova k finanční gramotnosti a já s ním naprosto souhlasím. Školy dnes vychovávají zaměstnance, kteří se poté, co vylezou ze školy stávají otroky. Figurky uvězněné v „krysím závodě“. Krysím závodem autor myslí bezvýchodnou situaci, do které se člověk ve chvíli, kdy má tak vysoké každoměsíční náklady, že už do práce chodit musí. Častý spouštěč je například hypotéka. Ve chvíli, kdy si vezmete hypotéku a splácíte měsíčně třeba 10 000 Kč jste se chytili. Už nemůžete přestat pracovat. Nemůžete z toho kolotoče odejít, dát si pauzu, přehodnotit to a začít znovu a jinak. Ne, máte smůlu, protože v každém měsíci vás čeká další splátka. A do toho musíte dům udržovat, opravovat a další a další peníze tečou pryč. A vy každý den, ať chcete nebo ne musíte zpátky do práce vydělávat na majitele firem, stát a další, protože všechny ty živíte.
Kiosaki vám napoví, jak z toho ven. Bude učit vás, jak nebýt zaměstnancem, ale zaměstnavatelem.

Změnila jsem svůj přístup

Kniha Bohatý táta, chudý táta mě opravdu zaujala. Některé rady při přišly naprosto banální a šokovalo mě, že by je někdo mohl neznat. Na druhou stranu některé byly opravdu zamyšlení hodné a sama jsem do určité míry přehodnotila svůj přístup k financím a rozhodla jsem se některé z principů knihy zkusit. Peníze mě vždycky bavily a zkusím, kam mě Robert Kiyosaki se svou  knihou dovede.

Co dalšího jsem ohledně investic ve vodách internetu vypátrala napíšu další články. Zkuste to taky a nebo se jen bavte, při sledování mých pokusů. Je to na vás

Pokud víte o někom, kdo je s financemi na štíru a neví, jak z toho ven, pořiďte mu knihu Bohatý táta, chudý táta , nebo mu sdílejte tenhle článek. Nebo mu poraďte investiční platformu Fondee, na které mu peníze zhodnotí odborníci.  Snad ho to pošoupne správným směrem ke svobodě.

The post Recenze: Bohatý táta, chudý táta od Roberta Kiyosakiho appeared first on Nemožné je možné.

Dnes je hrozně moderní, říkat každému psu nebo kočce bez PP, že je z množírny, že skoční v útulku, ubírá místo na světě útulkovým psům a jak je to hrozné.
Ale je obrovský rozdíl mezi tím, kdy je fena držená v kleci a dvakrát do roka má štěňata, tak dlouho dokud to vydrží nebo, když má vaše milovaná a hýčkaná fena bez papírů jednou, dvakrát za život štěňata s vaším bezpapírovým psem.

Jistě, není to úplně zodpovědné, ale pokud najdete všem mrňousům z takhle vzniklého spojení domov a nezříkáte se odpovědnosti jim v případě nouze pomoc a ujmout se jich zpět a najít jim nový domov, tak „vo co go“? Jediné skutečné riziko, které tu vidím jsou nemoci, ale pokud necháte oba rodiče testovat, tak už nevidím žádný problém.

Takhle se narodila Ciri. Máma amstaff, táta amstaff X pitbull. Nemá papíry a ani její rodiče je nemají. Jenže!

Oba rodiče a jejich majitele VB znal několik let a jejich štěně chtěl právě kvůli tomu, že se osobně přesvědčil o výborných povahových vlastnostech obou rodičů. Ciri  do nového domova putovala se startovacím balíčkem a rodina jejích psích rodičů se i nadále zajímá o její osud i všech ostatních štěňat z vrhu a kdyby se stalo, že by se některý z nových majitelů musel svého psa vzdát, snažili by se situaci řešit stejně jako kterýkoliv jiný „opravdový“ chovatel. Protože tohle není o PP a bez PP, ale o lásce ke psům.

Je pravda, že osobně bych příště raději volila psa s PP, protože se bojím ataxie apod. přesto, kdyby Ciriina mamka (bohužel je po kastraci) měla další štěňata neváhala bych a dala bych mu před psem s PP přednost, protože štěňátka z téhle kombinace jsou perfektní.

To, co chci říct, je to, že jestli pes skončí v útulku nebo ne, není otázka s PP nebo bez PP. Je to o jeho majitelích. Pokud svého psa milujete, nevzdáte se ho. Prostě najdete řešení, aby mohl zůstat s vámi.

Myslím si, že tvrdit, že „naše“ Ciri pochází z množírny je drzost, nehoráznost a urážka všech psů, kteří z množíren skutečně pochází a proto vznikl tenhle článek. Výjimečně ne jako opěvování nejmilovanějšího pejska na světě, ale jako upozornění na zvěrstva, které se před pár dny odhalilo na Vysočině, konkrétně v Kamenici nad Lipou. Veterináři tu u „chovatelky“ odhalili přes 200 (!!!) týraných psů. O tom, v jak strašných podmínkách byli psi chovaní se můžete přesvědčit pod odkazem. A pokud máte opravdu silný žaludek, tak vám dolů dám pár fotek z Facebooku brněnského psího hospicu Dejte nám šanci, z.s., který dlouhodobě sleduji, a který přijal deset z týraných psů do své péče.

„Podle veterinární správy se jedná o výjimečný a odstrašující příklad. Všech více než dvě stě psů bylo v zoufalém stavu. Byli zavření v klecích, váleli se ve vlastních výkalech„, to tvrdí oficiální novináři, kteří si nemohou nebo nechtějí dovolit zajít do detailu. V psím hospicu Dejte nám šanci byli ale upřímnější a nesnažili se pravdu skrývat ani nijak přikrášlovat:

„Všichni jsou v šíleném stavu, žili zavření v malých přepravkách, ve tmě, nikdy neočkovaní, neodčervení, bez vet. ošetření, jsou obaleni močí a výkaly, buď slepí úplně nebo se slepotu počínající, mají deformované drápky, atrofované svaly, nekrotické změny na kůži, zuby buď žádné nebo totálně shnilé a bolavé, po tělech mají léze a boláky, spousty drobných neléčených poranění, zřejmě kousanců, uši mají otrhané, jsou podvyživení, mají nafouklá bříška, požírají vlastní výkaly a savé podložky…“

Když vidím takhle ztýrané psi bojuji s touhou si nějakého adoptovat. Nejvíc mi srdce rvou opuštění amstaffové, protože vím, jací jsou tihle psi mazánci a závisláci na páníčkovi. Jediný důvod, proč jsem ještě žádné opuštěné bullí štěndo neadoptovala je ten, že chci nejdříve dítě a až pak psa. Jednak se bojím, aby miminko nemělo alergii a  pak je tu taky fakt, že kdybych si v teď pořídila psa, dopadne to tak, že ho budu vozit s dudlíkem a v plínách v kočárku. Navíc je tu ta drobnost, že jsem se ještě neusadila a momentálně si pohrávám s myšlenkou vyrazit si někam do světa…

Pokud se stejně jako já na adopci necítíte, tak jsem zkopírovala z FB hospicu, jak můžete pomoci. Pokud ale máte doma pro nějakého minichlupáče volné místo, nezapomeňte, že domov a láska je víc než všechny peníze a pašičky na světě….

Myslím si, že každý člověk, který o sobě tvrdí, že má rád psy, by se měl pokusit pomoc. Buď materiálně, finančně nebo třeba i tím, že bude to, co se stalo šířit mezi lidi dál.

Protože je velký rozdíl mezi tím, když si koupíte štěně na bazoši a které ve skutečnosti pochází z takovéhle hrůzy, než mezi tím, když necháte mít štěňata svou milovanou bez PP fenku a kdo chce tohle srovnávat je idiot.

Paní z Kamenice, která má tohle celé na svědomí přeju, aby zbytek života strávila ve stejných podmínkách, jaké ona připravila svým psům.

Zdroj fotografií týraných psů je facebook Dejte nám šanci, z.s.

P.S. Já vím, že tímhle článkem zřejmě spoustu lidí vytočím, ale mně prostě momentální trend honu na čarodějnice/množitele vadí. Je prostě třeba rozlišovat, co je skutečná množírna a kdo je přinejhorším nezodpovědný blb, který se ale štěňatům zařídí láskyplné domovy, postará se a neutíká před zodpovědností. A co se týče opravdových množitelů (=tyranů), jako jsou ti z Kamenice, pro ty je vězení málo.

Pozn. Množírnou myslím, situaci, kdy má fena opakovaně štěňata pro zisk majitele a je držena v otřesných podmínkách.

Edit. 23.5.2019 – Psa s PP už nechci. Dnes už bych si vzala jedině psa z útulku.

The post Množírny appeared first on Nemožné je možné.

Kolik holek mu napsalo? Proč inzerát stáhl, vyděsil ho počet zájemkyň, přestalo ho to bavit nebo zjistil, že tudy cesta nevede? Byl hodně překvapený svým úspěchem a jaký je to pocit vědět, že když natáhne ruku pověsí se mu na každou 10 holek a ještě se porvou o to, aby tam mohly viset? Není to demotivující?

Prostě inzerát mi nejde z hlavy a mám okolo něj spoustu otázek, protože mi to přišlo fakt zajímavé.

Zajímavé!

To mi připomíná projekt, který jsem kdysi chtěla spustit, a ke kterému jsem se v tehdejším víru životních událostí nakonec nedostala. Rozhovory se zajímavými, ale obyčejnými (bez urážky) lidmi, okolo kterých se děje něco zajímavého. Hlavní myšlenka projektu byla, že na každém je něco zajímavého.

A teď to hlavní

Napadlo mě tomu týpkovi napsat, protože jsem zjistila, že i když mu neustále komolím příjmení na Skrček, po několika pokusech si nakonec vzpomenu na správnou variantu. Bylo by fajn, kdybych z něj kromě písemného rozhovoru, „vyrazila“ i jména pár holek, které na inzerát odpověděly a mohla napsat i jim a třeba je ukecat na pár otázek, co je k tomu vedlo, co si od toho slibovaly, jak často odepisují na podobné inzeráty, jestli jsou na nějaké seznamce apod.

Závěrečná otázka

Často na Facebooku potkávám zajímavé lidi, posty i úkazy.
Zajímaly by vás takovéhle rozhovory, nebo je vám případ toho inzerátu (škoda, že jsem ho sem nedala ) úplně ukradený nebo vám dokonce přijde nudný a já, že řeším kraviny? To poslední je náhodou pravda, protože je daleko jednodušší řešit ostatní než sebe

Poznámka: Tato anketa je vložena automaticky do příspěvku.

The post Nápad! appeared first on Nemožné je možné.

Moje teorie zní, že něco jako osud existuje. Myslím si, že však, že je daný cíl a několik styčných bodů, kterými v životě musíte projí, ale jakou cestu si proto zvolíte je jen a jen na vás.
Ale které body mohou být tak významné, že jsou dané dopředu? Děti, místo, kde budete žít, osudový partner, kterého v životě prostě musíte potkat čí způsob vaší smrti? Podle mě jsou to tyto body a asi i pár dalších, které mě nenapadly.

[fruitful_dbox] Jsem jen figurka ve hře osudu[/fruitful_dbox]
Sama za sebe mohu říct, že se mi občas zdá, že se můj život žije sám a já se jen jako hrací figurka posunuji z políčka na políčko, podle toho, co zrovna padne na kostce osudu, aniž bych to mohla nějak významněji ovlivnit.

Před cca 5ti lety jsem hrozně chtěla žít v Brně, strašně mě to sem táhlo a dokonce jsem kdysi naprosto vážně prohlásila, že mám pocit, jako by na mě v Brně čekal můj osud. Tenkrát jsem ale skončila na VŠ v Budějkách a strávila tam dva roky. Potom, když jsem si uvědomila, že nechci strávit budoucnost v oboru, který studuji, přesunula jsem se do Brna, ale už to pro mě nebylo nijak důležité, pnutí a pocit osudovosti zmizely.

Strávila jsem Brně rok, pak jsem začala chodit s VB a Brno se pro mě stalo jen otravnou překážkou v našem vztahu, přesunula jsem se tedy zpět na Vysočinu a ačkoliv jsem občas Brno navrhovala jako velké město, ke kterému bychom se mohli přesunou (VB zase prosazoval Prahu) už pro mě Brno žádný velký význam nemělo.

 
Pak jsme se s VB rozešli a já potřebovala pryč. Volba padla na Brno, neměla jsem kam jinam jít a tak se z Brna stalo moje vyhnanství. Bez sebemenší námahy a více méně náhodou jsem zde získala brigádu, která se nakonec změnila v HPP a já zůstávám v Brně. Pořád se na Vysočinu sice vracím ve čtvrtek večer a v neděli večer odjíždím, ale to zřejmě brzo skončí. Jednak jsou moje volné pátky v ohrožení a i když se mi je podaří si udržet, jak doufám, proč se mám vracet na Vysočinu?

 
Nesnáším být v bytě s mamkou a bráchou, je tam jen řev, nervy a stres a u VBho už asi nebudu moc být. Nepřijde mi to správné a navíc mi to svým způsobem přijde i dost ponižující. Náš vztah už je definitivně u konce. Pro mě zase začali existovat ostatní muži a jeden se mi navíc dost líbí a často nad ním přemýšlím tzn. už ne nad VB, ale nad ním.

 
Tzn. přes všechny překážky mě osud nakonec sám dovedl do Brna a zafixoval tady. Zatím nevím proč ani na jak dlouho (už začínám zvažovat návrat na Vysočinu), vím jen to, že já jsem o to absolutně neusilovala a že jsem se do Brna dostala víceméně náhodou, naprosto bez vlastní iniciativy. Jako by mi někdo umetal cestičku, aby to šlo podle jeho plánů. Kdo?

 
Třeba právě ten Osud…

The post Osud appeared first on Nemožné je možné.

„Nezávazný sex, přátelé s benefity, sexuální turismus… Sodoma a Gomora a kdo něco takového podniká je prase a neváží si sám sebe a především, ženy, které něco takového dělají jsou chudinky, které neznají svou cenu a nechávají se využívat chlípnými, sexuchtivými muži…

Těmto úvahám nerozumím a nechápu.

Máme 21. století!  Ženy nosí kalhoty, chodí volit a užívají si sex!

Už dávno neplatí, že nebohá, vykořisťovaná žena je muži po vůli jen proto, že musí (už se vzali) nebo proto že po muži něco chce (vdát se, dítě apod.).

Přesto na nás společnost stále tlačí, abychom sex. používali jako donucovací prostředek:

„Chceš sex? Ok, ale musíme spolu chodit, musíme se vzít…atd.“

 Daleko upřímnější mi přijde přístup, stejný jako název filmu:  Chceš mě?  Chci tě!“

Žádné „štráchy“ a jde se na věc, sex. není věda (ale antikoncepce ano)

Nesnáším ty ubrečené kecy, že sex musí být z lásky, ideálně z té pravé a nefašované a mělo by k němu dojít nejlépe až po svatbě, protože se to tak prostě dělat má a lidé by měli být pyšní na to, že nejsou zvířata a svým pudům by měli odolávat.

Ani náhodou, takhle to prostě nefunguje!

Věřím tomu, že děti by se měly vyrábět z lásky, ale to je všechno. Člověk je součástí přírody a dělat ze sebe civilizovaného/civilizovanou netýkavku, protože, co by tomu řekli lidi ještě nikomu štěstí nepřineslo.

Co Vy a sex?

Čekáte vždy na svého princ či princeznu na bílém koni nebo si neděláte násilí a když přeskočí jiskra jdete na věc?

The post O sexu, emancipaci a feminismu appeared first on Nemožné je možné.

Velká většina blogerů i blogerek je na svém blogu i literárně činná a píší více či méně zdařilé povídky. Mnoho z nich, včetně mě, tak vlastně přišlo ke svému blogu – chtěli mít, kde své povídky zveřejňovat. Já patřím ke generaci, která si založila blog, kvůli psaní povídek. Několik jsem jich více, ale především méně zdařilých spáchala a dnes se za ně i trochu stydím.

Každopádně ale většina blogerek zná situaci, kdy se zamilují do hrdiny, obsadí ho do své povídky a jako partnerku mu přisoudí sebe sama. To samé jsem před mnoha lety udělala i já v povídce Draco, Aneta a jejich válka, kterou aktuálně přepisuji a první díl je už hotový.

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, co by tomu řekli daní hrdinové, kdyby tušili, jak byli „zneužiti“.  Nebyl důvod, nebyli skuteční. Jenže teď je tady éra youtuberů a v ti v povídkách naivních holek nahradili knižní hrdiny. Rozdíl spočívá především v tom, že youtubeři jsou huby prořízlé a reagovat můžou, resp. dalo by se říct, že musí…

Občas některé youtubery sleduji a náhodou jsem se dostala na následující video. Youtuber Vadim se k jedné takové povídce, ve které byl obsazený dostal a s gustem a patřičným komentářem ji na videu předčítá. Fakt jsem se pobavila a zároveň jsem si uvědomila jaké tyhle povídky jsou – jsou prostě směšné a naivní.

A bohužel je to o to směšnější, že ačkoliv se Vadim domnívá, že autorce povídky je cca 12 let. Já s ním rozhodně nesouhlasím. Dívka používá výraz přednáška, který bych zařadila spíše na SŠ, ne-li dokonce na VŠ. Se zařazení teorie relativity si nejsem úplně jistá, ale viděla bych to na tu SŠ…

A pro pobavení je tu ještě jedno video ještě lepší směšnější než to předchozí. Upřímně, když vidíte Vadima jak řve smíchy tak máte přibližnou představu o mých reakcích, tohle se prostě s vážnou tváří nedá… Přijde mi neuvěřitelné, že jsem před více než deseti lety napsala něco podobného, je to jako by to bylo v jiném životě.

 Pozn. Lidi vážně, koukněte na to video. Záchvaty smíchu jsou absolutně zaručené Momentálně neznám nic, co mě dokáže spolehlivěji rozesmát

Zdroj videí: youtube

Co Vy?

Také máte na triku podobnou tvorbu? Také se nad podobnými výtvory tak bavíte? Svěřte se v komentářích!

The post Fanfiction v realitě appeared first on Nemožné je možné.

Jsou lidé, kteří mají plnou pusu toho, jak nemají peníze. V obchodě jsou schopní pohádat se o to, že výrobek v akci je o deset korun dražší než na letáku a tohle oni platit nebudou…

Mám pocit, že se z toho vyvinul nový národní sport – Kdo má nejmíň peněz a nejvíc o tom nakecá. V životě by mě nenapadlo, stěžovat si nad smetanou jak je drahá, jak to není možný, že takový kelímek stojí přes dvacet korun, jak nemám peníze apod.

Ne nemám peníze, který student je má? Ale jsem schopná si to rozvrhnout, tak abych si tu „smetanu“ mohla dovolit, aniž bych se u regálu musela pohoršovat.

Hrozně mi vadí lidé, co jsou schopní si za jeden večer koupit tolik sladkého, co já mám na měsíc a pak se skládat z toho, že se jim rozbila židle a oni nemají na novou. A čemu se asi diví?!

Vůbec nevím jak tenhle článek dopsat. Pokaždé se to zvrhne buď v sebelítost nebo hluboké opovržení, takže to shrnu: Lidi, peníze máte, že jste blbci a neumíte s nimi hospodařit je věc docela jiná. A pokud máte stále pocit, že máte málo, protože si nemůžete dovolit to co ostatní, uvědomte si, že jste jako malé děti, které chtějí to, co vidí u ostatních. A co se říká dětem, když chtějí něco koupit? Nasrat! Že nemůžou mít všechno, co kde vidí! A pokud vám tahle odpověď nestačí, tak si přiberte práci a na tu věc si prostě vydělejte…

Asi je tu hodně lidí, kteří chodí do práce on rána do noci a přesto si nemohou koupit co chtějí. Těch je mi jich líto, ale je to o srovnání priorit. Dítě matky samoživitelky se prostě musí smířit s tím, že nový telefon každý rok mít prostě nebude, a to samé plazmová televize a playstation…

Nedávno jsem šla doučovat a málem mi šlehlo. Na paní byl vidět, jak je pro ni doučování zásah do rozpočtu (až mi bylo trapné si ty peníze vzít), jenže pak jsem se rozhlédla. Ano, skříně byly polorozpadle, pokoje bez záclon, poliček, peřiny sešívané, skleničky prasklé, hrnečky otlučené, donesená ochucená voda jedna z nejlevnějších na trhu, ale v jedné místnosti velká plazmovka, ve druhé velká plazmovka, kluk lepší mobil než já a na poličce vystavená krabička od dalšího, u televize nintendo wii nebo jak se říká tomu nintenďáckýmu playstationu…

Takže jsem si peníze v klidu vzala a celou cestu zpět jsem nechápavě kroutila hlavou.

Jak to řešíte s penězi vy? Věnujete více času práci, abyste si mohli dopřát nebo raději minimalizujete výdaje i pobyt v zaměstnání? Dejte mi prosím vědět do komentářů.

The post Nemám peníze! appeared first on Nemožné je možné.

The post Kam ten blogosvět spěje? appeared first on Nemožné je možné.

The post Královská rodinka odvedle appeared first on Nemožné je možné.