Po synově odchodu pociťuje Ideta prázdno, které se rozhodla vyřešit. Se svojí formou řešení je naprosto spokojená, ale její okolí tak nadšené není. Podaří se vrátit Idetinu pozornost do patřičných mezí?

S bratrovým odstěhováním se poněkud zkomplikoval život druhorozenému Normymu. Ideta totiž dospěla k názoru, že pro starosti, péči o Daidalose a vzdělávání Bódi se mu dost nevěnovala a rozhodla se, že mu to vynahradí.

Normy byl zděšený. Ne, že by neměl matku rád, to on ano, ale byl to svérázný puberťák, a když ho matka začala hladit po jeho dlouhých vlasech a nahlas uvažovat, jak hezky a upraveně by vypadal s krátkým a normálním sestřihem, byl mladý rebel na pokraji paniky.

A ty její věčné dotazy, co jeho kamarádi. Nikdy se o něj nijak zvláště nezajímala a teď začala trpět šílenou představou, že se určitě chytne špatné party. Nejhorší bylo, že si neměl s kým promluvit. Daidala zcela pohltila práce a budování nového života a s Bóďou nebyla řeč od té doby, co se dozvěděla pravdu o svém původu.

Nakonec po dlouhých probdělých nocích se mu matčin problém podařilo pochopit.

Ona se bojí. Bojí se, že zůstane sama.

Je přece víla.

To znamená, že bude mít stejně dlouhý život jako mají upíří. Jenže ani on, ani Daidalos po ní její gen nezdědili, což znamená, že zemřou dříve než ona. Bude čelit tomu, co je pro rodiče nejhorší, smrti vlastních dětí a až se tak stane zůstane zcela sama.

Jistě, může doufat ve vnoučata, ale ta se na babičku zajednou podívat jednou, dvakrát do měsíce, ale celé dlouhé dny bude trávit sama v hlučném tichu opuštěného domku, jehož jediným obyvatelem bude ona sama.

Normy se rozhodl jednat.

Zaťal zuby a pokusil se zhodnotit matku očima ne syna, ale muže. Muže, který by o ni mohl mít zájem. Z jeho hodnocení Ideta vyšla dobře. Byla to dlouhovlasá tmavooká víla s milým úsměvem a laskavou povahou, která miluje hudbu. Je hubená, má krásné modré či a je velice jednoduché ji něčím nadchnout… Není nijak zvláště výjimečná, ale celek dává dohromady hodnou, láskyplnou osobu, kterou by bylo milé mít po svém boku.

A tak, i přes silný pocit, nepatřičnosti Nromy sestrojil inzerát. Věděl, že si musí počínat nanejvýš opatrně, protože kdyby mu na to matka přišla, měl by obrovský malér. Ideta seznamovací inzeráty nesnášela, nevěřila jim a navíc byla velice plachá. Takže vhodného potenciální přítele bude muset vybrat on a pak zařídit, aby jeho setkání s matkou vypadalo jako naprostá náhoda.

Je možné, aby mu tohle vyšlo? Musí!

Z těch několika nocí co probděl, se mu udělaly kruhy pod očima a Ideta si vzala do hlavy, že bere drogy. Neustále ho tedy všude pronásledovala, aby mu v domnělém fetování zabránila. Jestli tedy nevyjde jeho plán matku s někým seznámit a přeorientovat její pozornost a péči na přítele a ideálně miminko, nejspíš se z ní zblázní.

Alespoň, že s dostáním se k psychiatrovi nebude problém. Matka už mu několik dní nosí jejich různé letáčky, aby si vybral, koho společně navštíví. Někdo mu přece musí v jeho boji s drogovou závislostí pomoci…

Už brzy

The post 71. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.

Jak se Bóďa srovnává se zprávou, která převrátila její život vzhůru nohama? A jak ustojí Ideta novinu se kterou přijde její nejstarší syn? 

Od toho rána, kdy si Ideta v novinách přečetla onu osudnou zprávu a rozhodla se, si s Bóďou promluvit už uplynulo několik dní.

Pár dní poté Boďa z pokoje příliš nevycházela. Ideta i kluci okolo ní chodili po špičkách. Na jednu stranu už byly rádi, že Bódě nemusí lhát, na druhou stranu jim jí bylo líto i oni sami byli překvapení, když si je ještě malé vzala matka stranou a sdělila jim pravdu. Ale pro ně šlo jen o změnu příjmení, Bódě se zhroutil celý život.

Když o pár dní později vyšla z pokoje, vypadala stejně a přesto jinak. Začala se česat docela odlišným způsobem než dosud a s novým účesem ještě více vynikly její lancasterovské oči.

Na Idetin tázavý pohled jen pronesla: „Musí mě přece poznat, až mě uvidí!“

Ideta to nekomentovala. Sice si přála, aby ji Bóďa pomstila, ale během let její hněv z velké části zchladl a žila více přítomností než minulostí. Její nejstarší syn Daidalos dospěl, začal pracovat pro armádu a zrovna toto ráno, jí oznámil, že se hodlá odstěhovat. Našel si nedaleko malý domek a chce začít žít svůj vlastní, samostatný a dospělý život.

Ideta to trápilo, nechtěla, aby je její chlapec, opustil tak brzy. Sice jí zbude ještě Normy a Bóďa, ale i ti jednou odejdou a co ona si počne?

Přesto se šla s Daidalem na jeho domek podívat, nemůže mu přece bránit v žití vlastního života.

Když ale viděla jeho domek, byla zděšená.

„Vždyť to vypadá jako chlívek!“ zalkala, když viděla synův nový domov.

Ale Daidalos s ní nesouhlasil.

Domek měl vše, co potřeboval a navíc nebyl a moc horší než dům, kde vyrostl. Tady se navíc nebude muset tísnit s dalšími třemi lidmi.

To ale matce samozřejmě neřekl. Věděl, že pro ně udělala vše, co mohla, aby jemu, Normymu i Bódě, zajistila domov a slušný život, potom co ji ty lancasterovské hyeny, tak podle vyhodili téměř bez peněz.

The post 70. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.

Co způsobí tajemný novinový článek, který si Ideta přečetla? Unese Bóďa rozhovor, který ji čeká?

Zprvu rozhovor probíhal ztěžka. I přes dril, kterému Ideta dívku podrobovala, ji měla ráda a nechtěla jí ublížit.

Začala tedy nenápadně. Podala dívce noviny a řekla jí, kterou stranu si má přečíst. Bylo tam smuteční oznámení.

Bóďa si to lhostejně přečetla. „A co má být?“ nechápala. „Tak to má jeden ze snobů za sebou. „

„Víš, já se vždy nejmenovala, Vybouch,“ začala ztěžka. „Je to mé jméno za svobodna a po svatbě jsem se k němu znovu vrátila, protože jsem s rodinou svého muže už nechtěla mít nic společného.“ Bojana na ni překvapeně zírala, toto o své matce vůbec netušila.

„Když jsem byla vdaná, jmenovala  jsem se Ideta Lancasterová.“ Bóďa na ni vytřeštila oči. A můj muž nebyl tvůj otec, parte svého otce držíš v rukou. Je mi to líto dítě, ale já jsem tvoje teta.“

Bóďa na ni zůstala šokovaně zírat. „To přece není možné!!!“

„Je.“

A tak jí začala Ideta vyprávět celý příběh jejího života. O jejím otci, který ji miloval a o krkavčí matce, která jejich láskyplné pouto bezohledně a zbytečně přervala.

„Podívej se na sebe!“ přistrčila Bódě zrcadlo, „vždyť ty, ty zatracené oči máš, jen se ti vyvinuly později.“

Ale to Bóďu nezajímalo, když Ideta popisovala, jak moc ji její otec miloval, měla pocit, jako by se hluboko v jejím nitru cosi odemklo. Nemohla tvrdit, že si pamatuje tátovu tvář, ale když znovu pohlédla do očí muži na fotografii v novinách, zalil jí pocit dokonalého klidu a naprostého bezpečí.

„Tati!“ uniklo jí ze sevřených rtů a s novinami v rukou utekla s pláčem z pokoje.

Ideta se za ní smutně koukala. Mrzelo ji, že Bódě ublížila, ale Mikešovou smrtí a Bódiným dospívání nastal čas srovnat si s Doroty účty a je jen na Bódě, zda ty účty bude chtít vyrovnat. Ona udělala, co mohla, dala jí tu nejcennější zbraň jakou mohla – vzdělání.

The post 69. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.

Jak už to bývá, poté, co se Adam a Šarla rozhodli snahu o miminko vzdát a začali se soustředit na jiné věci, začalo být Šarle znenadání po ránu špatně. Zprvu ji ani nenapadlo, čeho by nevolnost mohla být příznakem. Myslela si, že jen něco špatného snědla, a když obtíže přetrvávaly, pochopila to tak, že zřejmě vygradovaly v nějaký zánět žaludku.

Už už se chystala objednat se k lékaři, když se k ní jedno ráno, když se zpocená a vyčerpaná vracela z koupelny, kde strávila nekonečné chvíle v obětí se záchodovou mísou, přitočila Ester a podala jí drobnou krabičku. Byl v ní těhotenský test.

Když se ten den vrátil Adam večer z práce domů, měla pro něj šťastná Šarla úžasnou novinu. Čekají miminko!

Adamova radost byla bezbřehá. Zase u nich v domě bude slyšet pobíhání maličkých nožiček a rolničkový dětský smích. Byl rád, že Šarle nenavrhl nápad, který mu už pár dní vrtal v hlavě a to adoptovat si malou Bóďu.

Jenže Bóďa nebyla miminko už z ní byla školačka a navíc… už kdysi dávno příliš nesouhlasil s tím, když jeho matka přinesla malou Viktorii. Děti by se do války dospělých zatahovat neměly a kdyby si s Šarlou přivedli Bóďu, stala by se i ona malým bojovníkem v bitvě dvou rodů a to nechtěl.

Bohužel netušil, jaké plány má s Bóďou Ideta. Výcvik, kterému dívku podrobovala, navlas připomínal krutý dril, kterému byly děti Lancasterů vystavovány v dobách největší slávy rodu.

Jiné známky než jedničky prio Bóďu neexistovaly. Po návratu ze školy měla den na minuty rozplánovaný, aby ani chvilka, která by se dala využít ke vzdělávání nepřišla nazmar. Byl to nudný a tvrdý život. Ideta,která Mikešovou zradou zatrpkla, občas zapomínala, že Bóďa je neteř jejího milovaného muže a vídávala z v ní jen jedovatý plod obchodu mezi Mikešem a Doroty.

Malá Bóďa nic netušila. Vnímala sice, že se k ní matka chová jinak než k sourozencům, trápilo ji to, čas od času si poplakala, ale o to více se matce snažila zavděčit, aby i ji měla tak ráda, jako kluky.

Ideta se snažila. Pokoušela se dívku brát jako ji samu a nikoliv jako dceru zrůdné Doroty nebo podpantofláckého Mikeše, ale někdy to bylo těžké Věděla, že je často na dívku zbytečně tvrdá a bylo jí to proti mysli. Občas se za sebe až styděla, ale na druhou stranu díky ní dívka získá to nejdůležitější. Vzdělání, které jí v případě potřeby umožní se bránit. Už nikdy nebude bezmocná.

Tak plynul Bódin život, dokud její matka při čtení novin nezbledla a nerozklepaly se jí ruce. Bóďa viděla, jak se Idetě roztřásly ruce, jak znovu pohlédla do novin, aby si byla jistá, že to co tam čte je pravda, poté zvedla hlavu a zadívala se na dívku, poté znovu do novin a ještě několikrát tyto pohledy zopakovala.

Když si byla Ideta jistá, že to co čte v novinách je pravda, prudce je složila a její pohled ztvrdl, odhodlaně se na Bóďu podívala a nesmlouvavým hlasem pronesla jen: „musíme si promluvit!“

The post 68. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.

Ačkoliv se Mikeš se ztrátou Bódi nakonec smířil, Ideta se s tím, co holčičce provedla její matka, nesmířila. Sama měla dvě děti a tak ji krutost na nejzranitelnějších členech lidské společnosti rozpalovala doběla. Rozhodla se, že Bóďu vychová, jako svou vlastní, ale ve správný čas jí řekne pravdu a nechá ji aby se svobodně rozhodla, jak chce se svým osudem naložit.

Nakonec se Ideta do Bódiny výchovy natolik položila, že se jí věnovala daleko více než vlastním dětem. U Daidalose se to dalo ještě pochopit, byl výrazně starší než Bóďa a Ideta už k němu přistupovala spíše jako k dospělému člověku, ale mezi mladším Normym a Bóďou  nebyl věkový rozdíl příliš velký a tam byl také rozdíl pozornosti věnovaný dětem největší. Naštěstí si to Normy neuvědomoval, ale naopak vítal, že matčina pozornost se upírá ná Bóďu. Byla to totiž Bóďa, se kterou se matka učila do noci a nutila ji nosit samé jedničky, Bóďa chodila z kroužku na kroužek a i doma měla přesně naplánovaný program, aby na svých dovednostech neustále pracovala a rozvíjela je.

První roky se Ideta ještě obávala, že by si to Doroty mohla rozmyslet nebo se slitovat nad Mikešem, který se s Bódinou ztrátou nikdy zcela nevyrovnal, ale Doroty se nevracela a když se k Idetě donesla zpráva, že se Lancasterům narodila malá Bojana, u které už její jméno naznačovalo, že je zde na místo ztracené dcery, přestala se o Bóďu obávat. Našla si práci v místním divadle, protože uživit tři děti pro ni bylo náročné a byla ráda, že to takto dopadlo a že třeba se jednou Bóďa rozhodne své matce pomstít a přitom jí to spočítá i za to, co provedla jí, jak ji i se syny vyhodila ze sídla jako prašivou kočku.

Mortdachailové zatím s potěšením přihlíželi, jak se Lancasteři ničí navzájem. Samozřejmě, že věděli, co se s Bóďou stalo a kde se nyní nachází. Díky odposlechům dokonce slyšely celý rozhovor Doroty s Idetou. Nakonec se do toho ale rozhodli nezasahovat, měli vlastní starosti.

Už to bylo déle než rok co se Šarla a Adam rozhodli mít miminko a Šarlino břicho i přes veškerou snahu zůstávalo smutně ploché a prázdné. Všichni byli smutní. Mrzelo je, že i přes veškeré jejich jmění zůstávají dva členové jejich rodiny nešťastní. Udělali vše, co se mohli skoupili půl města včetně nemocnice, aby si zajistili tu nejlepší možnou péči, ale stále se bezvýsledně.

A nakonec se přestali snažit. Miminko by samozřejmě velice chtěli, ale naštěstí nepatřili k těm párům, kterým nikdy nebylo dopřáno stát se rodiči. Měli přece Alicii…

The post 67. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.

Doroty se v touze po dosáhnutí svých cílů nezastaví před ničím…

Dorotiny ambiciózní plány nezastavilo ani další těhotenství. Stále vymýšlela intriky, jak přijít k penězům a když Bóďa povyrostla byla postavena před zásadní volbu. Posedla ji myšlenka, že její prvorozená dcera nemá lancasterské oči, ale podědila oči po svém otci – výrazné, ale pro Lancastera nedostačující.
Přemýšlela, co bude dělat? Má se starat o nepovedeného spratka, který jí stejně nikdy v životě k ničemu nebude, protože z ní už nikdy pravý Lancaster nebude, nebo se jí má raději zbavit a ušetřit čas i náklady spojené s péči o ni?

Pro ni byla volba jasná, Bóďa musí z domu.

Přemýšlela, jak to udělat.

Jak se dcery zbavit a zařídit to tak, aby po ní Mikeš nepátral, protože on svoji prvorozenou dceru miloval.
Celé dny i noci si lámala hlavu, jak to zařídit. Břicho ve kterém rostlo její další dítě, pravý Lancaster, jak doufala, se pomalu zvětšovalo a ona stále nepřišla na žádný způsob, jak se malé Bódi zbavit.
Termín porodu se blížil a stále žádný nápad se nedostavil. Nenávistně shlížela na nevinnou holčičku, která se jí batolila okolo nohou a pak ji najednou osvítil nápad, už ví co udělá. Přišla na to, jak se zbavit toho nepovedeného spratka takovým způsobem, že to pomůže všem jejím plánům a ještě ke všemu to Mikeše posune správný směrem, takovým jakým chtěla!
Když už jí do porodu zbývalo jen pár dní, vydala se s Bóďou na procházku. Mikeše to trochu překvapilo, ale vyložil si to tak, že s nadcházejícím porodem se rozhodla Doroty zlepšit svůj vztah s Bóďou a byl rád.
Nic však nemohlo být vzdálenější pravdě. Dorotina cesta vedla nejkratší cestou do domku, kde s dětmi bydlela vyhoštěná Ideta. Na ni měla Doroty zvláštní požadavek, vlastně spíše rozkaz. Postará se o Bóďu, aby Doroty už nikdy nepřišla na oči a Mikeš se o tom nikdy nedozví.

Ideta odmítla, myslela si, že se Doroty snad zbláznila. Nikdy si o ní nedělala iluze, zkusila od ní své, ale Bóďa byla její dítě, její vlastní krev!
Dlouho se Ideta s Doroty hádala, ale bylo to marné. Doroty byla ta, která svírala v rukou moc a obě to věděly a tak zůstala nic nechápající malá Bóďa u Idety.

Když se pak o pár dní později Ideta doslechla, že se Lancaterům narodil malý Ignác, pomyslela si, že je nakonec dobře, že Bóďa skončila z ní. Kdo ví, co by s ní Doroty jinak udělala. S touto myšlenkou by ale rozhodně nesouhlasil Mikeš. Ztráta milované dcerky, o které mu Doroty namluvila, že ji unesli ho zdrtila. Celé dny od rána do hluboké noci se toulal městem a hledal svoji malou holčičku, ale marně.

V té době Ideta s Bóďou vůbec nevycházela a až po čase učinila Doroty hledání přítrž s tím, že je třeba, aby se Mikeš věnoval malému synovi než ztrácel čas pátráním po dceři, která už je určitě mrtvá. Vždyť po nich ani nechtěli výkupné!
Dny ubíhaly měnily se v měsíce a když Ideta poprvé vyrazila s malou Bóďou ven, jako se svou nemanželskou dcerou, nikdo by v ní ztracenou dědičku Lancasterů nehledal, malé děti se mění rychle…

The post 66. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.

Zpráva o Viktoriině dalším těhotenství rozradostnila i hlavní větev Mortdachaiů. Ester si oddychla. V koutku duše se obávala, zda Viktorii svým dávným přáním, aby jí ji Sultán odevzdal, nezničila život a nyní, když od ní dostávala zprávy přetékajícím štěstím, spokojeně konstatovala, že vše dopadlo, jak mělo.

Rozhodla se zvelebit Sídlo a přistavět už dlouho plánované druhé poschodí, aby se případné návštěvy měly kde ubytovat.

Se škodolibým úsměškem použila plány, které v sídle zbyly ještě po Lancasterech. Druhé patro tak mělo tři velkorysé ložnice, obývací pokoj s klidovou zónou a tři prostorné terasy s úžasným výhledem.

Krátce po dokončení staveb oslavila Alicia narozeniny a byla plnoletá. Rozhodla se zvolit si kariéru v oblasti hudby, přesně tak, jak už od dětství všichni předpovídali.

Jejím životní cílem bylo, stát se skladatelkou filmových melodií stejně jako její největší hudební vzor Hans Zimmer.

A tak se i nejmladší člen rodiny Mortdachaiů stal dospělým a v domě tak žili čtyři dospělí lidé. Ze začátku jim to vyhovovalo. Na podlaze se neválely žádné poházené hračky a v noci nikoho nerušil hlasitý dětský pláč. Po čase se jim ten klid ale začal zajídat. Vzpomínali na cupitání dětských nožiček a umatlaná dětská obětí. Nejhůře to snášela Šarla. Vždy když se podívala na svou dospělou dceru, uvědomila si kolik lásky v sobě má a že nemá komu ji dát. Začala uvažovat nad tím, pořídit si s Adamem miminko. Proč také ne? Ještě byla mladá a Alicia už byla dospělá a její péči nepotřebovala.

Zatím se rozhodla, že Adamovi nic říkat nebude a nápad si nechá pořádně projít hlavou. Když se k ní však donesla zpráva, že se Lancasterům narodila dcera Bóďa, veškeré rozumné úvahy vzaly za své.

Jakmile Adam dorazil domů, odtáhla ho Šarla stranou a vše na něj vychrlila. O pocitu nenaplnění, o potřebě pečovat, touze po dětském obětí… „chci další dítě!“ ukončila  nakonec svůj plamenný projev Šarla.

Adam svou ženu chvilku mlčky pozoroval, sám další dítě zvažoval už dlouho, ale Šarle nic neříkal, protože si byl jistý, že ona žádné další dítě nechce.  Znovu si procházet ranními nevolnostmi, otoky, únavou provázenou nespavostí a teď tu předním Šarla stojí a dožaduje se dalšího potomka…

„Ano!“ vyhrkl radostně a pevně svou ženu objal. Stále ji miloval a často měl pocit, že uplynulý čas jejich lásku spíše posílil, než aby ji uhášel.

Ale nejen u Mortadachaiů se pracovalo na dalším dítěti. Ani u Lancasterů se nezahálelo. Doroty neustávala ve své snaze povznést rod, do kterého se přivdala. Těžce nesla, že se jim zatím nepodařilo přestěhovat se z domu, zpět do sídla nebo alespoň do čtvrti, ve které sídlo bylo. Kromě něj tam byly ještě dva domy. Jeden byl obsazený, ale jeden, právě ten, ve kterém dříve žili Mortdachaiové, byl volný a právě ten se stal Dorotiným cílem.

The post 65. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.

Rodina se rozrůstá a plány se mění…

Mortdachaiové se opět rozrostli. Viktorie, na kterou se po Aliciině narození přestala upírat pozornost s takovou silou, se zamilovala.

Její vyvolený byl Leonardo Madarázs. Vílák, korektor pravopisu její kolega, amatérský spisovatel, ale především milující partner. Rázem Viktorii přestaly spory mezi Mortdachai a Lancastery zajímat. Otec, který ji zaprodal už byl mrtvý a ona už měla veškerých pomst a intrik dost, už se jí netýkaly. Věděla však, že s ní Ester měla velké plány a tak se musela rozhodnout. Dávno už nebyla naivní mladá dívka, byla už ženou a poprvé v životě se rozhodla vzít si co chce. To, že má přítele, kterého si chce vzít oznámila Ester a zbytku rodiny společně s novinkou že je těhotná.

Navzdory Viktoriině očekávání přijala Ester její zprávu velice klidně. Ve skutečnosti totiž Ester už dlouho trápilo, jak osaměle Viktorie žije. Od doby co na čas odložili pomstu do pozadí uplynulo už několik let. Zbytku rodiny to nepřišlo, všichni byli upíři, takže uplynulá doba pro ně byla jak mávnutí proutku, ale Viktorie zestárla, minula jí třicítka a stále jen čekala, až pro ni rodina najde využití, které už vlastně stejně nebylo možné, protože dospělá, zralá žena bude mužům těžko namlouvat, že je nic netušící naivka, která poslouchá jejích chlípné pokyny, protože si je ještě nevinná a zvědavá.

Ráda tedy dala Leonardovi a Viktorii svoje požehnání a když se krátce poté, co se jim narodil malý Oktavián, vrátila zpět do domu i Alicia byla šťastná, že je celá rodina pohromadě. Brzy se ale ukázalo, že ačkoliv je sídlo rozlehlé, přece jen je jim v něm poněkud těsno. Když tedy za ní manželé přišli, že by se rádi odstěhovali a vybudovali si vlastní domov, nabídla jim veškerou možnou pomoc.

Využila svého vlivu na městské představitele a nechala  jednu z pláží zahrnout do stavebního plánu města. Následně ji koupila a jakožto dodatečný svatební dar ji předala šokované Viktorii. Na cestu pak mladou rodinu vybavila tučnou sumou, za kterou si lehce postaví dům.

Viktorie nemohla být šťastnější. Zakrátko si s manželem postavili světlý domek s velkou verandou, kterou téměř omývala voda oceánu. Byl to jejich malý soukromý kousek ráje. Nesnažili se o okázalost, na kterou byli zvyklí ze sídla, ale jejich hlavním cílem bylo vytvořit harmonický domov pro malou rodinu. Spodnímu patru dominovala kuchyň propojená s obývacím pokojem. Kromě ní se tam nacházela ještě ložnice rodičů a dětský pokoj. V horním patře byly připravené dva dětské pokoje a studovna. Proč dva? Protože krátce po dokončení domu Viktorie zjistila, že je opět těhotná.

Ona i Leonardo byli dokonale šťastní. V koutku duše doufali, že se jim narodí holčička, ale nahlas své přání nevyslovili, nechtěli pokoušet osud. Nejdůležitější bylo, aby bylo jejich miminko zdravé a malý Oktavián získal sourozence, který mu bude stát po celý život po boku.

The post 64. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.

Doroty se pevně chopila otěží rodu Lancasterů. Jakým směrem rod povede?

Začala nenápadně. Nejdříve oznámila Lancasterům radostnou novinu, čeká dítě. Tím si však definitivně upevnila svou pozici hlavy rodu. Laxní Mikeš neměl sebemenší šanci a mohl jen skákat, jak Doroty pískala. Přesto její další požadavek s ním otřásl.

Rozhodla se, že Ideta, vdova po Normanovi, bývalé hlavě rodu se musí odstěhovat, protože je víla a není hodna toho říkat si Lancasterová. Své nepovedené, nelancasterské, děti Daidalose i novorozeného Normyho ať vezme sebou.

Tomuto rozkazu se Mikeš dlouho vzpouzel, vždyť to byla vdova po jeho bratrovi, kterou by on měl ochraňovat a ne ji vyhánět z domu! Ale všechno bylo marné, Doroty si postavila hlavu a dům se proměnil v peklo. Nakonec se Ideta sama sebrala a i s dětmi se odstěhovala, protože v domě se to zkrátka nedalo vydržet. Před odchodem jí Norman dal alespoň tolik peněz, co dokázal sehnat. Myslel si, že je slušně zaopatřil, ale nakonec to s bídou stačilo na koupi malého polorozpadlého domku. Přesto si Ideta nestěžovala, měla své děti, střechu nad hlavou a zbavila se přítomnosti té saně, to bylo nejdůležitější.

Když se Idetě splnilo její přání, očekával Mikeš, že doma zavládne klid a mír, ale Ideta byla nezastavitelná. Okamžitě přišla s novým požadavkem. Odmítla nadále žít v obyčejném domě. Obětovala příjmení svého rodu a stala s Lancasterovou, hodlá tedy žít pouze v Lancasterském sídle, kde se roztahuje ta Mortadachiovská špína!

Mikeš si zoufal. Naznačil Alicii, že může počítat s jeho podporou ve svém mírotvorném snažení. A teď ji má zradit?

Ale neměl na výběr, jeho žena po něm nechtěla nic víc než aby naplnil svůj osud a stal se pravým Lancasterem. Bylo načase vykázat Mortdachaie zpátky do stoky, kam patří! Městu budou opět vládnout Lancasterové! A on s Doroty a jejich dětmi postupně obnoví ztracenou slávu jejich rodu.

Mortdachaiovi a především Alicia neměli o změně, která se u Lancasterů odehrála, ani tušení. Alicii zaměstnávaly zcela jiné starosti. Po návratu domů na ni čekalo velké překvapení, které ji doslova přimrazilo k podlaze. Nechápala, jak je možné, že jí nikdo nic neřekl. Bydlela jen na druhém konci města, ne na druhém konci země! Ale nezbylo jí než se postavit realitě čelem, její rodina měla dva nové členy!

The post 63. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.

Doroty Snowhite, mladá žena, která se přistěhovala do městečka a obrátila v něm život na ruby.

Jestliže Lancasterové byli snobi, rasisté, posedlí rodem a svým lepším původem, nebyli nic proti Snowhiteovým. Ti byli ještě stokrát lepší, nebo chcete-li horší. Zatímco Lancasteři dělali v zájmu přežití rodu ústupky a ženili se i s čaroději nebo vílama, či nedostatečnými osobami z řad lidí, Snowhiteovi by raději vymřeli, než aby si takto znečistili krevní linii. A proto se Doroty objevila ve Veroně, hledala někoho, kdo by byl hodný její ruky, aby společně mohli plodit další elitu. Její pátrání ji dovedlo až k Lancasterům.

Když dorazila na místo, byla zděšená. Přišli o sídlo, gen a vše bylo v rozkladu. Na druhou stranu, dříve bývali „někdo“ a jejich pověst stále přetrvávala, ačkoliv realita už dávno neodpovídala. Navíc, už neměla čas ani chuť dál hledat, rozhodla se, že získá stárnoucího Mikeše a přes něj postaví celý rod Lancasterů do latě.

Se získáním Mikeše problém nebyl, stejně jako většina mužů i on na ní jednou pohlédl a ztratil hlavu.

Viděl líbivou fasádu a o to, co se skrývalo za ní, se už nestaral a Doroty to tak vyhovovalo. Rozhodla se neztrácet čas. Nenápadně Mikeše pronásledovala, všude kde byl on byla i ona, neustále na sebe naráželi. Doroty byla vždy okouzlující, milá, laskavá, zábavná a netrvalo dlouho a začala s Mikešem tvořit pár.

O chvilku později se nastěhovala do Lancasterského domu a za nedlouho byla svatba. Mikeš byl nadšený, měl pocit, že našel dokonalou ženu. Krátce po svatbě se pak objevil první zádrhel. Doroty začala tropit scény, že odmítá být pod jednou střechou s Aliciou, která je jakožto upírka ten nejopovrženíhodnější odpad. Alicia byla v šoku, ještě nikdy se k ní takto nikdo nechoval. Snažila se situaci uklidnit, protože už s Normanem začala vyjednávat  příměří a s Mikešem v jednáních úspěšně pokračovala. Ale vše bylo čím dál tím horší, až nakonec Mikeš Alicii vyhodil. Snažil se to udělat, co nejvíce šetrně a důstojně, ale faktem bylo, že vyhověl diskriminaci a bezpráví a pohřbil tak veškerou naději na mír. Alicia dorazila domů zklamaná a smutná.

Ester ani nikdo z Mortdachaiů nebyl překvapený, znali Lancastery a věděli, co dovedou. Nelitovali Alicii, varovali ji, ale bylo třeba, aby se přesvědčila na vlastní kůži. Na jednu stranu byli i trochu rádi, že to takto dopadlo. Lancasterovi tak pomohli Alicii jasně si uvědomit, kdo je. Mortdachaiová!

Se spokojeným úšklebkem pak sledovali novinky, které se u Lancasterů odehrávali. Nedlouho poté, co se podařilo Doroty vyštvat Alicii, přišla s dalším požadavkem….

The post 62. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.