Bylo krátce po půlnoci, když zaslechla hlasité zvuky. Křik a rány nabývaly na síle. Opatrně vstala, aby nevzbudila Ondřeje. Zamilovaně se usmála, vždycky měl tak tvrdé spaní. Přes noční košili si přehodila pláštík a vyšla ven z cely, aby se podívala, co se děje. Na chodbě už se scházely další sestry. Zmatené a rozespalé, nechápaly, co se děje. Co je to za zvuk?

Jak křik sílil začínaly rozeznávat jednotlivá slova.

„Děvky, nevěstky, satanovy milenky, čarodějnice, hříšnice…!“

Vystrašeně se po sobě dívaly. Věděly, že v městečku se lidem nelíbí svobodný život, který jim opat povolil tu žít. Sice byly nevěstami Kristovými, ale opat vždy říkal, že to se vyplní až na nebesích a neviděl důvod, proč by tady na zemi nemohly žít běžný pozemský život, když zároveň budou dobře sloužit Bohu. Dovolil jim tu mít své muže.
Nikdy nebyla tak šťastná, jako když se dostala sem do Dolních Kounic a mohli s Ondřejem konečně dát průchod své lásce a neskrývat se věčně jen ve stínech. Zdá se ale, že tomu je teď konec. Nebylo to poprvé, co se místní měšťané před klášterem bouřili, ale dnešek byl jiný. Křik byl hlasitější a výkřiky vzteklejší. Bála se, že tentokrát opat tlaku měšťanů podlehne a svobodu jim zase odebere. Nedovedla si představit život bez Ondřeje, který se právě vynořil z cely.

Byl celý rozcuchaný a obličej měl ještě změkčený spánkem. Milovala ho. Milovala ho tak strašně moc, jak jen jeden člověk může milovat druhého.

„Co se děje? zamručel a bylo vidět, že se mu situace před klášterem vůbec nelíbí.

„Zase si přišli stěžovat měšťané a dneska jsou obzvláště vzteklí,“ odpověděla a přitiskla se k jeho silnému tělu, aby z něj mohla čerpat sílu a oporu.

„Puritáni!“ zamručel Ondřej znechuceně. „Jakoby každý z nich nezvedl každou sukni, která se kolem něj mihne. Polovina z nich má levobočka a ne, jen jednoho!“

Ze tmy se vynořil opat a kolem něj se zhlukovali další muži jeptišek. Byl to starší muž s rozvážným pohledem. I když nebyl vysokého vzrůstu měl srdce lva. Byl to právě on, kdo ve svém klášteře povolil jeptiškám na tu dobu věc nevídanou. A stál si zatím, i když mu Řím hrozil exkomunikací. Nakonec se díky jeho vlivné rodině a zlatu umístěnému do správných kapes dospěl Řím k názoru, že se nebude s malým klášterem kdesi v Čechách rozčilovat. Mají přece na starosti důležitější věci. A tak se stal Rosa coeli svobodný.

„Nedá se nic dělat, musíme jim otevřít a vyslechnout je. Snad se podaří, aby brzy v míru odešli a my mohli jít spát. Za nedlouho bude svítat a zvonit na ranní bohoslužbu,“ prohlásil opat rezignovaně. Nebavily ho věčné při se zaostalými mešťany, ale nechtěl se podvolit jejich nátlaku. Systém, který v klášteře zavedl mu připadal správný a nic na světe ho nemohlo přinutit jednat jinak.

Brány kláštera se otevřely a dovnitř vběhli rozzuření muži ozbrojení loučemi, vidlemi, cepy a také noži, účastnil se totiž i celý cech řezníků.

„Proč tu po nocích křičíte a nedáte nám spát?“ otázal se jich přísně opat.

„Už nebudeme dále snášet tento výsměch Bohu! Jeptišky, to tak! Kurvy jsou to!“ vykřikl Čtyřprstý Jonáš. Předseda cechu. Před pár lety si při práci usekl malíček a od té doby se mu říkalo Čtyřprstý.

„O našem klášteře ví v Římě, vědí, jaká pravidla jsem tu zavedl a jsou s tím v míru. Chcete snad tvrdit, že rozumíte bohu lépe než svatá rada?“ otázal se přísně opat.

„Jen lži a faleš! Kdoví, jak to bylo. Nikdy tu nikdo z Říma nebyl a nic nám neřekl!“ Hanba! Vykřikl a zbytek davu se k němu přidal skandováním „hanba“ a dalších výkřiků.

„Nebudu se s vámi hádat uprostřed noci!“ prohlásil opat. „Běžte domů a ráno přijďte zpět sem na Rosa coeli a můžeme si v klidu promluvit.“

„Nikam nepůjdeme! Jsme dobří křesťané a nebudeme se na tuhle peleš hříchu dál dívat!“ vykřikl Čtyřprstý Jonáš a postoupil dopředu. Zdálo se, se že si ho měšťané zvolili jako svého mluvčího.

To si vybrali skvěle, ušklíbla se do tmy. V minulém roce ubil svou ženu, za to že mu porodila třetí dceru a děvečka, která mu dala v hospodě facku, když se po ní sápal, po pár dnech zmizela, jako by se po ní slehla zem. Jen Jonášovo maso chutnalo nějakou dobu jinak. Jen pár lidí to napadlo a ještě méně z nich si tu myšlenku připustilo. Promluvit se neodvážil nikdo. Řezníci byli vzteklí a nebezpeční a Jonáš je všechny ovládal. Byl předseda cechu a ze všech nejbohatší, nejzuřivější a nejnebezpečnější.

„Bratře Jonáši, řešíme to stále dokola. Naše sestry jsou dobré ženy, oddaně slouží Kristu a až se k němu na nebesích připojí, budou mu dobrými manželkami. To ale neznamená, že se musí zde na Zemi vzdát radostí života,“ prohlásil opat smířlivě.

„Každý z nás má na duši dost šmouh, ze kterých se bude před Hospodinem zodpovídat, ale v této věci zůstává mé srdce čisté. Můžeš říct o sobě to samé?“ obrátil přísně k Jonášovi.

Bylo zjevné, že ho zaskočil. Nečekal, že by měl opat tu odvahu naznačit, před celou vesnicí, že nemá čisté svědomí? Přece nemohl vědět o Markétě. Dal si přece sakra pozor, aby ji nikdo neslyšel, když si s ní vyřizoval účty a když s ní skončil postaral se, aby se to nedozvěděla živá duše. Občas se mu sice v noci zdálo, že znovu slyší její křik, ale to mohl být jen vítr v korunách nebo dobytek v chlívě.

„Mé svědomí je čisté, jsem počestný vdovec a otec tří dcer!“ štěkl opatovi v odpověď, ale opat se nezalekl. „Jsi si jistý bratře? A co nebohá Markéta, jsi si jistý, že ta na tvém svědomí neleží?“ přitlačil opat, který začínal mít celé té absurdní situace dost.

„Netuším, o čem to mluvíš!“ vykřikl Čtyřprstý Jonáš o stupeň vyšším hlasem. Ještě nikdy se ho nikdo neodvážil konfrontovat s podezřením, že by za Markétiným zmizením mohl stát on.

„Kdož jsi bez viny, hoď kamenem!“ a to ty nejsi,“ pronesl opat a otočil se k odchodu. Myslel to tak, že nikdo nemá svědomí úplně čisté, ale Jonáš to pochopil jinak. Černé svědomí mu však našeptalo, že byl právě před celým městečkem obviněn z vraždy a z toho koukala oprátka.

Musel začít okamžitě jednat. Tohle nemůže nechat jen tak. Hlavou mu pořád znělo „kdož jsi bez viny, hoď kamenem! kdož jsi bez viny, hoď kamenem! kdož jsi bez viny, hoď kamenem!…“ zdivočelý pohled mu padl na kámen u jeho nohou. Celý zdivočelý panikou a zborcený studeným potem jej zvedl a mrštil po odcházejícím opatovi.

Trefil se!

Když se opat s výkřikem zhroutil k zemi Rosa Coeli, kde zůstal nehybně ležet. Zdálo se, že se svět na okamžik zastavil.

Pak vypuklo peklo.

…………….

#Zápisky z mého výletu na Rosa coeli do Dolních Kounic

#Pokračování Jeptiška z Rosa coeli 2

The post Jeptiška z Rosa coeli #1 appeared first on Nemožné je možné.

Knihy od Sabriny Jeffries mám docela ráda. V minulosti jsem od ní četla Odhalena láskou a byla jsem spokojená, proto jsem se na její novou knihu V bouři těšila. Nebyla jsem zklamaná.

Hlavni hrdinka je naivní dívka z urozené rodiny Juliana. Když se vetře na setkání Velšských radikálů, uvidí tam hlavního řečníka. Muže s očima jako Keltské moře, Rhyse Vaughana. Julianu mladík okamžitě zaujme a i jemu se pohledná dívka s povzbudivým úsměvem líbí. Ale Juliana ví něco, co Rhys ne. Právě její otec může za to, že je Rhys bez panství a že se jeho otec zabil. Vztah mezi nimi je tedy nemyslitelný.

Láska si nedá poroučet

Rhysovi se Juliana líbí natolik, že ani odhalení její pravé totožnosti jeho city neuhasí a Juliana je na tom stejně. Začnou se tajně scházet u ní v pokoji, kam Rhys vždy večer leze po větvích stromu. Vztah pokračuje až nakonec se rozhodnou, že se vezmou.

Podaří se jim spolu uprchnout, vzít se a sňatek naplnit. Jenže když se ráno Juliana probudí, je Rhys pryč a v pokoji jsou jen její rozzuření bratři. Až později se Juliana dozvídá, že její snoubenec a jeho přítel byli násilím na verbování do královského námořnictva.

Nemá nejmenší tušení, že za tím vším stojí její bratři a že Rhys je přesvědčený, že jej zradila a je odpovědná za jeho osud.

Po letech Juliana obdrží zprávu, že je Rhys mrtvý. Protože touží po dětech, přijme dvoření markýze z Devonu. A právě při přípitku na jejich zásnubním večírku se objeví Rhys. Živí, zdraví a plný pomsty. O anulaci manželství nechce ani slyšet, chce jen svou ženu a své panství. A tak je Juliana vydaná napospas muži, který je přesvědčený, že jej zradila a přichystala mu osud horší než samo peklo.

V Bouři bylo parádní počteníčko a Sabrina Jeffries potvrdila, že psát umí. Za začátku mi sice Juliana svou naivitou a dětinskostí lezla na nervy, ale prožité utrpení í umožnilo vyrůst a dospět. Když se Rhys vrátil dokázala mu být důstojným soupeřem.

Postupem jejich války, ale začínají vyplouvat na povrch staré pocity.

„Takhle by mělo vypadat manželství. Mít radost, že je zavřený se svou láskou bez toho, že by potřebovali zbytek světa.“

Dokáže Rhys Julianě její zradu odpustit a stojí ona o jeho odpuštění?

60%

Za poskytnutí knihy k recenzi, děkuji nakladatelství Baronet.

The post Recenze: V bouři appeared first on Nemožné je možné.

Momentálně mám ale stresové období a knížky jsou to jediné, co mě dokáže alespoň na chvíli uklidnit. Konzumuju je ve velkém. Když jsem u Baronetu narazila na Vždyť jde jen o manželství, původně jsem ji bez zájmu přešla. Jenže mi pořád vrtala hlavou anotace.

Anglie truchlí nad smrtí princezny Charlotte, ale lady Ariana Boxstallová má jiné starosti. Její bratr Norris je přitažlivý mladík, je však také šťastně nezadaný a bezdětný. Co kdyby ale zemřel a panství by pak přešlo na jiného mužského příbuzného? To by se Ariana i její matka ocitly bez střechy nad hlavou. Ariana proto naléhá na bratra, aby si našel manželku. Norris slíbí, že se ožení, ovšem pod jednou podmínkou: jestli se Ariana vdá jako první. Ačkoliv si uvědomuje, že riskuje celý život v manželství bez lásky, pro dobro rodiny Ariana jeho výzvu přijme. Když se hrabě z Kynastonu před osmi lety s Arianou seznámil, zlomil jí srdce. Od té doby už také poznal zklamání v lásce a zapřísahal se, že už nikdy milovat nebude… dokud se znovu nesetká s již dospělou Arianou a jeho rozhodnutí se neocitne v ohrožení.

Zní totiž vážně slibně, a pokud to Jo Beverly nezkope, mohlo by to být vážně zajímavé čtení. Nakonec jsem neodolala.

Bohužel zbytečně a musím poznamenat, že tímto si Jo Beverly přidávám na seznam k Barbaře Cartland, což je autorka, kterou nesnáším.
Kniha mi zabrala celý den, ačkoliv měla jen necelých 350 stran.
Byla rozvleklá. Donekonečna se tam řešily nepodstatné věci, za které si hlavní hrdinové mohli především sami, což mě vytáčelo doběla. Navíc mi kniha nedokázala přinést jediný moment překvapení.

Lady Adriana je moc vysoká, měří téměř 185 a když byla v sedmnácti letech v Londýně byl to propadák. Byla nemotorná, samá ruka a noha, neuměla konverzovat a tehdejší móda ještě vše zhoršovala… Jednou tenkrát náhodou zaslechla pány, jak kritizují dámy. Padala označení jako prsatý sup apod. a došlo i na Arianu, která byla označena za nohatého plameňáka a zrovna od muže, který se jí líbil.
Ariana z toho měla životní trauma, stáhla se na venkov a byla rozhodnutá, stát se starou pannou.
Po osmi letech jí ale umírá otec a když se při hádce Ariana snaží přesvědčit svého bratra, aby se oženil a zachoval rod, stanoví si bratr podmínku.

Ožení se, až ona se vdá!

Ariana přijímá a vydává se do Londýna na lov manžela. Ve společnosti slaví velký úspěch, který ale vůbec nevnímá, protože si pořád hýčká staré křivdy a tvrdohlavě sestavuje a proškrtává seznam potenciálních ženichů. Muže, kteří nejsou na seznamu nevnímá.

Jediný, kdo jí neustále narušuje plány je Kynaston, posedlostí jeho osobou ji nezbavilo ani osm let, kdy o něm neslyšela ani slovo.

„Náhle u ní stál Kynaston. „Všechno v pořádku?
 Už ano, když jsi nablízku. Ariana však vyářila souhlas a úsměv ji neopouštěl. 

Celé Vždyť jde jen o manželství mi lezlo na nervy. Fakt. Lady Ariana byla sebestředná nána myslící si, že všechno na světě ví nejlépe. Kynastonovi přeskočilo po prožité tragédii a je odhodlaný žít po zbytek života v celibátu. A ještě je tu taky mumie, kterou Ariana pojmenuje Cleo, protože by prostě měla mít jméno.

Zápletka se vlekla a konečné rozuzlení přišlo nečekaně a nereálně.

Další věc, která mě hodně zklamala byl sex. Už si začínám připadat jako posedlý zvrhlík, když na to tak často upozorňuji, ale k červené knihovně prostě sex patří, dává milostné zápletce korunu.

Ve Vždyť jde jen o manželství se sex objevuje.
Jednou.
Zabral celých šest řádků a než mi došlo, že už to teda konečně udělali, bylo po všem. Bylo to zbytečné.
Stejně jako zbytečné zápletky, dějové odbočky a toulky do minulosti. K čemu se Ariana tak rýpe v minulosti, když ho s tím jeho dávným prohřeškem vůbec nekonfrontovala?

Na druhou stranu pokud máte rádi lehké čtení,  nepotrpíte si na výrazné hlavní hrdiny a nepotřebujete při čtení návaly adrenalinu, budete s knihou Vždyť jde jen o manželství spokojení. Občas se i zasmějete a strávíte s ní příjemné a nenáročné odpoledne.

Byla bych moc nešťastná, kdybych už nikdy neměla s manželem obcovat, ale ještě nejˇšťastnější bych byla bez jeho společnosti a vzácného přátelství.“ 

40%

Za poskytnutí knihy k recenzi, děkuji nakladatelství Baronet.

The post Recenze: Vždyť jde jen o manželství appeared first on Nemožné je možné.

Suzanne Enoch nepatří mezi moje literární oblíbenkyně, ale jsem přeborník v dávání druhých šancí a tak čas od času nepohrdnu knihou z per autorek, které mě při předchozích setkáních příliš neuchvátily. Suzanne Enoch je jedna z nich.

Její knihy mi obvykle připadají rozvleklé, plné příliš poklidného děje a situací, které se často opakují. Navíc autorce vyčítám i absenci sexu, který podle mého názoru, k červené knihovně neodmyslitelně patří. V knize  Hříšnice mě Enoch překvapila. Je tu sex! Dokonce se autorce povedlo jej i pěkně podat, což mě po vulgaritě Raine Miller z minulé recenze Napravený prostopášník skutečně potěšilo.

Jinak se autorka, ale drží svého zaběhlého stylu. Ačkoliv kniha začíná poměrně zajímavě: chudá a krásná čerstvá vdova Diane, má v patách smečku věřitelů, kteří chtějí splatit dluhy, které nadělal její zesnulý manžel. Jak si s tím bezbranná vdova poradí?

Diane, hraběnka z Cameronu zůstala po smrti manžela opuštěná, bez prostředků a v cizí zemi. Když tahle kráska s havraními vlasy málem propadne beznaději, potkává Olivera Warrena, markýze z Haybury. Flirtující a nebezpečně přitažlivý Oliver je pro Dianu vším, čím pro ni manžel nebyl. Jejím přáním je alespoň na chvíli okusit pravou vášeň a užít si život. Utajený románek s Oliverem v ní probudí smyslnost a touhu… ale když ji milenec opustí, jediné, co Diane cítí, je nenávist a touha po pomstě!čin návrat do Londýna vyvolá ve společnosti rozruch. Najde si nového bohatého manžela, aby ji zabezpečil? Nebo bude truchlit a utápět se v žalu? Její rozhodnutí všechny překvapí – Diane totiž plánuje, že v rodinném sídle založí exkluzivní klub pro pány. Nikdo však není proměnou hraběnky šokován víc než Oliver.Přestože hrozí, že Diane prozradí jeho tajemství, Oliver se rozhodne jí pomoci. Notorický hráč a sukničkář markýz z Haybury vloží své jmění do riskantního podniku, aniž by si uvědomoval, že ve hře je mnohem víc… Tentokrát je totiž v ohrožení jeho srdce!

Jenže problém je v tom, že v knihách Suzanne Enoch se postavy nechovají tak, jak odpovídá jejím charakterům. Skleníková květinka Diane, vždy poslušná rodičů se jen tak z ničeho nic vyspí s pěkným chlápkem, který to na ní zkusí? Ale no tak!

Kniha pak zajímavě pokračuje, když se životem zocelená Diane vrací do Londýna a z té naivní vřelé hlupačky v ní nic nezůstalo.

Haybury se z ní může zbláznit, ale ona s ním nechce nic mít a naopak si ho pořádně podá, aby ukázala, kdo je tady šéf.

To se mi hodně líbilo a bylo fajn, že autorka dokázala ty dva, tak dlouho držet od sebe. To je pravděpodobně jeden z důvodů, proč má kniha 392 stran. Ale musím přiznat, že od určité chvíle už to bylo zdlouhavé.

Haybury ano nebo ne?
Nenávidí ho, miluje ho?

Sice to není kniha, z které by mi bušilo srdce, ale byla by fajn, kdyby nebylo té chyby.

Celou dobu jsem čekala, kdy se dozvím, jak se Diane z naivní hlupačky stala drsňačkou. Co ty dva roky dělala, jak přežila, co ji tak změnilo? Jenže tuto otázku autorka nechala nezodpovězenou. Je to pro mě nepříjemné opominutí, protože přitom, jak často Diane zmiňuje, jak trpěla a jak se změnila, byla jedna z největších otázek, které mě při čtení pronásledovaly bylo právě:“Co přesně se jí stalo, když odešel? Jak žila, jak se vrátila, jak vymyslela plán? Jenže všechny tyto otázky zůstaly bez odpovědi, což snižuje mé hodnocení.

„A co peníze, které váš zesnulý manžel téměř každému dlužil?“
 „Už jsem je buď splatila, nebo podepsala úmluvu, že tak učiním.“
 „A jak? Pokud si dobře vzpomínám, zůstala jste ve Vídni bez přostředků.“

Všichni víme, že hlavní hrdina a hrdinka nakonec skončí spolu, důležitá je ta omáčka okolo a Suzanne Enoch z ní vynechala několik hlavních přísad. Na druhou stranu si v Hřišnici vede o něco lépe, než v dalším dílu série Zkrocení rebela.

55%

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Baronet

The post Recenze: Hříšnice appeared first on Nemožné je možné.

Jeremy Greymont si užívá svobodomyslného života plnými doušky. Mezi jeho vášně patří nezávazný sex na jednu noc a skotská whisky. Jeho dědeček mu však dá ultimátum, buď se ožení a zajistí pokračování rodu, nebo se s dědictvím a s titulem může rozloučit. Krásná Georgina, sestra jeho přítele, mu připadá jako ideální řešení. Jeremy už se nemůže dočkat, až ji učiní svou manželkou a začne pracovat na potomcích. Dokonce je ochoten kvůli ní zklidnit svůj dosavadní styl života. Osud jim však do cesty postaví tvrdou překážku. Georgina je po brutálním útoku přesvědčena, že nedokáže být řádnou manželkou žádnému muži ‒ dokonce ani pohlednému Jeremymu Greymontovi.

Od Raine Miller jsem v minulosti recenzovala knihu Múza a tenkrát to nebyl žádný zázrak. Kniha, kteoru jsem od autorky četla ještě před Múzou byla doslova propadák o to větší překvapení mě čekalo u Napraveného prostopášníka.

Ne, kniha nebyla dokonalá, ale to se mi na ní právě líbilo. Hodně mi připomínala styl, který píšu já a bylo to takové mile nedokonalé. Ačkoliv já narozdál od autorky netrpím fixací na slovo „pták“. Je ale třeba podotknout, že od minulých knih se jeho užívání hodně zlepšilo – snížilo. Postavy si i přes jejich plochost zamilujete. Jeremy je prvotřídní zpustlík, který „rád šuká tvrdě“, ale v momentě, kdy se začíná ucházet o Georgianu, začne se jeho osobnost prudce měnit a na konci knihy už je z něj chodící ctnost, což mi přišlo trochu nudné a nelogické.

Naproti tomu Georgiana, zkráceně Gina je vtělení dokonalosti už od samého začátku. Jedinou chybu, kterou jí autorka dává do vínku, je Georgianin pocit viny za tragédii, která ji potkala. Jako flegmatický ostrov klidu ale i zběsilé vášně si Gina proplouvá knihou a vlastně za celou dobu, udělá jen jednu významnou, ale o to pitomější chybu.

Příběh se mi líbil, ale ocenila bych větší rozpracování, aby působil věrohodněji. Ani ta nejdůvěřivější čtenářka neuvěří tomu, že dívka, která má zasebou zážitek jako Georiana si bude dva dny po svatbě vesele užívat postelových radovánek. To je tak nesmyslné, že to člověka vytrhne z ečetní, jen aby mohl protočit oči vsloup. Další věc, které bylo v knize zbytečně moc byla erotika. Jako červená nit se knihou vinou slova: ošukat, pták, kunda, kozy… apod. Na každé stránce něco a celkově toho bylo moc. Zatímco u Zkrocení rebela jsem si stěžovala, že tam není téměř nic, tak tady mám opačný problém. Raine Miller prostě píše hrozně vulgárně. Fakt je toho moc. Nejsem puritán, mezi moje oblíbené autorky patří Nicole Jordan, Betrice Small apod. Přičemž Jordan je zvaná královnou erotické romance a papír rozhodně neušetří, ale Miller není smyslná nebo erotická, ona je prostě vulgární a to mi vadí.

Na druhou stranu se mi hodně líbilo, že Raine Miller se nebála ani temné strany a odevzdala záporáka rodině jeho obětí. Tím si nad tím, ale neumyla ruce ale naipak zašla tak daleko, že popsala osud, který násilníka stihl.

"Myslím,že tenhle pan S.S. byl při vědomí, když mu uřízli ptáka a koule a propíchli řiť ostrým kolíkem. Kurva, ten chlap pak určitě chtěl umřít po tom všem."

Příběh celkově nebyl přímo můj šálek kávy, ale přesto se mi líbil a nenudil mě ani chvilku. Protože se v něm pořád něco dělo a proto jej můžu s klidným svědomím doporučit ke čtení. Napravený prostopášník sice žádná extra třída v oblasti historických románů není, ale nudit se nebudete a těch 317 stran vám rychle uteče.

60%

Za poskytnutí knihy k recenzi, děkuji nakladatelství Baronet.

The post Recenze: Napravený prostopášník appeared first on Nemožné je možné.

Ať už je název jakýkoliv, faktem je, že rebely kniha úplně přetéká. Máme tu lady Camille, která utekla od oltáře markýzovi a raději začala pracovat v klubu Tantalos. Pak je tu Keating, opilec, rváč a děvkař, který před pár lety po strašlivém skandálu opustil Londýn. Zavraždil totiž manžela své milenky a jí udělal nemanželského syna.

Kdyby nebylo těch desetitisíc liber, Camille a Keating by se nejspíš nikdy nesetkali. Jenže, nabídka na takovou sumu, jen za to, že dostanete před oltář vzpurnou nevěstu, se neodmítá a tak Keating nabídku svého bratrance přijímá. Přesvědčí Camille, aby si ho znovu vzala! Jak těžké to může být?

Jenže, dívka není taková, jakou Keating očekával a ani on není takový, jakého očekávala ona. Překvapí dokonce i sám sebe,

Příběh plný zmaření i zrození snů s pořádnou dávkou prach obyčejné reality každodenního života.

Představa, že kdysi to takhle skutečně fungovalo, není vůbec příjemná. Osobně jsem moc ráda, že doby, kdy byla samotná žena nucená živořit nebo se prodávat jsou pryč. Sama jsem v situaci, kdy se o sebe musím postarat sama, a jsem moc ráda, za nekonečno možností, které mám. I když je to občas děsivé.

Knížka se mi docela líbila. Bylo to příjemné čtení, a i když samozřejmě bylo naprosto jasné, jak to skončí, ráda jsem si příběh odžila a strávila nad ním příjemné odpoledne.

Když bych ale měla Zkrocení rebela srovnat s Ďáblem na jaře, kterého jsem recenzovala minule. Rozdíl je nesrovnatelný. Zkrocení rebela je příjemné čtení, ale chybí mu duše. To, co vás vtáhne do knihy, kdy postavy promlouvají vašimi ústy, stanou se vámi i vašimi nejlepšími přáteli, což naopak Ďábel na jaře vše má.

Takže i když nemám proti Zkrocení rebela žádnou skutečnou výtku a kniha byla fajn, chybělo jí to něco navíc, co způsobí, že na knihu nikdy nezapomenete.

Nebo se pletu?
Četli jste Zkrocení rebela a stalo se vaší top knihou, stejně jako je pro mě Ďábel na jaře?

50 %

Za poskytnutí knihy k recenzi, děkuji nakladatelství Baronet.

The post Recenze: Zkrocení rebela appeared first on Nemožné je možné.

Miluju červenou knihovnu, miluju autorku Lisu Kleypas a Baronet je moje nejmilejší nakladatelství. Každý jejich ediční plán pečlivě pročítám a nadskakuju nadšením, když zahlédnu knihy od mých nej spisovatelek jako jsou Lisa Kleypas, Catherine Coulter, Julia Quinn, Jude Deveraux apod.

Když jsem zahlédla knihu Ďábel na jaře, v přívalu euforie jsem se málem utopila.

Jedná se o třetí díl série Ravenelů. Předchozí díly Chladnokrevný ničema a Svatba s Wintebornem jsem četla a moc se mi líbily.
Postavy z knih už jsou mi důvěrně známé, některé moc nemusím a jiné jsem si naopak skutečně zamilovala. Mojí nejoblíbenější postavou ze série Ravenelů je Pandora Ravenelová a právě o její cestě za štěstím Ďábel na jaře.
Černovláska Pandora je roztržitá a excentrická divoška, která společně se sestrami vyrostla zcela izolovaná od společnosti. A teď, když se začala ve společnosti objevovat, tak navzdory své snaze nedokáže mezi smetánku zapadnout. Daleko raději než o počasí by se totiž bavila o právech žen nebo o Darwinovi, takže i když je nepopiratelně krásná, muži před ní prchají z Pandory je čekanka. Nevadí jí to! Společenskou sezónu se stejně rozhodla přetrpět jen kvůli své sestře Cassandře. Ona sama se vdávat nechce a svůj život zasvětí svému podnikání – Výrobě společenských her.

„Nejhorší druh osamělosti, říkala si mrzutě Pandora, je být jediný člověk v davu, který se nebaví.“

Její plán nevdát se a podnikat by pravděpodobně vyšel, kdyby se nestal ten malér. Byla přistižena uprostřed noci v zahradním altánku s mužem a byli ve velice kompromitující pozici. Gabriel, lord St. Vincent (syn st. Vicenta a čekanky Evie z knihy Zimní naděje) ze situace v níž se ocitl, rozhodně není nadšený. Jen pomáhal dámě a teď z toho má na krku svatbu a ženu, která se na budoucí vévodkyni absolutně nehodí a co víc, odmítá svatbu! Nakonec se domluví, že obě rodiny stráví společně jeden týden, aby se potenciální snoubenci měli šanci poznat a pak se rozhodne zda bude svatba či ne… Protože, i když se Pandora na vévodkyni absolutně nehodí, něco na ní nedopřává Gabrielovi klid.

Tuhle knížku jsem si zamilovala a po Přijdu si pro tebe, je to moje druhá nejoblíbenější kniha od Lisy Kleypas. Má všechno! Nespoutanou a výjimečnou hrdinku, toužící po svobodě, která vyčnívá ve společnosti a je svá. Navíc odmítá sňatek! Hlavní hrdina, který ač blonďák, což mu odpouštím, je ztělesněním snu každé ženy, která hledá muže s velký M. Příběh má skutečný děj a nejedná se jen o textovou výplň mezi popisy sexuálních scén!, ačkoliv ani ty samozřejmě nechybí a jsou velmi povedené. Ne vulgární, ale sexy.

To je právě na Lise Kleypas to nejlepší. V jejích knihách je vždy příběh. Zamilovaný, dobrodružný a občas se objeví i nějaký ten únos nebo pokus o vraždu. A i když čtenářka ví, že to dobře dopadne, nenudí se ani na chviličku!
Ke knize mám jen jednu drobnou výtku a to Gabrielovy „preference“ v posteli. Sice to bylo zmíněno jen okrajově a osobně bych si velice přála být na místě Pandory, jako recenzentka musím poznamenat, že poslední dobou toho bylo v knihách už trochu moc.

Na druhou stranu, Lisa Kleypas to podala tak decentně a jemně, že to nijak nepřipomínalo, trapnou honbu za kasovním trhákem jako v případě jiných knih. Kdyby to nebylo aktuálním literárním trendem, ani bych nepípla. Takhle ale musím stát za tím, že to měla do knížky zasadit buď o pár let dřív nebo později, aby to nepůsobilo poplatně tomu, co je zrovna žádané.
Celkově se mi ale knížka strašně moc líbila a splnila vše, co od milostného historického románu očekávám. Doporučuji všema deseti si jí pořídit. Litovat nebudete. Je to jedna z nejhezčích knížek jaké jsem za poslední dobu četla.

95%

Další díly série:

#1 – Recenze: Chladnokrevný ničema
#2 – Recenze: Svatba s Wintebornem

Pozn. Příběh Gabrielových rodičů se v originále jmenuje Devil in Winter (=Ďábel v zimě), taky vás to tak dojímá?

Za poskytnutí knihy k recenzi, děkuji nakladatelství Baronet.

The post Recenze: Ďábel na jaře appeared first on Nemožné je možné.

První slova, která Kathleen od nového hraběte Treneara slyšela ji přesvědčila o tom, že je chladnokrevný ničema.

V novém příběhu Lisy Kleypas, který nese název Chladnokrevný ničema, se střetávají Devon, novopečený hrabě Trenear a vdova po bývalém hraběti Kathleen Trenerová, která byla jeho manželkou jen pouhých pár dní.

Z jejich prvního setkání je jasné, že přátelé rozhodně nebudou.

Vždyť Devon chce Kathleen a sestry zemřelého hraběte nelítostně připravit o střechu nad hlavou. Je to prostě chladnokrevný ničema bez skrupulí! Ani Devon z Kathleen zrovna neskáče nadšením a její odpor k jeho osobě ho rozčiluje. O dědictví se neprosil, představuje pro něj nevítaný problém, kterého se chce co nejrychleji zbavit a žít si v klidu dál jako doposud.

Jejich střety se množí, ale první významné vítězství si připíše na účet Kathleen, vždyť se jí ho  podaří, aby změnil svůj postoj a zachránil panství. Ale ani Devon se nemíní vzdát a Kathleen brzy obdrží neslušný balíček.
Jak se postupně začínají více poznávat začnou si uvědomovat, že toho druhého možná na první pohled špatně odhadli.

Lisu Kleypas mám jako autorku moc ráda, protože dokáže ve svých knihách perfektně balancovat mezi slaboduchou romantikou s popisy sexu a poutavým příběhem. Výsledkem sice není dílo hodné ceny Magnesia Litera, ale jedná se o moc příjemné čtení, při kterém se nebudete nudit ani vteřinu a postavy si zamilujete.

I já si všechny postavy rodu Ravenelů oblíbila a moc ráda jsem si přečetla i druhý díl, příběh nejstarší ze sester, o které se Kathleen stará, Helen. Jak se mi líbil její příběh si můžete přečíst TADY.

Kniha Chladnokrevný ničema se mi moc líbila. Četla jsem jí už několikrát a ještě několikrát si ji přečtu, protože styl Lisy Kleypas je pro mě perfektní.

2. díl Svatba s Winterbornem

70%

Za poskytnutí knihy k recenzi, děkuji nakladatelství Baronet.

The post Recenze: Chladnokrevný ničema appeared first on Nemožné je možné.

Staronový román z pera mé oblíbené autorky Lisy Kleypas nás zavádí do staré dobré Anglie. Konkrétně přímo do pracovny pana Winterborna, rozzuřeného zrušenými zásnubami, kam přichází tajemná dáma, která má tvář zahalenou černým neprůhledným závojem. Rhys Winterborn ji však okamžitě poznává. Je to ona, lady Helen, jeho bývalá budoucí nevěsta!

Temperamentní Velšan, by Helen odmítnutí s chutí osladil, ale nemůže, protože při pohledu do jejích očí vnímá jen to, že ji chce víc než cokoliv na světě…

Když Helen zjistila, že její zásnuby byly zrušeny, byla v šoku. Nakonec jí ale nezbylo, než vzít svůj osud do svých rukou a přihlásit se o to co chce. Když slyší Winterbornovu nehoráznou podmínku, ví, že by měla s křikem utéct, ale necouvne ani o píď a brzy její život skutečně začne – svatbou s Winterbornem.

Lisa Kleypas patří mezi moje nejoblíbenější autorky oddechové četby a Svatba s Winterbornem mě nadchla. Líbily se mi kontrastující povahy hlavních hrdinů a to, že si k sobě dokázali najít cestu i přes své odlišnosti.
Knížku jsem přečetla na jeden zátah, stejně jako předchozí díl Chladnokrevný ničema a už se nemůžu dočkat dalšího dílu – Ďábel na jaře, který má vyjít 8.11. 2017 a na který se hrozně moc těším. Už když jsem četla Svatbu s Wintebournem, tak jsem doufala, že Lisa Kleypas napíše díl i o Helenině sestře Pandoře, která mi byla sympatická a jejíž povaha je zárukou super příběhu, takže odpočítám dny do listopadu!

Svatbu s Winterbournem a celou tvorbu Lisy Klepas vřele doporučuji.  Je to čtení, která má v moci vytrhnout Vás z všedních šedivých dnů přenést vás do dávného a dokonalého světa.

70%

Za poskytnutí knihy k recenzi, děkuji nakladatelství Baronet.

The post Recenze: Svatba S Wintebornem appeared first on Nemožné je možné.

Pohádky tisíce a jedné noci, které vypráví krásná a chytrá Šeherezáda svému krutému manželovi, který každou svou ženu první svítání po svatbě popraví, asi většina z vás zná. Šeherezádě se podaří zachránit si život – sultán se do ní zamiluje a žijí šťastně až do smrti. Proč ne? Je to přece jen pohádka!

Pomsta a rozbřesk však pohádka není. Patnáctiletá Šeherezáda, přáteli a rodinou oslovována roztomilou přezdívkou Šazí, se dobrovolně přihlásí jako kalífova další manželka. Má pro to dobrý důvod. Jedna z bývalých nedobrovolných kalífových manželek, byla její nejlepší kamarádka Šíva. A když Šíva zemře, rozhodne se Šeherezáda řádění krutého vládce zastavit a Šívu pomstít, i kdyby proto měla riskovat vlastní život.

Kalif Chálid však není takový, jakého čekala. V paláci na ni nečeká krvežíznivá příšera, ale jen utrápený kluk s tajemstvím.

Šeherezáda začne o svatební noci vyprávět příběh a díky kalifově zaujetí, se jí podaří přežít první rozbřesk a po něm i další. Zatím se přes den dominantní Chálid a vzpurná Šeherezáda blíže poznávají a i přes veškerou snahu se do sebe zamilují.

„Jak – jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit?“ zašeptala.
Jeho oči se zaleskly něčím podobným pobavení.
„Jak se opovažuju naznačovat, že jsi způsobila tohle pozdvižení?“
„Já? Já za tohle nemůžu! Za to můžeš ty!“
„Já?“
„Ty a ta tvoje vznětlivost, Chálide!“
„Ne. Ty a ta tvoje pusa, Šazí.“
„Omyl, ty mizerný hulváte!“
„Vidíš? Tahle pusa.“ Zvedl ruku a přejel jí palcem po rtech. „Tahle… dokonalá pusa.“
Její zrádné srdce bušilo proti jeho, a když k němu vzhlédla skrz závoj řas, rukou na jejích bedrech si ji přitiskl neskutečně blízko.

Jenže stále mezi nimi stojí smrt Šívy a dalších dívek. Proč musely zemřít?

Chálid a Šeherezáda mají svá tajemství, která mezi ně vráží klín a ani Šeherezádina rodina a její bývalý budoucí manžel nehodlají stát stranou se založenýma rukama a čekat až i Šeherezádin život skončí na hedvábném provaze.

Přepracování pohádky na příběh pro náctileté čtenářky se povedlo. Zůstává pohádkový motiv i kouzla, ale příběh dostává reálnější podobu první lásky a dospívání. Šeherezádino chování odpovídá náctiletému věku a s tím související nevyzrálosti, navzdory nezpochybnitelné chytrosti.

Naopak postavu osmnáctiletého Chálida autorka „nevychytala“. Osmnáctiletý mladík, působí jako dospělý vyzrálý muž, který nápadně připomíná povahu Christiana Greye (Padesát odstínů šedi). Chálid je arogantní, dominantní, zvyklý, že je vždy po jeho, bohatý, ale zároveň je štvancem svého temného tajemství.

Navzdory poněkud nedotaženým postavám má Pomsta a rozbřesk dobrý příběh, který jsem si s chutí přečetla i když je můj věk daleko za cílovou skupinou. Nejedná se o děj, který bych vyloženě vyhledávala, ale příběh mě zaujal dost na to, aby až v letošním roce vyjde pokračování Růže a dýka, rozhodně si jej přečtu.

Pokud Pomstu a rozbřesk zhodnotím očima cílové, náctileté, skupiny, jedná se o velmi povedené a populární dílo, které má velký potenciál zaujmout masy čtenářek.

65%

Z poskytnutí knihy k recenzi, děkuji knihkupectví Dobré knihy.

The post Recenze: Pomsta & rozbřesk appeared first on Nemožné je možné.