Bylo krátce po půlnoci, když zaslechla hlasité zvuky. Křik a rány nabývaly na síle. Opatrně vstala, aby nevzbudila Ondřeje. Zamilovaně se usmála, vždycky měl tak tvrdé spaní. Přes noční košili si přehodila pláštík a vyšla ven z cely, aby se podívala, co se děje. Na chodbě už se scházely další sestry. Zmatené a rozespalé, nechápaly, co se děje. Co je to za zvuk?

Jak křik sílil začínaly rozeznávat jednotlivá slova.

„Děvky, nevěstky, satanovy milenky, čarodějnice, hříšnice…!“

Vystrašeně se po sobě dívaly. Věděly, že v městečku se lidem nelíbí svobodný život, který jim opat povolil tu žít. Sice byly nevěstami Kristovými, ale opat vždy říkal, že to se vyplní až na nebesích a neviděl důvod, proč by tady na zemi nemohly žít běžný pozemský život, když zároveň budou dobře sloužit Bohu. Dovolil jim tu mít své muže.
Nikdy nebyla tak šťastná, jako když se dostala sem do Dolních Kounic a mohli s Ondřejem konečně dát průchod své lásce a neskrývat se věčně jen ve stínech. Zdá se ale, že tomu je teď konec. Nebylo to poprvé, co se místní měšťané před klášterem bouřili, ale dnešek byl jiný. Křik byl hlasitější a výkřiky vzteklejší. Bála se, že tentokrát opat tlaku měšťanů podlehne a svobodu jim zase odebere. Nedovedla si představit život bez Ondřeje, který se právě vynořil z cely.

Byl celý rozcuchaný a obličej měl ještě změkčený spánkem. Milovala ho. Milovala ho tak strašně moc, jak jen jeden člověk může milovat druhého.

„Co se děje? zamručel a bylo vidět, že se mu situace před klášterem vůbec nelíbí.

„Zase si přišli stěžovat měšťané a dneska jsou obzvláště vzteklí,“ odpověděla a přitiskla se k jeho silnému tělu, aby z něj mohla čerpat sílu a oporu.

„Puritáni!“ zamručel Ondřej znechuceně. „Jakoby každý z nich nezvedl každou sukni, která se kolem něj mihne. Polovina z nich má levobočka a ne, jen jednoho!“

Ze tmy se vynořil opat a kolem něj se zhlukovali další muži jeptišek. Byl to starší muž s rozvážným pohledem. I když nebyl vysokého vzrůstu měl srdce lva. Byl to právě on, kdo ve svém klášteře povolil jeptiškám na tu dobu věc nevídanou. A stál si zatím, i když mu Řím hrozil exkomunikací. Nakonec se díky jeho vlivné rodině a zlatu umístěnému do správných kapes dospěl Řím k názoru, že se nebude s malým klášterem kdesi v Čechách rozčilovat. Mají přece na starosti důležitější věci. A tak se stal Rosa coeli svobodný.

„Nedá se nic dělat, musíme jim otevřít a vyslechnout je. Snad se podaří, aby brzy v míru odešli a my mohli jít spát. Za nedlouho bude svítat a zvonit na ranní bohoslužbu,“ prohlásil opat rezignovaně. Nebavily ho věčné při se zaostalými mešťany, ale nechtěl se podvolit jejich nátlaku. Systém, který v klášteře zavedl mu připadal správný a nic na světe ho nemohlo přinutit jednat jinak.

Brány kláštera se otevřely a dovnitř vběhli rozzuření muži ozbrojení loučemi, vidlemi, cepy a také noži, účastnil se totiž i celý cech řezníků.

„Proč tu po nocích křičíte a nedáte nám spát?“ otázal se jich přísně opat.

„Už nebudeme dále snášet tento výsměch Bohu! Jeptišky, to tak! Kurvy jsou to!“ vykřikl Čtyřprstý Jonáš. Předseda cechu. Před pár lety si při práci usekl malíček a od té doby se mu říkalo Čtyřprstý.

„O našem klášteře ví v Římě, vědí, jaká pravidla jsem tu zavedl a jsou s tím v míru. Chcete snad tvrdit, že rozumíte bohu lépe než svatá rada?“ otázal se přísně opat.

„Jen lži a faleš! Kdoví, jak to bylo. Nikdy tu nikdo z Říma nebyl a nic nám neřekl!“ Hanba! Vykřikl a zbytek davu se k němu přidal skandováním „hanba“ a dalších výkřiků.

„Nebudu se s vámi hádat uprostřed noci!“ prohlásil opat. „Běžte domů a ráno přijďte zpět sem na Rosa coeli a můžeme si v klidu promluvit.“

„Nikam nepůjdeme! Jsme dobří křesťané a nebudeme se na tuhle peleš hříchu dál dívat!“ vykřikl Čtyřprstý Jonáš a postoupil dopředu. Zdálo se, se že si ho měšťané zvolili jako svého mluvčího.

To si vybrali skvěle, ušklíbla se do tmy. V minulém roce ubil svou ženu, za to že mu porodila třetí dceru a děvečka, která mu dala v hospodě facku, když se po ní sápal, po pár dnech zmizela, jako by se po ní slehla zem. Jen Jonášovo maso chutnalo nějakou dobu jinak. Jen pár lidí to napadlo a ještě méně z nich si tu myšlenku připustilo. Promluvit se neodvážil nikdo. Řezníci byli vzteklí a nebezpeční a Jonáš je všechny ovládal. Byl předseda cechu a ze všech nejbohatší, nejzuřivější a nejnebezpečnější.

„Bratře Jonáši, řešíme to stále dokola. Naše sestry jsou dobré ženy, oddaně slouží Kristu a až se k němu na nebesích připojí, budou mu dobrými manželkami. To ale neznamená, že se musí zde na Zemi vzdát radostí života,“ prohlásil opat smířlivě.

„Každý z nás má na duši dost šmouh, ze kterých se bude před Hospodinem zodpovídat, ale v této věci zůstává mé srdce čisté. Můžeš říct o sobě to samé?“ obrátil přísně k Jonášovi.

Bylo zjevné, že ho zaskočil. Nečekal, že by měl opat tu odvahu naznačit, před celou vesnicí, že nemá čisté svědomí? Přece nemohl vědět o Markétě. Dal si přece sakra pozor, aby ji nikdo neslyšel, když si s ní vyřizoval účty a když s ní skončil postaral se, aby se to nedozvěděla živá duše. Občas se mu sice v noci zdálo, že znovu slyší její křik, ale to mohl být jen vítr v korunách nebo dobytek v chlívě.

„Mé svědomí je čisté, jsem počestný vdovec a otec tří dcer!“ štěkl opatovi v odpověď, ale opat se nezalekl. „Jsi si jistý bratře? A co nebohá Markéta, jsi si jistý, že ta na tvém svědomí neleží?“ přitlačil opat, který začínal mít celé té absurdní situace dost.

„Netuším, o čem to mluvíš!“ vykřikl Čtyřprstý Jonáš o stupeň vyšším hlasem. Ještě nikdy se ho nikdo neodvážil konfrontovat s podezřením, že by za Markétiným zmizením mohl stát on.

„Kdož jsi bez viny, hoď kamenem!“ a to ty nejsi,“ pronesl opat a otočil se k odchodu. Myslel to tak, že nikdo nemá svědomí úplně čisté, ale Jonáš to pochopil jinak. Černé svědomí mu však našeptalo, že byl právě před celým městečkem obviněn z vraždy a z toho koukala oprátka.

Musel začít okamžitě jednat. Tohle nemůže nechat jen tak. Hlavou mu pořád znělo „kdož jsi bez viny, hoď kamenem! kdož jsi bez viny, hoď kamenem! kdož jsi bez viny, hoď kamenem!…“ zdivočelý pohled mu padl na kámen u jeho nohou. Celý zdivočelý panikou a zborcený studeným potem jej zvedl a mrštil po odcházejícím opatovi.

Trefil se!

Když se opat s výkřikem zhroutil k zemi Rosa Coeli, kde zůstal nehybně ležet. Zdálo se, že se svět na okamžik zastavil.

Pak vypuklo peklo.

…………….

#Zápisky z mého výletu na Rosa coeli do Dolních Kounic

#Pokračování Jeptiška z Rosa coeli 2

The post Jeptiška z Rosa coeli #1 appeared first on Nemožné je možné.

Rozhodla jsem se začít si plnit svá přání a více si užívat života. Podívat se na bývalý klášter Rosa coeli jsem toužila už hrozně dávno a když jsem nedávno jela okolo, musela jsem se zastavit. Byl to povedený výlet. Vtipné je, že shodou okolností, jsem se za pár dní přestěhovala jen pár kilometrů od kláštera a můžu tam teď být pečená vařená, ale o tom třeba jindy.

Zřícenina klášteru premonstrátek Rosa coeli

Rosa coeli znamená v překladu Růže nebes a je pravda, že motiv růže je v klášteře všudypřítomný. Klášter by založený v roce 1181 v městečku Dolní Kounice a je to nejstarší ženský klášter na Moravě. Byl založen ve spojení s želivskými premonstráty (ti se taky nacpou všude) a v roce 1183 do kláštera nastoupila první parta jeptišek s louňovického konventu.

Během svého působení byl klášter několikrát vypálený a měnil své majitele. Dnes klášter spadá pod Městský úřad Dolní Kounice a je chráněný jako kulturní památka.

Proč jsem se chtěla na Rosa coeli podívat?

Miluju tajemné, romantické zříceniny a hrozně ráda chodím na energeticky významná místa a Rosa coeli splňovalo oboje. Když vidíte ty tajemné fotky, nedá se odolat.

Moje dojmy z výletu

Rosa coeli splnilo mé očekávání, i když jsem zažila i menší nepříjemné překvapení. Představovala jsem si klášter jako opuštěnou romantickou zříceninu, kde budu sama v klidu rozjímat a prolezu ji od půdy až po střechu. Z toho mě vyléčila budka před brankou, kde se kupují vstupenky.
Paní v budce mě stáhla o 90 Kč + 30 Kč příplatek za focení. Myslím, že vstup 120 Kč je v současnosti celkem ok. (Příště se chystám na Bouzov a do Punkevních jeskyní a to už budou jiné částky.)
Trochu mě otrávilo, že v Rosa coeli nebudu moc trávit tolik času, kolik jsem si plánovala, protože budu mít pořád pocit, že někdo sleduje, jak dlouho tam jsem. Další rozčarování přišlo, když jsem po vstupu dovnitř zjistila, že zrovna probíhá hromadná prohlídka. Tím sice moje plány na osamělé bloumání a rozjímání vzaly za své (a to jsem ještě netušila, že další návštěvníci budou skupinka školáků s ořvanými učitelkami). Hromadnou prohlídku jsem se nakonec rozhodla přijmout jak pozitivum, alespoň se dozvím víc, než je na informačních tabulích a průvodce bude určitě vědět i nějaké „perličky“.

Věděl.

To nejlepší

Na klášteře se mi nejvíce líbilo, že tam ta energie opravdu trochu cítit jde. Ne třeba tolik, jako na Malém Blaníku, kde skoro vibruje vzduch, ale přesto mám pocit, že od návštěvy kláštera je se mnou něco trochu jinak. Mimochodem to s tou energií si nevymýšlím.

Básník Jan Skácel byl Rosa coeli tak okouzlený, že o něm napsal báseň. Teď když nad tím přemýšlím, tak první jeptišky v Rosa coeli pocházely z Louňovic pod Blaníkem. Že by to mělo souvislost?

Legenda kláštera Rosa coeli

Každopádně nejvíce se mi na klášteře líbí jeho legenda. Miluju legendy a ta z Rosa coeli mi přijde obzvláště zajímavá. Klášter v Dolních Kounicích někdy v 16. století dostal velmi pokrokového opata. Přestoupil k luteránům a oženil se s jeptiškou. Nakonec za to zemřel ve vězení v olomouckém biskupství. Jeho nástupce ale pokračoval v benevolenci až tmářům z městečka ruply nervy. Podle pověsti v noci vtrhli do kláštera. Zpustošili ho, jeptišky zavraždili a jednu z nich za trest zazdili za jednu ze zdí. Dnes to místo připomíná bílá květina, která je před zdí položená. Nikdo dnes sice neví, jak to bylo, ale ta květina tam stále je.
Proč by tam jinak byla?
Trochu mi to připomíná růži z Šifry mistra Leonarda.

Fakta na závěr

• Břečťan, který klášter obrůstá byl zasazen v období první republiky.
• Z kláštera vede podzemní chodba až na zámek Dolní Kounice
• Natáčela se zde pohádka O statečném kováři, Hlas pro římského krále, Labyrint druhá série, a některé díly Četnických humoresek
• V klášteře běžně žilo 40-50 premonstrátek

The post Výlet do Rosa coeli appeared first on Nemožné je možné.

Norsko jsem neplánovala ani omylem. Sním o Irsku a Rumunsku… Zemích, které jsou zelené, drsné, ale vřelé. Ne o chladných modrých fjordech, zasněžených horách, polární a boření se po kyčle do sněhu.

Na začátku jsem jen nezávazně projevila zájem. „Vždyť o nic nejde“ říkala jsem si, ale pak se najednou události daly do pohybu a já zjistila, že nemůžu vystoupit. Nebo vlastně můžu, ale nechci.  Vždyť bych byla blázen. Celý život si si říkám, jak bych cestovala, ale nemůžu protože nemám s kým a najednou je tu příležitost, jak vyrazit do světa s člověkem, kterého už znám a věřím mu dost na to, abych byla ochotná se na něj spolehnout, že všechno bude v pořádku. Proti tomu se prostě neotočíte zády a pokud ano, znamenalo by to, že jste si celé roky jen hledali výmluvy „proč nemůžete“ a že jste vlastně nikdy skutečně nechtěli.

Jenže já si výmluvy nehledám a opravdu chci! A že je to Norsko? No a co, ještě jsem tam nebyla a ráda se tam podívám. Navíc už cesta na Mallorcu mi odhalila o cestování něco naprosto úžasného.

Každá cesta vás změní a otevře vám nové dveře!

Proti tomu se prostě zády neotáčí. Navíc jsem si Fotografa fakt oblíbila a ráda trávím čas v jeho přítomnosti.

Celkem jsme jeli čtyři a už jen to pro mě byla výzva. Dva úplně cizí lidi a Fotograf, který se mi líbí, ale já jemu ne. Byla jsem opravdu zvědavá, jak to dopadne, ale klaplo to na výbornou. Jako parta jsme si sedli výborně a co se Fotografa týče… Já ho o ničem přesvědčovat nehodlám a nebudu. Beru to tak, že je super, že jsou na světě lidi jako on, protože dělají svět lepší a jsem moc ráda, že se taknějak přátelíme. (A upřímně jsem fakt ráda, že si všichni myslí, že jsem posedlá VBm, protože pravda by pro mě byla maximálně ponižujcí…)

Zpátky k Norsku…

Jak mi bylo před Mallorcou zle, tak před Norskem jsem byla celkem v pohodě. Sice jsem nervy měla než jsme se Praze sešli, ale pak to ze mě spadlo. Což jen potvrzuje moji teorii, že po několika cestách, až to pro mě všechno nebude tak nové, neznámé a děsivé, se to ztratí úplně… Letěli jsme z Prahy do Osla a z Osla rovnou do Tromsa.

Let

První větší zážitek jsem měla hned v Praze na letišti. Měla jsem v batohu med a bylo potřeba ho vyndat a nechat si otestovat batoh. No, byla jsem na svoje poměry až překvapivě v klidu, ale přesto se mi podařilo si při snaze vyndat ten med, co nejrychleji, zlámat nehet na malíčku a do krve si ho zarvat. Na druhou stranu, byl to jen nehet, to je malá cena za úplně novou zkušenost.

Oba dva lety proběhly naprosto v pohodě a nudně. Mě prostě lítání nebaví. Jediná zábava je když letadlo vzlétává a přistává. Mezi tím je však dlouhé nic, kdy koukáte na sedačku před váma, protože do okénka nevidíte a i kdyby, tak stejně máte jen vyhlídku na padesát odstínů bílé a do toho vás sere silná klimatizace. Nenávidím klimatizaci! A tak nějak matně tuším, že když jsem během letu spala, tak jsem se válela po Kubovi. Bohové, doufám, že jsem neslintala!!!

Po přistání v Tromsu jsem konečně ocenila, že mám na sobě celý den zateplené oteplováky. Do té doby jsem se koupala ve vlastním potu, ale Norský mráz mi ukázal, že to mělo smysl. Vytáhla jsem ručně dělanou čepici, kterou jsem si dodělávala noc před odjezdem, protože proč ne a šlo se k autu.

O hodinu později jsme dorazili k domku, který jsme měli pronajatý na břehu fjordu. Bylo to úžasné a zpětně mě fakt mrzí, že jsem si nenašla čas, se zajít podívat na „naší“ pláž. Ale už jen výhled z okna byl nádherný. Na ubytování jsem ocenila to, že jsme měli každý svojí malou ložnici, což nám „čtyřem asociálům“ umožňovalo, být alespoň na noc sami.

Cesta za výhledy

Hned druhý den jsme nabrali Fotografovu kámošku, strašně milou Slovenku a jelo se na první výšlap. Když jsme vylezli první miniaturní prudký kopeček a já cítila, jak mě na zádech studí absolutně propocené oblečení, měla jsem vážné obavy zda to zvládnu, když jsme se pak o pár metrů zabořili po kolena a další metry zdolávali v ještě náročnějších podmínkách, myslela jsem, že je to konec. Že tohle prostě nedám. Že celé ty roky, kdy se mi všichni posmívali, že jsem líná apod. měli pravdu. Ale měla jsem obrovské dvojité štěstí. Za prvé Kuba byl na tom kondičně o dost hůř než já (díky mu za to!) a za druhé, já nemám špatnou kondičku, ujdu cokoliv je potřeba, jen si potřebuju jít svým tempem. A tohle všechno se splnilo.

Pří výstupu jsme se přirozeně rozdělili vpředu šli Fotograf s Mončou, za nimi Slovenka, pak dlouho nic a já a pak dlouho, dlooouho nic a Kuba.  Za mě bylo tohle rozdělení naprosto ideální. Nejsem blázen, abych se snažila drát se před Monču a Fotografa. Netoužím jít první, určovat, tempo, směr a být vůdce. Jediné, co jsem chtěla bylo nebýt poslední, protože by mě stresoval pocit, že ostatní zdržuju, kazím jim celý výlet, protože toho nemůžou nachodit tolik, kolik by mohli a chtěli… Jasně, ostatní to tak zřejmě nebrali a i já si uvědomuju, že je to hloupost, takhle uvažovat, ale vím, že bych ty myšlenky nedokázala ovládnout a přišla bych si provinile a neschopně. Takhle byl ale poslední Kuba, kterému to bylo srdečně u prdele a já byla v pohodě.  Cesta sice byla náročná a bez nesmeků bychom byli v háji, protože místy jsme šplhali po tak zmrzlém hladkém sněhu, že připomínal jednolitou stěnu, ale nahoře na hoře a nás čekali výhledy, díky kterým to za to stálo.

Nejlepší zážitek

Už od rána foukal šílený vítr, ale to nás od dalšího výstupu neodradilo. Lezli jsme do prudkého kopce, nohy v nesmekách nám podkluzovaly a místy jsme museli doslova šplhat. Bylo to náročné a prudký ostrý vítr, který nám metal do obličeje ledové sněhové jehličky to dělal ještě těžší, ale nahoře nás čekal ještě krásnější výhled než předchozí den. Fjord! Miluju vodu a pohled na tu ledovou masu vody byl nezapomenutelný. A to jsem ještě netušila, že zlatý hřeb cesty teprve přijde!

Cesta dolů byla tak prudká, že nebylo možné ji zdolat bez lana, které tam bylo umístěné. My jsme museli doslova a do písmene slaňovat dolů!!! Už to samo o sobě byl bezva zážitek, ale top okamžik pro mě nastal, když mi to podjelo. Věděla jsem, že ten hladký, téměř kolmý ledový úsek bude moc i na nesmeky a s variantou pádu jsme počítala. A on příšel! Nezadržitelně jsem se po ledu řítila dolů, nešlo to zastavit, mohla jsem jen pevně svírat lano. Ve chvíli, kdy to prudce škublo jsem pocítila bodnutí strachu. Udržím lano, nebo to nezvládnu a skutečně se zřítím dolů? Lano jsem samozřejmě udržela, jen to bylo o dost náročnější než jsem čekala. Ale tím krátkým okamžikem nejistoty se pro mě celý zážitek stal reálnější a zajímavější. Ačkoliv, upřímně vzato, mi vůbec nic nehrozilo. Držela jsem se lana, které tam od toho bylo, takže pohoda….

Hihňání

Jako každý den před výstupem jsme byla přesvědčená, že to nezvládnu. Já prostě na ty treky zase tolik nejsem a navíc se občas ozývají i špatné zkušenosti z rodinných výletů… A třetí den vypadal, že to opravdu bude osudové. Spadl mi tlak. Po prvních pár metrech stoupání mi bylo jasné, že je něco špatně. Srdce mi bušilo, až mi to otřásalo horní půlkou těla, před očima se mi míhaly černé čáry a v uších mi šuměla krev. S každým zabořením, neschůdnou cestou nebo pádem šla moje morálka k zemi. Jenže jsem to nechtěla vzdát a tak jsem se rvala s každým krokem a utěšovala se tím, že i tenhle zasraný kopec musí mít někde vrchol. Na ten jsme ale naštěstí nedorazili. Už nevím jestli to bylo proto, že pršelo nebo byla mlha a výhled by byl o ničem, ale byla jsem ráda. Nakonec mi totiž tlak naskočil a já se statečně vydrápala až k Fotografovi, zatímco ostatní cestou odpadli – hvězdný moment mých norských výstupů

Ten nejkrásnější výhled

Ráno jsem se nemohla vzbudit, měla jsem natažené koleno a venku ještě ke všemu lilo. Chápete to? Já se dostavím do Norska a to se z toho rozteče, tomu se říká reputace! V každém případě jsem byla pořádně zpruzená a nikam se mi nechtělo. Jenže vím, jak úžasná je odměna za to, když se dokážu překonat. Takže když se Fotograf s Mončou vydali vstříct vrcholku vydala jsem se za nimi. Neplánovala jsem dojít až úplně nahoru, chtěla jsem jen na hřeben, abych viděla na druhou stranu. Ze zadu mě jistil Kuba, který měl klíčky od auta a taky neplánoval jít až nahoru. Pomalu jsem se prodírala nahoru a konejšila se tím, že tenhle výstup alespoň není tak brutálně náročný. Vlastně byl dost v pohodě, stejně jako ten předchozí. Fakt bych měla více pozornosti věnovat realitě než svým představám… Pomalu jsem se blížila ke hřebeni a rostlo ve mně odhodlání dál nepokračovat. Ne že bych nemohla, ale nechtělo se mi. Byla jsem totálně promočená, bolelo mě koleno a nebylo mi úplně nejlíp. Jenže když jsem se otočila, abych zmapovala, kde je Kuba, zjistila jsem, že Kuba není. Koukala jsem jen na jednolitou bílou pláň posetou kameny. Silnice byla v nedohlednu a směr, kterým bylo auto jsem mohla jen tušit. Mohla jsem tedy jen dopředu. Odhodlaně jsem se vrhla dopředu. Netušila jsem jestli jsou Fotograf s Mončou ještě na hřebenu a neměla jsem nejmenší chuť se ztratit uprostřed norské pustiny. Fotograf nevěděl, že jsem šla za nimi…

Když jsem se konečně vyhoupla na hřeben, najednou jsem to věděla. Tohle je ono! Tenhle výhled, tenhle pocit, tahle cesta… Proto jsem do Norska jela.

Viděla jsem nekonečno. Nekonečno vody, nekonečno hor, nekonečno sněhu, prostoru a volnosti. Tohle pro mě bude Norsko už navždy.

Možná vám vrtá hlavou, jestli jsem viděla polární záři, protože za ní jsme se tam přece vypravili v první řadě.

Ano, tajemnou Auroru Borealis jsme viděli. Jednou a upřímně, podle mě se dost přeceňuje. Ten wow efekt, který jsem čekala, se nedostavil. Není na ní fascinující ta barva, kterou známe z fotek, protože ona není zelená jak Avada Kedavra (vsadím se, že přesně tady se Rowlingová inspirovala), ale je to „jen“ mlha na obloze s nazelenalým nádechem. Co je na ní fascinující je pohyb. Před očima vám tančí, mění směr, vine se k obzoru a vy nemůžete z hlavy vypudit myšlenky na severské bohy, nebo jiné nadpřirozené bytosti, jejichž kroky by na obloze mohla znázorňovat.

Norsko pro mě bylo náročné, ale nelituji ani jediné sekundy. Jasně, nebylo dokonalé, ale o to víc bylo opravdové. A dalo mi hrozně moc nejen po cestovatelské a zážitkové stránce, ale především po té lidské. Jako parta jsme si skutečně sedli. Nebyla jsem si jistá, jestli to ostatní vnímají stejně jako já, ale to že už se začíná mluvit o dalším treku do Palerma, vypadá, že je to pravda. Pomalu se mi vrací víra v lidi. V to, že existují lidé, se kterými můžu vycházet, vážit si jich, přátelit se s nimi. Lidi, kteří jsou „stejná krevní skupina“ jako já. Vypadá to, že jich vůbec není taková hrstka, jak jsem si vždycky myslela. Jen jsem se s nimi prostě míjela. Nebudu si stěžovat na školní docházku, zlé děti, učitele, šikanu… Jasně, díky tomu se straním lidí, mám k nim odpor, nevěřím jim. Jenže důležité je ve svých názorech neustrnout. Lidi můžou být i fajn a za svoji minulost jsem vlastně ráda. Díky tomu si dokážu „dobrých lidí“ ve svém životě skutečně považovat.

„Člověk, který cestuje s touhou dozvědět se, cestuje přes všechny dálky, hlavně k sobě samému.“ (Jan Werich)

Na začátku jsem zmiňovala, jak moc mi cestování dává. Mallorca mi vrátila lásku k terénu, skalám a šplhání, na kterou jsem během života zapomněla i přesto, jak moc jsem tím kdysi žila a milovala to. A Norsko? Norsko mi dalo dar ještě větší. Víru v lidi. Já nemusím být sama! Na světě jsou lidi, se kterými si rozumím, se kterými je mi dobře a kteří to snad mají stejně i se mnou. Nikdo z nás není dokonalý, ale nikdo z nás po tom netouží a bereme se takoví jací jsme a nehrotíme malichernosti.

Děkuju!

The post Norsko appeared first on Nemožné je možné.

Nad tím jestli pojedu, jsem váhala déle než měsíc.
Bylo to pro mě jako sci-fi.
Poprvé letět letadle, být v cizí zemi naprosto závislá na člověku, kterého vidím podruhé v životě, spát pod širákem a vlastně jít úplně do neznáma, daleko za hranice své komfortní zóny. Všichni víme, jak vypadalo moje poslední spacákování. Nakonec jsem řekla „ANO“. Ani nevím proč, ale pocit, že tak je to správně byl neuvěřitelně silný a navíc hranice komfortní zóny je třeba posouvat, jinak člověk zakrní.
Hrozně jsem chtěla začít cestovat, nomádit a jet na Mallorcu se byl ideální začátek. Můj doprovod byl zcestovalá osoba, takže jediný můj úkol bylo zvednout zadek a u Grandu v Brně nasednout na bus do Vídně a pak už se jen nepoblít

Celá situace pro mě byla šíleným způsobem stresující. Postupem let se u mě před cestou a velkou změnou vyvinuly takové stresy, že jsem schopná až zvracet viz naše poslední rodinné Chorvatsko aneb s máti už nikdy víc.
No, ale překážky jsou od toho, aby se překonávaly, navíc Fotograf vypadal dost klidně, takže nebyl důvod očekávat, že by vytvářel stresy nebo se nechal nakazit mýma…

Nebudu lhát, bylo mi zle, fakt děsně. Ale na rozdíl od dřívějška to po pár hodinách, kdy jsem myslela, že se fakt pozvracím, umřu apod. zklidnilo. Takže to vlastně hodnotím pozitivně. Určitě bude trvat dlouho, než se tohohle zbavím úplně, pokud vůbec kdy. V čem jsem se ale utvrdila, je to, že to musím nechat přijít i odejít a nenechat se rozhodit. Fyzicky jsem ok a problém je u mě v hlavě. Nakonec jsem dogooglila, jak se ten problém jmenuje a že spouštěčem je, jak jinak, stres. Je to sice děsně otravné, pořídila jsem si to na střední škole, ale dá se s tím žít. Prostě to přijmout jako, že to k vám patří, nechat to přijít a ono to odezní. Ale je to dost na nic…

Teď ale pěkně po pořádku, jak to celé probíhalo.

První den – Vídeň

Odjela jsem busem do Vídně, kde na mě už čekal Fotograf. Udělali jsme si procházku Vídní, kde jsme omrkli i posezónní Prátr a nakonec zakotvili na letišti, kde nám ráno v cca 4:30 letělo letadlo přímo na Mallorcu.
Noc jsme strávili na letišti na sedačkách a byla podstatně lepší než jsem čekala .
Hrozně jsem se totiž bála, co moje záda.
Pořád ještě je nemám v pořádku a spaní zkroucená na tvrdých sedačkách je to poslední, co bych s nima měla dělat. Jenže! Na záda jsem brala ohledy dva roky a dál už s tím pokračovat nehodlám. Hodně se to zlepšilo, já se s tím naučila pracovat, ale ani mě nehne se kvůli nim omezovat. Šéf jsem já, ne moje záda!
Jak jsem řekla, tak jsem udělala a záda to přijaly. Až na to, že mi byla děsná zima a byla jsem líná si vytáhnout spacák jsem se vyspala dobře. Někdo mi, když jsem spala zasekl bundu, aby mi nepadala, což bylo hrozně hezké gesto.
Jediné, co mi dělalo starosti byl můj kotník. Moc mu nesedla procházka po Vídni, a už večer mě začal silně bolet a ani do rána bolest nezmizela. Začínalo mě to znervózňovat, věděla jsem, že Fotograf plánuje výstup na nějakou horu, těší se na ní, navíc já docela taky a teď nemůžu skoro chodit. Rozhodla jsem se tím Fotografa nezatěžovat a nohu donutit se podvolit mé vůli, stejně jako záda. Věděla jsem, že jsem stoprocentně špatně nešlápla ani nic podobného a kotník je prostě jen přetažený.

Druhý den – Mallorca, výstup na Puig de sa Rateta

Časně ráno jsme nastoupili do letadla. Z toho jsem měla největší obavy. Ne z prvního letu v životě, pádu letadla apod. Mě trápil ten bezpečnostní rám, kterým jsme museli projít.
Co když budu pípat a nebudu vědět co mi pípá?
Co když si budou myslet, že jsem terorista?
Co když mi budou něco říkat a já jim nebudu rozumět?
Co když…
Byla jsem strachy bez sebe a nervy jsem si táhla za sebou v kyblíku, ale projití rámem zabralo asi minutu a proběhlo bez sebemenších problémů. Ani jsem se nenadála a stále jsem na druhé straně a připadala jsem si jako idiot „čeho jsem se to tak bála?“

Samotný let proběhl naprosto v poklidu. Fotograf spal, mě bylo zle od nervů. Koukala jsem z okýnka do Vídeňské tmy, snažila se uklidnit a vnímala, jak se letadlo dává do pohybu. Zrychlovalo a zrychlovalo a já si říkala, jak je to úžasné, že jsem ani nezaznamenala, ten přechod ze země do vzduchu…. A pak jsem najeli na rampu
Když jsme pak už skutečně začali stoupat, byla to nejzábavnější část letu, jako kolotoč na pouti.
Na nejdechberoucnější moment jsem si musela počkat až skoro na samý konec letu. Už jsme se blížili k letišti v Palma de Mallorca, když vyšlo slunce. Ten obraz se nedá popsat. Lidi fotili jako diví a já dokázala jen bez hnutí zírat.

Všude okolo nás, kam jen oko dohlédlo, byly ty nejnačechranější mraky, jaké si dovedete představit. Zalité těmi nejkrásnějšími odstíny růžové a oranžové, celé ozářené zlatou září vycházejícího slunce.

Zpětně mě mrzí, že jsem si neudělala fotku, ale ta by stejně nedokázala tu krásu vystihnout, stejně jako to nedokáže můj popis, ale myslím, že na ten pohled nikdy nezapomenu.Hned po příjezdu Fotograf zařídil půjčení auta, nakoupili jsme si v supermarketu jídlo a především pití a vyrazili jsme. Ve vzájemné shodě jsme se vyhnuli velkým městům, ani jeden z nás nemá rád davy a vlezlou komerci a zaměřili jsme se na dvě menší kamenná městečka Valldemossu a Deiu.

Prošli jsme je a okoukli domečky postavené z kamene. Mě kotník pořád bolel a ještě mi byla zima, protože ten den se po obloze proháněly mraky a když zrovna stínily slunce, bylo chladno, ale Fotograf se zdál být spokojený. Poté jsme se vydali k hlavnímu bodu dne. Vylézt na horu na horu. Byla jsem ráda, že to budu už mít za sebou, ale zároveň jsem se toho děsila. Byla jsem unavená, hladová (jak mi bylo blbě, tak jsem neměla chuť k jídlu), promrzlá a když  jsem došlápla na kotník, skoro mi vyhrkávaly slzy, ale nechtěla jsem to vzdát. Fotograf hory miluje a kdyby byl výlet bez nich, podle mě by tím pro něj ztratil smysl. Šéfuju já a kotník povolí, s tím jsem se vydala na cestu.

Vybrali jsme si Puig de sa Rateta s 1 110 m, Fotograf by rád na nejvyšší horu Mallorky, ale to neklaplo, protože tu si zabrali vojáci (a já bych výstup nejspíš nepřežila).
Výstup začal nevinou procházkou podél vysychajícího jezera, kolem kterého rostly staré olivovníky a pásli se ovce a oslíci.

Vypadalo to dokonale. Jakoby se zastavil čas a schoval pro poutníky kousek ráje z dávných časů. Výstup začal pozvolna, ale když jsem viděla tu zdlouhavou cestu okolo a připočítala jsem bolavý kotník, zalobovala jsem, abychom to vzali direkt. Pěkně přímo po svahu vzhůru. Fotograf byl evidentně stejného názoru, protože jsme se vydali terénem nahoru.

Upřímně, bylo to příšerně vyčerpávající. Nezdálo se to daleko, ale asi bylo. Měla jsem hlad, žížu, kotník mě naštěstí přestal bolet hned na první zastávce a byla mi zima, přesto to bylo nádherné. Lezli jsme si terénem mimo cesty, jen proto, že se nám chtělo, stoupali jsme vzhůru, míjeli ovčí a kozí bobky, občas i nějaké to zatoulané zvíře a s každým krokem se nám otvíral hezčí výhled.

Zatímco já jsem už po pár metrech funěla a byla zralá na mrtvici, Fotograf vypadal jako by šel na procházku v parku. Zmítala jsem se mezi pobouřením a obdivem a to samé, když mi k jídlu nabídl rozinky a vodu.
Rozinky?!
Což o to, já si uvědomovala, jak chytré to je (a že je hodný, že se rozdělí). Kde jinde sehnat tu nejčistší formu životabudiče známého jako hroznový cukr, než v rozinkách? Ale to neznamená, že by mě to nepobuřovalo, potažmo nesralo. Ani nevím proč, prostě jen tak, když mám hlad chci jídlo a ne nějaký zatracený rozinky. Upřímně nikdy bych nevěřila, že když mi hladové někdo nabídne rozinky, přežije to…
Třikrát jsem odmítla, ale nakonec mi nezbylo, než sklapnout a pěkně o ně poprosit. Buď to a nebo v horách bídně zahynout :-D. Byla jsem skutečně hrozně vyčerpaná a tak jsem si ani pořádně neužila tu nejlepší část výstupu k vrcholku, kdy už jsme po kamenech nešli ale doslova šplhali. (Čti: Fotograf to zvládal po dvou, já lezla po čtyřech )

Nahoře to bylo dech beroucí.

Foukal vítr, já byla zpocená a výhledy mě zase tolik neberou. Ráda se podívám, ale necvrknu si z toho. Co bylo hrozně opojné, bylo ten pocit. Že jsem to dokázala, že jsem tady nahoře a korunu tomu dodal Fotograf, když se natáhl na sluníčko. Tohle je totiž ten správný přístup. Užít si ten moment! Já jsem od matky zvyklá, že nás vyrvala na kopec, tam se půl hodiny lítalo, ocháloaáchalo nad výhledem , řešilo se odkud je co vidět a pak rychle, rychle dolu. Prostě ta chvíle, kdy jsme tam leželi na tom sluníčku byla dokonalá…

Ono, to se mi hrozně líbilo celou dobu. To, že si Fotograf dělá věci, tak jak je chce bez ohledu na obecné mínění (a taky to, že to jsou přesně ty věci, co chci udělat taky). Sestup dolu už byl pro mě o poznání těžší. Šli jsme z prudkého srázu a chybný krok by znamenal dlouhý krkolomný pár. Šlapali jsme z kamene na kamen, přeskakovali… a zatímco Fotograf vypadal, jak kdyby měl mezi předky kamzíka nebo alespoň nějakou horskou ovci (vážně ten zatracenej chlap byl v naprosté pohodě ) můj krok se s každý metrem stával nejistější a kolena rozklepanější, pomalu jsem to přestávala dávat.
Ačkoliv se mi fakt nechtělo přiznávat slabost (i když byla asi očividná) nakonec mi nezbylo než požádat o zpomalení tempa. Verbálně mi bylo vyhověno, ale fyzicky ne nebo jsem to nezaznamenala, protože jsem skutečně byla se silami na nule. Nakonec to dopadlo dle předpokladu, spadla jsem. Měla jsem ale obrovskou kliku, že mi jen podjely nohy po trávě a při dopadu jsem se nezranila. Náraz do ruky (kdysi jsem tam měla těžký úraz) jsem sice cítila po zbytek dne, ale co mě vyděsilo víc, byl ten pocit při pádu, bylo mi to totiž jedno, už jsem opravdu nemohla… Nakonec, o jednu obejitou strž později jsme konečně byli pod kopcem.

Odmítla jsem Fotografovu nabídku, že pro mě dojede autem a v lehkém šoku a totálním vyčerpání jsem cestu dokončila po svých. Mísilo se ve mně spoustu emocí. Absolutní vyčerpání, šok, že jsem to dala, pýcha, adrenalin a úplně obyčejné líbení… To mě pronásleduje do dneška a hrozně ráda bych si podobný výstup zopakovala. (Koukala jsem na Rumunskou Transylvánii, dokonalost. Hrozně bych to chtěla zkusit a taky se vyspat ve stanu nebo pod spacákem v rodišti upírů )

Dole jsme se najedli a přišel čas na první noc. Poprvé v životě jsem spala venku, jen tak ve spacáku. Byla mi strašná zima, spala jsem s hlavou zapnutou ve spacáku a probudila jsem se promrzlá, navlhlá z venku od rosy zevnitř od sraženého dechu, ale probudila jsem se a měla jsem za sebou svou první noc na Mallorce. Navíc jsem se i celkem vyspala.

Třetí den – moře a rozpálený písek

Další den jsem překvapivě nebyla ani moc namožená a čekal nás odpočinek na pláži. Začali jsme pozorováním východu slunce.

Byl jasný den a bylo teplo. Navzdory tomu, že byl konec října, když jsme přišli na pláž, nebyli jsme tam ani zdaleka sami. Zaplavali jsme si v moři a lehli si do rozpáleného písku. Po proklepané noci jsem si nedokázala představit nic lepšího. Písek byl měkoučký, hřejivý, sluníčko pálilo a další širáková noc se zdála být v nedohlednu.

Nakonec nastal čas se přesunout a najít místo na naši druhou noc, poslední na Mallorce. Vybrali jsme si vršek útesů. Vanul tam teplý vítr od vody a šumělo moře, nádhera.

Dali jsme si lahvinku místního pití, povídali si a nakonec šli spát. Sice mi během noci bylo trochu chladno, přesto jsem spala parádně a bez buzení, dokud mě nad ránem neprobudily kroky.

Den čtvrtý – Návrat

Někdo okolo nás chodil!
Děsně jsem se lekla.
Kdo to je?
Co chce?
Je nebezpečný?

Nevěděla jsem co mám dělat, co když se posadím, vyděsím nezvaného návštěvníka a on zaútočí? A podívat se nenápadně jsem bez brýlí nemohla. Nakonec jsem nepřišla na nic lepšího než se nenápadně přivalit k Fotografovi a kopnout ho do kotníku ať se probudí. On má s cestováním zkušenosti a bude vědět, co dělat.
No, Fotografa jsem sice vzbudila, moc jsem ho přitom kopnutí nešetřila, ale nic se nedělo a pak se zdálo, že znovu usnul. Nakonec mi teda nezbylo než sebrat odvahu, posadit se a podívat sama.

Rozespala jsem mžourala okolo sebe, ale nikde nikdo. Přišla jsem si jako idiot a ještě jsem Fotografa naprosto zbytečně nakopla.

Vzmáhajícího se špatného svědomí mě zbavil kopanec nad koleno, který jsem vzápětí obdržela Evidentně nejsem jediná, kdo se ve spánku vrtí, tak jsem se přesunula zpátky na svojí karimatku a počkala půlhodinku do rána. Pak jsem se vydali na letiště a ve Vídni se naše cesty rozdělili. Já sedla na bus do Brna a Fotograf k sobě domů.

Celkově se mi výlet moc líbil. Bylo to naprosto parádní, uvolněné a svobodné. Dělali jsme si co jsme chtěli (ne teda úplně všechno),a kdy jsme chtěli,  ale i tak to bylo fajn a hrozně ráda bych si to znovu zopakovala.  Jediný blbý na tom, je, že Fotografovi se výlet sice taky líbil, ale do opakovaní se rozhodně nežene tak jako já. Navíc na mém dobrém dojmu z výletu má velký podíl právě on. Kdyby cesta neproběhla v jeho režii a v klidu, tak bych si ji tolik neužila. Takže zatímco Fotografovi nebude činit žádné potíže vyrazit do světa bez mé maličkosti, mě tam bude chybět, protože se mi fakt líbilo, jak to celé pojal.

The post Mallorca appeared first on Nemožné je možné.

Možná to zní idylicky, trávení času s člověkem, kterého jsem kdysi milovala a jeho rodinou, kterou mám ráda. A možná to tak skutečně na chvíli bylo…

Ovšem na zpáteční cestě už měl VB zase problém s tím, že moc mluvím a večer zakončil kafem se svojí bývalkou, mojí předchůdkyní, kterou absolutně nesnáším. Nemůžu tu holku ani cítit i z toho důvodu, že jsem přesvědčená, že ji miloval o hodně víc než mě a i když jsme už cca rok a půl rozejití nedokážu se smířit s tím, že zatím co on pro mě znamenal celý svět tak já pro něj byla jen jakási výplň ať už si to uvědomoval či ne.

Ono teď už na tom v podstatě nezáleží, jde jen o můj osobní pocit, že ty dva roky nebyly promarněné a jen pouhá iluze, ale že to, co jsem, byť jen krátce, prožívala byla pravda a že to, že jsme spolu byli, bylo dobře a ne jen důsledek mého špatného odhadu a strašného osamění.

No, teď jsem se do toho trochu zamotala, tohle měl být optimistický článek.

[fruitful_dbox] Body the Exhibition [/fruitful_dbox]

Jako první jsme vyrazily na Body the Exhibition. Píšu vyrazily, protože VB tam už byl před 14 dny, kdy já to musela zrušit.

Na výstavu jsem se hodně těšila.

Ale byla jsem hodně zklamaná.

Vystavované exponáty neměly se skutečným lidským tělem už nic moc společného. Vše bylo tak vysušené, rozřezané a naaranžované, že už to člověka v ničem nepřipomínalo.

Naopak mi o přišlo dehonestující a smutné, protože mi to informačně vůbec nic nedalo a jen jsem byla svědkem, jak davy lidí zaujatě očumují pohlavní orgány lidí, kteří se v dobré víře obětovali pro vědu. Sledovala jsem hloupé mařky, kterak rejdí s nosem téměř v exponátu, skutečně ta vzdálenost nebyla více než 10 cm a tváří se, jako že hrozně rozumí tomu co vidí…

Původně jsem se obávala, zda mi nebude špatně, slyšela jsem že jsou lidé, kteří s tím mají problémy, ale nebylo. Klimatizace byla dobře vyřešená a  zle mi bylo jen, když se ke mně přiblížila nějaká nádhera, která se ráno v parfému projistotu vykoupala a nebo taková, která se raději nekoupala už alespoň týden…

[fruitful_dbox] Potracené plody [/fruitful_dbox]

Nejobávanější část výpravy pro mě představovaly ukázaky potracených plodů. Kdysi ještě na střední jsem se nachomítla na výstavu, kdebyly tyto plody naložené ve sklenicích a vystavené a tehdy jsem měla snad nejblíže k tomu na veřejnosti omdlít nebo se alespoň pozvracet.

Svíral se mi žaludek, mrazilo mě a motala se mi hlava.

Ale nebylo to hnusem, ale spíše hrůzou. Děsilo mě, když jsem si představila kolik strašné lidské bolesti tam v těch sklenicích je. Ale včera se nedostavilo ani to. Spíše, když jsem si prohlížela válce s oplodněným vajíčkem, menším než sezamové zrníčko a postupovala k větším a přesto stále strašlivě maličkým a nepatrným embryím, přemýšlela jsem, zda se i já někdy dočkám takového zázraku a zda to vůbec může moje tělo dokázat. Vytvořit prakticky z ničeho dokonalou lidskou bytost…

Nezamávaly mnou ani 7 měsíční potracená, vysušená, voskově žlutá miminka, nebo miminka s rozštěpen patra. Nejvíce ze všeho připomínaly nepovedené porcelánové panenky a kdejaká reborn panenka vypadala realističtěji než oni. Spíše jsem si říkala, zda jejich rodiče vědí, co se s jejich dětmi stalo, že jsou navěky odsouzené k očumování, místo toho, aby když už nezískají milující rodičovsou náruč, tak měly alespoň klid.

Celkově mi z výstavy Body the Exhibition moc dobře nebylo a daleko více než poučné mi to přišlo dehonestující.

Naštěstí jsem si náladu z výstavy velmi brzy spravila na místě, na které už se několik týdnů neuvěřitelné těším a které pro mě znamená místo na zemi.

[fruitful_dbox] Running sushi [/fruitful_dbox]

Running sushi na Chodově, aneb nemezený přísun tolika sushi, kolik ho do sebe dokážu narvat.

Nakonec jsme se s VB zdrželi pouhou hodinu a když jsme odcházeli dělalo se nám, minimálně mě, při pohledu na sushi zle.

Bylo to úžasné, dokonalé a perfektní. Všechny možné i nemožné druhy sushi okolo mě jezdily a já si je mohla dle libosti brát a jíst. Ochutnala jsem i naložené klíčky, byly převapivě dobré, opečené bramborové mřížky se sladkou chilli omáčkou, meloun zbavený šlupky a jadýrek, pesně tak jak ho mám ráda, kompot s mandarinkami, liči, hroznovým vínem a jablkem, ovocnou rolku, kousek tiramisu a zapila jsem to domácí malinovou limonádou.

Byla to paráda! A nejvíc mě těší, že jsem si to užila i přes to, že mám už druhý týden dost rozhozený žaludek a ještě v pátek jsem byla přesvědčená, že nikam nepojedu.

Volala jsem to VBmu, ale než jsem se k tomu dostala, sdělil mi, že mi čas odjezdu napsal na FB a že si to mám přečíst tam (tzn. že mi to do telefonu nezopakuje, protože se mu nechce). Takže jsem si řekla, že na to kašlu a že tu Prahu dám. Je to jedna z posledních příležitostí mít život nějak zajímavější protože pokud VB hodlá takhle pokračovat nebude pro něj v mém životě místo a já skončím úplně  a naprosto sama, což je něco čeho se strašně děsím, nechci to znovu prožívat, ale nadruhou stranu i já mám své hranice a VB už kráčí po jejich samotném kraji…

V každém případě se mi den líbil dokud ho VB nezkazil. Přesto jsem ráda, že jsem jela a do running sushi se určitě vrátím. Pokud mi v práci nelžou a systém odměn bude fungovat tak jak slibují a naznačují, očekávám, že bych se na running sushi mohla objevovat alespoň jednou měsíčně…

A jak si užíváte víkend Vy?

The post Jak jsem se ocitla v nebi appeared first on Nemožné je možné.

Když VB říkal, že má chuť jet na výlet a  ať něco najdu bylo mi zrovna fakt blbě (nepřiotrávila jsem se totiž Segetínem, ale chytla jsem střevní chřipku), nechtěla jsem ale zahodit příležitost jet s ním na výlet a tak jsem rychle zadala do kudy z nudy Vysočinu a poslala mu první odkaz, co mi vyskočil – Historické slavnosti v Telči. Ukázalo se, že neplánované „hurá akce“ jsou opravdu ty nejlepší, přesně, jak jsem vždy tvrdila.

Nenaplánovanost se projevila hned ráno, kdy já čekala na rozcestí, kde mě normálně nabírá a on před svým domem. Po čtvrthodině čekání jsem mu psala, předpokládala jsem totiž, že má zpoždění jako vždy… Jenže on si dneska výjimečně přivstal a taky čekal. Samozřejmě, to byla moje vina *ironie*, protože jsem stála, tam kde mě vždycky nabírá a nenapadlo mě, že když se neřeklo místo, znamená to před ním jako dříve (čti před rozchodem).

No, když jsem se tedy konečně sešli, já už měla skoro vybitý foťák, protože jsem ho ho nedala nabít, vyrazili jsme směr Prdelákov, protože VB tam měl nějaké krátké vyřizování, prý tak deset minut… Já odhadovala tak půl hodiny. Nakonec to bylo jeho deset+mých třicet a ještě pár minut navíc.

Nebyla jsem nasraná a ani extra otrávená, za ty dva roky si člověk zvykne. Spíše jsem uvažovala nad tím, že bych fakt měla zainvestovat do pořádného tabletu a mobilního netu, abych tyhle nečekané pauzy mohla efektivně využít. Jinak jsem poslouchala Drákulu, snažila se neusnout a hlavně se nepo… protože jsem si ještě nevyzvedla léky v lékárně.

Nakonec jsme zdárně nakoupili mně léky a suché rohlíky a VBmu snídani a mohli jsme vyrazit.  VB ještě získal plusové body, když mi stihl sehnat pití ještě před tím než jsme vyrazili a protože jsem  se nemohla rozhodnout jestli vodu nebo Colu vzal mi oboje…

Když jsme dorazili do Telče, slavnosti byly už v plném proudu. Po celém náměstí, které je od r. 1992 na seznamu dědictví UNESCO, takže bylo opravdu na co se dívat, byly rozmístěné krámky se super věcičkami na kterých ujíždím: Dřevěné hračky, umělecký kovář s truhličkou mincí (s jednou z nich jsem nakonec odjela domů, když mi VB chtěl udělat radost suvenýrem), šperky z nerostů, „trhové občerstvení“ např. plněné placky (když si VB dal, tak jsem ani přes nakázanou dietu neodolala a stejně jsem užírala, aneb některé věci se prostě nemění).

Pak jsme se vydali na procházku parkem, na které jsem konečně vytáhla svého nového miláčka (Nikon D5200) a udělala pár fotek. VB samozřejmě neodolal a radil. S obrovským gustem jsem mu nakázala držet klapačku, protože, pokud jsem věděla, tak o focení nic neví… Na to z něj vylezlo, že focením se zabývali celé jedno pololetí ve škole. Myslím, že moje zoufalé zaúpění muselo být slyšet přes celý park… (on opravdu zná všechno)

Asi pátá fotka v pořadí, protože na těch předchozích se VBmu nelíbilo, že mi tam zasahuje větev. Sice bych mu s chutí utrhla hlavu, ale měl pravdu, navíc pokud chci dobře fotit a to já chci, potřebuji praxi)

Po procházce parku jsme se vrátili na náměstí právě včas, aby jsme stihli příjezd Karla IV. , jeho choti Blanky z Valois a jejich družiny. Byl to fakt pěkný a efektní průvod, plný krásných kostýmů.

Focení mě omrzelo v momentě, kdy přijeli Karel a Blanka, oba na koních a já si jejich koně omylem tak zazoomovala, že jsem měla pocit, že ho mám přímo před obličejem. Bylo to tak nečekané, že jsem se opravdu lekla (prostě blbá, no) a na další focení mě dočasně přešla chuť. Příjezd dvora byl hlavní hřeb slavností a po něm nastal čas na náš vlastní hřeb dne – projížďku na lodičce po Ulickém rybníku. Byla to paráda, protože Telč je obklopený vodou a díky krásnému počasí to byl fakt top zážitek.

VB vesloval, já se vyvalovala na loďce, koukala se po krásném okolí a sem tam cvakla fotku.

Na tomhle ostrůvku bylo několik ovcí a králíků, původně jsme se tam chtěli na chvíli vylodit, ale už nebyl čas na tak jsme jen filosofovali, co tím místní asi sledují. Svojí teorii, že čekají až se zkříží kapři a ovce, a telčané budou moc prodávat vlnu se zvlhlou úpravou (Červený trpaslík) jsem k dobru dát nestihla, protože jsem poodpluli dál a naskytl se další krásný výhled.

Na závěr říkám, že to byl parádní výlet a jsem moc ráda, že mi už bylo líp a mohla jsem jet. Další plus bylo, že se udělalo krásné počasí, přesně jak jsem tvrdila, když se mi doma smáli, že jedu v kraťasech.

V Telči jsem byla poprvé, ale bylo to fajn a hlavně se nachází na opravu krásném místě.

Mrkněte sami:

Jak výletujete o prázdninách Vy?

The post Historické slavnosti Telč 2016 appeared first on Nemožné je možné.

Do Prahy jsem se chtěla mrknout už dlouho a teď když se mi naskytla příležitost svézt se tam, jsem se musela rozhodnout mezi třemi místy, která bych chtěla navštívit.

1. Lefinka (možnost pohladit si živé lvíče, omezeno časem. Lvici si hladit nechci)
2. Žižkov (místo, které formovalo takovou osobnost, jako je Pražský poděs)
3. Svět knihy 2016

Byl to krutý boj, ale nakonec z časových a finančních důvodů i nostalgie vyhrála možnost číslo 3. Na Svět knihy jezdím sice nepravidelně, ale už od základky, a ačkoliv jsou mé dny, převážně knižní bloggerky, sečteny, tak mě knihy stále baví a okrajově se recenzím věnuji i nadále.

Takže jsem tedy vyrazila na Svět knihy 2016 a byl to svým způsobem zážitek.

Po příjezdu do Prahy jsem musela zdolat drobné obtíže, jako například najít cestu z nádražní haly (to by jeden neřekl jak moc velkým problémem to může být). Pak následovalo zjištění, že netuším kudy se na veletrh dostat, protože ta možnost byla tak nečekaná, že jsem to nezkoumala. Místo zoufalého sednutí si na chodník či ptaní se nepřátelských okolo chodících, jsem raději vyrazila hledat wifinu, která prostě musela být někde v dosahu, vždyť jsem byla v Praze! Wifinu jsem zakrátko našla, zjistila si cestu a pak už mi nic nestálo v cestě a já se mohla vnořit mezi stánky s knihami.

Vzhledem k tomu, že veletrh navštěvuji už roky, můžu ho, na rozdíl od většiny ostatních blogerů, srovnat s minulostí. Svět knihy upadá! Vzpomínám si na doby, kdy na každém stánku rozdávaly bonbóny, záložky, časopisy a kolikrát i knihy. Všichni byli milí, veselí a hovorní! Jak se ty doby změnily. Současná podoba Světa knih je v podstatě jen veletrh, kde si můžete nakoupit knihy za zvýhodněné ceny a veškerý přátelský a hravý duch se zcela vytratil.

Další úpadek byl, že v dřívějších letech jsem hned u dveří obdržela mapku se stánky, tu jsem letos nedostala a tak jsem mezi stánky jen ztraceně bloudila a hledala něco, co by mne zaujalo. V podstatě jsem nic nenašla. Program jednotlivých stánků byl v podstatě nulový a většina vystavujících jen seděla a pozorovala „cvrkot“ případně si povídala se známými. Cestu mi zkřížilo několik uvřískaných škol, kdy děti učitelce nadšeně hlásily, kolik knih si koupily (nesmírně by mne zajímalo, kolik z nich přečtou). Osobně jsem si žádné knihy nekoupila. Momentálně nemám na čtení náladu a ani dost času, navíc když si chci koupit knihu, nepoletím se kvůli tomu mačkat s lidmi na veletrh do Prahy – mám přece internet!

Nejzajímavějšími zážitky z veletrhu tak zůstává, vystavují, co se mně pokoušel sbalit. Což bylo nejen nevhodné, neprofesionální, ale i prach obyčejně otravné, protože zrovna tenhle stánek mě docela zajímal, protože jsem zvažovala, že bych s nimi obnovila spolupráci a zajímalo mě, co mají nového. Ale nic jsem nezjistila…

A zlatým hřebem veletrhu se pro mě stala kojící matka. Abyste mi rozuměli, osobně proti kojení na veřejnosti nic moc nemám a pokud by mi dítě řvalo hlady a nebyla by jiná možnost, sama bych ho na veřejnosti nakojila. Ale i tak bych se snažila o maximální soukromí a klid, protože považuji kojení za výjimečný okamžik mezi matkou a dítětem, kdy dochází k utužovaní společných pout.

Matka, která na mne tak hluboce zapůsobila, byla zjevně jiného názoru než já. Kráčela si po veletrhu a dítě nesla v nosítkách na břiše. Prso měla prostě normálně za pochodu vyndané, dítěti se nijak nevěnovala a ani se ho nedotýkala, ruce měla naprosto bez zájmu volně spuštěné podél těla a přisátému miminku se kývala hlavička ze strany na stranu v rytmu jejích kroků. Byla, a když si na to vzpomenu, tak stále jsem, maximálně pobouřená a považuji to za naprostou degradaci ženskosti i mateřství. Když se chovám jako kráva, pořídím si tele a ne dítě!

Celkově jsem byla z veletrhu silně zklamaná. Stánky a veškeré akce mě nezaujaly. Z avizovaného několika denního programu jsem měla zájem pouze o setkání s Aňou Geislerovou, které jsem bohužel nestihla. Celkově veletrh nejen že se nevyvíjí a nejde s dobou např. poskytnou nějaké tiché prostory pro vloggery a bloggery, aby mohli v klidu zpracovat své materiály a dojmy, by dnes už snad mělo být na podobné akci samozřejmostí, ale dokonce upadá. Myslím, že můj zájem je na několik let uhašen. Už letos jsem nic moc nečekala a přesně to jsem si z veletrhu odnesla NIC, jen pocit ztraceného času…

(ale i tak jsem ráda, že jsem tam byla. Mám námět na článek a alespoň mohu srovnávat své dojmy s pocity ostatních bloggerů, kteří Svět knihy navštívili)

P.S. Jeden pozitivní dojem přece jenom mám. I jen krátkodobý pocit v Praze (cesta z nádraží na výstaviště) mně rozhodil a navodil ve mně pocit vyčleněnosti a nepatřičnosti, že tam nepatřím. Sotva jsem prošla branou výstaviště byla jsem „mezi svými“. Sice jsem tam neznala živou duši, ale věděla jsem, jednak že všude okolo je spousta bloggerů, ale i to že nijak nevybočuji. Brýle, džíny, botasky, a a dlouhé vlasy,  byly vidět kam oko dohlédlo. Zmalované a „vystajlované“ pipiny byly v silné menšině, ani si nevzpomínám, že bych nějakou potkala…

The post Svět knihy 2016 appeared first on Nemožné je možné.