Spisuji Archivy - Nemožné je možné

Jeptiška z Rosa coeli #1

Viam — Mon, 07 Aug 2023 08:28:45 +0000

Nemohla uvěřit, že stála znovu na tom místě. Bylo to už tak strašně dávno. Uběhly celé věky, pokolení se narodily a zemřely než se sem znovu dostala. Přesto to bylo, jako by se to stalo včera. Jen ten strašný strach už zmizel a stal se jen dávnou vzpomínkou. Dnes už jí nic jako to, co se stalo té noci na Rosa coeli nehrozí.

Bylo krátce po půlnoci, když zaslechla hlasité zvuky. Křik a rány nabývaly na síle. Opatrně vstala, aby nevzbudila Ondřeje. Zamilovaně se usmála, vždycky měl tak tvrdé spaní. Přes noční košili si přehodila pláštík a vyšla ven z cely, aby se podívala, co se děje. Na chodbě už se scházely další sestry. Zmatené a rozespalé, nechápaly, co se děje. Co je to za zvuk?

Jak křik sílil začínaly rozeznávat jednotlivá slova.

„Děvky, nevěstky, satanovy milenky, čarodějnice, hříšnice…!“

Vystrašeně se po sobě dívaly. Věděly, že v městečku se lidem nelíbí svobodný život, který jim opat povolil tu žít. Sice byly nevěstami Kristovými, ale opat vždy říkal, že to se vyplní až na nebesích a neviděl důvod, proč by tady na zemi nemohly žít běžný pozemský život, když zároveň budou dobře sloužit Bohu. Dovolil jim tu mít své muže.
Nikdy nebyla tak šťastná, jako když se dostala sem do Dolních Kounic a mohli s Ondřejem konečně dát průchod své lásce a neskrývat se věčně jen ve stínech. Zdá se ale, že tomu je teď konec. Nebylo to poprvé, co se místní měšťané před klášterem bouřili, ale dnešek byl jiný. Křik byl hlasitější a výkřiky vzteklejší. Bála se, že tentokrát opat tlaku měšťanů podlehne a svobodu jim zase odebere. Nedovedla si představit život bez Ondřeje, který se právě vynořil z cely.

Byl celý rozcuchaný a obličej měl ještě změkčený spánkem. Milovala ho. Milovala ho tak strašně moc, jak jen jeden člověk může milovat druhého.

„Co se děje? zamručel a bylo vidět, že se mu situace před klášterem vůbec nelíbí.

„Zase si přišli stěžovat měšťané a dneska jsou obzvláště vzteklí,“ odpověděla a přitiskla se k jeho silnému tělu, aby z něj mohla čerpat sílu a oporu.

„Puritáni!“ zamručel Ondřej znechuceně. „Jakoby každý z nich nezvedl každou sukni, která se kolem něj mihne. Polovina z nich má levobočka a ne, jen jednoho!“

Ze tmy se vynořil opat a kolem něj se zhlukovali další muži jeptišek. Byl to starší muž s rozvážným pohledem. I když nebyl vysokého vzrůstu měl srdce lva. Byl to právě on, kdo ve svém klášteře povolil jeptiškám na tu dobu věc nevídanou. A stál si zatím, i když mu Řím hrozil exkomunikací. Nakonec se díky jeho vlivné rodině a zlatu umístěnému do správných kapes dospěl Řím k názoru, že se nebude s malým klášterem kdesi v Čechách rozčilovat. Mají přece na starosti důležitější věci. A tak se stal Rosa coeli svobodný.

„Nedá se nic dělat, musíme jim otevřít a vyslechnout je. Snad se podaří, aby brzy v míru odešli a my mohli jít spát. Za nedlouho bude svítat a zvonit na ranní bohoslužbu,“ prohlásil opat rezignovaně. Nebavily ho věčné při se zaostalými mešťany, ale nechtěl se podvolit jejich nátlaku. Systém, který v klášteře zavedl mu připadal správný a nic na světe ho nemohlo přinutit jednat jinak.

Brány kláštera se otevřely a dovnitř vběhli rozzuření muži ozbrojení loučemi, vidlemi, cepy a také noži, účastnil se totiž i celý cech řezníků.

„Proč tu po nocích křičíte a nedáte nám spát?“ otázal se jich přísně opat.

„Už nebudeme dále snášet tento výsměch Bohu! Jeptišky, to tak! Kurvy jsou to!“ vykřikl Čtyřprstý Jonáš. Předseda cechu. Před pár lety si při práci usekl malíček a od té doby se mu říkalo Čtyřprstý.

„O našem klášteře ví v Římě, vědí, jaká pravidla jsem tu zavedl a jsou s tím v míru. Chcete snad tvrdit, že rozumíte bohu lépe než svatá rada?“ otázal se přísně opat.

„Jen lži a faleš! Kdoví, jak to bylo. Nikdy tu nikdo z Říma nebyl a nic nám neřekl!“ Hanba! Vykřikl a zbytek davu se k němu přidal skandováním „hanba“ a dalších výkřiků.

„Nebudu se s vámi hádat uprostřed noci!“ prohlásil opat. „Běžte domů a ráno přijďte zpět sem na Rosa coeli a můžeme si v klidu promluvit.“

„Nikam nepůjdeme! Jsme dobří křesťané a nebudeme se na tuhle peleš hříchu dál dívat!“ vykřikl Čtyřprstý Jonáš a postoupil dopředu. Zdálo se, se že si ho měšťané zvolili jako svého mluvčího.

To si vybrali skvěle, ušklíbla se do tmy. V minulém roce ubil svou ženu, za to že mu porodila třetí dceru a děvečka, která mu dala v hospodě facku, když se po ní sápal, po pár dnech zmizela, jako by se po ní slehla zem. Jen Jonášovo maso chutnalo nějakou dobu jinak. Jen pár lidí to napadlo a ještě méně z nich si tu myšlenku připustilo. Promluvit se neodvážil nikdo. Řezníci byli vzteklí a nebezpeční a Jonáš je všechny ovládal. Byl předseda cechu a ze všech nejbohatší, nejzuřivější a nejnebezpečnější.

„Bratře Jonáši, řešíme to stále dokola. Naše sestry jsou dobré ženy, oddaně slouží Kristu a až se k němu na nebesích připojí, budou mu dobrými manželkami. To ale neznamená, že se musí zde na Zemi vzdát radostí života,“ prohlásil opat smířlivě.

„Každý z nás má na duši dost šmouh, ze kterých se bude před Hospodinem zodpovídat, ale v této věci zůstává mé srdce čisté. Můžeš říct o sobě to samé?“ obrátil přísně k Jonášovi.

Bylo zjevné, že ho zaskočil. Nečekal, že by měl opat tu odvahu naznačit, před celou vesnicí, že nemá čisté svědomí? Přece nemohl vědět o Markétě. Dal si přece sakra pozor, aby ji nikdo neslyšel, když si s ní vyřizoval účty a když s ní skončil postaral se, aby se to nedozvěděla živá duše. Občas se mu sice v noci zdálo, že znovu slyší její křik, ale to mohl být jen vítr v korunách nebo dobytek v chlívě.

„Mé svědomí je čisté, jsem počestný vdovec a otec tří dcer!“ štěkl opatovi v odpověď, ale opat se nezalekl. „Jsi si jistý bratře? A co nebohá Markéta, jsi si jistý, že ta na tvém svědomí neleží?“ přitlačil opat, který začínal mít celé té absurdní situace dost.

„Netuším, o čem to mluvíš!“ vykřikl Čtyřprstý Jonáš o stupeň vyšším hlasem. Ještě nikdy se ho nikdo neodvážil konfrontovat s podezřením, že by za Markétiným zmizením mohl stát on.

„Kdož jsi bez viny, hoď kamenem!“ a to ty nejsi,“ pronesl opat a otočil se k odchodu. Myslel to tak, že nikdo nemá svědomí úplně čisté, ale Jonáš to pochopil jinak. Černé svědomí mu však našeptalo, že byl právě před celým městečkem obviněn z vraždy a z toho koukala oprátka.

Musel začít okamžitě jednat. Tohle nemůže nechat jen tak. Hlavou mu pořád znělo „kdož jsi bez viny, hoď kamenem! kdož jsi bez viny, hoď kamenem! kdož jsi bez viny, hoď kamenem!…“ zdivočelý pohled mu padl na kámen u jeho nohou. Celý zdivočelý panikou a zborcený studeným potem jej zvedl a mrštil po odcházejícím opatovi.

Trefil se!

Když se opat s výkřikem zhroutil k zemi Rosa Coeli, kde zůstal nehybně ležet. Zdálo se, že se svět na okamžik zastavil.

Pak vypuklo peklo.

…………….

#Zápisky z mého výletu na Rosa coeli do Dolních Kounic

#Pokračování Jeptiška z Rosa coeli 2

The post Jeptiška z Rosa coeli #1 appeared first on Nemožné je možné.

42. Příběh rodiny Lancasterů

Viam — Wed, 01 Jun 2016 14:30:09 +0000

12. Plán

A dalším světlým bodem byl pro Amélii nástup Adama do první třídy, okamžitě jej totiž odeslala na internátní školu a doufala, že bez jeho přítomnosti v domě, přestane Adell Montgomerymu stále vyčítat jeho minulost a ubude tak střetů…

To byla vize Amélie, Ester však měla vizi zcela jinou, a jakmile nastal čas, kdy byl její syn odeslán na internát, zařídila si, aby podle papíru byl na internátu, ale ve skutečnosti byl chlapec u ní doma. Vlivná už na to byla dost. Ester věděla, že to tak dopadne a na dobu, kdy bude její chlapeček zase s ní se nesmírně těšila, myslela si, že jí zlomí srdce, když ho tehdy odkládala na lancasterovský práh, ale nebylo vyhnutí. Roztrpčená Montgomeryho zradou i lancasterovskou ubohostí, byla pro pomstu ochotná obětovat cokoliv, i vidět první roky života svého jediného dítěte, ale nyní už byli zase spolu a nic už je nerozdělí.

Adamovi vše vypověděla, vysvětlila mu důvody svého jednání i plán, který tím sledovala. A předčasně vyspělý Adam, její chování nejen že schválil, ale rozhodl se přijmout i roli, co mu v něm jeho matka určila. Přestěhují se na sousední panství a založí konkurenční rodinu. Rod Mortdachai, aby jim jejich příjmení už navždy připomínalo zradu, jakou se na jeho matce dopustili. Jejich rodina bude rodem lhářů, podvodníků, zlodějů a vládců podsvětí, udělají cokoliv, jen aby Lancasterovy zničili, a k tomu potřebují moc, a moc jsou peníze!

Poté, co Adam posvětil Esteřin plán, už nezaváhala. Začala pracovat na tom, aby se rodina Landgraabů, jejichž sídlo si vybrali za svou základnu, dostali do finančních potížích a byli nucení své sídlo prodat. Zatím to, ale byl běh na dlouhou trať, ačkoliv byla Ester dobrá v tom, co dělala a nechybělo jí odhodlání, zázraky přece jen dělat neuměla a tak byl potřeba čas na získání financí. Sama na to v žádném případě nemohla stačit, ale měla štěstí, že Adam byl, jak kdysi telefonicky oznámila Lancasterům, po ní. Byl upír a navíc ještě byl velmi nadaný.

Už v raném věku byl skvělým malířem, stejně jako kdysi jeho matka a cena jeho obrazů se pohybovala ve stovkách simoleonů.

Bylo náročné zkombinovat Adamovu práci se školou a rozvojem dovedností, ale zvládli to a dokonce Adam ještě o prázdninách zvládal jezdit k Lancasterům a tvářit se jako že se nic neděje a on je úplně běžným a obyčejným internátním studentem.

Jen Amélie tušila, že něco není v přádku. Kdykoliv viděla tichého, zamyšleného Adama stát vedle průměrného Sultána, něco se jí nezdálo, ale žádný důkaz neměla a tak musela mlčet. Jen bedlivě hlídala, aby se Adam nepřibližoval k malé Cassandře, která se narodila Adell po jeho odchodu. Nikomu v lancasterském sídle ale Adam nechyběl a tak nehrozilo, že by byl požadován jeho návrat z internátu a Esteřiny plány byly v bezpečí. Jediné, kdo si na Adama občas vzpomněl, byly Šarla a Oksana. Dvě nejméně významné postavy v sídle.

Oksana byla totiž ta, díky jejíž péči se z jejího synovce nestal zanedbaný a zaostalý chudáček, díky ní, měla Ester ve svém boji parťáka. Oksana nic netušila, ale Ester jí za to byla velmi vděčná a Ester své dluhy platila. Další, kdo na Adama někdy myslel, byla Šarla, zapomenutá dcera Adell a Vendelína, která byla po Sultánově narození zcela odsunuta do pozadí a když se Adam začal batolit, byl právě on parťákem jejích dětských her, životu panenkou, která bránila tomu, aby se Šarla cítila zcela osamocená.

Pokaždé, když se tak Adam vrátil od Lancasterů domů, měl plno nedocenitelných informací, jako bylo například to, že ačkoliv Adell a Montgomery navenek vystupují jako vzorní manželé, jejich vztah je stále na bodu mrazu a Amélie dál zoufale shání elixír, který by manželství zachránil.

The post 42. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.

41. Příběh rodiny Lancasterů

Viam — Sun, 29 May 2016 12:04:29 +0000

11. Budoucnost

„Je to také upír,“ pronesla po době Amélie.

„Cože?“ nechápal Montgomery.

„Proboha,“ neudržela se znovu Amélie, „to jsi takový hlupák, že sis ani nevšiml, že žiješ s upírkou?!“

Ale to teď nebylo podstatné. Že je Montgomery hlupák bylo sice smutné, ale s tím se teď už nedá nic dělat, pokud Adell navrhne rozvod, ona ho nepovolí. I přes to všechno, je Montgomery pořád jedinou nadějí rodu.

Bylo nutné vyřešit, co s klukem. Jako první ji samozřejmě napadl kojeňák, ale přece jenom byl kluk poloviční Lancaster a bylo to zbytečně kruté. Najmou mu chůvu, a jakmile povyroste, strčí ho na internát a až dospěje, dají mu zbytek dědictví, co si tehdy Ester nevyzvedla a ať si jde, kam chce.

Ostatně, alespoň se na něm připraví na příchod miminka do rodiny a až Adell porodí, budou ve formě.

Nikdo z ostatních k tomu neměl co říct. Montgomery byl rád, že to takhle dopadlo a než syn mu bylo daleko přednější usmířit si rozhořčenou Adell. Nějakou dobu mu to trvalo, ale když přišel na svět jejich syn Sultán, bylo už vše jako dřív.

Po Sultánově narození byl Adam přestěhován z dětského pokojíku, který až doteď obýval do malé zastrčené komůrky, chlapeček, který se právě začal batolit si změnu a okamžitou ztrátu veškerého zájmu obyvatel domu, který občas projevili, zatím neuvědomoval.

Bylo jen zázrakem, že se na něm náhlé opuštění nijak neprojevilo. Co je ale nutné Lancasterům přiznat, přece jen kluka zcela nezanedbávali. Nikdo se o něj sice nijak více nezajímal, přece se u něj ale občas zastavili a zažvatlali na něj pár slov, takže Adamův vývoj probíhal normálně a nebyl nikterak zaostalý.

Krátce po Sultánově narození, byla Adell znovu těhotná. Amélie se radovala, ale její radost dlouho netrvala. Ukázalo se, že to byl jen klid před bouří a brzy se ukázala ošklivá pravda. Adell a Montgomery se nesnáší a jsou zralí na rozvod. O Amélii se pokoušela mrtvice. Adell už se nemůže znovu rozvést, takovou ostudu už by nepřežila, navíc ať je Montgoemry jaký je, je jedinou nadějí rodu! Snažila se rozhádané manžele usmířit, ale její snaha byla naprosto zbytečná a tak bezradné Amélii nezbylo nic jiného než se uchýlit k tomu, čím odjakživa opovrhovala. Kouzlům!

Na samém okraji městečka, už na hranici s divokou přírodou stál malý zastrčený krámek, Aleisterovy elixíry. Běžní lidé se mu vyhýbali, scházela se tam všelijaká kouzelná sebranka, víly, vlkodlaci, upíři a sám majitel obchodu byl kouzelník. Bezradná Amélie už neviděla jinou cestu jak dostat rodinu z problému, než že se rozhodla Aleistera navštívit, zda by neuměl pomoci a manželství Adell a Montgomeryho zachránit. Měla štěstí v neštěstí, existoval elixír, který by mohl do manželství vrátit lásku, ale Aleister ho neměl na skladě a ani jí nedokázal říct, kdy ho bude mít. A tak Amélie odešla domů s nepořízenou. Od té doby každý den odcházela z domu naplněného hádkami Adell a Montgomeryho, do Aleisterova krámku zeptat se jestli už elixír není k mání. Stále nebyl.

Jedinou útěchou jí tak byl malý Sultán, u kterého se poté co se začal batolit, projevily lancasterovské oči, malý Sultán byl záchranou rodu!

The post 41. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.

40. Příběh rodiny Lancasterů

Viam — Wed, 18 May 2016 20:36:05 +0000

10. Adam

„Co to má znamenat!?“ Naprosto šokovaná Amélie vzala chlapečka dovnitř. Celý byl pečlivě zabalený v modré dečce, ale bez jakéhokoliv vzkazu.

Když se vrátili domů Adell s Montgomerym, Amélie jim chlapečka ukázala a přemýšlela, co s ním má dělat?

Zatímco Adell zpráva ani chlapeček příliš nezaujaly, Montgomery zbledl jako smrt a spěšně se omluvil, že si musí okamžitě zavolat.

Za pár minut byl zpátky. Už nebyl šokem bledý, ale celý rudý.

„Musím s vámi mluvit“, pronesl směrem k sestrám. „Tohle“, kývl hlavou směrem k dítěti, jako by na něj nesnesl pohled, „je Adam Mortdachai, můj syn“.

Tahle slova probrala z letargie i netečnou Adell.

„Cože?!“ zařvaly sestry dvojhlasně.

„Ano, je to tak pronesl rezignovaně Montgomery, asi je na čase abych k vám byl upřímný…“ usedl unaveně na židli a pokračoval: „Do města jsem se přistěhoval přibližně před rokem, ale hned první týden jsem se při zařizování domu poranil a musel jsem se nechat ošetřit v nemocnici. Na příjmu se mne ujala mladá medička s těma nejkrásnějšíma očima, jaké jsem kdy viděl. Na první pohled jsem se do ní zamiloval. Jmenovala se…“

„Ester,“ přerušily ho opět dvojhlasně sestry. Montgomery přikývl.

„Ano, Ester. Stejně jako já do ní, zamilovala se ona do mne, o dva měsíce později mi řekla, že se mnou čeká dítě. Neřešili jsem to, byli jsme šťastní, po pár týdnech jsme se vzali…“

„No to si snad děláš..!“ vyrazila ze sebe Amélie, ale Montgomery se nenechal přerušit.

„Bylo to jako sen, jen s jednou výjimkou. Byli jsme chudí, Ester v práci teprve získávala svou pozici a mě se práci ještě nepodařilo sehnat. Nesnášel jsem to. Vždy jsem věděl, že mám před sebou zlatě vydlážděnou budoucnost, plnou života v luxusu, to byl můj životní sen a teď jsme byli dva, zanedlouho tři namačkaní v miniatruním domku s oprýskaným vybavením z druhé ruky… Když jsem tě tenkrát v kavárně,“ kývl hlavou směrem k Amélii, „zrovna jsem přemýšlel, zda to všechno má smysl. Zda by nebylo lepší se v klidu rozejít a protloukat se světem každý na vlastní pěst, dítě nedítě. A do toho jsi vstoupla ty s nabídkou mé vysněné budoucnosti. Musel jsem si vybrat mezi klidným životem, prodchnutým přátelstvím a sounáležitostí nebo splněným snem. Vybral jsem si sen.“ Montgomery si ztěžka povzdychl, ale statečně pokračoval dál v líčení svého příběhu.

„Ten týden před svatbou jsem zařizoval rozvod. Ester to nepřijala dobře, křičela, brečela, není se samozřejmě čemu divit, spíš je s podivem, že z toho neporodila, byla už v osmém měsíci. Nemohla se utišit, dokud jsem jí neřekl, koho si mám vzít. Tehdy ztichla a s podepsanými rozvodovými papíry, mne vyhodila z domku. Poslední co mi řekla, je, že mne to bude mrzet.

Před chvílí jsem jí volal, Adam je náš syn. O dítě se prý mám postarat já. Ona se starala, dokud nebylo na světě, já se mám postarat teď, když je. A tobě,“ pohlédl přímo do Améliiny sinalé tváře, „mám vyřídit, že tě varovala. Nezná slitování, s tebou i celou rodinou skoncovala, už není Lancasterová, od teď je Mortdachai! A kluk je prý po ní, že už budete vědět, co to znamená. Pak mi praštila telefonem.“

Rozhostilo se dlouhé ticho, ve kterém všichni tři zírali na malého chlapečka, který se tiše rozvaloval na peřince.

The post 40. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.

39. Příběh rodiny Lancasterů

Viam — Wed, 11 May 2016 10:00:22 +0000

9. Dohoda

Do Sídla Amélie nevstoupila tiše a důstojně jak u ní bývalo zvykem, nýbrž je rozrazila dokořán a okamžitě se začala shánět po Adell. Šarla jí nasměrovala do jídelny, Amélie tam neprodleně vyrazila a hned jak mezi dveřmi zahlédla Adell rozjařeně jí oznámila: „Budeš se vdávat!“

„Ne, nechci,“ odvětila mdle Adell, ale to už Amélie věděla, že má vyhráno. Kdyby bývala Adell vyletěla a začala vyvádět, měla by to Amélie hodně těžké, ale takhle? Ani nedala najevo, že si Adellina odporu všimla.

„Večer se sem přijde představit a uvidíš, že je přefektní! Má naše oči! Je to důstojný mladý muž, ideální Lancaster!“

„Co pořád čučíš?“ utrhla se na Adell, která na ni nepřítomně zírala. Někdo se o tebe, Šarlu a celou rodinu musí postarat, když ty toho nejsi schopná a já tu taky věčně nebudu!“

Celý den jí nedala pokoj, až když pak večer upravená Adell čekala v jídelně na ten mužský zázrak a ztělesněnou dokonalost, přiznala si, že je na něj přece jenom v koutku duše docela zvědavá. Na světě nebylo moc lidí, které by Amélie prohlašovala za rovné Lancasterům, vlastně, když se nad tím tak zamyslela, tak tajemný Montgomery Mortdachai byl úplně první.

Sotva nastala šestá hodina, ozval se zvonek. Adell zatajila dech, jaký asi bude?

Dveře se otevřely a tam stál on! Ztělesnění mužské dokonalosti. Tělo sportovce ukrýval dobře střižený, elegantní vycházkový oblek. Stačilo pár chvil konverzace a ukázalo se jak moc je charizmatický a pečlivě skrývaný náznak rebelství mu dodával tu pravou jiskru. Adell byla unešená, na Vendelína a bolest, kterou jí způsobil už si ani nevzpomněla.

Když Amélie viděla jakým směrem se konverzace vyvíjí, prohlásila, že není na co čekat.

„Nejsme malé děti a nemusíme si tu nic nalhávat. Vidím, že jste v sobě našli zalíbení a nevidím důvod proč čekat. Jak jistě pan Mortdachai pochopi, trochu nás tlačí čas. Myslím, tedy, že svatbu bychom mohli uspořádat na konci týdne. Pokud nemáte nikdo nic proti.

Na Montgomerym bylo vidět, že se na okamžik zarazil, jako by mu po tváří prolétl jemný stín a náznak smutku, než vše zaplašil šibalským, pod čtveráckým knírkem, skrytým úsměvem. Potřebuje si prý ještě ve městě zařídit jednu maličkost a pak už je celý jen jejich.

Amélie i Adell přisvědčily a ještě ho pozvaly, ať se nastěhuje, kdykoliv bude chtít. Montgomery to rád přijal, protože už se nemohl dočkat až se v útulném a rozlehlém sídle zabydlí.

O pár dní později se Montgomery Mortdachai nastěhoval do sídla a o den později se stali s Adell manželé.

O své minulosti, o tom kde se ve městě vzal, kde žil a odkud je mluvit odmítal a poté, co Améliiny a Adelliny otázky zůstávaly opakovaně bez odpovědí se s tím smířily. Navíc nedlouho po svatbě měly Adell a Amélie jiné starosti, protože zjistily, že je Adell těhotná. Teď už si Amélie bez zábran užívala pocit, že splnila odkaz rodu, protože nepochybovala o tom, že tohle dítě, už bude mít znaky pravého Lancastera. Musí!

Nenapadalo ji vůbec nic, co by se mohlo pokazit, vše bylo na dobré cestě, Amélie byla konečně dokonale spokojená, dokázala to. A na obláčku spokojenosti by se nejspíš vznášela až dodnes, kdyby se jednoho dne neozval zvonek a ona po otevření dveří našla na zápraží ležet novorozeného chlapečka.

The post 39. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.

38. Příběh rodiny Lancasterů

Viam — Tue, 03 May 2016 12:00:37 +0000

8. Montgomery Mortdachai

Když Ester uviděla, kdo stojí přede dveřmi, strohým gestem pozvala Amélii dál. Amélie přišla do domácnosti plné krabic, po chvíli formální rozhovoru se dozvěděla, že Ester koupila dům po Biance. Amélie věděla, že je to marné, ale přesto neodolala, je to tentokrát zkusila po dobrém. Začala jak je Ester ještě mladá a nezkušená, a jak by bylo dobré, kdyby měla někoho staršího, zkušenějšího a moudřejšího, kdo by jí poradil. Pak se Amélie na chvilku odmlčela, aby nechala Ester plně pochopit, jaké nástrahy ji v jejím osamělém a svéhlavém životě čekají a pak zahájila druhé kolo. Ve kterém jí Amélie „strašně“ nenápadně podsouvala myšlenku, jaké má Ester štěstí, že má ji. Starší a rozumnou, která ji ráda nasměruje tím správným směrem.

Ester to s ironickým úsměvem poslouchala a nakonec to dopadlo stejně jako minule. Amélie skončila venku za zavřenými dveřmi. Tentokrát byla ještě bohatší o upozornění, že jestli se jí ještě někdy někdo ze Sídla zamíchá do života, stanou se z nich nepřátelé a bude je to zatraceně mrzet.

Tentokrát Amélie odcházela s dobrou náladou, sice opět neuspěla, ale výhružka, kterou na ni Ester použila ji pobavila. Pohrdavým pohledem přejela přes domek, ve kterém Ester žila a který by se do hlavní místnosti Sídla vešel minimálně dvakrát a jízlivě se usmála. Co ty nám asi tak můžeš provést, holčičko?

Rozhodla se, že se k domu vydá pěšky, aby měla čas si vše promyslet a řádně v hlavě urovnat.

Bylo by dobré, znovu vdát Adell. Ještě je příliš mladá na to, aby zůstala sama, a ještě je veliká šance, že dá rodu toho pravého dědice… Nene, Adell měla na vzpamatování se času dost. Šarla už nastoupila do školky a co nevidět začne chodit do školy, Adell si už nemůže dovolit se dál litovat, času na vzpamatování se měla víc než dost, teď jsou na řadě povinnosti.

Amélie přidala do kroku, jak už se nemohla dočkat, až bude konečně doma a s novým odhodláním začne pracovat na znovuvzkříšení slávy rodu Lancasterů. Přemítala nad novými možnostmi, kterak Adell donutit, aby ji poslechla a znovu se provdala, a zrovna když přecházela silnici u Hoganova bistra zvedla hlavu a pohlédla do těch nejúžasnějších očí jaké, kdy viděla. Byly to lancasterovské oči a patřily mladému muži.

Amélii nemohla uvěřit tomu, co vidí, byla to odpověď na její modlitby. Když konečně pochopila, že to co vidí není sen v samém spěchu div nepřeskočila plot, jen aby se k muži dostala co nejdříve. Pak si ale vzpomněla, že je přece Lancasterová a důstojně došla k obsluze a požádala ji, aby ji muži představili. Ukázalo se, že udělala velice dobře, protože Montgomery Mortdachai byl snob jakému není jen tak rovno a velice si potrpěl na korektní chování.

Když se dozvěděl, koho má před sebou, samotnou Amélii Lancasterovou, byl ochota sama. Ukázalo se že je to charismatický společník, živě se na Adell vyptával a bylo vidět, že je ambiciózní a možnost přiženit se do lancasterovského Sídla a stát se tak jedním z nich ho velice zaujala…

Slovo dalo slovo a bylo domluveno, že se Montgomery navečer v Sídle zastaví, aby se představil Adell.

Když se rozloučili, Amélie si přivolala taxi, na procházku už si ani nevzpomněla, a celou cestu řidiče popoháněla ať jede rychleji, nemohla už se dočkat, až bude doma a vrhne se na nic netušící Adell. Běda té holce pokazit tuhle jedinečnou šanci, žádná další už nenastane, tohle je jich poslední možnost jak naplnit rodový odkaz.

The post 38. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.

Moje zmrzlina!

Viam — Mon, 02 May 2016 15:30:19 +0000

První máj, lásky čas.

Druhý máj zmrzliny čas. Člověk přece musí nějak doplnit ty kalorie, co předchozí den vy… sportoval.

Tak jsem si tak kráčela Brnem, spodní část obličeje ponořenou ve zmrzlině a u ucha mobil, kam jsem nadšeně líčila chuť zmrzliny a s nostalgickou slzou vzpomínala, jak jsem tuhle příchuť zmrzliny roky hledala, protože poprvé a naposledy jsem ji ochutnala coby malé děcko. Najednou u mě zastaví u chodníku auto, dveře se otevřou a z něj na mně volá vysmátý chlap.

„Slečno, dáte mi líznout té zmrzliny?“
(No to víš že jo, já se tak budu dělit a zrovna s tebou)
Ale jeho lehce triumfální svit v očích, který ukazuje jeho jistotu si mou odpovědí mi nedal.
Mile jsem se usmála. „A to víte, že jo…,“ mírně jsem se přiblížila k autu a natáhla ruku ze zmrzlinou.
Na chlapovi je vidět,že je trochu zaskočený vývojem situace, ale je odhodlaný nezkazit srandu.
Chystá se převzít zmrzlinu, když zvolna doplním: „… pokud vám teda nevadí, že mám žloutenku typu C.“
Chlap zaraženě stahuje ruku. „Je, tak to se omlouvám slečno,“ uchyluje se zpět ke slušnosti a úsměv mu pohasne, zato můj se rozzáří.
„Teda, vy jste ale měkkej!“ vysměju se mu.
Chlapovi dochází, že naletěl a já s úsměvem odcházím.

Poučení: Lidi, braňte si svoje zmrzliny, na světe je spousta individuí, které na ni mají zálusk!

The post Moje zmrzlina! appeared first on Nemožné je možné.

37. Příběh rodiny Lancasterů

Viam — Wed, 27 Apr 2016 10:23:51 +0000

7. Šoky

Zatímco u Bianky bylo ovzduší plné plánů a očekávání, Adelle se narodila holčička Šarla. A Adelle se rozvedla s Vendelínem. Nikdo to nechápal a nikomu, ani běsnící Amélii nic nevysvětlila.

Nechtěla nikomu popisovat, jak hrozný je pocit, přistihnout partnera, kterého milujete při nevěře, vidět ta dvě zmítající se těla z nichž jedno patří osobě, s kterou jste věřili, že budete navždy…

Ne! Nikomu o tom říkat nebude. Vendelínovi Adell jen stručně sdělila, ať vypadne se Sídla a zapomene na to, že má dceru. A když Amélie ve své tlaku nepolevovala: „Lidé jako my se nerozvádí, ale když to nevyjde, tak tiše trpí, ale stále udržují určitý dojem!“ Adell jí stručně sdělila, že tímto okamžikem přebírá svou roli hlavy rodu a jestli se Amélii nelíbí její rozhodnutí se rozvést, může se sebrat a ze Sídla vypadnout. A tím dosáhla něčeho neuvěřitelného. Křehká Adell přinutila Amélii se stáhnout a na dlouhé měsíce dát pokoj.

Šarla mezi tím stihla v klidu vyrůst v batole.

Dle předpokladů lancasterovské oči nezdědila, ale alespoň byla stejně nadprůměrně okatá jako její matka, jen na toho Lancastera to nestačilo. Adell to bylo jedno. Od krutého rozchodu s Vendelínem jí bylo tak nějak jedno všechno. Péče o Šarlu tedy zůstala na čerstvě plnoleté Gabriell. Ale ani s povinnostmi hlavy rodu to u Adell nebylo lepší. Biance se narodila dcera Ladoňka, Adell je to jedno, Ester se stala lékařkou, Adell to nezajímá. Když Amélie viděla, že z Adell už veškerá bojovnost vyprchala, začala se pomalu a nenápadně zase chápat otěží rodu. A než se kdokoliv nadál, skákali už zase všichni podle Amélie.

Začala tím, že běžela k Biance zkontrolovat zda Ladoňka nemá lancasterovské oči, ale její obavy či naděje zůstaly nepotvrzeny.

Ladoňka byla úplně obyčejné, docela hezké batole.

Co tedy Amélii zaujalo daleko více než Ladoňka, bylo Biančino další těhotenství, nacházela se sice ještě v prvním trimestru, ale Améliino bystré oko je odhalilo. Nejprve se chtěla vztekat, další těhotenství a bez jejího svolení či příkazu! A k tomu ještě to stěhování. Bianca s Jindřichem, totiž dodrželi, co si slíbili a krátce po zjištění druhého těhotenství se přestěhovali na menší ranč s velkou zahradou, kde se jejich dětem bude dobře vyrůstat.

Když tedy Amélie pochopila, že Bianca už je mimo její dosah a zakládá si jakousi vlastní chudou větev Lancasterů, rozhodla se znovu zkusit své štěstí u Ester, protože hned jakmile se dozvěděla, že je z Eseter lékařka, její zájem o ni zase prudce stoupl.

Kdo by to kdy do divné Estery řekl, že se rozhodne pro kariéru v medicíně? Ale asi jí to moc nenese, spokojeně se ušklíbla Amélie, když ťukala na oprýskané dveře toho pidi domku, kam se Ester odstěhovala po odchodu ze Sídla. Měla pravdu, Ester totiž ve skutečnosti ještě ani nebyla lékařka, ačkoliv tak díky svým vědomostem působila. Zatím pracovala v nemocnici jako pomocná síla, ale díky svým schopnostem se pomalu ale jistě propracovávala v kariérním žebříčku vzhůru a široko daleko nebyl nikdo, kdo by si nebyl jistý, že má před sebou zářnou budoucnost.

Když Ester otevřela dveře a Amélie pohlédla do jejích podivných očí a tváře, která odchvíte kdy se odstěhovala ze sídla snad nezestárla o jediný den, ačkoliv od té doby uplynulo několik let, napadlo ji, zda si přece jen neukousla příliš velké sousto…

The post 37. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.

36. Příběh rodiny Lancasterů

Viam — Tue, 26 Apr 2016 22:08:20 +0000

6. Splněný sen

Když Adell u Šponáglů zvonila, bušilo jí srdce až v krku. Jak velká je pravděpodobnost, že by se jí Vendelín líbil a ona jemu? O tom, že to nebude ten pravý, nepochybovala. Byla Lancasterová a na lásku či nějakého pravého partnera nevěřila. Jen doufala, že se bude jednat o někoho, koho by mohla mít ráda.

A její toužebné přání se jí splnilo. Vendelín byl sice o dost starší než čerstvě dospělá Adell, ale zdálo se, že je to sympaťák, rozhodně si spolu měli co říct…

Když Adell přišla domů, vypadala spokojeně a Amélie byla nadšená, opravdu to vypadá, že se jí podaří úkol splnit!

Adell teď trávila většinu času hovory s Vendelínem, aby se jejich známost jaksepatří utvrdila. Brzy už byli přátelé, a od přátelství byl jen krůček k prvním něžnostem… Netrvalo dlouho a Adell se začala chtít vdávat. Amélie doslova nadskakovala nadšením a podporovala rozvíjející se vztah, jak nejvíce mohla.

Než ale nastal vytoužený den, postihl rodinu resp. Amélii další malér. Ester dosáhla plnoletosti a ještě ten den zmizela z domu. Bez jediného slůvka rozloučení. K Améliinu nesmírnému vzteku s ní ani nijak nediskutovala o dědictví, prostě si jen vzala svůj podíl, dokonce ještě o něco menší než jí náležel, sbalila se a odešla. Trvalo několik dní, než se jí Amélii podařilo vypátrat v pronajatém pididomečku. Udělala jí přednášku a rozhodla, že se Ester musí vrátit do sídla. Ester se jen ironicky ušklíbla a ukázala jí dveře. Vypovězená Amélie cestou domů soptila. Jak moc teď litovala, že si Ester nepodala, dokud mohla a tu její vzpurnost z ní nedostala. Teď už ale bylo pozdě, holka byla plnoletá a Amélie už nad ní neměla moc.

V rodině ale prázdné místo u stolu dlouho nebylo. Do rodiny se přistěhoval Vendelín.

A když se nedlouho poté ukázalo, že Adell je těhotná měla Amélie rázem jiné starostí než řešit Ester, protože Vendelín se do svatby příliš nehrnul… A bylo naprosto nemyslitelné, aby se některý Lancaster narodil mimo manželství.

Vendelín nakonec tlaku podlehl a byla svatba. Po svatbě přijal Vendelín příjmení Lancaster a byl rád, že má celou ceremonii za sebou..

Amélie byla spokojená. Dosáhla toho, čeho chtěla a další Lancaster je na cestě. Kéž by hned tenhle první si sáhl v genech hodně hluboko v rodové linii a byl tím, kdo vrátí do oběhu slavné Lancasterovké oči…

Dlouho se ale Amélie neradovala. Doneslo se k ní, že Bianca se vdala jen pár dní po Adell za svého kamaráda. Jindřicha Krapunákla, nyní již Jindřicha Lancastera a je s ním rovněž těhotná.

Když to Amélie slyšela, nevěřila vlastním uším. Jak si to mohla Bianca dovolit, kde vzala tu drzost, nezodpovědnost a odvahu zatáhnout do rodiny nějakého budižkničemu!

Ale Bianca si z Améliina hromování už nic nedělala. Měla svojí lásku, která ji před Amélií chránila a čekala s ním miminko, co víc si mohla přát? Nedávno se navíc přestěhovali do malého ale přece jen o trošku většího domečku než měli a slíbili si s Jindřichem, že než si pořídí další dítě, koupí si napřed pořádný dům, ale musí si pospíšit, nechtějí přece, aby mezi tím prckem co čekají a jeho případnými sourozenci byl velký věkový rozestup. Ale neviděli v pořízení domu problém, chce to jen, aby měli trochu času na něj našetřit. Oba mají v práci slušnou pozici a tak pokud nenastane nějaký nečekaný problém, bude domeček cobydup.

The post 36. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.

35. Příběh rodiny Lancasterů

Viam — Tue, 26 Apr 2016 22:05:14 +0000

5. Výhra

Gabriell nebyla jediná, kdo měl z vývoje situace v rodině obavy. Bianca z toho rovněž byla velmi nervózní v práci to na povýšení nevypadalo, a pokud Bianca nebude pryč než se Adell vdá, nastoupí na její místo a na vlastní život může zapomenout.

Odhodlala se tedy k něčemu k čemu ještě nikdy předtím. Postavit se Amélii na odpor, samozřejmě v mezích, a znovu si s ní na téma odstěhování promluvit. Čas na rozhovor si pečlivě vybírala, věděla, že to je její poslední šance… Konečně nastal den, kdy Amélie celá nervózní chvátala na schůzku k Landgraabů, kde hodlal nenápadně vysondovat, jestli nemají svobodného muže v rodině. Tu se k ní Bianca přitočila, jak ji mrzí, že ji s tím teď otravuje, ale že v práci to teď na povýšení nevypadá a ona by se tolik chtěla osamostatnit. Nepouštěla Amélii ke slovu a jen drmolila, jak by se soustředila na práci a že Amélie teď stejně nemá čas na nic jiného než na Adell a jak moc by chtěla vlastní domácnost.

Mluvila a mluvila, dokud Amélie rezignovaně nepřikývla a nepráskla za sebou dveřmi, jak běžela na domluvenou schůzku. Biance se rozbušilo srdce, věděla, že vyhrála. Na nic nečekala, rozloučila se s holkami a běžela se podívat do inzerce, zda je tam nějaký domek, který by si za svůj podíl z dědictví mohla koupit…

A měla štěstí. Na samém konci městečka stál ten malý domek, kam se kdysi přestěhovala Arabella s Josefem, aby unikla před tyranským Simisem.

A nyní tento malý nenápadný domek zachránil dalšího Lancastera.

Bianca se celá šťastná v domečku zařizovala a vůbec nelitovala, že na něj padlo celé její dědictví. Byla volná!

Konečně se mohla věnovat sobě a svému životu a neřešit pořád že „Lancaster tohle a Lancaster tamto“…

Učila se v domečku hospodařit a pořád nemohla uvěřit svému štěstí. Amélie byla dokonce v takovém kalupu, že si nenašla ani čas přijet na inspekci, jak vyhrožovala. Po pár týdnech své samostatnosti se Bianca přestala děsit každého zazvonění a pomalu se začala uklidňovat a vnímat život se všemi jeho krásami… Zejména z jedné jeho krásy byla nadšená. Poslední dobou si stále častěji volala se svým novým kamarádem Jindřichem Krapunáklem. Začalo to vlastně hroznou náhodou. Bianca si ani nepamatovala, odkud ho zná nebo odkud se vzalo jeho číslo v jejím mobilu. Faktem ale bylo, že jednou hodila do kabelky nezamčený mobil a ten začal vytáčet Jindřichovo číslo. Když pak Bianca měla mobil znovu v ruce, našla tam od Jindřicha nepřijatý hovor. A tak to začalo. Stále si spolu měli co říct a zanedlouho se z nich stali přátelé. Zatímco si Bianca užívala svoje štěstí, v Sídle situace nebyla z daleka tak růžová…

Ukázalo se totiž, že ačkoliv jsou Landgraabovi prastarou rodinou, která dokonce toto město i založila a mají i syna Malcoma, který není dosud ženatý, sňatek je vyloučený, protože celá rodina je nakažena Lynkatropií, tedy jsou to vlkodlaci a s jako takovými je pro jakéhokoli Lancastera sňatek naprosto vyloučený. Buchaltrovi zase neměli syna, kterého by si Adell mohla vzít, a když se ukázalo že i Untvasilovi a Bakalářovi jsou rovněž stiženi Lynkatropií začala si Amélie zoufat. Zahrnula do svého pátrání i rodiny z vil, nikoliv jen z panských sídel jako dosud, ale stále nic. Dag Klepucha byl gay a navíc vílák, Dumasovi byli také víláci, Augustus Scvrčka byl upír, což bylo pro Lancastery pyšné na svůj lidský původ naprosto vyloučené. Po týdnech hledání konečně objevila Vendelína Šponágla, který byl svobodný a neměl žádnou větší vadu než, že byl čaroděj a ze středostavovské rodiny. Nebyl ideální, ale byl jediný, navíc Amélii tlačil čas a potřebovala, aby Adell začala co nejdříve pracovat na dědici. Vyslala ji tedy ke Šponáglům se s Vendelínem seznámit.

The post 35. Příběh rodiny Lancasterů appeared first on Nemožné je možné.