Dejte si pozor, článek obsahuje spoilery. V podstatě se celý můj článek bude týkat konce.

Obecně je Jih proti Severu skvělý román a Pulitzerovu cenu si rozhodně zasluhuje. Ale ten konec? No to se autorka asi zbláznila ne? Přes 1500 stránek si čteme o tom, jak se Scarlet prodírá těma nejhoršíma sra*kama, které život může jednomu člověku nachystat. I když je příšerná čarodějnice, pokaždé v sobě najde sílu, odvahu a naději, aby šla dál.

Celou tu dobu čekáme, až Scarlet a Rhetovi dojde, že se navzájem milují a ve chvíli, kdy konečně očekáváme vysvobozující happyend jsme místo toho vrženi do nejhorší situace, jakou může člověk zažít? Když teda nepočítám smrt milovaného dítěte, ale to jsme zažili jen pár stránek předtím. Pokud ale pomineme tohle, co může být v životě dospělého člověka to nejhorší?

Když vás před přestane milovat člověk, kterého milujete.

Na světě není horší pocit.

Není.

V tu chvíli svět přestane dávat smysl, nic nemá smysl a před vámi se rozprostírá jen nekonečná černota. Bez lásky nic nemá smysl. Osobně dokážu snést prakticky cokoliv, ale musím vědět a cítit, že mě ten druhý miluje. Hořký konec knížky přišel nečekaně, bez varování a mně je z něj fakt upřímně zle. Připomněl mi nejhorší chvíle v životě, tu nekonečnou bolest, kdy nic nedává smysl.

Scarlett od A. Ripleyové

Na druhou stranu obrovsky cením vznik knihy Scarlet. Ještě jsem ji nečetla, ale rozhodně se na ni chystám. Já ten šťastný konec prostě potřebuju a věřím, že v téhle knize ho získám.

Poruším tím sice jedno ze svých pravidel a to, že „dílo autor, který ukradne postavy jiného autora a dá jim další příběh, je prachsprostý zloděj a jeho dílo si nezaslouží uznání.“ ale v tomhle případě si nemůžu pomoc. Já ten happy end potřebuju snad víc než kyslík.

Poslední stránky Jihu proti Severu prostě přinášejí tolik bolesti a utrpení a já se cítím okradená o happy end, kdy by si člověk mohl vydechnout a říct si, že i když to bylo kruté, přece jen to mělo nějaký smysl.

Ale bez happy endu to prostě smysl nemá.

A mě ten konec tak sebral, že si prostě nedokážu vymyslet svůj vlastní happyend.

Protože, když vás ten druhý už nemiluje, nezbývá nic,

Láska je to nejvíc na světě. Nic nemá větší cenu než láska a o nic by se nemělo tolik pečovat jako o lásku. To říkám celý život. Vždycky jsem tomuhle věřila i dávno předtím, že jsem sama lásku zažila. A budu tomu věřit až do smrti.

Pravá láska je to nejvíc, co může být.

P.S. Pokud vás zajímá knížka, která se mi pro změnu líbila, zkuste Ďábel na jaře.

The post Jih proti Severu: Nejhorší milostný příběh všech dob appeared first on Nemožné je možné.

Bez mobilu ani ránu

Mobil je dneska neoddělitelnou součástí našich životů a neobejdeme se bez něj ani na kole. Nebo alespoň já ne, protože bez navigace jsem naprosto ztracená. Přemýšlela jsem tedy, jak to udělat, abych měla navigaci pořád před očima a nemusela za jízdy pořád vytahovat mobil a riskovat, že ho upustím.

Cyklistická brašna na rám kola

Nechtěla jsem za výbavu utrácet tisíce. Hledala jsem něco levného, na čem si vyzkouším, co vlastně potřebuju.Tak jsem mrkla na poštovné zdarma a měla jsem štěstí. Objevila jsem totiž suprovou cyklistickou brašnu na rám kola. Která perfektně vyřeší, všechny moje potíže.

Díky suchým zipům ji lze uchytit na jakýkoliv rám, takže je vhodná na každé kolo. Mobil bezpečně zavřete do kapsičky chráněné poctivým zipem, takže se nemusíte bát, že by vám za jízdy vypadl. Vrásky vám nemusí dělat ani déšť, protože vrchní část brašny je z průhledného plastu a kapky deště k telefonu rozhodně nepustí.

Praktické údaje

Brašna má rozměry 17 x 7 x 7 cm. Vejde se tam tedy telefon o maximální velikosti 5 palců. Do spodní části brašny se vám vejde i pár drobných nezbytností, jako je třeba platební karta, klíče nebo kapesník. Vybrat si můžete celkem ze 4 barev, takže určitě vyberete takovou, která vám bude skvěle ladit ke kolu a cyklistické helmě.

Za zaslání produktu na recenzi děkuji e-shopu postovnezdarma.

The post Cyklistická brašna na rám kola appeared first on Nemožné je možné.

České seriály nesleduji

Od dob, kdy jsem někdy v prváku na střední koukala s mamkou na Ordinaci v Růžové zahradě uplynulo bezmála dvacet let. Doma nesnesu televizi a po projevech Jaromíra Soukupa jsou důvodem i české seriály. Když se u babičky mihnu okolo zapnuté televize, kde zrovna běží veledíla typu…

• Ulice
• Ordinace
• Slunečná
• Pošta pro tebe
• Nebezpečné vztahy

… úplně cítím, jak mi klesá hodnota IQ. A protože to si samozřejmě nemůžu dovolit, nebo si za chvilku nezavážu ani tkaničky u bot, snažím se vyvarovat debilních šroubovaných dialogů, nepřesvědčivých hereckých výkonu, absurdních situací naprosto poplatných divákovi a postav, které vykreslují veškeré lidstvo jako naprosto tupé a omezené burany. Ostatně nikdy jiný se na podobný odpad ani koukat nezvládne.

V hlavní roli Emma Smetana

Emmu Smetana (skloňuje se to příjmení, když se nepřechyluje nebo ne?) sleduji už nějakou dobu na instagramu. Fascinuje mě, jak polarizuje českou společnost. Kdokoliv Emmu Smetana zná tak ji buď miluje nebo nenávidí. Já jsem se k jejímu sledování dostala tak, že mě fascinovalo, jak Emma leze na nervy, ačkoliv nedělá nic s čím bych nesouhlasila. Očekávám od sebe víc, než že mi budou vadit lidi, kteří nedělají nic špatného a já ani nedokážu definovat, co mám s nimi vlastně za problém.

Po dlouhodobém sledování jsem zjistila, že je Emma Smetana vlastně úplně fajn. Líbí se mi, že má odvahu si děla věci po svém. Nejspíš díky tomu, že nevyrůstala v české postkomunistické „zaprděnosti“, ale první krůčky, rozumy a slova dělala ve Francii.

Díky tomu si dělá věci ne tak, jak je tu zvykem, ale tak, jak chce. A to je mnoha lidem trnem v oku. Naopak, já tohle strašně moc obdivuju. Fascinujeme, jaké mezinárodního vzdělání se Emmě podařilo dosáhnout, jak je pracovitá, disciplinovaná, a když přijde na její jazykovou výbavu, tak to už naprosto obyčejně závidím.

Takže, co mají lidi s Emmou Smetana za problém? Já už nic, ale nedávno jsem narazila na článek, kde se o Emmě píše jako o „chladné, odměřené a přímé“. Myslím si, že to celkem sedí. Osobně si i myslím, že Emma je hodně uzavřená a dokud jsem neviděla její geniální rozhovor s Mikýřem, tak jsem si myslela, že je i suchar. Po něm mi došlo, že spíš jen potřebuje čas, aby si na lidi zvykla a nedokáže být během minuty kámoška s každým.
To chápu, měla jsem to úplně stejně.
Zatím co já, jsem se to ale naučila maskovat, předstírat bodrost a otevřenost, abych zapadla, tak Emma zůstala hrdě svá a tak to má být. Jenže vybočuje a to se mezi dětmi a v Čechách i mezi dospělými zkrátka neodpouští.

Předem odsouzeno k zániku

Od Primy to byl odvážný tah, kdy chtěli vytvořit seriál, který zasáhne masy a hlavní roli svěřili člověku, kterého masy buranů nesnáší. A je to obrovská chyba, protože po těch patnácti letech, je seriál Eliška a Damián první český seriál, na který jsem nejen ochotná se dívat, ale dokonce mě i baví a na každý nový díl se těším. Dokonce tak moc, že silně bojuju s pokušením si předplatit Primu+, jen abych se dostala předčasně k novému dílu.

Recenze seriálu Eliška a Damián

Seriál pojednává o ženě ze současnosti Elišce, která vede krachující rodinnou marmeládovnu a princi Damiánovi, který pochází z doby před cca 300 lety. Damián na sebe napatlá výtvor svého přítele alchymisty a začne cestovat časem do Eliščiny doby. Z toho vzniká řada zajímavých a komických situací nejen v současnosti, ale i minulosti, kde má Damián před svatbou. Měl by se tedy věnovat své budoucí nevěstě a nikoliv pendovat časem a pomalu se zamilovávat do Elišky.

Zápletka dává smysl, vtipné situace jsou opravdu vtipné, děj svižně plyne, nenudí a divák je zaujatý od začátku až do konce. Nebo by alespoň měl být, protože tohle rozhodně patří k nadprůměru toho, co jsou české televize schopny vyprodukovat. Ovšem pokud je český divák zvyklý na „blitky“ typu Ulice, tak těžko ocení seriál k jehož pochopení potřebuje IQ, které bude vyšší než jeho tělesná teplota.

Herecké výkony seřazené, jak je vnímám já

Babička Kateřina (Dana Syslová)

Babička Kateřina je živel. Lecos už v životě zažila a jen tak ji něco nepřekvapí. Takže, když jí Damián zmizí před očima nezačne vyšilovat, ale naopak uvěří jeho příběhu a stane se jeho spojenkyní v současnosti. Na paní Syslové je vidět, jak si hraní svérázné babičky užívá. Energie a dobrá nálada z ní jen čiší a je radost ji sledovat.

Princezna Eleonora (Anna Dvořáková)

Damiánova sestra je neskutečná šťoura, myšleno v nejlepším slova smyslu. Všude je jí plno, nic jí neuteče a díky tomu, že je i velice chytrá, brzo se dozví, co se s jejím bratrem děje. Anna Dvořáková byla divoká karta. Pochází ze slavné herecké rodiny, oba její rodiče jsou herci, ale zatím se v nám v hlavních rolích nepředstavila. Takže ač hraje, panovala otázka, nakolik je za tím talent a nakolik protekce. Po zhlédnutí prvních pár dílů můžu říct, že za mě je za tím rozhodně talent. Dvořáková vdechla Eleonoře nepřehlédnutelnou osobnost, čtveráctví a styl. Myslím, že bude patřit k nejlepším umělcům své generace.

Princ Damián (Robert Urban)

A už tu máme samotného hlavního hrdinu, kterého ztvárnil, pro mě dosud neznámý herec, Robert Urban. Damián je noblesní, čestný a statečný, prostě klaďas, jak má být. Urban musí při hraní často měnit polohy z důstojného prince do „pošuka“ v současnosti a dlužno říct, že i komické situace zvládá naprosto uvěřitelně a nejsou tlačené na sílu. Já musím ještě podotknout, že jsem viděla Urbanův rozhovor v DVTV. A musím říct, že to byl nejlepší rozhovor, jaký jsem kdy slyšela. Myslím tím, že ačkoliv musí být všichni zúčastnění z reakcí na seriál zklamaní, Urban na otázky odpovídal neskutečně noblesně a laskavě. Dokázal vyjádřit svůj názor, aniž by se dotkl tvůrců nebo diváků a stál si za svým. Doporučuji si ten rozhovor pustit, protože tohle bylo asi nejcharakternější jednání, jakého jsem kdy byla ve veřejném prostoru svědkem.

Alchymista Matouš

Damiánův nejlepší přítel a zároveň týpek, který to všechno zpískal svým elixírem. Matouš je zatím komická postava a já se bavím. Jan Komínek nepřehrává a scény s ním člověku zvednou náladu.

Eliška Mlynářová (Emma Smetana)

Eliška je stejně „akurátní“ jako působí Emma Smetana ve skutečnosti. Je to silná žena, ale v tuhle chvíli si toho ukousla prostě příliš. Ze všech sil se snaží zachránit rodinou marmeládovnu, která krachuje, do toho jí padá na hlavu rodinná vila a navíc si má vzít pořádného grázla, což ještě netuší. Za mě je herectví Emmy Smetany v pořádku. Jasně, na Oscara to není, ale pochybují, že by měla tyhle ambice. Její chování je uvěřitelné, nepřehrává, chová se podle své postavy a když pomineme megatrapnou scénu: „Tak dost, ty hajzle…“, za kterou ovšem nemohla ona, ale mají ji na triku scénáristi, přijde mi Emmin herecký výkon naprosto v pořádku a rozhodně lepší než to tupé odříkávání textu a rádoby herecké pokusy, které se odehrává například v již mnohokrát zmiňované Ulici.

Ostatní herecké výkony hodnotím jako průměrné a nijak zvlášť mě nezaujaly, takže se o nich rozepisovat nebudu. Jediný, kdo mi ve své roli vyloženě nesedí je pan správce v podání Milana Šteindlera. Tomu to prostě „nežeru“. Nemůžu se rozhodnout mezi tím jestli z něj mám strach nebo legraci.

Seriálový nadprůměr

Suma sumárum, Eliška a Damián je na české poměry nadprůměrný scénář. Není to studie o cestování v čase ani dokument o historii. Je to obyčejný volnočasový seriál, který má za úkol diváky zaujmout a pobavit. To se mu v mém případě povedlo. Takže i když se to teď v české společnosti nesmí říkat nahlas, aby se člověk úplně nezdiskreditoval, já to veřejně říkám. Líbí se mi seriál Eliška a Damián a těším se na další díly.

The post Recenze seriálu Eliška a Damián appeared first on Nemožné je možné.

A já k tomu můžu říct jen: „No a co?“

Tři děti, tři tatínci, každou chvíli nový chlap

Dobrý, takže je špatná, protože se nespokojila se vztahem, který jí nevyhovoval a hledala takový, kde by byla šťastná? Když vztahu věřila, tak si pořídila dítě. To dělá snad každý. Třikrát myslela, že to vyjde, třikrát to nevyšlo. Já si nemyslím, že tohle by zasluhovalo odsouzení. Měla v životě víc odvahy než já. Žila si po svém a má díky tomu tři děti. Já jsem ještě takové koule, abych vztahu naprosto věřila neměla. Proto zatím děti nemám a trnu hrůzou, zda se mi to vůbec někdy poštěstí. A kolik? A jestli kvůli vyššímu věku prvorodičky nebudu muset rodit císařem… Takže měnila bych s Agátou? OKAMŽITĚ!

Má chůvu, má uklízečku

Protože není blbá! Moje příjmy mohou dosahovat zlomku toho, co příjmy Agáty Hanychové. Jako influencerka už zřejmě neprorazím. Každopádně i moje hodinovka je vyšší než hodinovka uklízečky nebo chůvy. Ani mě nenapadne lítat někde s hadrem a smetákem nebo šmrdlat šmouhy na oknech, když to za mě někdo může udělat a já se místo toho můžu věnovat dětem nebo odpočívat a načerpávat síly. Chůvu zatím neplánuju, protože ještě netuším, jak bude jednou mateřství náročné. Navíc už teď o sobě vím, že budu zřejmě mimořádně úzkostná maminka. Nicméně, kdybych měla tři děti a byla na ně sama, určitě bych o pomoci někoho, kdo by mě na chvíli vystřídal uvažovala. A když by nebyly v nabídce prarodiče, tak by mi dávalo smysl najít někoho důvěryhodného, kdo by mi na děti chvilku dohlédl, abych si mohla na minutku vydechnout.

Agáta Hanychová dělá reklamy!

No bodejť by nedělala. Je známá a má spoustu lidí, kteří ji sledují. Proč by toho nevyužila? To jako má za pár šupů stát někde u pásy, když může vydělávat díky pozici mediálně známé osoby, na kterou se dost nadřela? Já dělám v marketingu už přes 10 let a to čeho Agáta Hanychová dosáhla, upřímně obdivuju.  Líbilo by se mi něco podobného, ale já nechci být veřejně známá, takže logicky značky nemají moc chuť se mnou spolupracovat. Na druhou stranu, i tady na blogu se občas nějaká spolupráce objeví, což je fajn.

Nesedí doma s miminkem, ale chodí ven

Doby, kdy se rodiče plně obětovali svým dětem a ve chvíli porodu na dalších 20 let zapomněli na sebe už jsou dávno pryč. Dnes už se ví, že aby byly šťastné děti, musí být šťastní i rodiče. Takže mi přijde naprosto v pořádku, když si Agáta Hanychová najde čas. Na jejím místě bych dělala to samé.

Agáta Hanychová z mých postřehů

Za dobu, co Agátu Hanychovou sleduji, jsem si všimla několika zajímavých věcí. Se svým synem má úžasný vztah a je vidět, jak ji má rád. Její prostřední dcera uměla krásně mluvit a komunikovat, ve věku, kdy dětem obvykle rozumí jen jejich rodiče a nejbližší. Obě děti mají koníčky, pracují na sobě a rozhodně se neválejí doma na zadku s mobilem v ruce, jako většina českých dětí.

A upřímně, Agátino heslo: „Život není to, co chceš, ale to, co vydržíš.“ mi už několikrát zvedlo náladu. Naposledy třeba, když jsem ležela doma po nezaviněné bouračce a můj největší klient mi bez uvedení důvodu vypověděl spolupráci.

To mimochodem postupuje, tak, že i když se klient „bil v prsa“, jak mu můžu zavolat, že mi řekne, proč se tak rozhodl, tak celý včerejšek mi nezvedal telefon a nakonec mi jen poslal zprávu, že se ozve, až bude moc.
Ale zřejmě ještě nemohl.
Je to strašně ubohý. Jediný posun je, že mi alespoň proplatil fakturu za minulý měsíc, a teď se s ním musím doštěkat o poměrnou část faktury za tento měsíc. Ale to ještě o den, dva odložím, protože mám pořád mít klid a nečumět moc do PC. Navíc mě pořád pobolívá hlava a nesmím se rozčilovat.
Takže tak.

Napište mi do komentářů, jak Agátu Hanychovou vnímáte vy. Moje mamka ji fakt nesnáší, ale já jí upřímně obdivuju, protože je to někdo, kdo má mozek i koule a takových lidí moc není. Navíc prostě bez zbytečného kňourání, jí co si navařila, což taky moc lidí nedokáže.

The post Proč obdivuju Agátu Hanychovou appeared first on Nemožné je možné.

Jedu si tak domů z práce, když to do mě z ničeho nic napálí týpek. Byla jsem v absolutním šoku protože se mi okamžitě vybavila moje lednová bouračka, kdy moje auto po střetu se stromem skončilo na vrakovišti. Netrvalo ale dlouho a chlap šlápl na plyn a zatímco já v autě vytáčela policajty (na tři pokusy, protože jsem byla v šoku) začínal mizet v dáli. Když jsem viděla, jak mě prudkou myškou objel a došlo mi, že fakt neplánuje zastavit a já zůstanu na škodu i šok sama.

Nesnáším grázly.

Nesnáším je tak moc, že jsem donutila mozek na chvíli se probrat ze šoku a pusu, aby opakovala nahlas značku auta.

Když to policajtka zvedla, musela být ze mě asi trochu nesvá.

„Srazil mě chlap, ujel, nechal mě tu a SPZ.“

Netušila jsem, jestli jsem SPZ zopakovala správně, ale věděla jsem, že jsem udělala, co jsem mohla.

Do hodiny přijeli další policisté a než během hodiny sepsali papíry, já se vyhrabala ze šoku. Když se pak ukázalo, že jsem si SPZ zapamatovala správně a oni mi přinesli fotku chlapa k identifikaci, dokázala jsem se dokonce už i usmát.

Následující den mě ale smích přešel. Celý den mě hodně bolela hlava, tak jsem se rozhodla, že navečer pro klid duše navštívím pohotovost. Moc klidu mi to nepřineslo. Po skoro třech hodinách čekání doktor zkonstatoval, že mám rozšířené zorničky a po rentgenu, že mám nejspíš zlomený krční obratel. Byla jsem zralá na mrtvici.

Na pohotovosti

Naštěstí další doktor zlomený obratel vyloučil a zorničky prý jsou ok. S obratlem mě moc nepřesvědčili, protože místo bylo bolestivé i na dotek, ale zorničkám jsem věřila. Pečlivě jsem je před zrcadlem zkontrolovalal a přišly mi normální.

Vyfasovala jsem límec, příkaz dodržovat mentální klid a omezit počítač a čtení.

První dny jsem to poctivě dodržovala, což mi nedělalo ani moc problém. Jakmile jsem se na delší dobu soustředěně zadívala na obrazovku, začalo se mi dělat špatně a třeštit mi hlava. Což se mi ostatně děje i teď. Jenže události, které pak následovaly mě prostě za tu klávesnici přinutily sednou.

Týden na homeoffice

O pár dní později přišel čas jet do kanceláře. V neděli ráno jsem teda napsala šéfovi, že jsem po bouračce, mám límec a potřebuji tento týden pracovat z domu.

Bez reakce.

Bylo mi to divný, ale brala jsem to tak, že je asi na dovolené. I když jsem si říkala, že alespoň zprávu, jestli jsem ok, by napsat mohl.

V pondělí, jsem tedy napsala kolegyni, že jsem tento týden doma a pomalu jsem začala pracovat.

Přes den jsem to tak pošušňávala s mnoha pauzami, ale šlo to.

Večer byla konečně první noc, kdy jsem si na spaní mohla sundat límec, tak jsem se těšila, jak malá, že se konečně pořádně vyspím. Neumím totiž ty fixační límce správně nosit a dusím se v nich.

Na dobrou noc!

V noci jsem před spaním zjistila, že už asi neumím spát ani bez límce. Nemohla jsem najít správnou polohu, pořád mě polštář hrozně tlačil do hlavy a trvalo věčnost než jsem usnula.

Myslela jsem, že uplynula jen chvilička, ale ve skutečnosti mě pípnutí Whatsappu probudilo až po dvou hodinách spánku. Rozespale jsem hrábla po telefonu, kdo ví co se zase děje, ale během minuty jsem byla vzhůru na 200 %.

„Dobrý den,
rozhodnul jsem se ukončit s Vámi spolupráci dneškem. Vše co máte rozpracované a report za tento měsíc, co jste udělala mi pošlete na můj mail, ať se domluvíme na penězích, děkuji. Pokud by vás zajímalo, proč jsem se tak rozhodnul klidně zavolejte. Jinak se mějte hezky.“

Bylo přesně 23:38, když mi můj šéf, který mi ještě minulý týden vykládal, jak mi chce svěřit kompletní správu obsahu firmy a přidat další značky, dal padáka.

WTF?

Okamžitě jsem volala zpátky, protože jsem viděla, že je online.

Nezvedl to, prý se nemám zlobit, ale teď už telefony nezvedá. (Hlavně, že výpovědi bez uvedení důvodu ano.)

Zítra si prý můžeme zavolat.

Zítra je dneska.

Volala jsem ráno v osm. Bez odpovědi.
Volala jsem ráno v devět. Vytípnuto s tím, že mi zavolá, jak bude mít prostor.
Ve čtyři jsem to zkusila znovu, ale opět nezvedl.

Teď je po půl páté, ale ještě si prostor nenašel.

Nevím, poslední dobou začínám mít pocit, že lidi jsou naprostí ubožáci.
Nevím o žádné chybě, kterou bych udělala.
Vím, že jsme na jeho žádost byly domluvení na dvouměsíční výpovědní lhůtě. (Kterou nedodržel, ale nemám papír.)
Nevím, co se stalo.
Vím, že je mi z toho na blití. Třeští mi hlava a mentální klid teď moc dodržovat nedokážu. Ze dne na den mi vypadl největší klient, který mi ještě neproplatil fakturu za minulý měsíc a s tou za tento bude evidentně dělat potíže.

Jsem zralá na sesypání, ale odmítám se vzdát. Mám další klienty, kteří mi pokryjí nezbytné výdaje, když se pořádně uskromním. A hlavně! Kdykoliv se něco takového stalo, objevilo se něco ještě lepšího. Na začátku roku se mi totiž stalo něco podobného a já nemůžu uvěřit, že je to tu znovu a já opět zoufale opakuju – vždyť jsem neměla jediný konflikt, jedinou výtku, naopak mě chválili…

Ale, i když jsem si to nedovedla představit, objevilo se něco ještě lepšího. A stejně tak teď si absolutně nedokážu představit, co dál a co ještě lepšího by se mohlo objevit.
Ale objeví se. Vím to.
Protože, i když je dnes slušnost spíše přítěží, já jsem ráda, že se na sebe můžu v klidu podívat do zrcadla a nemusím si ublinknout. Nevím, jak tohle udělá můj bývalý šéf, co nemá ani koule, aby mi zvedl telefon a řekl mi, proč mě podrazil.

The post Když se jedny dveře zavřou… appeared first on Nemožné je možné.

Vylezu na Děvičky

Začalo to tím, že jsem se doma nudila a chtěla něco podniknout. Dolní Kounice a židovská synagoga mi přišly moc blízko. navíc jejich největší „tahák“ zříceninu kláštera Rosa coeli už jsem viděla. Tak co tam?

Nakonec moje volba padla na Archeoskanzen Dolní Věstonice. Archeostezku jsem ale na místě nemohla najít a tak moji pozornost upoutala zřícenina tyčící se na kopci. Přišlo mi to jako super nápad. Už jsem tam byla jednou jako dítě a po druhé před pár lety. Bude odtamtud skvělý výhled a není to tak moc daleko.

Jak já se spletla.

Nejdřív jsem lítala dokolečka, po městečku, protože jsem pořád přehlížela ukazatele. Trochu mi to připomínalo, když jsem jela do Věstonic autem. Navigace v mobilu dlouho nic neříkala a já si myslela, že mlčí, protože jedu dobře. Ne. Mlčela, protože jsem měla vyplý zvuk a já jela kamsi do háje.

No, potom co jsem zlítala každý kopec v Dolních Věstonicích jsem se konečně ocitla pod tím správným odkud už vedla cesta jen vzhůru.

Měla jsem radost. To nejtěžší bylo za mnou.

Ale ani omylem.

Vylezla jsem pár desítek metrů nahoru. Šla jsem docela rychle až jsem ze sebe byla překvapená. Bylo šílené vedro a i když jsem se potila, na moje tempo to nemělo vliv. Těšila jsem se ze své kondičky a přemýšlela jestli jsem k ní přišla sezením v kanceláři, ležením v posteli nebo jízdou v autě, když se mi najednou udělalo zle.

Ale tak zle, jako ještě nikdy…

Celé tělo mi šlo do křeče. Hlava mi pulzovala, nemohla jsem se nadechnout, svíral se mi žaludek a v podbřišku mi prudce tepalo.
Nechápala jsem co se děje.
Nohy se mi třásly a mně ještě nikdy nebylo tak moc zle.
Snažila jsem se vydýchat a uklidnit.
Napila jsem se a rozhodla se, že dál budu pokračovat pomaleji. Vždyť to nejsou závody.

Jenže o pár desítek metrů se situace opakovala.

Začala jsem se bát…

• …že omdlím…
• …že se pozvracím…
• …že mi praskne něco v hlavě…

Toužebně jsem koukala nahoru na kopec, kdy byly někde ve větvích schované Děvičky.

Nechtěla jsem to vzdát.

Nedávno mi někdo řekl, že jsem ta nejtvrdohlavější osoba jako zná. Upřímně mně to dost lichotí, byť to nebylo jako lichotka myšlené. Vím o sobě, že jsem paličatá jak mula. A fakt se mi ten výstup vzdát nechtěl, ale jsem paličatá ne úplně blbá. Uvědomila jsem si, že bych ve výstupu na Děvičky pokračovala jen proto, že jsem si postavila hlavu.

Ve skutečnosti jsem se ale klepala, měla křeče do hlavy a byla dost vyděšená.

Už pár dní občas vysmrkávám trochu krve a nedávno jsem se tak vytočila, že se mi normálně poprvé v životě spustila krev z nosu.

Nevím, co by to mohla znamenat. Třeba je to jen důsledek stresu, vyčerpání, horka a opravdu extrémních nervů. A nebo je to něco vážnějšího. Ta hlava mě až do večera nepřešla a pořád mi vůbec není dobře.

Možná by mi bylo líp, kdybych celé odpoledne zase netrávila v nervech.

V každém případě jsem to zabalila. Opatrně jsem na vratkých nohách došla 1-2 km do auta. Tam jsem seděla možná čtvrt hodiny, prohlížela jsem si novinky na internetu, ucucávala oblíbené pitíčko a snažila se ignorovat studený pot a vzchopit se. Domů jsem měla odřídit přes 40 km.

Cyklisti jsou otrapové silnic!

Dala jsem to. I přes to, že každý tatrman se dvěma nohama musel ten den vyrazit na Pálavu na kolo. Jeden idiot vedle druhého. Nechápu, proč cyklisti terorizují na silnicích řidiče a otravují jim život. Copak my jim s auty lezeme na cyklostezky?!

Strašně mě to vytáčelo. Na Pálavě jsou úzké silničky a cyklistů byly celé zástupy a většina z nich navíc byla dost bezohledná.

Celkově jsem ráda, že je dnešní den za mnou a doufám, že zítřek bude o hodně lepší. Sice mě mrzí, že jsem Děvičky musela vzdát, ale asi je pro mě teď vhodnější odpočinek. A jestli se ty zdravotní problémy nesrovnají, tak možná i doktor…

The post Jak jsem nevylezla na Děvičky appeared first on Nemožné je možné.

Bylo krátce po půlnoci, když zaslechla hlasité zvuky. Křik a rány nabývaly na síle. Opatrně vstala, aby nevzbudila Ondřeje. Zamilovaně se usmála, vždycky měl tak tvrdé spaní. Přes noční košili si přehodila pláštík a vyšla ven z cely, aby se podívala, co se děje. Na chodbě už se scházely další sestry. Zmatené a rozespalé, nechápaly, co se děje. Co je to za zvuk?

Jak křik sílil začínaly rozeznávat jednotlivá slova.

„Děvky, nevěstky, satanovy milenky, čarodějnice, hříšnice…!“

Vystrašeně se po sobě dívaly. Věděly, že v městečku se lidem nelíbí svobodný život, který jim opat povolil tu žít. Sice byly nevěstami Kristovými, ale opat vždy říkal, že to se vyplní až na nebesích a neviděl důvod, proč by tady na zemi nemohly žít běžný pozemský život, když zároveň budou dobře sloužit Bohu. Dovolil jim tu mít své muže.
Nikdy nebyla tak šťastná, jako když se dostala sem do Dolních Kounic a mohli s Ondřejem konečně dát průchod své lásce a neskrývat se věčně jen ve stínech. Zdá se ale, že tomu je teď konec. Nebylo to poprvé, co se místní měšťané před klášterem bouřili, ale dnešek byl jiný. Křik byl hlasitější a výkřiky vzteklejší. Bála se, že tentokrát opat tlaku měšťanů podlehne a svobodu jim zase odebere. Nedovedla si představit život bez Ondřeje, který se právě vynořil z cely.

Byl celý rozcuchaný a obličej měl ještě změkčený spánkem. Milovala ho. Milovala ho tak strašně moc, jak jen jeden člověk může milovat druhého.

„Co se děje? zamručel a bylo vidět, že se mu situace před klášterem vůbec nelíbí.

„Zase si přišli stěžovat měšťané a dneska jsou obzvláště vzteklí,“ odpověděla a přitiskla se k jeho silnému tělu, aby z něj mohla čerpat sílu a oporu.

„Puritáni!“ zamručel Ondřej znechuceně. „Jakoby každý z nich nezvedl každou sukni, která se kolem něj mihne. Polovina z nich má levobočka a ne, jen jednoho!“

Ze tmy se vynořil opat a kolem něj se zhlukovali další muži jeptišek. Byl to starší muž s rozvážným pohledem. I když nebyl vysokého vzrůstu měl srdce lva. Byl to právě on, kdo ve svém klášteře povolil jeptiškám na tu dobu věc nevídanou. A stál si zatím, i když mu Řím hrozil exkomunikací. Nakonec se díky jeho vlivné rodině a zlatu umístěnému do správných kapes dospěl Řím k názoru, že se nebude s malým klášterem kdesi v Čechách rozčilovat. Mají přece na starosti důležitější věci. A tak se stal Rosa coeli svobodný.

„Nedá se nic dělat, musíme jim otevřít a vyslechnout je. Snad se podaří, aby brzy v míru odešli a my mohli jít spát. Za nedlouho bude svítat a zvonit na ranní bohoslužbu,“ prohlásil opat rezignovaně. Nebavily ho věčné při se zaostalými mešťany, ale nechtěl se podvolit jejich nátlaku. Systém, který v klášteře zavedl mu připadal správný a nic na světe ho nemohlo přinutit jednat jinak.

Brány kláštera se otevřely a dovnitř vběhli rozzuření muži ozbrojení loučemi, vidlemi, cepy a také noži, účastnil se totiž i celý cech řezníků.

„Proč tu po nocích křičíte a nedáte nám spát?“ otázal se jich přísně opat.

„Už nebudeme dále snášet tento výsměch Bohu! Jeptišky, to tak! Kurvy jsou to!“ vykřikl Čtyřprstý Jonáš. Předseda cechu. Před pár lety si při práci usekl malíček a od té doby se mu říkalo Čtyřprstý.

„O našem klášteře ví v Římě, vědí, jaká pravidla jsem tu zavedl a jsou s tím v míru. Chcete snad tvrdit, že rozumíte bohu lépe než svatá rada?“ otázal se přísně opat.

„Jen lži a faleš! Kdoví, jak to bylo. Nikdy tu nikdo z Říma nebyl a nic nám neřekl!“ Hanba! Vykřikl a zbytek davu se k němu přidal skandováním „hanba“ a dalších výkřiků.

„Nebudu se s vámi hádat uprostřed noci!“ prohlásil opat. „Běžte domů a ráno přijďte zpět sem na Rosa coeli a můžeme si v klidu promluvit.“

„Nikam nepůjdeme! Jsme dobří křesťané a nebudeme se na tuhle peleš hříchu dál dívat!“ vykřikl Čtyřprstý Jonáš a postoupil dopředu. Zdálo se, se že si ho měšťané zvolili jako svého mluvčího.

To si vybrali skvěle, ušklíbla se do tmy. V minulém roce ubil svou ženu, za to že mu porodila třetí dceru a děvečka, která mu dala v hospodě facku, když se po ní sápal, po pár dnech zmizela, jako by se po ní slehla zem. Jen Jonášovo maso chutnalo nějakou dobu jinak. Jen pár lidí to napadlo a ještě méně z nich si tu myšlenku připustilo. Promluvit se neodvážil nikdo. Řezníci byli vzteklí a nebezpeční a Jonáš je všechny ovládal. Byl předseda cechu a ze všech nejbohatší, nejzuřivější a nejnebezpečnější.

„Bratře Jonáši, řešíme to stále dokola. Naše sestry jsou dobré ženy, oddaně slouží Kristu a až se k němu na nebesích připojí, budou mu dobrými manželkami. To ale neznamená, že se musí zde na Zemi vzdát radostí života,“ prohlásil opat smířlivě.

„Každý z nás má na duši dost šmouh, ze kterých se bude před Hospodinem zodpovídat, ale v této věci zůstává mé srdce čisté. Můžeš říct o sobě to samé?“ obrátil přísně k Jonášovi.

Bylo zjevné, že ho zaskočil. Nečekal, že by měl opat tu odvahu naznačit, před celou vesnicí, že nemá čisté svědomí? Přece nemohl vědět o Markétě. Dal si přece sakra pozor, aby ji nikdo neslyšel, když si s ní vyřizoval účty a když s ní skončil postaral se, aby se to nedozvěděla živá duše. Občas se mu sice v noci zdálo, že znovu slyší její křik, ale to mohl být jen vítr v korunách nebo dobytek v chlívě.

„Mé svědomí je čisté, jsem počestný vdovec a otec tří dcer!“ štěkl opatovi v odpověď, ale opat se nezalekl. „Jsi si jistý bratře? A co nebohá Markéta, jsi si jistý, že ta na tvém svědomí neleží?“ přitlačil opat, který začínal mít celé té absurdní situace dost.

„Netuším, o čem to mluvíš!“ vykřikl Čtyřprstý Jonáš o stupeň vyšším hlasem. Ještě nikdy se ho nikdo neodvážil konfrontovat s podezřením, že by za Markétiným zmizením mohl stát on.

„Kdož jsi bez viny, hoď kamenem!“ a to ty nejsi,“ pronesl opat a otočil se k odchodu. Myslel to tak, že nikdo nemá svědomí úplně čisté, ale Jonáš to pochopil jinak. Černé svědomí mu však našeptalo, že byl právě před celým městečkem obviněn z vraždy a z toho koukala oprátka.

Musel začít okamžitě jednat. Tohle nemůže nechat jen tak. Hlavou mu pořád znělo „kdož jsi bez viny, hoď kamenem! kdož jsi bez viny, hoď kamenem! kdož jsi bez viny, hoď kamenem!…“ zdivočelý pohled mu padl na kámen u jeho nohou. Celý zdivočelý panikou a zborcený studeným potem jej zvedl a mrštil po odcházejícím opatovi.

Trefil se!

Když se opat s výkřikem zhroutil k zemi Rosa Coeli, kde zůstal nehybně ležet. Zdálo se, že se svět na okamžik zastavil.

Pak vypuklo peklo.

…………….

#Zápisky z mého výletu na Rosa coeli do Dolních Kounic

#Pokračování Jeptiška z Rosa coeli 2

The post Jeptiška z Rosa coeli #1 appeared first on Nemožné je možné.

Rozhodla jsem se začít si plnit svá přání a více si užívat života. Podívat se na bývalý klášter Rosa coeli jsem toužila už hrozně dávno a když jsem nedávno jela okolo, musela jsem se zastavit. Byl to povedený výlet. Vtipné je, že shodou okolností, jsem se za pár dní přestěhovala jen pár kilometrů od kláštera a můžu tam teď být pečená vařená, ale o tom třeba jindy.

Zřícenina klášteru premonstrátek Rosa coeli

Rosa coeli znamená v překladu Růže nebes a je pravda, že motiv růže je v klášteře všudypřítomný. Klášter by založený v roce 1181 v městečku Dolní Kounice a je to nejstarší ženský klášter na Moravě. Byl založen ve spojení s želivskými premonstráty (ti se taky nacpou všude) a v roce 1183 do kláštera nastoupila první parta jeptišek s louňovického konventu.

Během svého působení byl klášter několikrát vypálený a měnil své majitele. Dnes klášter spadá pod Městský úřad Dolní Kounice a je chráněný jako kulturní památka.

Proč jsem se chtěla na Rosa coeli podívat?

Miluju tajemné, romantické zříceniny a hrozně ráda chodím na energeticky významná místa a Rosa coeli splňovalo oboje. Když vidíte ty tajemné fotky, nedá se odolat.

Moje dojmy z výletu

Rosa coeli splnilo mé očekávání, i když jsem zažila i menší nepříjemné překvapení. Představovala jsem si klášter jako opuštěnou romantickou zříceninu, kde budu sama v klidu rozjímat a prolezu ji od půdy až po střechu. Z toho mě vyléčila budka před brankou, kde se kupují vstupenky.
Paní v budce mě stáhla o 90 Kč + 30 Kč příplatek za focení. Myslím, že vstup 120 Kč je v současnosti celkem ok. (Příště se chystám na Bouzov a do Punkevních jeskyní a to už budou jiné částky.)
Trochu mě otrávilo, že v Rosa coeli nebudu moc trávit tolik času, kolik jsem si plánovala, protože budu mít pořád pocit, že někdo sleduje, jak dlouho tam jsem. Další rozčarování přišlo, když jsem po vstupu dovnitř zjistila, že zrovna probíhá hromadná prohlídka. Tím sice moje plány na osamělé bloumání a rozjímání vzaly za své (a to jsem ještě netušila, že další návštěvníci budou skupinka školáků s ořvanými učitelkami). Hromadnou prohlídku jsem se nakonec rozhodla přijmout jak pozitivum, alespoň se dozvím víc, než je na informačních tabulích a průvodce bude určitě vědět i nějaké „perličky“.

Věděl.

To nejlepší

Na klášteře se mi nejvíce líbilo, že tam ta energie opravdu trochu cítit jde. Ne třeba tolik, jako na Malém Blaníku, kde skoro vibruje vzduch, ale přesto mám pocit, že od návštěvy kláštera je se mnou něco trochu jinak. Mimochodem to s tou energií si nevymýšlím.

Básník Jan Skácel byl Rosa coeli tak okouzlený, že o něm napsal báseň. Teď když nad tím přemýšlím, tak první jeptišky v Rosa coeli pocházely z Louňovic pod Blaníkem. Že by to mělo souvislost?

Legenda kláštera Rosa coeli

Každopádně nejvíce se mi na klášteře líbí jeho legenda. Miluju legendy a ta z Rosa coeli mi přijde obzvláště zajímavá. Klášter v Dolních Kounicích někdy v 16. století dostal velmi pokrokového opata. Přestoupil k luteránům a oženil se s jeptiškou. Nakonec za to zemřel ve vězení v olomouckém biskupství. Jeho nástupce ale pokračoval v benevolenci až tmářům z městečka ruply nervy. Podle pověsti v noci vtrhli do kláštera. Zpustošili ho, jeptišky zavraždili a jednu z nich za trest zazdili za jednu ze zdí. Dnes to místo připomíná bílá květina, která je před zdí položená. Nikdo dnes sice neví, jak to bylo, ale ta květina tam stále je.
Proč by tam jinak byla?
Trochu mi to připomíná růži z Šifry mistra Leonarda.

Fakta na závěr

• Břečťan, který klášter obrůstá byl zasazen v období první republiky.
• Z kláštera vede podzemní chodba až na zámek Dolní Kounice
• Natáčela se zde pohádka O statečném kováři, Hlas pro římského krále, Labyrint druhá série, a některé díly Četnických humoresek
• V klášteře běžně žilo 40-50 premonstrátek

The post Výlet do Rosa coeli appeared first on Nemožné je možné.

Přísahala jsem si, že jestli ještě někdy při rozchodu uslyším: „Miluju tě, ale je špatný čas a špatné místo“ vymlátím z dotyčného duši.  Tak teď si s dovolením na seznam přidávám: „Já vím, že takhle to být nemá, patříme k sobě, miluju tě, ale nemůžu jinak.“ Nic asi nebolí víc, než kdy víte, že mohl jinak. Že vy jste přes 2,5 roku potili krev, aby mohl jinak a on se díval, jak se obětujete, nechal vás a když přišel čas, tak zradil.

Myslela jsem si, že když mi rozlámali srdce na kusy před lety, tak teď už to bude bolet míň, vždyť už nezbylo nic, co by mohl ještě rozbít, ale spletla jsem se. To něco, co mě hřálo na hrudníku, když jsme byli spolu, co se rozbušilo, vždycky když mi zavolal nebo napsal, co mě nutilo se vždycky usmívat, když jsem ho viděla, co mě donutilo projít peklem, jen abychom mohli být spolu… Evidentně tam ještě něco zbylo a to je teď pryč.

Jak se má člověk vyrovnat s rozchodem? Jak se přenést přes to, že celá budoucnost, pro kterou jsem tolik obětovala a vytrpěla je pryč. Že mě zradil nejbližší člověk. Že je mi 32 let a to miminko, které jsme plánovali se nikdy nenarodí, protože na něj nikdy ani nedošlo? Že náš domov, nikdy nebude existovat. Že v tý debilně velký posteli budu jen já a ne i on a děti.

Napadlo mě, že by mi mohlo pomoc najít na rozchodu nějaká pozitiva a fakt se mi podařilo nějaká najít.

• Už žádné nervy. Už se mě nebudou dotýkat špatné zprávy, nebudou mi ovlivňovat život, nebudu se muset trápit pro věci, které nemůžu ovlivnit.
• Už nikdy nahoru a dolů. Konečně mě čeká stabilita, jakou potřebuju.
• Konec neustálého přívalu negativ.
• Už žádné lži, plané sliby.
• Mám život zpátky ve svých rukách a podle všeho jsem právě na dně. A odtud vede cesta jen vzhůru.
• Už mě nikdy nebude nikdo do ničeho nutit, nikdo se nebude urážet, když nechci poslouchat.
• Nikdo si na mě nebude vylévat svoje nálady.
• Už mě nikdo nebude svým chováním ponižovat.
• Už nikdy nebudu muset řešit, jestli je to co slyším pravda nebo lež.
• Už nikdy žádné řeči o nářadí, dopravní situaci a autech.
• Už nikdy se za mě nikdo nebude schovávat.

Ráda bych tvrdila, že po seznamu dost závažných pozitiv jsem vlastně za rozchod ráda, ale nejsem. Já jsem ho opravdu milovala. I s jeho negativama. Dala jsem 2,5 roku života, abychom mohli být spolu. Obětovala jsem Ciri, zdraví, peníze, kariéru, přátele, celý svůj život. Jen abychom mohli být spolu a vytvořit si náš život. A když přišel čas na jeho oběť, tak zbaběle vycouval.

Vždycky jsem věřila, že o pravdou lásku se vyplatí bojovat, že nic není tak cenné, jako život po boku člověka, se kterým se opravdu milujete. A pořád tomu věřím, to jediné ze mě nedokázali dostat. Jenže, jak se ukazuje, tak pravá láska zřejmě neexistuje, nebo alespoň, ne pro mě.

Strašně mu chci zavolat, abych ho slyšela, aby jsme spolu mluvili. Aby mi zase řekl, že takhle je to špatně, že patříme k sobě, že mě miluje. Jenže, když nesplnil svoji část, tak jsou to jen prázdné řeči. Druhý důvod, proč bych mu chtěla zavolat je, aby trpěl. Chci mu říct, jak strašně ho nenávidím, za to, co mi udělal. Za to, jak mi lhal, využil mě a zradil, protože přesně to z jeho chování rozchod udělal – lži a zradu. Podrazil člověka, který ho zachránil a podrazil mě proto, co jsem mu zachránila.

Víte, co je strašný? Že já to mám ve svých rukách. Můžu mu to všechno vrátit. Zařídit, aby stejně jako já přišel o všechno. Aby při pomyšlení na budoucnost cítil jen bolest a beznaděj. Bylo by to spravedlivé. Tak strašně moc to chci udělat. Chci, aby nesl následky svých činů, chci, aby ho to bolelo tak strašně jako mě. Chci, aby zažil jaké to je, když ho zradí člověk, kterému naprosto důvěřoval. Nedovete si představit, jak strašně chci. Představuju si, co bych řekla, jaká by byla reakce a co by ho pak čekalo. Představuju si jeho další život, plný bolesti a beznaděje, stejně jako ten můj. Přišel by absolutně o všechno…

A pak přijde chvilka „mě“. Nemůžu to udělat, protože taková prostě nejsem. Tušila jsem, že by to mezi námi mohlo takhle skončit, vždyť to nad náma viselo celou dobu. Přemýšlela jsem nad tím, co bych v takové situaci udělala. A rozhodla jsem se, co udělám, nebo neudělám. Nebudu brát spravedlnost do svých rukou. Udělám to, co vždycky, to čemu věřím. Nechám to na vyšší spravedlnosti a podvolím se osudu. Nebudu se mstít, protože i když by si to zasloužil, já prostě taková nejsem a nechci být. Kdybych to udělala bylo by to nejhorší v mém životě, nikdy bych na to nepřestala myslet a nikdy by mi nepřestalo být ze mě zle. A navíc by to pak vyšší spravedlnost vracela mně a ne jemu.

To ale neznamená, že je vše vyřízené. A další události mohou přinést ještě mnoho nečekaných zvratů. Je mi jedno, co se stane, ale vím, že se nic nestane proto, abych se pomstila. Za mě to vyřídí život. Viděla jsem to v praxi už dostkrát na to, abych se mu s důvěrou svěřila do rukou. Každý nakonec dostane, co si zaslouží.

The post Historie se opakuje appeared first on Nemožné je možné.

A i přes to, že naturálie by mi zřejmě v řadě případů prošly, já jsem konzerva a raději bych se dala cestou peněz. A ty se musí vydělat. A bohužel, prací.

Dobrá zpráva je, že jsem copywriter a správce sociálních sítí a jsem dobrá. Mám 10 let praxi, spoustu zkušeností a navíc jsem fakt milá, ochotná a spolehlivá.

Méně dobrá zpráva je, že se neumím prodat a nesnáším hovory o penězích, takže i když svoji hodinovku mám a vzhledem k mým zkušenostem je i dost nízká, tak je mi to k prdu, protože si jí neumím před klienty obhájit a hlavně si neumím najít klienty.

Po začátek bude dobré si vydefinovat, co vlastně chci:

1. Chci řešit sociální sítě – strategii, obsah, grafiku… 
2. Nechci dělat v agentuře, to v žádném případě.
3. Nechci dělat v korporátu – děkuju, stačilo mi.
4. Nesnáším nejistotu života na volné noze.
5. Potřebuju volnost.
6. Potřebuju kolektiv.
7. Chci více zdrojů příjmu.
8. Chci tvořit, žít (a cestovat).
9. Potřebuju alespoň 50K čistého.
10. Potřebuju tvořit a být kreativní.

No, i když mě život na volné noze děsí i po asi osmi letech, pořád to vypadá, že je to pro mě ta nejlepší cesta.

Takže, volky nevolky, vracím se po 2 měsících na volnou nohu. Takže, potřebuju klienty. Ideálně alespoň 5 po 10K.

Kde je vzít?

1. Linkedin – oslovovat hlavouny z firem a nabízet jim své služby.
2. Registrovat se navolne noze – tohle nakoplo kariéru hodně lidem
3. FB skupiny- bohužel velká koncentrace mladých, hladových a ve většině případů i nekompetentních. To ale klienti často nepoznají. Jdou po nejnižší ceně a za 200 Kč/h fakt nefunguju.
4. Registrace na Freelance – možná vyhozené peníze, ale za pokus to stojí
5. Poptat se známých – do toho kroku se mi moc nechce, nechci aby ostatní věděli, že jsem v potížích
6. Externí spolupráce s agenturami – nelíbí se mi představa, že mě někdo „pase“, ale zase by to byly jisté peníze.

Je čas na plán!

Sice jsem dostala povel „nestresuj se, buď v klidu“ a vyžahla půl flašky bílého vína, ale pořád se mi ta nejistota moc nelíbí. potřebuji mít plán činnosti. Sice ho budu pořád posunovat, ale potřebuju znát směr. Takže jdeme na to.

První květnový týden, jedu do Itálie. A kašlu na všechno. Miluju jižní Itálii a jezdit s M. a letos jsem ještě nikde nebyla. Takže jedu. Ale nezapomenu ani na práci. Takže:

• oslovím 100 lidí na LinkedIn
• registruju se na freelance
• napíšu chytrý post na linkedin
• registruju se na volné noze

Druhý týden:

• zhodnotím aktuální stav
• oslovím jednu „kyselou“ agenturu, se kterou bych docela ráda spolupracovala
• poptám se kluků, se kterýma občas spolupracuju, jak na tom jsou
• pokročím s mým projektem Zelený investor

Třetí týden si zatím netroufám plánovat, každopádně doufám, že zaznamenám nějaké výsledky z předchozích kroků a už se budu věnovat i práci pro klienty. Ale uvidíme.

Teď si s tím vínem přijdu hrozně povzneseně, takže by to chtělo i nějaké moudro na závěr. Takže jak pravil Brumbál: “

I v největší temnotě se skrývá alespoň malá jiskřička naděje.

A já k tomu dodávám, že všechno zlé je pro něco dobré. Já si díky tomu připomněla kvality tam, kde už jsem je přestávala vidět. Na druhou stranu o to složitější a bolestnější vše je, ale o tom nikdy…

The post Zn. Hledám práci appeared first on Nemožné je možné.