Na Ukrajinu

Ukrajina není destinace, který vás při výběru napadne jako první a je to škoda. Ukrajina není zaplavená turisty, Ukrajina je levná, Ukrajina je blízko… Ukrajina je super.  A vyrazit na ukrajinské poloniny jezdit na koních je bezva nápad!

Když jsem doma poprvé řekla, že se chystám jet na Ukrajinu, bylo to divoký. Rodiče se chytali stropu a babičky kapesníků, aby mě rovnou oplakaly, protože…

…. na Ukrajině je válka
… na Ukrajině jsou psi
… na Ukrajině se mluví ukrajinsky a já s bídou přelouskám azbuku
… na Ukrajině jsou Ukrajinci, kteří samozřejmě nečekají na nic jiného, než aby mě mohli unést, znásilnit, okrást a zabít. (a kdoví v jakém pořadí!!!) 😀

 

To, že jako nejezdec hodlám vyrazit na poloninskou farmu mimo civilizaci a strávit týden v horském terénu na koních, nikoho ze židle moc nezvedalo.

Na Ukrajinu jsem dorazila se smíšenými pocity. Už když jsme v Košicích přesedly na otřískaný bus bez wifi (!!!) měla jsem pocit, jako bych jela do země třetího světa a všechna nebezpečí, které mi doma před cestou jmenovali se najednou zdála být reálnější.

Moc tomu nenapomohl ani Ukrajinec, který se ještě v autobuse nalepil na moji spolucestující. Z jeho lichotek, že máme spoustu zubů (to jako vážně?!), máme mít slunce v duši (běž se vycpat) se mi srdce nezastavilo, ale pokud to měla být předzvěst toho, co nás na Ukrajině, jako dvě samotné holky čeká, nebylo o co stát.

Když jsme ale po 14 hodinách cesty vystoupily v Užhorodě, měly jsme docela jiné starosti. Bez mobilních dat (Ukrajina není v EU) jsme nevěděly, jak se dostat na nedaleký hostel. Rozhodly jsme se to prubnout pěšky s občasnou kontrolou cesty pomocí free wifiny z restaurací… Plán to byl dobrý a ze začátku vypadal, že by i mohl vyjít. A i když obě máme orientační smysl v minusových hodnotách byly jsme zaskočené tím, jak moc jsme dobré a jak nám cesta pěkně ubývá. Pyšně jsme se nesly Užhorodem, míjely toulavé psy (já zvládla na ně nesahat) a těšily se až se na hostelu konečně vyčůráme… A najednou jsme zjistily, že nevíme kde jsme. Další hodinu jsme zmateně bloudily Užhorodem v marné snaze najít alespoň nějakou ulici jejíž jméno jsme předtím viděly na mapě.

Nakonec jsme se osmělily a začaly se ptát místních. S překvapením jsme zjistili, že ukrajinsko-česky se dorozumíme naprosto v pohodě, nicméně nikdo nevěděl, kde naše ulice je. Nezbylo nám tedy, než si vzít taxíka. Jenže jsme ještě neměly proměněné koruny na Ukrajinské Hřivny (1 UAH = necelá Kč).

I když na internetu psali, že směnárna je na každém rohu a licenci vlastní pomalu každá babka v trafice, tak na naše „obmiňte valjuty“ se nám dostávalo jen pokrčení ramen.

Začínaly jsme být nervózní. Měly jsme hlad, kapacita močových měchýřů se blížila maximu a plně naložené batohy se zdály být s každým krokem těžší. Rozhodly jsme se teda zkusit poštu a měly jsme štěstí, jen úplně jiné, než jsme čekaly.
I na poště se nám na směnu peněz dostalo odmítavého vrtění hlavy. Našich nesnází si ale všiml nějaký místní pán a jen tak z ničeho nic se nabídl, že nás hodí do směnárny.
Zatímco mně se v hlase praly hlasy celé rodiny, které řvaly, jak můžu byť jen uvažovat nad tím, že bych sedla do cizího auta s cizím chlapem, v cizí zemi!!! Do toho se mísilo vřískání močového měchýře, který ječel ať koukám švihat do auta nebo toho budu sakra litovat. Moje dilema vyřešila spolucestující rázným přikývnutím. A měla pravdu!  Upřímně, já si tohle vždycky chtěla vyzkoušet a intuice mi říkala, že to bude v pohodě. A bylo. Chlápek nás odvezl nejen do směnárny, kde jsme si za 50E pořídily 1350 hřiven, ale nakonec byl tak hodný, že nás odvezl i na náš hostel, který byl kousek. Odmítl nabízené peníze a s úsměvem odjel.