Dejte si pozor, článek obsahuje spoilery. V podstatě se celý můj článek bude týkat konce.

Obecně je Jih proti Severu skvělý román a Pulitzerovu cenu si rozhodně zasluhuje. Ale ten konec? No to se autorka asi zbláznila ne? Přes 1500 stránek si čteme o tom, jak se Scarlet prodírá těma nejhoršíma sra*kama, které život může jednomu člověku nachystat. I když je příšerná čarodějnice, pokaždé v sobě najde sílu, odvahu a naději, aby šla dál.

Celou tu dobu čekáme, až Scarlet a Rhetovi dojde, že se navzájem milují a ve chvíli, kdy konečně očekáváme vysvobozující happyend jsme místo toho vrženi do nejhorší situace, jakou může člověk zažít? Když teda nepočítám smrt milovaného dítěte, ale to jsme zažili jen pár stránek předtím. Pokud ale pomineme tohle, co může být v životě dospělého člověka to nejhorší?

Když vás před přestane milovat člověk, kterého milujete.

Na světě není horší pocit.

Není.

V tu chvíli svět přestane dávat smysl, nic nemá smysl a před vámi se rozprostírá jen nekonečná černota. Bez lásky nic nemá smysl. Osobně dokážu snést prakticky cokoliv, ale musím vědět a cítit, že mě ten druhý miluje. Hořký konec knížky přišel nečekaně, bez varování a mně je z něj fakt upřímně zle. Připomněl mi nejhorší chvíle v životě, tu nekonečnou bolest, kdy nic nedává smysl.

Scarlett od A. Ripleyové

Na druhou stranu obrovsky cením vznik knihy Scarlet. Ještě jsem ji nečetla, ale rozhodně se na ni chystám. Já ten šťastný konec prostě potřebuju a věřím, že v téhle knize ho získám.

Poruším tím sice jedno ze svých pravidel a to, že „dílo autor, který ukradne postavy jiného autora a dá jim další příběh, je prachsprostý zloděj a jeho dílo si nezaslouží uznání.“ ale v tomhle případě si nemůžu pomoc. Já ten happy end potřebuju snad víc než kyslík.

Poslední stránky Jihu proti Severu prostě přinášejí tolik bolesti a utrpení a já se cítím okradená o happy end, kdy by si člověk mohl vydechnout a říct si, že i když to bylo kruté, přece jen to mělo nějaký smysl.

Ale bez happy endu to prostě smysl nemá.

A mě ten konec tak sebral, že si prostě nedokážu vymyslet svůj vlastní happyend.

Protože, když vás ten druhý už nemiluje, nezbývá nic,

Láska je to nejvíc na světě. Nic nemá větší cenu než láska a o nic by se nemělo tolik pečovat jako o lásku. To říkám celý život. Vždycky jsem tomuhle věřila i dávno předtím, že jsem sama lásku zažila. A budu tomu věřit až do smrti.

Pravá láska je to nejvíc, co může být.

P.S. Pokud vás zajímá knížka, která se mi pro změnu líbila, zkuste Ďábel na jaře.

The post Jih proti Severu: Nejhorší milostný příběh všech dob appeared first on Nemožné je možné.

Jedu si tak domů z práce, když to do mě z ničeho nic napálí týpek. Byla jsem v absolutním šoku protože se mi okamžitě vybavila moje lednová bouračka, kdy moje auto po střetu se stromem skončilo na vrakovišti. Netrvalo ale dlouho a chlap šlápl na plyn a zatímco já v autě vytáčela policajty (na tři pokusy, protože jsem byla v šoku) začínal mizet v dáli. Když jsem viděla, jak mě prudkou myškou objel a došlo mi, že fakt neplánuje zastavit a já zůstanu na škodu i šok sama.

Nesnáším grázly.

Nesnáším je tak moc, že jsem donutila mozek na chvíli se probrat ze šoku a pusu, aby opakovala nahlas značku auta.

Když to policajtka zvedla, musela být ze mě asi trochu nesvá.

„Srazil mě chlap, ujel, nechal mě tu a SPZ.“

Netušila jsem, jestli jsem SPZ zopakovala správně, ale věděla jsem, že jsem udělala, co jsem mohla.

Do hodiny přijeli další policisté a než během hodiny sepsali papíry, já se vyhrabala ze šoku. Když se pak ukázalo, že jsem si SPZ zapamatovala správně a oni mi přinesli fotku chlapa k identifikaci, dokázala jsem se dokonce už i usmát.

Následující den mě ale smích přešel. Celý den mě hodně bolela hlava, tak jsem se rozhodla, že navečer pro klid duše navštívím pohotovost. Moc klidu mi to nepřineslo. Po skoro třech hodinách čekání doktor zkonstatoval, že mám rozšířené zorničky a po rentgenu, že mám nejspíš zlomený krční obratel. Byla jsem zralá na mrtvici.

Na pohotovosti

Naštěstí další doktor zlomený obratel vyloučil a zorničky prý jsou ok. S obratlem mě moc nepřesvědčili, protože místo bylo bolestivé i na dotek, ale zorničkám jsem věřila. Pečlivě jsem je před zrcadlem zkontrolovalal a přišly mi normální.

Vyfasovala jsem límec, příkaz dodržovat mentální klid a omezit počítač a čtení.

První dny jsem to poctivě dodržovala, což mi nedělalo ani moc problém. Jakmile jsem se na delší dobu soustředěně zadívala na obrazovku, začalo se mi dělat špatně a třeštit mi hlava. Což se mi ostatně děje i teď. Jenže události, které pak následovaly mě prostě za tu klávesnici přinutily sednou.

Týden na homeoffice

O pár dní později přišel čas jet do kanceláře. V neděli ráno jsem teda napsala šéfovi, že jsem po bouračce, mám límec a potřebuji tento týden pracovat z domu.

Bez reakce.

Bylo mi to divný, ale brala jsem to tak, že je asi na dovolené. I když jsem si říkala, že alespoň zprávu, jestli jsem ok, by napsat mohl.

V pondělí, jsem tedy napsala kolegyni, že jsem tento týden doma a pomalu jsem začala pracovat.

Přes den jsem to tak pošušňávala s mnoha pauzami, ale šlo to.

Večer byla konečně první noc, kdy jsem si na spaní mohla sundat límec, tak jsem se těšila, jak malá, že se konečně pořádně vyspím. Neumím totiž ty fixační límce správně nosit a dusím se v nich.

Na dobrou noc!

V noci jsem před spaním zjistila, že už asi neumím spát ani bez límce. Nemohla jsem najít správnou polohu, pořád mě polštář hrozně tlačil do hlavy a trvalo věčnost než jsem usnula.

Myslela jsem, že uplynula jen chvilička, ale ve skutečnosti mě pípnutí Whatsappu probudilo až po dvou hodinách spánku. Rozespale jsem hrábla po telefonu, kdo ví co se zase děje, ale během minuty jsem byla vzhůru na 200 %.

„Dobrý den,
rozhodnul jsem se ukončit s Vámi spolupráci dneškem. Vše co máte rozpracované a report za tento měsíc, co jste udělala mi pošlete na můj mail, ať se domluvíme na penězích, děkuji. Pokud by vás zajímalo, proč jsem se tak rozhodnul klidně zavolejte. Jinak se mějte hezky.“

Bylo přesně 23:38, když mi můj šéf, který mi ještě minulý týden vykládal, jak mi chce svěřit kompletní správu obsahu firmy a přidat další značky, dal padáka.

WTF?

Okamžitě jsem volala zpátky, protože jsem viděla, že je online.

Nezvedl to, prý se nemám zlobit, ale teď už telefony nezvedá. (Hlavně, že výpovědi bez uvedení důvodu ano.)

Zítra si prý můžeme zavolat.

Zítra je dneska.

Volala jsem ráno v osm. Bez odpovědi.
Volala jsem ráno v devět. Vytípnuto s tím, že mi zavolá, jak bude mít prostor.
Ve čtyři jsem to zkusila znovu, ale opět nezvedl.

Teď je po půl páté, ale ještě si prostor nenašel.

Nevím, poslední dobou začínám mít pocit, že lidi jsou naprostí ubožáci.
Nevím o žádné chybě, kterou bych udělala.
Vím, že jsme na jeho žádost byly domluvení na dvouměsíční výpovědní lhůtě. (Kterou nedodržel, ale nemám papír.)
Nevím, co se stalo.
Vím, že je mi z toho na blití. Třeští mi hlava a mentální klid teď moc dodržovat nedokážu. Ze dne na den mi vypadl největší klient, který mi ještě neproplatil fakturu za minulý měsíc a s tou za tento bude evidentně dělat potíže.

Jsem zralá na sesypání, ale odmítám se vzdát. Mám další klienty, kteří mi pokryjí nezbytné výdaje, když se pořádně uskromním. A hlavně! Kdykoliv se něco takového stalo, objevilo se něco ještě lepšího. Na začátku roku se mi totiž stalo něco podobného a já nemůžu uvěřit, že je to tu znovu a já opět zoufale opakuju – vždyť jsem neměla jediný konflikt, jedinou výtku, naopak mě chválili…

Ale, i když jsem si to nedovedla představit, objevilo se něco ještě lepšího. A stejně tak teď si absolutně nedokážu představit, co dál a co ještě lepšího by se mohlo objevit.
Ale objeví se. Vím to.
Protože, i když je dnes slušnost spíše přítěží, já jsem ráda, že se na sebe můžu v klidu podívat do zrcadla a nemusím si ublinknout. Nevím, jak tohle udělá můj bývalý šéf, co nemá ani koule, aby mi zvedl telefon a řekl mi, proč mě podrazil.

The post Když se jedny dveře zavřou… appeared first on Nemožné je možné.

Vylezu na Děvičky

Začalo to tím, že jsem se doma nudila a chtěla něco podniknout. Dolní Kounice a židovská synagoga mi přišly moc blízko. navíc jejich největší „tahák“ zříceninu kláštera Rosa coeli už jsem viděla. Tak co tam?

Nakonec moje volba padla na Archeoskanzen Dolní Věstonice. Archeostezku jsem ale na místě nemohla najít a tak moji pozornost upoutala zřícenina tyčící se na kopci. Přišlo mi to jako super nápad. Už jsem tam byla jednou jako dítě a po druhé před pár lety. Bude odtamtud skvělý výhled a není to tak moc daleko.

Jak já se spletla.

Nejdřív jsem lítala dokolečka, po městečku, protože jsem pořád přehlížela ukazatele. Trochu mi to připomínalo, když jsem jela do Věstonic autem. Navigace v mobilu dlouho nic neříkala a já si myslela, že mlčí, protože jedu dobře. Ne. Mlčela, protože jsem měla vyplý zvuk a já jela kamsi do háje.

No, potom co jsem zlítala každý kopec v Dolních Věstonicích jsem se konečně ocitla pod tím správným odkud už vedla cesta jen vzhůru.

Měla jsem radost. To nejtěžší bylo za mnou.

Ale ani omylem.

Vylezla jsem pár desítek metrů nahoru. Šla jsem docela rychle až jsem ze sebe byla překvapená. Bylo šílené vedro a i když jsem se potila, na moje tempo to nemělo vliv. Těšila jsem se ze své kondičky a přemýšlela jestli jsem k ní přišla sezením v kanceláři, ležením v posteli nebo jízdou v autě, když se mi najednou udělalo zle.

Ale tak zle, jako ještě nikdy…

Celé tělo mi šlo do křeče. Hlava mi pulzovala, nemohla jsem se nadechnout, svíral se mi žaludek a v podbřišku mi prudce tepalo.
Nechápala jsem co se děje.
Nohy se mi třásly a mně ještě nikdy nebylo tak moc zle.
Snažila jsem se vydýchat a uklidnit.
Napila jsem se a rozhodla se, že dál budu pokračovat pomaleji. Vždyť to nejsou závody.

Jenže o pár desítek metrů se situace opakovala.

Začala jsem se bát…

• …že omdlím…
• …že se pozvracím…
• …že mi praskne něco v hlavě…

Toužebně jsem koukala nahoru na kopec, kdy byly někde ve větvích schované Děvičky.

Nechtěla jsem to vzdát.

Nedávno mi někdo řekl, že jsem ta nejtvrdohlavější osoba jako zná. Upřímně mně to dost lichotí, byť to nebylo jako lichotka myšlené. Vím o sobě, že jsem paličatá jak mula. A fakt se mi ten výstup vzdát nechtěl, ale jsem paličatá ne úplně blbá. Uvědomila jsem si, že bych ve výstupu na Děvičky pokračovala jen proto, že jsem si postavila hlavu.

Ve skutečnosti jsem se ale klepala, měla křeče do hlavy a byla dost vyděšená.

Už pár dní občas vysmrkávám trochu krve a nedávno jsem se tak vytočila, že se mi normálně poprvé v životě spustila krev z nosu.

Nevím, co by to mohla znamenat. Třeba je to jen důsledek stresu, vyčerpání, horka a opravdu extrémních nervů. A nebo je to něco vážnějšího. Ta hlava mě až do večera nepřešla a pořád mi vůbec není dobře.

Možná by mi bylo líp, kdybych celé odpoledne zase netrávila v nervech.

V každém případě jsem to zabalila. Opatrně jsem na vratkých nohách došla 1-2 km do auta. Tam jsem seděla možná čtvrt hodiny, prohlížela jsem si novinky na internetu, ucucávala oblíbené pitíčko a snažila se ignorovat studený pot a vzchopit se. Domů jsem měla odřídit přes 40 km.

Cyklisti jsou otrapové silnic!

Dala jsem to. I přes to, že každý tatrman se dvěma nohama musel ten den vyrazit na Pálavu na kolo. Jeden idiot vedle druhého. Nechápu, proč cyklisti terorizují na silnicích řidiče a otravují jim život. Copak my jim s auty lezeme na cyklostezky?!

Strašně mě to vytáčelo. Na Pálavě jsou úzké silničky a cyklistů byly celé zástupy a většina z nich navíc byla dost bezohledná.

Celkově jsem ráda, že je dnešní den za mnou a doufám, že zítřek bude o hodně lepší. Sice mě mrzí, že jsem Děvičky musela vzdát, ale asi je pro mě teď vhodnější odpočinek. A jestli se ty zdravotní problémy nesrovnají, tak možná i doktor…

The post Jak jsem nevylezla na Děvičky appeared first on Nemožné je možné.

Přísahala jsem si, že jestli ještě někdy při rozchodu uslyším: „Miluju tě, ale je špatný čas a špatné místo“ vymlátím z dotyčného duši.  Tak teď si s dovolením na seznam přidávám: „Já vím, že takhle to být nemá, patříme k sobě, miluju tě, ale nemůžu jinak.“ Nic asi nebolí víc, než kdy víte, že mohl jinak. Že vy jste přes 2,5 roku potili krev, aby mohl jinak a on se díval, jak se obětujete, nechal vás a když přišel čas, tak zradil.

Myslela jsem si, že když mi rozlámali srdce na kusy před lety, tak teď už to bude bolet míň, vždyť už nezbylo nic, co by mohl ještě rozbít, ale spletla jsem se. To něco, co mě hřálo na hrudníku, když jsme byli spolu, co se rozbušilo, vždycky když mi zavolal nebo napsal, co mě nutilo se vždycky usmívat, když jsem ho viděla, co mě donutilo projít peklem, jen abychom mohli být spolu… Evidentně tam ještě něco zbylo a to je teď pryč.

Jak se má člověk vyrovnat s rozchodem? Jak se přenést přes to, že celá budoucnost, pro kterou jsem tolik obětovala a vytrpěla je pryč. Že mě zradil nejbližší člověk. Že je mi 32 let a to miminko, které jsme plánovali se nikdy nenarodí, protože na něj nikdy ani nedošlo? Že náš domov, nikdy nebude existovat. Že v tý debilně velký posteli budu jen já a ne i on a děti.

Napadlo mě, že by mi mohlo pomoc najít na rozchodu nějaká pozitiva a fakt se mi podařilo nějaká najít.

• Už žádné nervy. Už se mě nebudou dotýkat špatné zprávy, nebudou mi ovlivňovat život, nebudu se muset trápit pro věci, které nemůžu ovlivnit.
• Už nikdy nahoru a dolů. Konečně mě čeká stabilita, jakou potřebuju.
• Konec neustálého přívalu negativ.
• Už žádné lži, plané sliby.
• Mám život zpátky ve svých rukách a podle všeho jsem právě na dně. A odtud vede cesta jen vzhůru.
• Už mě nikdy nebude nikdo do ničeho nutit, nikdo se nebude urážet, když nechci poslouchat.
• Nikdo si na mě nebude vylévat svoje nálady.
• Už mě nikdo nebude svým chováním ponižovat.
• Už nikdy nebudu muset řešit, jestli je to co slyším pravda nebo lež.
• Už nikdy žádné řeči o nářadí, dopravní situaci a autech.
• Už nikdy se za mě nikdo nebude schovávat.

Ráda bych tvrdila, že po seznamu dost závažných pozitiv jsem vlastně za rozchod ráda, ale nejsem. Já jsem ho opravdu milovala. I s jeho negativama. Dala jsem 2,5 roku života, abychom mohli být spolu. Obětovala jsem Ciri, zdraví, peníze, kariéru, přátele, celý svůj život. Jen abychom mohli být spolu a vytvořit si náš život. A když přišel čas na jeho oběť, tak zbaběle vycouval.

Vždycky jsem věřila, že o pravdou lásku se vyplatí bojovat, že nic není tak cenné, jako život po boku člověka, se kterým se opravdu milujete. A pořád tomu věřím, to jediné ze mě nedokázali dostat. Jenže, jak se ukazuje, tak pravá láska zřejmě neexistuje, nebo alespoň, ne pro mě.

Strašně mu chci zavolat, abych ho slyšela, aby jsme spolu mluvili. Aby mi zase řekl, že takhle je to špatně, že patříme k sobě, že mě miluje. Jenže, když nesplnil svoji část, tak jsou to jen prázdné řeči. Druhý důvod, proč bych mu chtěla zavolat je, aby trpěl. Chci mu říct, jak strašně ho nenávidím, za to, co mi udělal. Za to, jak mi lhal, využil mě a zradil, protože přesně to z jeho chování rozchod udělal – lži a zradu. Podrazil člověka, který ho zachránil a podrazil mě proto, co jsem mu zachránila.

Víte, co je strašný? Že já to mám ve svých rukách. Můžu mu to všechno vrátit. Zařídit, aby stejně jako já přišel o všechno. Aby při pomyšlení na budoucnost cítil jen bolest a beznaděj. Bylo by to spravedlivé. Tak strašně moc to chci udělat. Chci, aby nesl následky svých činů, chci, aby ho to bolelo tak strašně jako mě. Chci, aby zažil jaké to je, když ho zradí člověk, kterému naprosto důvěřoval. Nedovete si představit, jak strašně chci. Představuju si, co bych řekla, jaká by byla reakce a co by ho pak čekalo. Představuju si jeho další život, plný bolesti a beznaděje, stejně jako ten můj. Přišel by absolutně o všechno…

A pak přijde chvilka „mě“. Nemůžu to udělat, protože taková prostě nejsem. Tušila jsem, že by to mezi námi mohlo takhle skončit, vždyť to nad náma viselo celou dobu. Přemýšlela jsem nad tím, co bych v takové situaci udělala. A rozhodla jsem se, co udělám, nebo neudělám. Nebudu brát spravedlnost do svých rukou. Udělám to, co vždycky, to čemu věřím. Nechám to na vyšší spravedlnosti a podvolím se osudu. Nebudu se mstít, protože i když by si to zasloužil, já prostě taková nejsem a nechci být. Kdybych to udělala bylo by to nejhorší v mém životě, nikdy bych na to nepřestala myslet a nikdy by mi nepřestalo být ze mě zle. A navíc by to pak vyšší spravedlnost vracela mně a ne jemu.

To ale neznamená, že je vše vyřízené. A další události mohou přinést ještě mnoho nečekaných zvratů. Je mi jedno, co se stane, ale vím, že se nic nestane proto, abych se pomstila. Za mě to vyřídí život. Viděla jsem to v praxi už dostkrát na to, abych se mu s důvěrou svěřila do rukou. Každý nakonec dostane, co si zaslouží.

The post Historie se opakuje appeared first on Nemožné je možné.

A i přes to, že naturálie by mi zřejmě v řadě případů prošly, já jsem konzerva a raději bych se dala cestou peněz. A ty se musí vydělat. A bohužel, prací.

Dobrá zpráva je, že jsem copywriter a správce sociálních sítí a jsem dobrá. Mám 10 let praxi, spoustu zkušeností a navíc jsem fakt milá, ochotná a spolehlivá.

Méně dobrá zpráva je, že se neumím prodat a nesnáším hovory o penězích, takže i když svoji hodinovku mám a vzhledem k mým zkušenostem je i dost nízká, tak je mi to k prdu, protože si jí neumím před klienty obhájit a hlavně si neumím najít klienty.

Po začátek bude dobré si vydefinovat, co vlastně chci:

1. Chci řešit sociální sítě – strategii, obsah, grafiku… 
2. Nechci dělat v agentuře, to v žádném případě.
3. Nechci dělat v korporátu – děkuju, stačilo mi.
4. Nesnáším nejistotu života na volné noze.
5. Potřebuju volnost.
6. Potřebuju kolektiv.
7. Chci více zdrojů příjmu.
8. Chci tvořit, žít (a cestovat).
9. Potřebuju alespoň 50K čistého.
10. Potřebuju tvořit a být kreativní.

No, i když mě život na volné noze děsí i po asi osmi letech, pořád to vypadá, že je to pro mě ta nejlepší cesta.

Takže, volky nevolky, vracím se po 2 měsících na volnou nohu. Takže, potřebuju klienty. Ideálně alespoň 5 po 10K.

Kde je vzít?

1. Linkedin – oslovovat hlavouny z firem a nabízet jim své služby.
2. Registrovat se navolne noze – tohle nakoplo kariéru hodně lidem
3. FB skupiny- bohužel velká koncentrace mladých, hladových a ve většině případů i nekompetentních. To ale klienti často nepoznají. Jdou po nejnižší ceně a za 200 Kč/h fakt nefunguju.
4. Registrace na Freelance – možná vyhozené peníze, ale za pokus to stojí
5. Poptat se známých – do toho kroku se mi moc nechce, nechci aby ostatní věděli, že jsem v potížích
6. Externí spolupráce s agenturami – nelíbí se mi představa, že mě někdo „pase“, ale zase by to byly jisté peníze.

Je čas na plán!

Sice jsem dostala povel „nestresuj se, buď v klidu“ a vyžahla půl flašky bílého vína, ale pořád se mi ta nejistota moc nelíbí. potřebuji mít plán činnosti. Sice ho budu pořád posunovat, ale potřebuju znát směr. Takže jdeme na to.

První květnový týden, jedu do Itálie. A kašlu na všechno. Miluju jižní Itálii a jezdit s M. a letos jsem ještě nikde nebyla. Takže jedu. Ale nezapomenu ani na práci. Takže:

• oslovím 100 lidí na LinkedIn
• registruju se na freelance
• napíšu chytrý post na linkedin
• registruju se na volné noze

Druhý týden:

• zhodnotím aktuální stav
• oslovím jednu „kyselou“ agenturu, se kterou bych docela ráda spolupracovala
• poptám se kluků, se kterýma občas spolupracuju, jak na tom jsou
• pokročím s mým projektem Zelený investor

Třetí týden si zatím netroufám plánovat, každopádně doufám, že zaznamenám nějaké výsledky z předchozích kroků a už se budu věnovat i práci pro klienty. Ale uvidíme.

Teď si s tím vínem přijdu hrozně povzneseně, takže by to chtělo i nějaké moudro na závěr. Takže jak pravil Brumbál: “

I v největší temnotě se skrývá alespoň malá jiskřička naděje.

A já k tomu dodávám, že všechno zlé je pro něco dobré. Já si díky tomu připomněla kvality tam, kde už jsem je přestávala vidět. Na druhou stranu o to složitější a bolestnější vše je, ale o tom nikdy…

The post Zn. Hledám práci appeared first on Nemožné je možné.

Před necelými třemi měsíci jsem nastoupila do nové práce, fakt akutně jsem jí potřebovala, takže:

• 2 měsíce jsem dojížděla z Brna do Prahy – vstávala jsem ve 4:00 a vracela se kolem 21:30
• nakonec jsem se přestěhovala z Brna do Prahy, kterou absolutně nesnáším
• dělala jsem práci, na kterou jsem překvalifikovaná
• užívala jsem si super kolektiv, který mi bude hodně chybět
• hádala se s M, kterému ta práce hrozně vadila

Za celou dobu práce jsem neslyšela jedinou výtku a na veškeré mé výstupy mi nadřízený říkal, že jsou super. Neměla jsem jediný konflikt a moje zkušebka tak poklidně ubíhala.

Až do včerejška.

Sešli jsme se se šéfem na pravidelnou schůzku, mezi čtyřma očima, kterou měl s každým členem týmu, co 2 týdny. „Aby se včas pochytily případné problém a včas se narovnaly“.

Byla jsem trochu nervózní. Po dlouhých debatách v týmu jsme se totiž tento týden rozhodli všichni podat stížnost na jednoho kolegu. Dělal nám problémy, nepracoval, všechny jeho výstupy byly špatně a my je museli opravovat, a firmu už přišel na téměř 2 miliony škody. Už nám došla trpělivost a mně obzvlášť, protože dělal na pozici, které jsem se roky věnovala, takže mě jeho chyby skutečně bily do očí.

Mrzelo mě, že s tím musím začít zrovna v den, kdy jsme šéfovi přáli k narozeninám, ale nedalo se svítit.

Schůzka začala úplně normálně, šéf se na mě usmíval a já si přišla o to provinileji, že to budu vytahovat zrovna dneska.

Začal tím, že mi za pár dní skončí zkušebka. Projelo mi hlavou, že po mně bude chtít taky vymýšlení KPI a rychle jsem přemýšlela, jaké bych si mohla dát. Ovšem další slova, mě naprosto uzemnila. „Rozhodli jsme se to ukončit“.

WTF?

Nebylo třeba dlouhého přemýšlení, abych věděla odkud vítr fouká. Odpověděla jsem, že tomu nerozumím, vždyť byl s mými výstupy vždy spokojen a nikdy jsem nedostala žádnou výtku. Jeho odpověď jen potvrdila moje podezření: „Jsi ve zkušebce.“

On totiž žádný důvod neměl.

Díky tomu, že si tam držel onoho neschopného kolegu (z důvodů, o kterých se můžeme jen dohadovat), firma naprosto podělala kampaň za několik milionů. Pod jeho vedením je naprosto vyhodila z okna. Majitelé zuřili a on musel na kobereček. Židle se pod ním začala houpat a on musel rychle vykázat akci a najít „viníka“.
Vybral si mě.
Byla jsem ve zkušebce.
Ideální cíl.

Co na tom, že od začátku jsem poukazovala na chyby v kampani, dodaný vizuál jsem označila za nepoužitelný a všechny texty jsme museli přepisovat, přičemž on mi je zpětně přepsal, tak jak chtěl?

Obětoval mě bez mrknutí oka a bez slova vysvětlení.

Když pomineme, že mi tím vznikl zásadní existenční problém, tak to bylo vlastně hrozně hezké. Všichni kolegové byli totiž opravdu vytočení. Kolega, který nikdy nemluví sprostě o něm prohlásil, že je to debil, kolega, o kterém jsem si myslela, že se neumí naštvat byl rudý vzteky, kolegyně málem brečela, druhá se se mnou loučila doslova se slzami v očích a další mi zavolala…

Byla jsem už osmá, kterou vyhodil bez varování, když sám udělal nějaký průser. Zafungovala jsem jako obětní beránek. Do určité míry je to směšné, beránek je to poslední zvířátko na světe, ke kterému bych šla přirovnat.

Pozitivní na tom je, že M. to udělalo opravdu velkou radost. Strašně ho moje práce vytáčela, a i když mi projevil soucit a podporu, kterou mě fakt potěšil, nedalo se nezaznamenat, že se jeho nálada zlepšila o 200 %. Ráda dělám lidem radost.

Možná bych měla být naštvaná, ale on měl fakt upřímnou radost, za to se nedá zlobit…

Snažím se nebrat si to z té špatné stránky, jako že jsem v Praze, vypadl mi příjem, který jsem zásadně potřebovala a celý můj život je tak trochu v troskách z více důvodů.

Ale soustředím se na to, že:

• už nepracuju v korporátu
• všichni mě měli fakt rádi
• všichni si myslí, že jsem fakt dobrá – což jsem, jen se neumím moc prodat

Takže bych to tu viděla na menší reality show

Určíme si cíle, tedy čeho chci po pracovní stránce dosáhnout a moji cestu za tím.

Upřímně nevím jestli za to může plánovaná cesta do Itálie příští týden, M.:„buď v klidu, nestresuj se, to zvládneme“ <3 nebo to, že snídaňo-obědvám pizzu a bílé víno, ale úplně cítím, jak se mě zmocňuje má oblíbená bezstarostnost.

Dobrodružství volá…

The post Tak to čumím… appeared first on Nemožné je možné.

Nikdy nezapomenu, jak jsem se to dozvěděla. Byla neděle a mamka mě tím telefonem vzbudila. Ještě v polospánku jsem jí vynadala, protože jsem myslela, že opakuje vtípek z předchozího dne, kdy mě vzbudila jen jako vtípek.

Nejhorší ráno

„Ráno ve čtvrt na osm nám umřel dědeček,“ byla první věta, co jsem uslyšela. Bylo to strašně milosrdné. Dozvěděla jsem se to dřív, než jsem se stihla plně probudit, dřív než mi došlo, že mamka brečí a že je něco strašně špatně. Prostě jsem se probudila do úplně jiného života, než v jakém jsem večer usínala. Všechno bylo stejné, ale vlastně úplně jiné.

Když pomineme tu hroznou bolest, protože i když dědovi bylo necelých 89 let, stejně to bylo nečekané, cítila jsem strašný vděk. Proč? Protože přesně týden před tím než umřel, jsem u něj a u babičky po pár měsících byla a co víc, vzala jsem tam Cirounka. Děda jí měl strašně rád a pořád se na ní vyptával a chtěl, abych jí přivezla. Aniž bych to věděla, tak jsem mu vlastně splnila poslední přání. Měl z ní strašnou radost a já i babička jsme měly radost, že děda má radost.

Dědovy ruce

A najednou o týden později je všechno pryč a navždy jinak. Jedna z mých posledních vzpomínek na dědu, jsou jeho ruce. Děda celý život těžce pracoval a měl silné ruce s vystouplými klouby. Byly pro něj tak typické. Nikdy nezapomenu, jak Cirounek olizovala dědovi ruce a on jí hladil. Prostě dědovy ruce…

Nikdy mi nikdo takhle blízký neumřel a tak nevím, jak dlouho to bude trvat než to přestane bolet, být tak citlivé nebo kdy to přijmu. Ale v tuhle chvíli si to nedovedu představit. Nechci svět, kde děda není.

Pro dědu jen to nejlepší

Během příprav pohřbu, kterých jsme se my vnoučata neúčastnily, se ukázalo, že nikdo není schopný dát do hromady text rozloučení. A tak jsem byla požádána já, přece se psaním živím… Přijala jsem a napsala jsem takové rozloučení, jaké jsem si představovala. Řekla jsem všechno, co jsem chtěla, aby lidi o dědovi věděli a co mělo být vyzdviženo. Byla to velká zodpovědnost, nikdy jsem smuteční řeč nepsala, ale zároveň obrovská čest. Sice jsem to psala za celou rodinu, ale byly to moje slova, kterými jsem se loučila. Text se rodině líbil a byl schválený a já jsem dostala další nabídku. Několikrát jsem totiž poukazovala na to, že by se měl při obřadu s dědou rozloučit někdo jménem rodiny. Nelíbí se mi, když se loučí obřadník, který zesnulého ani neznal a vypráví o jeho životě, aniž by s ním kdy promluvil jediné slovo. Můj děda si zasloužil něco víc, to nejlepší.

Nebyla jsem vychovaná, abych byla srab

Rodina mě požádala, jestli tu smuteční řeč nechci na pohřbu přednést. Bylo to strašně těžké rozhodování. Na jedné straně jsem si nedovedla představit, jak mám přestat brečet a něco souvisle říct a na druhé straně bylo naprostě vnitřní přesvědčení, že si to děda zaslouží a že to mám být já.

Tohle mě vlastně nikdy nepřestane překvapovat. Nás vnoučat je osm, všichni jsme dospělí, děda měl tři děti a ty mají partnery… Mohl to být kdokoliv z nich a přesto všichni věděli, že to mám být já. A to i ti jedinci, kteří celý život proti mému vztahu s dědou bojovali a snažili se ho poškodit, ani ti nedokázali popřít tu prostou a jednoduchou pravdu, kterou jsem taky cítila: „Musím to být já.“

Hvězdné vnouče

Když jsem byla dítě, děda se mnou hrozně rád pyšnil. Byla jsem bystré, nebojácné dítě a děda mě brával s sebou na návštěvy a chlubil se. A tohle byla poslední příležitost, kdy se mnou mohl děda blýsknout. Teda za předpokladu, že to zvládnu.

Četla jsem si statistiky. Řečníci z řady rodiny se vyskytují minimálně, cca 1 pohřeb z 50. Je to totiž obrovský zápřah na nervy a běžně se před obřadem lidé hroutí, omdlívají a zvrací. Na řečníkovi stojí celý pohřeb, když to nezvládne, zničí celý pohřeb. Mohla jsem svému dědovi zničit celý pohřeb, udělat z něj frašku, znevážit to, mohla jsem všechno zničit. Přesto jsem to přijala. Absolutně jsem si nepřipouštěla jinou variantu, než že to zvládnu. Bála jsem se a přišlo mi to nemožné, ale neúspěch jsem si nepřipouštěla. Děda neměl rád sraby a přehnané citlivky. Nechtěla jsem ho zostudit tím, že bych tu výzvu odmítla a dovolila strachu, aby vyhrál.

Dědův pohřeb byl jeden z nejtěžších dnů v mém životě.

The post Umřel mi děda appeared first on Nemožné je možné.

Před pár měsíci jsem šla pracovat do agentury. Měla jsem po krk věčného shánění zakázek a hlavně jsem potřebovala ve svém životě trochu řádu a špetku lidí. Práce vypadala ucházejícně a z majitelky agentury –  Šéfové, jsem úplně padla na zadek. Obdivovala jsem, kolik toho v životě dokázala, oceňovala jsem její zájmy… přišlo mi, že bychom si mohly fakt sedět.

Jak já se spletla!

Cokoli jsem řekla, bylo smeteno ze stolu

Po pár týdnech v práci, jsem si všimla, že Šéfová vůbec nebere, když něco řeknu. V práci se zakládalo na tom, že je zde upřímná atmosféra a může se říct cokoliv. To je pravda, mohla jsem říct cokoliv. A pak mi šéfová vysvětlila, že je to špatně.

Řešili jsme v práci úkol a já říkala, že z toho, co vím, by se to mělo řešit takhle. Svoje tvrzení jsem podpořila i tím, že se to píše v jedné „učené knize“, kterou měla Šéfová hrdě vystavenou na poličce. Zřejmě ji ale zapomněla otevřít. Šéfová mě vyslechla a pak to úplně smetla. Ani vlastně nevím, co mi řekla. Jen z toho vyplynulo, že já, odborníci a vlastně celý marketingový svět to děláme blbě, protože jí to funguje takhle.

Ok.

Myslela jsem, že se jedná o nedorozumění

Postupem času začalo přituhovat. Stalo se, že jsem několikrát byla obviněná z chyb, které jsem neudělala. A podle nálady Šéfové jsem za ně byla a nebyla vina. Podle toho, jak se vyspala. Navíc, i když byly případy, kdy jsem svoji pravdu mohla dokázat, nikdo se o to nezajímal. A já to nechtěla hrotit. Stejně, když jsem náhodou něco dokázala, tak jako by nic. Nikdo se mi neomluvil, nikdo nic neřekl. Ze začátku jsem si myslela, že to jsou jen nedorozumění a snažila se to omluvit tím, že je třeba přepracovaná.

Byla jsem naivní

Celé moje okolí mi domlouvalo, že tohle není normální. Že je to všechno špatně. Ale já to nechtěla vidět a byla jsem přesvědčená, že si to sedne. Chtěla jsem, aby si to sedlo. Nechtěla jsem už řešit další problémy. Ale nakonec to dopadlo úplně jinak. Ty stresy z neustálých obvinění a ty její pochybovačné pohledy si vybraly svojí daň a já onemocněla. A to celkem ve velkém stylu.

Nejdříve jsem myslela, že je to covid. Tak jsem jela na PCR a cestou se mi podělalo auto (to chceš). PCR vyšel negativní. Jenže já měla horečky, bolesti krku, hlavy, kašlala jsem tak hrozně, že v noci sousedi s naštvaným prásknutím zavírali okna, protože už to nedávali. Nedivila jsem se ji. Kašlala jsem hrozně a v podstatě nonstop. Nakonec mě to dohnalo až k doktorce. Ta vyslovila podezření na mononukleózu (už jsem jí měla), ale příznaky se při stresu můžou vracet. Doporučila mi okamžitě přestat pracovat.

Říkala jsem si, že tohle přece v práci nemůžu udělat.
Kdo by to za mě udělal?
Tak jsem se jen snažila zvolnit na minimum.
Jenže to nestačilo.

Dostala jsem zánět dutin. Ale pořádný! Nikdy předtím jsem ho neměla a doufám, že už ho mít nikdy nebudu. Ta bolest byla hrozná! Hlava, lícní kosti i dutiny v zubech, všechno mě neskutečně bolelo a když jsem zakašlala měla jsem pocit, jakoby mi rvali zuby. A já měla ještě pořád ten kašel, takže jsem kašlala fakt hodně.

Bylo to peklo

Další doktor mi řekl, ať se na práci vykašlu, skončím a navíc ještě, ať po ní chci omluvu.
Pořád se mi do toho nechtělo. Ale začala jsem si uvědomovat pár věcí:

1. V práci se se mnou nikdo nebaví
2. Nikdo se nijak zvlášť nezajímal o to, jak mi je
3. Když jsem přispěla do diskuze všichni mě ignorovali
4. Bavili se o mně za mými zády

A pak jsem náhodou našla na firemních a jejich sociálních sítích post o mně. Nejmenovala mě, ale bez nejmenších pochyb byl o mně. A taky byl až na 2 věty vylhaný od A až do Z. Dělala tam ze mě úplného debila a honila si ego, jak ona a její firma dělají všechno nejlíp, jsou nejférovější a nejpoctivější. A tehdy mi došlo, že to je konec.

Všechna ta obvinění, že kvůli mně odešli dva klienti, že jsem udělala u klienta chybu, že jsem jí neřekla co jsme řešili s klientem a ona pak byla za vola… Všechny ty příhody, nebyly náhody, byly to normální lži. Stejně jako výše nástupního platu, kterou jsem ve skutečnosti nikdy neviděla. Došlo mi, že mě fakt nesnáší a chce mě vyhodit.

Tři týdny jsem byla nemocná a třetí týden si mě předvolala, jestli v pondělí dorazím. Bylo mi jasné o co jde – chce to skončit. Potvrdila jsem jí, že přijdu. Přišla bych i kdybych měla smrt na jazyku – už tam nechci strávit ani minutu. Práci jsem omezila na nezbytné minimum. Už jim nevěnuju ani minutu navíc. Mám na úkol dotaci 3 hodiny, i když mi zabere 6? Už mě ani nehne, abych to dodělávala ve svém volnu.
Po třech hodinách vypínám a nazdar!

Tahle volba se ukázala, jako ne úplně šťastná

Trvalo, asi 3 dny než se strhla scéna. Která sice byla velice nepříjemná, ale taky poučná.

Nebyly hotové všechny věci!
Tyjo, fakt překvápko!

A pak to začalo a vlastně ještě pořád pokračuje. Okamžitě se do mně začala navážet na firemním chatu, na firemní FB skupině i ve zprávách. Na cokoliv, co bylo nutné si napsat si našla v odpovědi příležitost se do mně navést, že lžu.

Ve chvíli, kdy jsem si na firemním chatu přečetla „Viam zase lhala“ mi naplno došly tři věci.

Že jsem se v ní hrozně spletla, tohle fakt nebude klidný „rozchod“, a že jsem volná.

Ty první dvě věci jsou asi jasné, ale proč volná?

To je strašně jednoduché

Když mi jednou vrátila mojí práci (na kterou se specializuji už asi 5 let) s tím, že tomuhle ona nerozumí, ale přijde jí to málo barevné. Málem to se mnou švihlo. Většina práce, kterou v tomhle směru firma odvádí totiž vypadá, jako by ji pozvracel jednorožec. Bez ohledu na to, jak moc nevhodné a nevkusné to je. Přesně proto, že jak sama říkala „tomu nerozumí“. Když při dalších příležitostech napadla moji práci, vrtalo mi to hlavou a začala jsem o sobě pochybovat.

…Třeba to dělám blbě.

….Třeba ty agentury – známé po celé republice, ověnčené cenami, se kterými jsem v minulosti spolupracovala s kterým moje práce pomáhala vyhrávat obrovské tendry a spolupráce ve statisícových až milionových částkách… třeba to byly jen náhody. Sice jsem nedokázala přijít na to, jak by to mohl být náhody, ale třeba byly.

Ale obvinit mě z lhaní? Tak to fakt netrefila Celý život totiž čelím „problémům“ proto, že prostě nelžu. Takže občas je někdo uražený z pravdy, která byla „moc“, protože úplně nemám filtr. Celý život platí, že když něco řeknu já, tak to tak prostě je. A ONA obviní z lhaní mě? No, to se asi zbláznila. Tohle mi v hlavě teda opravdu strašit nebude.

V pondělí mě ale čeká v práci peklo

Bude totiž porada a bude se do mě navážet. Přede všemi a všichni budou stát za ní. Kolegyně jsou její kamarády a navíc mě zvládla za zády dost očernit, takže budou všichni proti mně. Po tom pátku se od ní nedá nějaké důstojné jednání očekávat. A já přemýšlím, jak to vyřešit?

Máte nějaké nápady? Rada by se hodila

Zatím jsem dospěla jen k tomu, že vyčistím firemní počítač a když to bude moc, tak prostě jí tam nechám počítač a řeknu jí, že končím okamžitě. Jsem OSVČ a nemám smlouvu, takže to můžu udělat. Sice mi ten výpadek v příjmech bude chybět, ale nemám chuť jí už obětovat ani minutu svého zdraví.

Co myslíte vy?

The post Kdo to říká, ten to je! appeared first on Nemožné je možné.

Taky už někdy máte všeho po krk? Práce, klientů, lidí, města, horka, prachu, chaosu a nejistoty… Přemýšlím, jak z toho ven. Jak získat v tom všem nějakou jistotu, přestat se obávat budoucnost a hlavně stát se svou vlastní paní. V hlavě se mi honí pár nápadů na projekty, z kterých by mohl být časem slušný přivýdělek. Jenže v tom to vězí – časem!

Času je málo!

Nemám čas. A vlastně ani sílu a morál se do něčeho pouštět. Před týdnem jsem se rozhodla, že začnu cvičit 5 tibeťanů – zacvičila jsem si ve středu a dneska už je neděle. Jsem strašně unavená a chybí mi síla. Pracuju od rána do večera a stres se jen valí. Vím, že bych se měla hecnout, ještě víc zabrat a investovat to do vlastních projektů, ale mám pocit, že už to nedokážu.

Zvládnu to!

Ale já se nechci vzdát. Vlastně ani nemůžu, nemám to v povaze. Nedokážu se dívat na problém a nechat ho být. Jakmile je předemnou otázka, musím získat odpověď. Nedokážu se zastavit. Takže otázka za zlatého bludišťáka je, jaký projekt by pro mě byl ten pravý. Jestli také uvažujete nad přivýdělkem, zodpovězte si pár otázek, které si kladu já.

1. V čem jsem dobrá?
2. Čemu rozumím?
3. Co má potenciál?
4. Co časově zvládnu?
5. U čeho vydržím?
6. U čeho se nejdříve projeví efekt?

Hloubala jsem nad tím dlouho. V jednu chvíli jsem se už chtěla na přivýdělek i vykašlat. Zítra mám totiž schůzku s dost zásadním klientem a pokud to klapne, budu mít rázem podstatně vyšší příjmy. Ale nedávná situace, co se stala v agentuře mě rychle vrátila na zem!

Klient má vždycky pravdu? Ani omylem!

Psala jsem pro klienta pár postů na sociální sítě. Klient většinnu schválil, pár lehce opřipomínkoval a z jednoho postu byl byl vyloženě nadšený. Měla jsem radost, jak nám to klape. Spokojeně, jsem se vznášela na obláčku, dokud mi od klient nepřeposlal email svého nadřízeného, ve kterém běsní. V podstatě se vztekal, co za „debila“ ty posty napsalo a ať už se neopovažuje nic postovat.

Byla jsem v šoku! Vždyť si je sami schválili a při nejlepší vůli jsem na nich nenašla žádné pochybení.

A pak to začalo…

Agentura se omluvila a mě okamžitě z klienta stáhla. Klietnovi se totiž nelíbily obrázky – ty, které si stáhli. Mohla jsem vysvětlovat, jak jsem chtěla, že já přece klientovi nevidím do hlavy a když si posty včetně grafiky schválil a ještě pochválil, tak co mám asi dělat.

Málem jsem dostala padáka.

Probrečela jsem víkend. Žádnou chybu jsem neudělala a přesto jsem byla potrestaná.

V pondělí se situace začala pomalu vyjasňovat. 

Osoba, co posty schvalovala na to úplně kašlala. Když byl průser hodili to na mě, že jsem posty poslala bez grafiky. 

Nastalo další vyšetřování, kdo říká pravdu.

Moje slovo nestačilo, byla jsem zklamaná. Snažila jsem se naše vedení chápat, ale to, že nejsem lhářka už by vědět mohli.

Nakonec jsem si vzpomněla, že umím vyvolat historii dokumentu. Udělala jsem to a dodala důkaz.

Situace se uklidnila. Sice se mi nikdo neomluvil, ale všichni jsou na mě hodní.

Jsem ráda, že je klid a v agentuře jsem zůstala, ale pachuť zrady ve mně zůstává.

Přivýdělek je nutnost!

Takže jsem se rozhodla, že se sebou musím něco udělat. Už nechci být vystavená rozmarům ostatních. Takže chci vlastní projekt. Zatím jen takový přivýdělek, ale časem i třeba něco, co by mě mohlo živit.

Takže jsem vymyslela několik nápadů.

1. Projekt s mojí prací
2. Projekt s knížkama
3. Projekt s financema
4. Projekt s vařením
5. Projekt s psaním
6. Projekt s farmařením a pěstováním

Mrzí mě, že nejsem konkrétní, ale určitě chápete, jak velký nesmysl by bylo popsat moje potenciální projekty na internetu. Ale mám pro vás úkol. Otravujte mě! Když se tu dlouho nic neobjeví, ptejte se mě, jak jsem pokročila, který projekt jsem se rozhodla zrealizovat a jak to postupuje.

The post Přivýdělek za všechny prachy appeared first on Nemožné je možné.

Pokojové rostliny pro nenáročné

Na začátku jsem o pěstování kytek nevěděla vůbec nic. Pokojové rostliny pro mě byly velkou neznámou a podle toho to v začátcích také vypadalo. Na druhou stanu na sobě jasně vidím, jak obrovský pokrok jsem za těch pár měsíců udělala. Pokojovky se staly součástí mého života a myslím, že už tam zůstanou. Na začátku jsem se zaměřila na pokojové rostliny pro nenáročné. Něco co stačí jen rozumně zalévat a ono to bude žít. Nakonec se ale ukázalo, že tak ani to „rozumné zalívání“ není tak jednoduché.

Moje první pokojovky

Moji první květinoví spolubydlící byli karafiátek, Domácí štěstí (Soleirolia soleirolii) a potos.

Karafiátek jsem milovala. Krásně mi provoněl ložnici, byl něžný a růžový. Bohužel k péči o pokojové rostliny, patří také výběr správného stanoviště. Ukázalo se, že parapet okna, na které celé léto praží slunce, není vhodné místo a karafiátek to se mnou vzdal. Ani své  Domácí štěstí (Soleirolia soleirolii) vám bohužel neukážu. Tomu se pro změnu málem stalo osudné, když jsem ho místo vodou omylem orosila dezinfekcí na ruce. Ano, když jste talent, tak i takové věci se stávají.

Štěstíčko to sice nakonec skutečně nedalo, ale naštěstí se mi nějakou dobu před „dezinfekčním incidentem“ uchytil kousek v jiném květináči, takže Štěstíčko stále mám a bojujeme. Sice teď vypadá trochu uboze, ale je to půdokryvná rostlina, tak věřím, že zase bude krásná. Poslední pokojovka, kterou jsem měla do začátku je potos. Říká se, že toho zvládne úplně každý a naštěstí se ukázalo, že to platí i na mě. Tohle liánovitého šílence zbožňuju a piplám si ho. Dokonce už jsem k němu do květináče přisadila další odrůdy a nemůžu se dočkat té záplavy, co bude z květináče padat, až se rozroste.

Ibišek, rýmovník a africká fialka

Zjistila jsem, že Ibišek je překvapivě nenáročná pokojovka. Mám ho od mamky, a když se mu daří v té temné kobce, kde pracuje, u mě mu bude taky fajn. Navíc se strašně lehce množí. Stačí odříznout větvičku do vody a mít štěstí. Ze zkušenosti zakoření 2 ze 3, což je paráda a ibišek se tak zařadil mezi moje oblíbené pokojové rostliny. Naopak Africkou fialku jsem nikdy ráda neměla. Přijde mi obyčejná, tuctová a navíc si pamatuju, jak jí mívala na okně tetka, kterou nesnáším. Takže když jsem si ze swapu náhodou přinesla sazeničku Africké fialky moc velkou radost jsem z toho neměla. Mimochodem, všechny pokojovky, které mám, jsem získala zadarmo.

Jak se to dělá jsem sepsala v článku Jak získat pokojovky zdarma. Po čase se začalo Africké fialce dařit. Začala růst jako divá a nakonec se objevily i pupence květů. Tím mě dostala. Každý den jsem okukovala, jestli už se neklube kvítko a teď, když konečně vykvetla, mám děsnou radost. I když má jen obyčejné fialové květy. (Já vím, velké překvapení u FIALKY). Na druhou stranu se dají pořídit i jinak kvetoucí varianty a vůbec by mi nevadilo je mít. Jen je teda nemám kam dát. A ještě jedna věc způsobila, že se z fialky stala moje oblíbená pokojová rostlina. Množení! Stačí jen ustřihnout list, vložit do vody a počkat na kořínky. Žádná věda a můžete mít fialek kolik jen chcete. Poslední pokojová rostlina z mých začátků je rýmovník. Mám na něm ráda, že čistí vzduch, je nenáročný, hezky vypadá a snadno se množí. Kus utrhnete, dáte do vody a dál už to znáte.

Citrónek, fíkus a zelenec

Na cestách po Itálii mi učarovaly citroníky, mandarinkovníky a pomerančovníky obsypané plody. Stačilo jen přijít a utrhnout si. To se mi zatím nepoštěstilo, ale věřím, že jednou to vyjde. Moje babička s dědou mají citroník, který si před mnoha desítkami let vypěstovali z pecky, časem ho nechali naroubovat a kam až mi paměť sahá, každý rok mají menší sklizeň citrónů. To chci taky. Můj citrónek se bohužel zasekl ve fázi 4 cm a drží se v ní už celé měsíce. Doufám ale, že je to tím, že jsem ho přesadila do zbytečně velkého květináče, takže teď pracuje na svém kořenovém systému a až pak se požene do výšky. Zatím má tři lístky, tak doufám, že než tento rok skončí, bude jich mít alespoň 5.

Další pokojová rostlina, kterou se mi podařilo vyswapovat je fíkus benjamin. Fíkusy se mi líbí, ale zatím je z něj takový nerostoucí šprček. Dlouhá tenká větvička a na vršku pár lístků. Chtěla bych, aby se rozkošatil, což nejspíš vyžaduje řez a na ten zatím nemám odvahu. Trojici doplňuje zelenec. Ani si nevzpomínám, jak jsem k němu přišla. Líbí se mi na něm, jak se množí. Z rostliny vyrůstají v trsech nové výhonky. Ale upřímně ho nemám moc ráda a ani se mi moc nelíbí, takže je na seznamu pokojovek, které půjdou z domu. Prostě nemám dost místa. Místo asi nebudu mít ani pro peperomie. Sice taky patří mezi pokojové rostliny pro nenáročné, ale nějak mi nesedly. Rostou pomalu, a i když by měly viset z květináče, zatím jim to moc nejde a nevytváří to efekt, který bych si představovala. Takže jsou na seznamu taky.

Pokojové rostliny hejbejte se

Mezi pokojovky, které nejspíš časem pošlu dál, patří i voděnky. Nějak jim pořád nepřicházím na chuť a někomu určitě udělají větší radost než mě. Další pokojovka, ze které mám smíšené pocity je Monstera „Moneky mask“.  Já totiž nemám monstery ráda. Nechápu, co je tak super na jejich tmavě zelených děravých listech. Svojí monsteru beru na milost jen proto, že je menší a pne se jako liána, takže by mohla vypadat krásně. Navíc se snadno množí a až se rozroste, budu mít, co měnit na swapech, abych získala pokojové rostliny, které skutečně chci. Aktuálně to jsou Pilea, Myrta, Zamiokulas, Clusia rosea a kávovník.

Ty sice nepatří mezi pokojové rostliny pro nenáročné a například namnožení myrty je skutečně oříšek. Moc se mi ale líbí a doufám, že bych je do konce roku mohla mít. Jen teda netuším, kam je dám. Já prostě nutně potřebuju dům Kam pokojovky umístit jsem sice řešila v článku Kam umístit pokojovky, ale bohužel jsem se nikam nedostala. Prostě potřebuju barák a zahradu. Dovedete si představit ty věci, co by se daly dělat na zahradě?! Záhony jedlé keře, šeříky, jasmíny, pnoucí růže všude, kam se podíváš, slunečnice, stromy s domky v korunách. A jednou, až Cirounek nebude, tak třeba psisko. Další milovaný psí kombajnek.

Napište mi do komentářů, jestli jste pokojovkám také propadli a jaká pokojová rostlina je vaše nejoblíbenější!

The post Moje pokojové rostliny appeared first on Nemožné je možné.