„Co to má znamenat!?“ Naprosto šokovaná Amélie vzala chlapečka dovnitř. Celý byl pečlivě zabalený v modré dečce, ale bez jakéhokoliv vzkazu.

Když se vrátili domů Adell s Montgomerym, Amélie jim chlapečka ukázala a přemýšlela, co s ním má dělat?

Zatímco Adell zpráva ani chlapeček příliš nezaujaly, Montgomery zbledl jako smrt a spěšně se omluvil, že si musí okamžitě zavolat.

Za pár minut byl zpátky. Už nebyl šokem bledý, ale celý rudý.

„Musím s vámi mluvit“, pronesl směrem k sestrám. „Tohle“, kývl hlavou směrem k dítěti, jako by na něj nesnesl pohled, „je Adam Mortdachai, můj syn“.

Tahle slova probrala z letargie i netečnou Adell.

„Cože?!“ zařvaly sestry dvojhlasně.

„Ano, je to tak pronesl rezignovaně Montgomery, asi je na čase abych k vám byl upřímný…“ usedl unaveně na židli a pokračoval: „Do města jsem se přistěhoval přibližně před rokem, ale hned první týden jsem se při zařizování domu poranil a musel jsem se nechat ošetřit v nemocnici. Na příjmu se mne ujala mladá medička s těma nejkrásnějšíma očima, jaké jsem kdy viděl. Na první pohled jsem se do ní zamiloval. Jmenovala se…“

„Ester,“ přerušily ho opět dvojhlasně sestry. Montgomery přikývl.

„Ano, Ester. Stejně jako já do ní, zamilovala se ona do mne, o dva měsíce později mi řekla, že se mnou čeká dítě. Neřešili jsem to, byli jsme šťastní, po pár týdnech jsme se vzali…“

„No to si snad děláš..!“ vyrazila ze sebe Amélie, ale Montgomery se nenechal přerušit.

„Bylo to jako sen, jen s jednou výjimkou. Byli jsme chudí, Ester v práci teprve získávala svou pozici a mě se práci ještě nepodařilo sehnat. Nesnášel jsem to. Vždy jsem věděl, že mám před sebou zlatě vydlážděnou budoucnost, plnou života v luxusu, to byl můj životní sen a teď jsme byli dva, zanedlouho tři namačkaní v miniatruním domku s oprýskaným vybavením z druhé ruky… Když jsem tě tenkrát v kavárně,“ kývl hlavou směrem k Amélii, „zrovna jsem přemýšlel, zda to všechno má smysl. Zda by nebylo lepší se v klidu rozejít a protloukat se světem každý na vlastní pěst, dítě nedítě. A do toho jsi vstoupla ty s nabídkou mé vysněné budoucnosti. Musel jsem si vybrat mezi klidným životem, prodchnutým přátelstvím a sounáležitostí nebo splněným snem. Vybral jsem si sen.“ Montgomery si ztěžka povzdychl, ale statečně pokračoval dál v líčení svého příběhu.

„Ten týden před svatbou jsem zařizoval rozvod. Ester to nepřijala dobře, křičela, brečela, není se samozřejmě čemu divit, spíš je s podivem, že z toho neporodila, byla už v osmém měsíci. Nemohla se utišit, dokud jsem jí neřekl, koho si mám vzít. Tehdy ztichla a s podepsanými rozvodovými papíry, mne vyhodila z domku. Poslední co mi řekla, je, že mne to bude mrzet.

Před chvílí jsem jí volal, Adam je náš syn. O dítě se prý mám postarat já. Ona se starala, dokud nebylo na světě, já se mám postarat teď, když je. A tobě,“ pohlédl přímo do Améliiny sinalé tváře, „mám vyřídit, že tě varovala. Nezná slitování, s tebou i celou rodinou skoncovala, už není Lancasterová, od teď je Mortdachai! A kluk je prý po ní, že už budete vědět, co to znamená. Pak mi praštila telefonem.“

Rozhostilo se dlouhé ticho, ve kterém všichni tři zírali na malého chlapečka, který se tiše rozvaloval na peřince.

Když Ester uviděla, kdo stojí přede dveřmi, strohým gestem pozvala Amélii dál. Amélie přišla do domácnosti plné krabic, po chvíli formální rozhovoru se dozvěděla, že Ester koupila dům po Biance. Amélie věděla, že je to marné, ale přesto neodolala, je to tentokrát zkusila po dobrém. Začala jak je Ester ještě mladá a nezkušená, a jak by bylo dobré, kdyby měla někoho staršího, zkušenějšího a moudřejšího, kdo by jí poradil. Pak se Amélie na chvilku odmlčela, aby nechala Ester plně pochopit, jaké nástrahy ji v jejím osamělém a svéhlavém životě čekají a pak zahájila druhé kolo. Ve kterém jí Amélie „strašně“ nenápadně podsouvala myšlenku, jaké má Ester štěstí, že má ji. Starší a rozumnou, která ji ráda nasměruje tím správným směrem.

Ester to s ironickým úsměvem poslouchala a nakonec to dopadlo stejně jako minule. Amélie skončila venku za zavřenými dveřmi. Tentokrát byla ještě bohatší o upozornění, že jestli se jí ještě někdy někdo ze Sídla zamíchá do života, stanou se z nich nepřátelé a bude je to zatraceně mrzet.

Tentokrát Amélie odcházela s dobrou náladou, sice opět neuspěla, ale výhružka, kterou na ni Ester použila ji pobavila. Pohrdavým pohledem přejela přes domek, ve kterém Ester žila a který by se do hlavní místnosti Sídla vešel minimálně dvakrát a jízlivě se usmála. Co ty nám asi tak můžeš provést, holčičko?

Rozhodla se, že se k domu vydá pěšky, aby měla čas si vše promyslet a řádně v hlavě urovnat.

Bylo by dobré, znovu vdát Adell. Ještě je příliš mladá na to, aby zůstala sama, a ještě je veliká šance, že dá rodu toho pravého dědice… Nene, Adell měla na vzpamatování se času dost. Šarla už nastoupila do školky a co nevidět začne chodit do školy, Adell si už nemůže dovolit se dál litovat, času na vzpamatování se měla víc než dost, teď jsou na řadě povinnosti.

Amélie přidala do kroku, jak už se nemohla dočkat, až bude konečně doma a s novým odhodláním začne pracovat na znovuvzkříšení slávy rodu Lancasterů. Přemítala nad novými možnostmi, kterak Adell donutit, aby ji poslechla a znovu se provdala, a zrovna když přecházela silnici u Hoganova bistra zvedla hlavu a pohlédla do těch nejúžasnějších očí jaké, kdy viděla. Byly to lancasterovské oči a patřily mladému muži.

Amélii nemohla uvěřit tomu, co vidí, byla to odpověď na její modlitby. Když konečně pochopila, že to co vidí není sen v samém spěchu div nepřeskočila plot, jen aby se k muži dostala co nejdříve. Pak si ale vzpomněla, že je přece Lancasterová a důstojně došla k obsluze a požádala ji, aby ji muži představili. Ukázalo se, že udělala velice dobře, protože Montgomery Mortdachai byl snob jakému není jen tak rovno a velice si potrpěl na korektní chování.

Když se dozvěděl, koho má před sebou, samotnou Amélii Lancasterovou, byl ochota sama. Ukázalo se že je to charismatický společník, živě se na Adell vyptával a bylo vidět, že je ambiciózní a možnost přiženit se do lancasterovského Sídla a stát se tak jedním z nich ho velice zaujala…

Slovo dalo slovo a bylo domluveno, že se Montgomery navečer v Sídle zastaví, aby se představil Adell.

Když se rozloučili, Amélie si přivolala taxi, na procházku už si ani nevzpomněla, a celou cestu řidiče popoháněla ať jede rychleji, nemohla už se dočkat, až bude doma a vrhne se na nic netušící Adell. Běda té holce pokazit tuhle jedinečnou šanci, žádná další už nenastane, tohle je jich poslední možnost jak naplnit rodový odkaz.

Zatímco u Bianky bylo ovzduší plné plánů a očekávání, Adelle se narodila holčička Šarla. A Adelle se rozvedla s Vendelínem. Nikdo to nechápal a nikomu, ani běsnící Amélii nic nevysvětlila.

Nechtěla nikomu popisovat, jak hrozný je pocit, přistihnout partnera, kterého milujete při nevěře, vidět ta dvě zmítající se těla z nichž jedno patří osobě, s kterou jste věřili, že budete navždy…

Ne! Nikomu o tom říkat nebude. Vendelínovi Adell jen stručně sdělila, ať vypadne se Sídla a zapomene na to, že má dceru. A když Amélie ve své tlaku nepolevovala: „Lidé jako my se nerozvádí, ale když to nevyjde, tak tiše trpí, ale stále udržují určitý dojem!“ Adell jí stručně sdělila, že tímto okamžikem přebírá svou roli hlavy rodu a jestli se Amélii nelíbí její rozhodnutí se rozvést, může se sebrat a ze Sídla vypadnout. A tím dosáhla něčeho neuvěřitelného. Křehká Adell přinutila Amélii se stáhnout a na dlouhé měsíce dát pokoj.

Šarla mezi tím stihla v klidu vyrůst v batole.

  

Dle předpokladů lancasterovské oči nezdědila, ale alespoň byla stejně nadprůměrně okatá jako její matka, jen na toho Lancastera to nestačilo. Adell to bylo jedno. Od krutého rozchodu s Vendelínem jí bylo tak nějak jedno všechno. Péče o Šarlu tedy zůstala na čerstvě plnoleté Gabriell. Ale ani s povinnostmi hlavy rodu to u Adell nebylo lepší. Biance se narodila dcera Ladoňka, Adell je to jedno, Ester se stala lékařkou, Adell to nezajímá. Když Amélie viděla, že z Adell už veškerá bojovnost vyprchala, začala se pomalu a nenápadně zase chápat otěží rodu. A než se kdokoliv nadál, skákali už zase všichni podle Amélie.

Začala tím, že běžela k Biance zkontrolovat zda Ladoňka nemá lancasterovské oči, ale její obavy či naděje zůstaly nepotvrzeny.

Ladoňka byla úplně obyčejné, docela hezké batole.

Co tedy Amélii zaujalo daleko více než Ladoňka, bylo Biančino další těhotenství, nacházela se sice ještě v prvním trimestru, ale Améliino bystré oko je odhalilo. Nejprve se chtěla vztekat, další těhotenství a bez jejího svolení či příkazu! A k tomu ještě to stěhování. Bianca s Jindřichem, totiž dodrželi, co si slíbili a krátce po zjištění druhého těhotenství se přestěhovali na menší ranč s velkou zahradou, kde se jejich dětem bude dobře vyrůstat.

Když tedy Amélie pochopila, že Bianca už je mimo její dosah a zakládá si jakousi vlastní chudou větev Lancasterů, rozhodla se znovu zkusit své štěstí u Ester, protože hned jakmile se dozvěděla, že je z Eseter lékařka, její zájem o ni zase prudce stoupl.

Kdo by to kdy do divné Estery řekl, že se rozhodne pro kariéru v medicíně? Ale asi jí to moc nenese, spokojeně se ušklíbla Amélie, když ťukala na oprýskané dveře toho pidi domku, kam se Ester odstěhovala po odchodu ze Sídla. Měla pravdu, Ester totiž ve skutečnosti ještě ani nebyla lékařka, ačkoliv tak díky svým vědomostem působila. Zatím pracovala v nemocnici jako pomocná síla, ale díky svým schopnostem se pomalu ale jistě propracovávala v kariérním žebříčku vzhůru a široko daleko nebyl nikdo, kdo by si nebyl jistý, že má před sebou zářnou budoucnost.

Když Ester otevřela dveře a Amélie pohlédla do jejích podivných očí a tváře, která odchvíte kdy se odstěhovala ze sídla snad nezestárla o jediný den, ačkoliv od té doby uplynulo několik let, napadlo ji, zda si přece jen neukousla příliš velké sousto…

Když Adell u Šponáglů zvonila, bušilo jí srdce až v krku. Jak velká je pravděpodobnost, že by se jí Vendelín líbil a ona jemu? O tom, že to nebude ten pravý, nepochybovala. Byla Lancasterová a na lásku či nějakého pravého partnera nevěřila. Jen doufala, že se bude jednat o někoho, koho by mohla mít ráda.

A její toužebné přání se jí splnilo. Vendelín byl sice o dost starší než čerstvě dospělá Adell, ale zdálo se, že je to sympaťák, rozhodně si spolu měli co říct…

Když Adell přišla domů, vypadala spokojeně a Amélie byla nadšená, opravdu to vypadá, že se jí podaří úkol splnit!

Adell teď trávila většinu času hovory s Vendelínem, aby se jejich známost jaksepatří utvrdila. Brzy už byli přátelé, a od přátelství byl jen krůček k prvním něžnostem… Netrvalo dlouho a Adell se začala chtít vdávat. Amélie doslova nadskakovala nadšením a podporovala rozvíjející se vztah, jak nejvíce mohla.

Než ale nastal vytoužený den, postihl rodinu resp. Amélii další malér. Ester dosáhla plnoletosti a ještě ten den zmizela z domu. Bez jediného slůvka rozloučení. K Améliinu nesmírnému vzteku s ní ani nijak nediskutovala o dědictví, prostě si jen vzala svůj podíl, dokonce ještě o něco menší než jí náležel, sbalila se a odešla. Trvalo několik dní, než se jí Amélii podařilo vypátrat v pronajatém pididomečku. Udělala jí přednášku a rozhodla, že se Ester musí vrátit do sídla. Ester se jen ironicky ušklíbla a ukázala jí dveře. Vypovězená Amélie cestou domů soptila. Jak moc teď litovala, že si Ester nepodala, dokud mohla a tu její vzpurnost z ní nedostala. Teď už ale bylo pozdě, holka byla plnoletá a Amélie už nad ní neměla moc.

V rodině ale prázdné místo u stolu dlouho nebylo. Do rodiny se přistěhoval Vendelín.

A když se nedlouho poté ukázalo, že Adell je těhotná měla Amélie rázem jiné starostí než řešit Ester, protože Vendelín se do svatby příliš nehrnul… A bylo naprosto nemyslitelné, aby se některý Lancaster narodil mimo manželství.

Vendelín nakonec tlaku podlehl a byla svatba. Po svatbě přijal Vendelín příjmení Lancaster a byl rád, že má celou ceremonii za sebou..

Amélie byla spokojená. Dosáhla toho, čeho chtěla a další Lancaster je na cestě. Kéž by hned tenhle první si sáhl v genech hodně hluboko v rodové linii a byl tím, kdo vrátí do oběhu slavné Lancasterovké oči…

Dlouho se ale Amélie neradovala. Doneslo se k ní, že Bianca se vdala jen pár dní po Adell za svého kamaráda. Jindřicha Krapunákla, nyní již Jindřicha Lancastera a je s ním rovněž těhotná.

Když to Amélie slyšela, nevěřila vlastním uším. Jak si to mohla Bianca dovolit, kde vzala tu drzost, nezodpovědnost a odvahu zatáhnout do rodiny nějakého budižkničemu!

Ale Bianca si z Améliina hromování už nic nedělala. Měla svojí lásku, která ji před Amélií chránila a čekala s ním miminko, co víc si mohla přát? Nedávno se navíc přestěhovali do malého ale přece jen o trošku většího domečku než měli a slíbili si s Jindřichem, že než si pořídí další dítě, koupí si napřed pořádný dům, ale musí si pospíšit, nechtějí přece, aby mezi tím prckem co čekají a jeho případnými sourozenci byl velký věkový rozestup. Ale neviděli v pořízení domu problém, chce to jen, aby měli trochu času na něj našetřit. Oba mají v práci slušnou pozici a tak pokud nenastane nějaký nečekaný problém, bude domeček cobydup.

Gabriell nebyla jediná, kdo měl z vývoje situace v rodině obavy. Bianca z toho rovněž byla velmi nervózní v práci to na povýšení nevypadalo, a pokud Bianca nebude pryč než se Adell vdá, nastoupí na její místo a na vlastní život může zapomenout.

Odhodlala se tedy k něčemu k čemu ještě nikdy předtím. Postavit se Amélii na odpor, samozřejmě v mezích, a znovu si s ní na téma odstěhování promluvit. Čas na rozhovor si pečlivě vybírala, věděla, že to je její poslední šance… Konečně nastal den, kdy Amélie celá nervózní chvátala na schůzku k Landgraabů, kde hodlal nenápadně vysondovat, jestli nemají svobodného muže v rodině. Tu se k ní Bianca přitočila, jak ji mrzí, že ji s tím teď otravuje, ale že v práci to teď na povýšení nevypadá a ona by se tolik chtěla osamostatnit. Nepouštěla Amélii ke slovu a jen drmolila, jak by se soustředila na práci a že Amélie teď stejně nemá čas na nic jiného než na Adell a jak moc by chtěla vlastní domácnost.

Mluvila a mluvila, dokud Amélie rezignovaně nepřikývla a nepráskla za sebou dveřmi, jak běžela na domluvenou schůzku. Biance se rozbušilo srdce, věděla, že vyhrála. Na nic nečekala, rozloučila se s holkami a běžela se podívat do inzerce, zda je tam nějaký domek, který by si za svůj podíl z dědictví mohla koupit…

A měla štěstí. Na samém konci městečka stál ten malý domek, kam se kdysi přestěhovala Arabella s Josefem, aby unikla před tyranským Simisem.

A nyní tento malý nenápadný domek zachránil dalšího Lancastera.

Bianca se celá šťastná v domečku zařizovala a vůbec nelitovala, že na něj padlo celé její dědictví. Byla volná!

Konečně se mohla věnovat sobě a svému životu a neřešit pořád že „Lancaster tohle a Lancaster tamto“…

Učila se v domečku hospodařit a pořád nemohla uvěřit svému štěstí. Amélie byla dokonce v takovém kalupu, že si nenašla ani čas přijet na inspekci, jak vyhrožovala. Po pár týdnech své samostatnosti se Bianca přestala děsit každého zazvonění a pomalu se začala uklidňovat a vnímat život se všemi jeho krásami… Zejména z jedné jeho krásy byla nadšená. Poslední dobou si stále častěji volala se svým novým kamarádem Jindřichem Krapunáklem. Začalo to vlastně hroznou náhodou. Bianca si ani nepamatovala, odkud ho zná nebo odkud se vzalo jeho číslo v jejím mobilu. Faktem ale bylo, že jednou hodila do kabelky nezamčený mobil a ten začal vytáčet Jindřichovo číslo. Když pak Bianca měla mobil znovu v ruce, našla tam od Jindřicha nepřijatý hovor. A tak to začalo. Stále si spolu měli co říct a zanedlouho se z nich stali přátelé. Zatímco si Bianca užívala svoje štěstí, v Sídle situace nebyla z daleka tak růžová…

Ukázalo se totiž, že ačkoliv jsou Landgraabovi prastarou rodinou, která dokonce toto město i založila a mají i syna Malcoma, který není dosud ženatý, sňatek je vyloučený, protože celá rodina je nakažena Lynkatropií, tedy jsou to vlkodlaci a s jako takovými je pro jakéhokoli Lancastera sňatek naprosto vyloučený. Buchaltrovi zase neměli syna, kterého by si Adell mohla vzít, a když se ukázalo že i Untvasilovi a Bakalářovi jsou rovněž stiženi Lynkatropií začala si Amélie zoufat. Zahrnula do svého pátrání i rodiny z vil, nikoliv jen z panských sídel jako dosud, ale stále nic. Dag Klepucha byl gay a navíc vílák, Dumasovi byli také víláci, Augustus Scvrčka byl upír, což bylo pro Lancastery pyšné na svůj lidský původ naprosto vyloučené. Po týdnech hledání konečně objevila Vendelína Šponágla, který byl svobodný a neměl žádnou větší vadu než, že byl čaroděj a ze středostavovské rodiny. Nebyl ideální, ale byl jediný, navíc Amélii tlačil čas a potřebovala, aby Adell začala co nejdříve pracovat na dědici. Vyslala ji tedy ke Šponáglům se s Vendelínem seznámit.

Zatímco Bianca dřela v práci, aby se mohla odstěhovat ze Sídla, nastoupila na střední školu Ester.

Amélie se okamžitě jala organizovat jí život, stejně jako to dělala svým sestrám, ale jakmile začala Ester diktovat na jaké kroužky se má zapsat, setkala se jen s bezvýrazným pohledem tajuplných zelených očí. Bylo vidět, že Ester ani za mák nezajímá, jakým směrem by podle Amélie měla rozvinout své schopnosti a že jí ani nenapadne, aby něco z toho udělala.

Amélie zmlkla a stáhla se, věděla, že Ester je jediná v domě komu nemůže poroučet.

Ale aby byla upřímná věděla, že i kdyby Ester od teď až do smrti nepozvedla jedinou svou dovednost o stupínek výš, pořád by byla na úrovni, na kterou se většina lidí nikdy v životě nedostane a její sestry s velkou pravděpodobností nikdy.

Neměla proto nejlepší náladu, když jí Bianca s nadějí v hlase přišla oznámit, že byla povýšena na Členku volební komise.

Uštěpačně jí tedy odbyla, že to rozhodně není dost vysoký post na to, aby mohla opustit rodné sídlo a dál žít osamoceně.

Bianca odmítnutí oplakala, ale nevzdávala se. Věděla, že jednou ji Amélie pustit musí.

Ani Amélie nebyla spokojená s tím, jak rozhovor dopadl, a že si na Biance vylila vztek, který má na Ester. Umínila si, že tedy pokud Bianca nepoleví a bude opět brzy povýšena, dovolí jí se odstěhovat.

Její ústupek ale nebyl zcela bez postraních úmyslů. Adell dospěla a k Améliině obrovské radosti netoužila po ničem jiném, než co nejdříve založit rodinu a mít spoustu dětí. Teď bylo potřeba vyhledat jí vhodného partnera, který, když už nebude mít lancasterovské znaky, což je jasné, tak bude alespoň z nějaké významné místní rodiny. Třeba jejich sousedi z vedlejších panství, čerství zbohatlíci Buchaltrovi nebo stará tradicí posedlá rodina Landgraabů. Ještě je tu také moderní rodina Untervasilů, žijící dole v městečku. Takových možností! Améllii se z toho až točila hlava. Neměla teď čas řešit Biancu a snad bude i lepší, když se jí doma nebude plést pod nohy…

Ve stejném hektickém a bláznivém tempu běžely i další dny a nebyl čas na nic jiného než na Adell a její dospělost. Zcela tak zaniklo, že nejmladší obyvatelka domu, Gabriell se stala teenagerkou.

Na Gabriell bylo vidět, že se jedná o nejmladší členku rodiny a že byla ponechána tak nějak jen sama sobě a nikdo jí nějak moc neřešil. A tak Gabriell v ničem nevynikala a byla po všech stránkách průměrná. Dokonce ani její vlastní sestra o ni nejevila větší zájem, než o kohokoliv jiného, takže nulový, a často se stávalo, že uplynul celý den, aniž by Ester na Gabriell promluvila jediné slovo. Ale taková Ester prostě byla, mlčenlivá a uzavřená a Gabriell to tak brala. Věděla prostě, že není nic extra a v ničem výjimečná. Upřímně vzato vůbec neměla pocit, že patří do významného a bohatého rodu Lancasterů. Vůbec jí to tak nepřišlo a ani do budoucna nepočítala s tím, že by jí její původ přinesl nějaké výhody. Tak nějak tušila, že s ní už rod Lancasterů jaksi nepočítá. Ani nevěděla, jestli je spíše ráda nebo ji to mrzí. Ale věděla, že než si to sama srovná v hlavě, bude snažit splynout se zdí, vždy když bude v blízkosti Amélie, aby na ní náhodou neulpělo Améliino oko hledající novou oběť k sekýrování.

Vždyť Adell už vyslala do práce, aby se mezi lidmi trošku otrkala, než zůstane jen na mateřské a sama Amélie pomalu začala obcházet vhodné rodiny, jestli by nenašla někoho, kdo by se jí pro Adell zamlouval. Může se stát, že se Adell velmi brzy vdá, Bianca odstěhuje, Ester na Amélii kašlala a kdo tedy zbude, až se Amélie vydá hledat někoho koho by mohla cepovat?

Ona, Gabriell.

Potom, co Amélie Adell zpracovala ke své spokojenosti, nastal čas se zaměřit na ostatní členky rodiny, protože ač nebyly dědičky, stále byla Lancasterové, a jak říkala Améliina matka, takové postavení s sebou přináší povinnosti.

První přišla na řadu Bianca, která měla postavu jen o málo lepší než Adell před zahájením hubnutí. Amélie očekávala odpor, když jí nařídila ať s tím okamžitě něco udělá, ale s překvapením se dozvěděla, že Bianca celé jaro chodí ven potajmu běhat, protože ty své špeky nenávidí. A opravdu netrvalo dlouho a Bianca byla ještě štíhlejší než Adell.

Amélie ale rozhodla, že ani jedna z nich nesmí polevit, a že kromě péče o svou linii musí také vzdělávat svou mysl a tak obě dívky trávily dny tím, že pendlovaly mezi knihovnou a posilovnou. Domů se v podstatě chodily jen vyspat a udělat úkoly.

Dril se zdál nekonečný, a zatímco Adell ho tiše, trpělivě a poddajně snášela, Bianca ho jen tiše trpěla. Věděla, že nemá smysl si stěžovat. Navíc vysvobození v podobě plnoletosti už je za dveřmi a pak jí Amélie a její šílenství může políbit záď.

Copak ženy v tomhle rodě snad trpí šílenstvím? Vždy odsuzují své rodiče za posedlost pravým lancasterstvím, ale jakmile dospějí, vtáhne je honba po dokonalém vzhledu do stejného začarovaného kruhu, v jakém se zmítaly i jejich matky a zanedlouho se v ně sami promění a dělají peklo dalším generacím.

Bianca se odmítala na tomto podílet, ale nechtěla se dostat do konfliktu s rodem. Toužila po takovém životě, jako měli její tety a strýc, stranou sídla a když žili své životy v klidu a spořádaně, hlava rodu jim do něj nezasahovala.

To byl Biančin sen. Tvářit se, že na jejich hru zdánlivě přistoupila, ale dostat se od nich pryč a žít svůj život stranou.

Jakmile tedy nastal den jejích osmnáctin, Bianca nezaváhala a okamžitě si sehnala práci. Nevěděla, jaké profesi by se chtěla věnovat a tak se rozhodla pro práci na radnici, snad se jí tam bude líbit. Amélie nic nenamítala, měl jen jednu podmínku a to, že tím nesmí utrpět Biančin prospěch. To ale neohrozilo, Bianca by svou šanci na svobodu za nic na světě neohrozila, a když přišel čas maturit, zvládla ji s vyznamenáním. Amélie mohla být spokojená. Nejen s Biančiným výkonem, ale i se svým v roli hlavy rodu. Její sestra pod jejím vedením, odmaturovala s vyznamenáním!

Když ale Bianca přišla s tím, že by se chtěla odstěhovat, narazila. Amélie samozřejmě oceňuje, co Bianca ve škole dokázala, ale dokud nepředvede, že si v práci povede podobně, pustit z domu ji nemůže.

„Chápej, jsi přece Lancasterová!“

Bianca to mlčky přijala. Věděla už že se s Amélií nemá cenu hádat a tak se jen zapřela a dřela v práci, co jen mohla, aby byla brzy povýšena a mohla stěhování znovu nadhodit.

Nikdo nemohl říct, že by Amélie neudělala vše, co bylo možné, aby Djangův hrob nalezla, ale bylo to marné. Čas utíkal a i odhodlaná Amélie začala ztrácet naději, že se to povede. Přišlo jí to jako obrovská nespravedlnost. Tolik se trápila než ten plán vymyslela a ještě více trpěla, než se odhodlala jej realizovat a teď, když v sobě sebrala všechnu sílu, aby tu odpornost provedla to selže na tom nejlehčím kousku. Představovala si, že prostě přijde na hřbitov a dostane se k Djangovým ostatkům, potíže čekala od laboratoře, kde potřebovala ducha oživit. Jenže laboratoř už má dávno domluvenou a ostatky nikde…

Bylo třeba rozhodnout, která z dívek zdědí Lancasterské panství. Amélie přemýšlela, jak to udělat, aby nikomu neukřivdila. Celé dlouhé noci si lámala hlavu jak na to, aby dodržela pravidla rodu a aby zachovala linii i šanci, že jednou rodu bude opět vládnout pravý Lancaster mající všechny znaky, které ke jménu patří.

Rozhodla se, že vzhledem k tomu, že žádná z nich nemá skutečné lancasterovské oči, vypadávají ze hry sestřenky Ester a Gabrielle, protože nepatří k hlavní rodové linii.

Muselo se tedy rozhodnout mezi Amélií, Adell a Biancou.

Amélie si poctivě přiznala, že ona je ze hry hned dvakrát. Jednak nemá správné oči a za druhé je čarodějka, Pokud by se stala dědičkou ona, obracela by se její matka v hrobě.

Bylo třeba se rozhodnout mezi Adell a Biancou. Tady konečně nastala lehká část výběru. Adell byla starší a měla také nejblíže k Lancasterovským očím. Bude tedy dědičkou.

A o jako takovou je o ni ale třeba začít dbát.

Bylo nemyslitelné, aby lancasterovská dědička vypadala jako přežrané podsvinče, což byla aktuálně velikost, ke které se Adell projedla.

Amélie na nic nečekala a přihlásila Adell do sportovního kroužku. Dále bylo potřeba začít Adell vštěpovat rodinné hodnoty, bylo třeba, aby přijala za svou potřebu mít početnou rodinu, protože jen velké množství potomků může zvýšit šanci, že některý z nich bude mít lancasterovský gen po předcích.

Neurotická Adell sice měla mysl génia, ale její schopnost snadno se dojmout, z ní neděla člověka, u kterého by se dalo předpokládat, že bude výborným rodičem. U Adell lidé spíše očekávali, že bude mít plné ruce práce s jedním či dvěma potomky, natož s pěti což byl podle Amélie ten nejmenší počet dětí, který by Adell měla mít.

Bylo až s podivem jak klidně a poslušně Adell vše přijímala. Udělala vše, co Amélie přikázala a měla jen jednu podmínku. Zato, že porodí tolik dětí kolik si jen Amélie bude přát, ji žádá, aby záležitosti rodu řešila ona.

Nemá smysl si cokoliv nalhávat. Všichni ví, že je labilní a pokud má mít tolik dětí je pro ni naprosto nemožné věnovat se ještě řízení rodu.

Amélie ač nerada souhlasila. Těšila se, až otěže vlády předá Adell a sama si půjde za svým životem, ale na druhou stranu si uvědomovala, jak nefér je přehodit vše na křehkou Adell a nechat ji v tom zcela samotnou. A za svou absolutní poslušnost si Adell pomoc zaslouží.

Netrvalo totiž dlouho a poté, co Amélie Adell nasadila přísný hubnoucí režim, se to na Adell začalo projevovat. Poctivě dodržovala malé porce jídla i přikázané, možná až příliš velké, množství pohybu a za nedlouho měla standardní postavu, která už ničím nevybočovala z průměru.

Amélie si zoufala, stala se hlavou rodu složeného z malých holek a jedné z nich, podle práva (asi Adell) musí pomoci chopit se jejích dědických povinností, včetně té nejdůležitější, dát rodu pravého dědice, plnohodnotného Lancastera.

Zvrácený plán, který nedávno Gabriellu tak zaujal, a který se nakonec rozhodla zrealizovat, musí, není jiné cesty. Nejdříve musí ale najít Djangův hrob, to, jeho vzkříšení a následné vytvoření upraveného klonu, který si pak Adell vezme, zabere spoustu času. Naštěstí zatím vypadá, že ho má dost.

Adell chodí ještě na základní školu. Je z ní nenapadána obtloustlá holčička, která ztrátu obou rodičů řeší přejídáním.

Je jasné, že nucená svatba jí nijak neprospěje, ale díky času, který na to Amélie má, může na to Adell začít připravovat už od dětství a provést tak celou akci tak citlivě, jak jen to bude možné.

Zatím ale bylo potřeba vyřešit jiné starosti. V sídle Lancasterů jich nyní bydlelo pět.

Čerstvě plnoletá Amélie, Bianca docházející na SŠ, základní školu navštěvující Adell a dvě batolata upírka Ester a mladší Gabriella.

Zajistit péči o dům, školní docházku a výchovu holek, to vše bylo na Amélii. Měla štěstí, že jim zůstalo slušné dědictví, takže nemusela chodit do práce a mohla se věnovat péči o nejmenší sestřenky.

Ester už brzy dosáhla školního věku, takže Amélii ubylo starostí, ale moudrá z Ester nebyla.

Byla to taková temná holčička, zamlklá a tajemná, která od začátku dávala najevo, že pro ni Amélie není žádná autorita. Nikdy sice nedělala žádné potíže a i ve škole se jí dařilo dobře, avšak nezúčastněný pohled neobvyklých zářivých očí dával a jasně najevo, že pokud Amélii poslechla, bylo to jen proto, že chtěla ona sama.

Ve volném čase se věnovala pěstování svých dovedností a ty podpořené i jejím vampyrismem rostly závratnou rychlostí. Netrvalo dlouho a její vědomosti dalece přesahovaly Améliiny schopnosti.

Všichni postupně vzdaly snahu zatahovat ji do rodiny a tak Ester zůstala zcela osamocená.

Ze začátku se tím Amélie trápila a brala to jako své selhání, když ale Ester všechny její snahy o spřátelení ignorovala, Amélie to vzdala a začala se věnovat svému životnímu úkolu. Předat skrz Adell sídlo Lancasterů do rukou pravého Lancastera.

Nastal čas najít místo, kde Django umřel.

Bylo to neuvěřitelné, ale nikdo přesně nevěděl, kde to bylo. A tak Amélie vyrazila nejdříve na hřbitov, jestli tam nebudou mít bližší informace. Tolik v to doufala, ale byla zklamána. Poslední Lancaster, jehož místo smrti na hřbitově evidovali, byla Oksana.

Když byly Améliiny naděje takto zklamány, nevěděla co dál. Nakonec se ale rozhodla, že se zkusí poptat mezi lidmi, zda by někdo o místě Djangova skonu nevěděl.

Ale ani to nepřineslo své ovoce. Lidé se na ni koukali jako na blázna. Zoufalá Amélie začala tedy křížem krážem procházet město a hledat místo, kde její strýc naposledy vydechl…