Bylo krátce po půlnoci, když zaslechla hlasité zvuky. Křik a rány nabývaly na síle. Opatrně vstala, aby nevzbudila Ondřeje. Zamilovaně se usmála, vždycky měl tak tvrdé spaní. Přes noční košili si přehodila pláštík a vyšla ven z cely, aby se podívala, co se děje. Na chodbě už se scházely další sestry. Zmatené a rozespalé, nechápaly, co se děje. Co je to za zvuk?

Jak křik sílil začínaly rozeznávat jednotlivá slova.

„Děvky, nevěstky, satanovy milenky, čarodějnice, hříšnice…!“

Vystrašeně se po sobě dívaly. Věděly, že v městečku se lidem nelíbí svobodný život, který jim opat povolil tu žít. Sice byly nevěstami Kristovými, ale opat vždy říkal, že to se vyplní až na nebesích a neviděl důvod, proč by tady na zemi nemohly žít běžný pozemský život, když zároveň budou dobře sloužit Bohu. Dovolil jim tu mít své muže.
Nikdy nebyla tak šťastná, jako když se dostala sem do Dolních Kounic a mohli s Ondřejem konečně dát průchod své lásce a neskrývat se věčně jen ve stínech. Zdá se ale, že tomu je teď konec. Nebylo to poprvé, co se místní měšťané před klášterem bouřili, ale dnešek byl jiný. Křik byl hlasitější a výkřiky vzteklejší. Bála se, že tentokrát opat tlaku měšťanů podlehne a svobodu jim zase odebere. Nedovedla si představit život bez Ondřeje, který se právě vynořil z cely.

Byl celý rozcuchaný a obličej měl ještě změkčený spánkem. Milovala ho. Milovala ho tak strašně moc, jak jen jeden člověk může milovat druhého.

„Co se děje? zamručel a bylo vidět, že se mu situace před klášterem vůbec nelíbí.

„Zase si přišli stěžovat měšťané a dneska jsou obzvláště vzteklí,“ odpověděla a přitiskla se k jeho silnému tělu, aby z něj mohla čerpat sílu a oporu.

„Puritáni!“ zamručel Ondřej znechuceně. „Jakoby každý z nich nezvedl každou sukni, která se kolem něj mihne. Polovina z nich má levobočka a ne, jen jednoho!“

Ze tmy se vynořil opat a kolem něj se zhlukovali další muži jeptišek. Byl to starší muž s rozvážným pohledem. I když nebyl vysokého vzrůstu měl srdce lva. Byl to právě on, kdo ve svém klášteře povolil jeptiškám na tu dobu věc nevídanou. A stál si zatím, i když mu Řím hrozil exkomunikací. Nakonec se díky jeho vlivné rodině a zlatu umístěnému do správných kapes dospěl Řím k názoru, že se nebude s malým klášterem kdesi v Čechách rozčilovat. Mají přece na starosti důležitější věci. A tak se stal Rosa coeli svobodný.

„Nedá se nic dělat, musíme jim otevřít a vyslechnout je. Snad se podaří, aby brzy v míru odešli a my mohli jít spát. Za nedlouho bude svítat a zvonit na ranní bohoslužbu,“ prohlásil opat rezignovaně. Nebavily ho věčné při se zaostalými mešťany, ale nechtěl se podvolit jejich nátlaku. Systém, který v klášteře zavedl mu připadal správný a nic na světe ho nemohlo přinutit jednat jinak.

Brány kláštera se otevřely a dovnitř vběhli rozzuření muži ozbrojení loučemi, vidlemi, cepy a také noži, účastnil se totiž i celý cech řezníků.

„Proč tu po nocích křičíte a nedáte nám spát?“ otázal se jich přísně opat.

„Už nebudeme dále snášet tento výsměch Bohu! Jeptišky, to tak! Kurvy jsou to!“ vykřikl Čtyřprstý Jonáš. Předseda cechu. Před pár lety si při práci usekl malíček a od té doby se mu říkalo Čtyřprstý.

„O našem klášteře ví v Římě, vědí, jaká pravidla jsem tu zavedl a jsou s tím v míru. Chcete snad tvrdit, že rozumíte bohu lépe než svatá rada?“ otázal se přísně opat.

„Jen lži a faleš! Kdoví, jak to bylo. Nikdy tu nikdo z Říma nebyl a nic nám neřekl!“ Hanba! Vykřikl a zbytek davu se k němu přidal skandováním „hanba“ a dalších výkřiků.

„Nebudu se s vámi hádat uprostřed noci!“ prohlásil opat. „Běžte domů a ráno přijďte zpět sem na Rosa coeli a můžeme si v klidu promluvit.“

„Nikam nepůjdeme! Jsme dobří křesťané a nebudeme se na tuhle peleš hříchu dál dívat!“ vykřikl Čtyřprstý Jonáš a postoupil dopředu. Zdálo se, se že si ho měšťané zvolili jako svého mluvčího.

To si vybrali skvěle, ušklíbla se do tmy. V minulém roce ubil svou ženu, za to že mu porodila třetí dceru a děvečka, která mu dala v hospodě facku, když se po ní sápal, po pár dnech zmizela, jako by se po ní slehla zem. Jen Jonášovo maso chutnalo nějakou dobu jinak. Jen pár lidí to napadlo a ještě méně z nich si tu myšlenku připustilo. Promluvit se neodvážil nikdo. Řezníci byli vzteklí a nebezpeční a Jonáš je všechny ovládal. Byl předseda cechu a ze všech nejbohatší, nejzuřivější a nejnebezpečnější.

„Bratře Jonáši, řešíme to stále dokola. Naše sestry jsou dobré ženy, oddaně slouží Kristu a až se k němu na nebesích připojí, budou mu dobrými manželkami. To ale neznamená, že se musí zde na Zemi vzdát radostí života,“ prohlásil opat smířlivě.

„Každý z nás má na duši dost šmouh, ze kterých se bude před Hospodinem zodpovídat, ale v této věci zůstává mé srdce čisté. Můžeš říct o sobě to samé?“ obrátil přísně k Jonášovi.

Bylo zjevné, že ho zaskočil. Nečekal, že by měl opat tu odvahu naznačit, před celou vesnicí, že nemá čisté svědomí? Přece nemohl vědět o Markétě. Dal si přece sakra pozor, aby ji nikdo neslyšel, když si s ní vyřizoval účty a když s ní skončil postaral se, aby se to nedozvěděla živá duše. Občas se mu sice v noci zdálo, že znovu slyší její křik, ale to mohl být jen vítr v korunách nebo dobytek v chlívě.

„Mé svědomí je čisté, jsem počestný vdovec a otec tří dcer!“ štěkl opatovi v odpověď, ale opat se nezalekl. „Jsi si jistý bratře? A co nebohá Markéta, jsi si jistý, že ta na tvém svědomí neleží?“ přitlačil opat, který začínal mít celé té absurdní situace dost.

„Netuším, o čem to mluvíš!“ vykřikl Čtyřprstý Jonáš o stupeň vyšším hlasem. Ještě nikdy se ho nikdo neodvážil konfrontovat s podezřením, že by za Markétiným zmizením mohl stát on.

„Kdož jsi bez viny, hoď kamenem!“ a to ty nejsi,“ pronesl opat a otočil se k odchodu. Myslel to tak, že nikdo nemá svědomí úplně čisté, ale Jonáš to pochopil jinak. Černé svědomí mu však našeptalo, že byl právě před celým městečkem obviněn z vraždy a z toho koukala oprátka.

Musel začít okamžitě jednat. Tohle nemůže nechat jen tak. Hlavou mu pořád znělo „kdož jsi bez viny, hoď kamenem! kdož jsi bez viny, hoď kamenem! kdož jsi bez viny, hoď kamenem!…“ zdivočelý pohled mu padl na kámen u jeho nohou. Celý zdivočelý panikou a zborcený studeným potem jej zvedl a mrštil po odcházejícím opatovi.

Trefil se!

Když se opat s výkřikem zhroutil k zemi Rosa Coeli, kde zůstal nehybně ležet. Zdálo se, že se svět na okamžik zastavil.

Pak vypuklo peklo.

…………….

#Zápisky z mého výletu na Rosa coeli do Dolních Kounic

#Pokračování Jeptiška z Rosa coeli 2

The post Jeptiška z Rosa coeli #1 appeared first on Nemožné je možné.

pro jistotu odpovím v stejně znělém módu.

Dostala jsem možná dárek.
Nejkrásnější ze všech možných.
bylo to pár veršů volných.
Mám z toho teď v hlavě zmatek.

Přišly ke mně beze jména,
zpráva je mi utajena.
Co přesně chtěl říci básník,
jsem já vážně jejich vlastník?

Vidím tam snad, to co není,
oddávám se na nic snění?
Nechci se jen hloupě plést,
my provedeme ten náš test?

The post Dobrá zpráva, nebo špatná? appeared first on Nemožné je možné.

Kostky jsou vrženy,
slova už padla.
Slzy jsou spuštěny,
naděje zvadla.

Happy end nebude,
všechno je v háji.
Každý zvlášť půjdeme,
oba dva sami.

The post Jak to dopadlo appeared first on Nemožné je možné.

Jiné ženě verše skládáš,
snad netušíš, jak se mnou máváš.
Volíš často, ale špatně,
přitom ale čekáš na mě!

Toužíš z ledu srdce míti,
v mém už jinovatka klíčí.
Stejným směrem, žijem oba,
už je to taková doba!

Nehodlám tě prosit, brečet,
a nebudu ani klečet.
Máš nás v rukou, snad to víš,
tak jak si s tím poradíš?

A Jak to dopadlo?

The post Jednomu chlapovi… appeared first on Nemožné je možné.

Po synově odchodu pociťuje Ideta prázdno, které se rozhodla vyřešit. Se svojí formou řešení je naprosto spokojená, ale její okolí tak nadšené není. Podaří se vrátit Idetinu pozornost do patřičných mezí?

S bratrovým odstěhováním se poněkud zkomplikoval život druhorozenému Normymu. Ideta totiž dospěla k názoru, že pro starosti, péči o Daidalose a vzdělávání Bódi se mu dost nevěnovala a rozhodla se, že mu to vynahradí.

Normy byl zděšený. Ne, že by neměl matku rád, to on ano, ale byl to svérázný puberťák, a když ho matka začala hladit po jeho dlouhých vlasech a nahlas uvažovat, jak hezky a upraveně by vypadal s krátkým a normálním sestřihem, byl mladý rebel na pokraji paniky.

A ty její věčné dotazy, co jeho kamarádi. Nikdy se o něj nijak zvláště nezajímala a teď začala trpět šílenou představou, že se určitě chytne špatné party. Nejhorší bylo, že si neměl s kým promluvit. Daidala zcela pohltila práce a budování nového života a s Bóďou nebyla řeč od té doby, co se dozvěděla pravdu o svém původu.

Nakonec po dlouhých probdělých nocích se mu matčin problém podařilo pochopit.

Ona se bojí. Bojí se, že zůstane sama.

Je přece víla.

To znamená, že bude mít stejně dlouhý život jako mají upíří. Jenže ani on, ani Daidalos po ní její gen nezdědili, což znamená, že zemřou dříve než ona. Bude čelit tomu, co je pro rodiče nejhorší, smrti vlastních dětí a až se tak stane zůstane zcela sama.

Jistě, může doufat ve vnoučata, ale ta se na babičku zajednou podívat jednou, dvakrát do měsíce, ale celé dlouhé dny bude trávit sama v hlučném tichu opuštěného domku, jehož jediným obyvatelem bude ona sama.

Normy se rozhodl jednat.

Zaťal zuby a pokusil se zhodnotit matku očima ne syna, ale muže. Muže, který by o ni mohl mít zájem. Z jeho hodnocení Ideta vyšla dobře. Byla to dlouhovlasá tmavooká víla s milým úsměvem a laskavou povahou, která miluje hudbu. Je hubená, má krásné modré či a je velice jednoduché ji něčím nadchnout… Není nijak zvláště výjimečná, ale celek dává dohromady hodnou, láskyplnou osobu, kterou by bylo milé mít po svém boku.

A tak, i přes silný pocit, nepatřičnosti Nromy sestrojil inzerát. Věděl, že si musí počínat nanejvýš opatrně, protože kdyby mu na to matka přišla, měl by obrovský malér. Ideta seznamovací inzeráty nesnášela, nevěřila jim a navíc byla velice plachá. Takže vhodného potenciální přítele bude muset vybrat on a pak zařídit, aby jeho setkání s matkou vypadalo jako naprostá náhoda.

Je možné, aby mu tohle vyšlo? Musí!

Z těch několika nocí co probděl, se mu udělaly kruhy pod očima a Ideta si vzala do hlavy, že bere drogy. Neustále ho tedy všude pronásledovala, aby mu v domnělém fetování zabránila. Jestli tedy nevyjde jeho plán matku s někým seznámit a přeorientovat její pozornost a péči na přítele a ideálně miminko, nejspíš se z ní zblázní.

Alespoň, že s dostáním se k psychiatrovi nebude problém. Matka už mu několik dní nosí jejich různé letáčky, aby si vybral, koho společně navštíví. Někdo mu přece musí v jeho boji s drogovou závislostí pomoci…

Už brzy

The post 71. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.

Jak se Bóďa srovnává se zprávou, která převrátila její život vzhůru nohama? A jak ustojí Ideta novinu se kterou přijde její nejstarší syn? 

Od toho rána, kdy si Ideta v novinách přečetla onu osudnou zprávu a rozhodla se, si s Bóďou promluvit už uplynulo několik dní.

Pár dní poté Boďa z pokoje příliš nevycházela. Ideta i kluci okolo ní chodili po špičkách. Na jednu stranu už byly rádi, že Bódě nemusí lhát, na druhou stranu jim jí bylo líto i oni sami byli překvapení, když si je ještě malé vzala matka stranou a sdělila jim pravdu. Ale pro ně šlo jen o změnu příjmení, Bódě se zhroutil celý život.

Když o pár dní později vyšla z pokoje, vypadala stejně a přesto jinak. Začala se česat docela odlišným způsobem než dosud a s novým účesem ještě více vynikly její lancasterovské oči.

Na Idetin tázavý pohled jen pronesla: „Musí mě přece poznat, až mě uvidí!“

Ideta to nekomentovala. Sice si přála, aby ji Bóďa pomstila, ale během let její hněv z velké části zchladl a žila více přítomností než minulostí. Její nejstarší syn Daidalos dospěl, začal pracovat pro armádu a zrovna toto ráno, jí oznámil, že se hodlá odstěhovat. Našel si nedaleko malý domek a chce začít žít svůj vlastní, samostatný a dospělý život.

Ideta to trápilo, nechtěla, aby je její chlapec, opustil tak brzy. Sice jí zbude ještě Normy a Bóďa, ale i ti jednou odejdou a co ona si počne?

Přesto se šla s Daidalem na jeho domek podívat, nemůže mu přece bránit v žití vlastního života.

Když ale viděla jeho domek, byla zděšená.

„Vždyť to vypadá jako chlívek!“ zalkala, když viděla synův nový domov.

Ale Daidalos s ní nesouhlasil.

Domek měl vše, co potřeboval a navíc nebyl a moc horší než dům, kde vyrostl. Tady se navíc nebude muset tísnit s dalšími třemi lidmi.

To ale matce samozřejmě neřekl. Věděl, že pro ně udělala vše, co mohla, aby jemu, Normymu i Bódě, zajistila domov a slušný život, potom co ji ty lancasterovské hyeny, tak podle vyhodili téměř bez peněz.

The post 70. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.

Co způsobí tajemný novinový článek, který si Ideta přečetla? Unese Bóďa rozhovor, který ji čeká?

Zprvu rozhovor probíhal ztěžka. I přes dril, kterému Ideta dívku podrobovala, ji měla ráda a nechtěla jí ublížit.

Začala tedy nenápadně. Podala dívce noviny a řekla jí, kterou stranu si má přečíst. Bylo tam smuteční oznámení.

Bóďa si to lhostejně přečetla. „A co má být?“ nechápala. „Tak to má jeden ze snobů za sebou. „

„Víš, já se vždy nejmenovala, Vybouch,“ začala ztěžka. „Je to mé jméno za svobodna a po svatbě jsem se k němu znovu vrátila, protože jsem s rodinou svého muže už nechtěla mít nic společného.“ Bojana na ni překvapeně zírala, toto o své matce vůbec netušila.

„Když jsem byla vdaná, jmenovala  jsem se Ideta Lancasterová.“ Bóďa na ni vytřeštila oči. A můj muž nebyl tvůj otec, parte svého otce držíš v rukou. Je mi to líto dítě, ale já jsem tvoje teta.“

Bóďa na ni zůstala šokovaně zírat. „To přece není možné!!!“

„Je.“

A tak jí začala Ideta vyprávět celý příběh jejího života. O jejím otci, který ji miloval a o krkavčí matce, která jejich láskyplné pouto bezohledně a zbytečně přervala.

„Podívej se na sebe!“ přistrčila Bódě zrcadlo, „vždyť ty, ty zatracené oči máš, jen se ti vyvinuly později.“

Ale to Bóďu nezajímalo, když Ideta popisovala, jak moc ji její otec miloval, měla pocit, jako by se hluboko v jejím nitru cosi odemklo. Nemohla tvrdit, že si pamatuje tátovu tvář, ale když znovu pohlédla do očí muži na fotografii v novinách, zalil jí pocit dokonalého klidu a naprostého bezpečí.

„Tati!“ uniklo jí ze sevřených rtů a s novinami v rukou utekla s pláčem z pokoje.

Ideta se za ní smutně koukala. Mrzelo ji, že Bódě ublížila, ale Mikešovou smrtí a Bódiným dospívání nastal čas srovnat si s Doroty účty a je jen na Bódě, zda ty účty bude chtít vyrovnat. Ona udělala, co mohla, dala jí tu nejcennější zbraň jakou mohla – vzdělání.

The post 69. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.

Jak už to bývá, poté, co se Adam a Šarla rozhodli snahu o miminko vzdát a začali se soustředit na jiné věci, začalo být Šarle znenadání po ránu špatně. Zprvu ji ani nenapadlo, čeho by nevolnost mohla být příznakem. Myslela si, že jen něco špatného snědla, a když obtíže přetrvávaly, pochopila to tak, že zřejmě vygradovaly v nějaký zánět žaludku.

Už už se chystala objednat se k lékaři, když se k ní jedno ráno, když se zpocená a vyčerpaná vracela z koupelny, kde strávila nekonečné chvíle v obětí se záchodovou mísou, přitočila Ester a podala jí drobnou krabičku. Byl v ní těhotenský test.

Když se ten den vrátil Adam večer z práce domů, měla pro něj šťastná Šarla úžasnou novinu. Čekají miminko!

Adamova radost byla bezbřehá. Zase u nich v domě bude slyšet pobíhání maličkých nožiček a rolničkový dětský smích. Byl rád, že Šarle nenavrhl nápad, který mu už pár dní vrtal v hlavě a to adoptovat si malou Bóďu.

Jenže Bóďa nebyla miminko už z ní byla školačka a navíc… už kdysi dávno příliš nesouhlasil s tím, když jeho matka přinesla malou Viktorii. Děti by se do války dospělých zatahovat neměly a kdyby si s Šarlou přivedli Bóďu, stala by se i ona malým bojovníkem v bitvě dvou rodů a to nechtěl.

Bohužel netušil, jaké plány má s Bóďou Ideta. Výcvik, kterému dívku podrobovala, navlas připomínal krutý dril, kterému byly děti Lancasterů vystavovány v dobách největší slávy rodu.

Jiné známky než jedničky prio Bóďu neexistovaly. Po návratu ze školy měla den na minuty rozplánovaný, aby ani chvilka, která by se dala využít ke vzdělávání nepřišla nazmar. Byl to nudný a tvrdý život. Ideta,která Mikešovou zradou zatrpkla, občas zapomínala, že Bóďa je neteř jejího milovaného muže a vídávala z v ní jen jedovatý plod obchodu mezi Mikešem a Doroty.

Malá Bóďa nic netušila. Vnímala sice, že se k ní matka chová jinak než k sourozencům, trápilo ji to, čas od času si poplakala, ale o to více se matce snažila zavděčit, aby i ji měla tak ráda, jako kluky.

Ideta se snažila. Pokoušela se dívku brát jako ji samu a nikoliv jako dceru zrůdné Doroty nebo podpantofláckého Mikeše, ale někdy to bylo těžké Věděla, že je často na dívku zbytečně tvrdá a bylo jí to proti mysli. Občas se za sebe až styděla, ale na druhou stranu díky ní dívka získá to nejdůležitější. Vzdělání, které jí v případě potřeby umožní se bránit. Už nikdy nebude bezmocná.

Tak plynul Bódin život, dokud její matka při čtení novin nezbledla a nerozklepaly se jí ruce. Bóďa viděla, jak se Idetě roztřásly ruce, jak znovu pohlédla do novin, aby si byla jistá, že to co tam čte je pravda, poté zvedla hlavu a zadívala se na dívku, poté znovu do novin a ještě několikrát tyto pohledy zopakovala.

Když si byla Ideta jistá, že to co čte v novinách je pravda, prudce je složila a její pohled ztvrdl, odhodlaně se na Bóďu podívala a nesmlouvavým hlasem pronesla jen: „musíme si promluvit!“

The post 68. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.

Ačkoliv se Mikeš se ztrátou Bódi nakonec smířil, Ideta se s tím, co holčičce provedla její matka, nesmířila. Sama měla dvě děti a tak ji krutost na nejzranitelnějších členech lidské společnosti rozpalovala doběla. Rozhodla se, že Bóďu vychová, jako svou vlastní, ale ve správný čas jí řekne pravdu a nechá ji aby se svobodně rozhodla, jak chce se svým osudem naložit.

Nakonec se Ideta do Bódiny výchovy natolik položila, že se jí věnovala daleko více než vlastním dětem. U Daidalose se to dalo ještě pochopit, byl výrazně starší než Bóďa a Ideta už k němu přistupovala spíše jako k dospělému člověku, ale mezi mladším Normym a Bóďou  nebyl věkový rozdíl příliš velký a tam byl také rozdíl pozornosti věnovaný dětem největší. Naštěstí si to Normy neuvědomoval, ale naopak vítal, že matčina pozornost se upírá ná Bóďu. Byla to totiž Bóďa, se kterou se matka učila do noci a nutila ji nosit samé jedničky, Bóďa chodila z kroužku na kroužek a i doma měla přesně naplánovaný program, aby na svých dovednostech neustále pracovala a rozvíjela je.

První roky se Ideta ještě obávala, že by si to Doroty mohla rozmyslet nebo se slitovat nad Mikešem, který se s Bódinou ztrátou nikdy zcela nevyrovnal, ale Doroty se nevracela a když se k Idetě donesla zpráva, že se Lancasterům narodila malá Bojana, u které už její jméno naznačovalo, že je zde na místo ztracené dcery, přestala se o Bóďu obávat. Našla si práci v místním divadle, protože uživit tři děti pro ni bylo náročné a byla ráda, že to takto dopadlo a že třeba se jednou Bóďa rozhodne své matce pomstít a přitom jí to spočítá i za to, co provedla jí, jak ji i se syny vyhodila ze sídla jako prašivou kočku.

Mortdachailové zatím s potěšením přihlíželi, jak se Lancasteři ničí navzájem. Samozřejmě, že věděli, co se s Bóďou stalo a kde se nyní nachází. Díky odposlechům dokonce slyšely celý rozhovor Doroty s Idetou. Nakonec se do toho ale rozhodli nezasahovat, měli vlastní starosti.

Už to bylo déle než rok co se Šarla a Adam rozhodli mít miminko a Šarlino břicho i přes veškerou snahu zůstávalo smutně ploché a prázdné. Všichni byli smutní. Mrzelo je, že i přes veškeré jejich jmění zůstávají dva členové jejich rodiny nešťastní. Udělali vše, co se mohli skoupili půl města včetně nemocnice, aby si zajistili tu nejlepší možnou péči, ale stále se bezvýsledně.

A nakonec se přestali snažit. Miminko by samozřejmě velice chtěli, ale naštěstí nepatřili k těm párům, kterým nikdy nebylo dopřáno stát se rodiči. Měli přece Alicii…

The post 67. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.

Krabičku plánuju, dát jako dárek mamce k svátku matek, teď ještě vymyslet co do ní. Pokud Vás něco napadne, šup s tím dolů do komentářů, já se ráda inspiruju!

K výrobě krabičky toho moc nepotřebujete. Stačí Vám klacíky od nanuku a herkules nebo tavná pistole. Já použila tavnou pistoli a protože to s ní byla moje premiéra, je krabička drobátko upatlaná a nakřivo.

Tak jste měli ze začátku s pistolí problém nebo jste všichni už narodili s tavkou v ruce, jako ti co točí všechna DIY videa?

Nejprve je třeba udělat si dno. To vytvoříte tak, že si na stůl položíte jeden klacík a pak k němu po začnete přilepovat po jednom další dřívka.

Když máte dřívka přilepená jako na obrázku, nalepíte ještě jedno, které bude kolmé ostatním a rovnoběžné s tím samotným. Tohle asi není potřeba nějak obšírně vyvětlovat, kouknete a vidíte…

Poté začnete krabičku tvořit vzhůru, po jednotlivých patrech. Každé patro tvoří dvě dřívka, která přilepíte proti sobě, stejně jako to vidíte na obrázku.  A postup stále opakujete…

Když už má krabička požadované rozměry, v mém případě má na výšku cca 7 cm, můžete skončit a nebo přidělat ještě víčko.

Víčko uděláte tak, že do prostoru mezi dvěma klacíky tvořícími poslední patro, vyskládáte další dvířka. Na ně pak jen kolmo přilepíte poslední dva klacíky. Děláte to tedy přesně opačným postupem než při tvoření dna. Takto ale dosáhnete toho, že víčko na krabičku přesně zaklapne a bude na ní držet.

Budu ráda,pokud se o zkušenosti z výroby podělíte v komentářích nebo zanecháte odkaz na nějaký další inspirativní výrobek, který zase totálně zmatlám Tvorbě zdar!

[fruitful_alert type=“alert-success“] Na srovname.cz Vám poradí, kde prodávají nejlevnější tavnou pistoli.[/fruitful_alert]

The post DIY: Dřevěná krabička (návod) appeared first on Nemožné je možné.