Rozhodla jsem se začít si plnit svá přání a více si užívat života. Podívat se na bývalý klášter Rosa coeli jsem toužila už hrozně dávno a když jsem nedávno jela okolo, musela jsem se zastavit. Byl to povedený výlet. Vtipné je, že shodou okolností, jsem se za pár dní přestěhovala jen pár kilometrů od kláštera a můžu tam teď být pečená vařená, ale o tom třeba jindy.

Zřícenina klášteru premonstrátek Rosa coeli

Rosa coeli znamená v překladu Růže nebes a je pravda, že motiv růže je v klášteře všudypřítomný. Klášter by založený v roce 1181 v městečku Dolní Kounice a je to nejstarší ženský klášter na Moravě. Byl založen ve spojení s želivskými premonstráty (ti se taky nacpou všude) a v roce 1183 do kláštera nastoupila první parta jeptišek s louňovického konventu.

Během svého působení byl klášter několikrát vypálený a měnil své majitele. Dnes klášter spadá pod Městský úřad Dolní Kounice a je chráněný jako kulturní památka.

Proč jsem se chtěla na Rosa coeli podívat?

Miluju tajemné, romantické zříceniny a hrozně ráda chodím na energeticky významná místa a Rosa coeli splňovalo oboje. Když vidíte ty tajemné fotky, nedá se odolat.

Moje dojmy z výletu

Rosa coeli splnilo mé očekávání, i když jsem zažila i menší nepříjemné překvapení. Představovala jsem si klášter jako opuštěnou romantickou zříceninu, kde budu sama v klidu rozjímat a prolezu ji od půdy až po střechu. Z toho mě vyléčila budka před brankou, kde se kupují vstupenky.
Paní v budce mě stáhla o 90 Kč + 30 Kč příplatek za focení. Myslím, že vstup 120 Kč je v současnosti celkem ok. (Příště se chystám na Bouzov a do Punkevních jeskyní a to už budou jiné částky.)
Trochu mě otrávilo, že v Rosa coeli nebudu moc trávit tolik času, kolik jsem si plánovala, protože budu mít pořád pocit, že někdo sleduje, jak dlouho tam jsem. Další rozčarování přišlo, když jsem po vstupu dovnitř zjistila, že zrovna probíhá hromadná prohlídka. Tím sice moje plány na osamělé bloumání a rozjímání vzaly za své (a to jsem ještě netušila, že další návštěvníci budou skupinka školáků s ořvanými učitelkami). Hromadnou prohlídku jsem se nakonec rozhodla přijmout jak pozitivum, alespoň se dozvím víc, než je na informačních tabulích a průvodce bude určitě vědět i nějaké „perličky“.

Věděl.

To nejlepší

Na klášteře se mi nejvíce líbilo, že tam ta energie opravdu trochu cítit jde. Ne třeba tolik, jako na Malém Blaníku, kde skoro vibruje vzduch, ale přesto mám pocit, že od návštěvy kláštera je se mnou něco trochu jinak. Mimochodem to s tou energií si nevymýšlím.

Básník Jan Skácel byl Rosa coeli tak okouzlený, že o něm napsal báseň. Teď když nad tím přemýšlím, tak první jeptišky v Rosa coeli pocházely z Louňovic pod Blaníkem. Že by to mělo souvislost?

Legenda kláštera Rosa coeli

Každopádně nejvíce se mi na klášteře líbí jeho legenda. Miluju legendy a ta z Rosa coeli mi přijde obzvláště zajímavá. Klášter v Dolních Kounicích někdy v 16. století dostal velmi pokrokového opata. Přestoupil k luteránům a oženil se s jeptiškou. Nakonec za to zemřel ve vězení v olomouckém biskupství. Jeho nástupce ale pokračoval v benevolenci až tmářům z městečka ruply nervy. Podle pověsti v noci vtrhli do kláštera. Zpustošili ho, jeptišky zavraždili a jednu z nich za trest zazdili za jednu ze zdí. Dnes to místo připomíná bílá květina, která je před zdí položená. Nikdo dnes sice neví, jak to bylo, ale ta květina tam stále je.
Proč by tam jinak byla?
Trochu mi to připomíná růži z Šifry mistra Leonarda.

Fakta na závěr

• Břečťan, který klášter obrůstá byl zasazen v období první republiky.
• Z kláštera vede podzemní chodba až na zámek Dolní Kounice
• Natáčela se zde pohádka O statečném kováři, Hlas pro římského krále, Labyrint druhá série, a některé díly Četnických humoresek
• V klášteře běžně žilo 40-50 premonstrátek

The post Výlet do Rosa coeli appeared first on Nemožné je možné.

Knihu nedáte z ruky!

Bohatý táta, chudý táta je neskutečně čtivě napsaná. Autor čtenáře nenápadně vtahuje do příběhu svého dětství a životů svého bohatého i chudého táty. Postupně se propadnete do příběhu a ani si neuvědomíte, že čtete naučnou  literaturu a rozšiřujete si své základní finanční vzdělání. Ale přesně to se děje. Na jednoduchých příkladech autor vysvětlí, jak se coby devítiletý kluk začal učit chápat základy ekonomie, obchodu, investování a podnikání. Je to tak jednoduché, že to pochopí každý.

Jste bohatí pokud váš pasivní příjem pokryje vaše výdaje

Základem všeho je pasivní příjem. Robert Kiyosaki vám na svém životním příběhu ukazuje, jak začít takový pasivní příjem budovat. Klíčem je nekupovat pasiva, ale kupovat aktiva. Pasiva vám peníze z peněženky vytahují, kdežto aktiva tam peníze přináší.

Investiční aktiva jsou například P2P půjčky, akcie, nemovitosti, kryptoměny, obligace, investiční fondy, dluhopisy.… Možností je spousta. Liší se však výší zisku, který vám přináší a mírou nebezpečí, že o své peníze přijdete.

Škola vychovává otroky

Robert Kiyosaki ve své knize často kritizuje klasické školní vzdělávání, kde zcela chybí výchova k finanční gramotnosti a já s ním naprosto souhlasím. Školy dnes vychovávají zaměstnance, kteří se poté, co vylezou ze školy stávají otroky. Figurky uvězněné v „krysím závodě“. Krysím závodem autor myslí bezvýchodnou situaci, do které se člověk ve chvíli, kdy má tak vysoké každoměsíční náklady, že už do práce chodit musí. Častý spouštěč je například hypotéka. Ve chvíli, kdy si vezmete hypotéku a splácíte měsíčně třeba 10 000 Kč jste se chytili. Už nemůžete přestat pracovat. Nemůžete z toho kolotoče odejít, dát si pauzu, přehodnotit to a začít znovu a jinak. Ne, máte smůlu, protože v každém měsíci vás čeká další splátka. A do toho musíte dům udržovat, opravovat a další a další peníze tečou pryč. A vy každý den, ať chcete nebo ne musíte zpátky do práce vydělávat na majitele firem, stát a další, protože všechny ty živíte.
Kiosaki vám napoví, jak z toho ven. Bude učit vás, jak nebýt zaměstnancem, ale zaměstnavatelem.

Změnila jsem svůj přístup

Kniha Bohatý táta, chudý táta mě opravdu zaujala. Některé rady při přišly naprosto banální a šokovalo mě, že by je někdo mohl neznat. Na druhou stranu některé byly opravdu zamyšlení hodné a sama jsem do určité míry přehodnotila svůj přístup k financím a rozhodla jsem se některé z principů knihy zkusit. Peníze mě vždycky bavily a zkusím, kam mě Robert Kiyosaki se svou  knihou dovede.

Co dalšího jsem ohledně investic ve vodách internetu vypátrala napíšu další články. Zkuste to taky a nebo se jen bavte, při sledování mých pokusů. Je to na vás

Pokud víte o někom, kdo je s financemi na štíru a neví, jak z toho ven, pořiďte mu knihu Bohatý táta, chudý táta , nebo mu sdílejte tenhle článek. Nebo mu poraďte investiční platformu Fondee, na které mu peníze zhodnotí odborníci.  Snad ho to pošoupne správným směrem ke svobodě.

The post Recenze: Bohatý táta, chudý táta od Roberta Kiyosakiho appeared first on Nemožné je možné.

Chvíli jsem z toho měla triumfální pocit „mě nikdo štvát nebude“ ale nakonec jsem se skončila u pocitu studu a zahanbení „hlavně, že jsem si předsevzala, že budu mluvit méně sprostě.“

Jo, je mi trapně o to více, že to zřejmě byl někdo, kdo mě možná zná a možná to ani nemyslel zle.

Jenže z mého úhlu pohledu to bylo tak, že jsem šla po kraji silnice s Ciri, kolem se prohnalo auto, určitě vyšší rychlostí než je povolená a drželo klakson.

Skoro se neuhnulo.

Navíc nemohl vědět, jak Ciri zareaguje. Ani já jsem si nebyla jistá. Jako malá se aut hrozně bála a nedalo se předvídat, co udělá vystavená takovéhle situaci. Samozřejmě byla na vodítku, ale to není všemocné, pokud se amstaff splaší.

Mám několik otázek:

1. Jak moc trapné je, když dospělá holka/žena používá až takhle vulgární slovník? Podle mě už docela dost.

2. Jak moc bych se měla stydět, pokud mě řidič zná, nemyslel to zle a slyšel mě?

3. Skutečně byla moje reakce tak moc neadekvátní?

Je mi ze mě zle, o to hůř, že se za sebe upřímně stydím. Nesnáším, když udělám něco, co mě zahanbuje. Moje matka šla se mnou a byla upřímně v šoku, co kdyby to slyšeli lidi?! Ryla do mě celou dobu i kvůli výběru slova. Prý jsem měla zakřičet „hajzle“.  Ona se mi cpe i do výběru nadávky!

No, je mi mizerně a vím, že ona to vycítí a bude mi to předhazovat ještě dlouho.

Máte pro mě někdo rozhřešení nebo si mám vyžrat, co jsem si nadrobila?

The post Protivná sprostá holka appeared first on Nemožné je možné.

Se zděšením sleduji,  jak se množí pologramotní, nevzdělaní a tupí idioti z mého okolí a já nemám ani přítele,  ani domov,  do kterého bych prcka přivedla. 

Hrozně dlouho mi trvalo se s tím srovnat.  Ale nakonec jsem na to přišla. 

Když mám pocit, že to s VB bude konečně fajn,  tak se mnou nová těhotenství ostatních nic nedělají,   protože vím,  že děti budu mít taky.  V podstatě si stačí jen říct. Takže můžu v klidu čekat na ten skutečně pravý  čas a nebát se,  že mi něco uteče. 

Naopak,  když jsem ve fázi,  že  mám  VBho plné zuby,  protože se ke mně chová jako k cizí a ještě mě schválně vysírá,  každé nové těhotenství v dosahu pro mě je jen připomínkou mého životního selhání,  protože bez dětí nemá život smysl.  Proč se v životě o něco snažit,  když to nemáte komu předat? 

Nakonec mi nezbylo nic jiného než potlačit emoce a použít mozek.  Potřebovala jsem nový plán,  ke kterému bych mohla směřovat. 

Vychovala nás matka samoživitelka.  Rodiče jsou rozvedení a táta si porozvodovou péči představoval jako návštěvy jednou za 14 dní a posílání alimentů. Já si jako dítě nehrála na rodinu –  máma,  táta,  děti,  ale na rodinu máma a děti. 

Než jsem začala chodit s VB vůbec jsem neplánovala vychovávat děti s někým,  ale připravovala jsem se na dráhu samoživitelky. 

Teď už bych děti chtěla s manželem,  kterého budu milovat,  protože jsem přesvědčená,  že děti se mají rodit z lásky.  Chci mít možnost říkat dětem, že jsou jako jejich tatínek a myslet to jako pochvalu. Vždy jsem si živě představovala chlapečka s VBho pohledem, jak se zarputile snaží být jako jeho tatínek… tomu pohledu a té představě se nedá odolat…

Ale když to nepůjde?

Potom podstoupím umělé oplodnění  nebo,  vzhledem k mému odporu k umělým hormonům, prach obyčejné zbouchnutí nějakým nadrženým troubou. 

Já se nebojím,  že bych nezvládla být matka samoživitelka,  vím,  jak moc náročné to je, a i když z toho samozřejmě mám obavy, (nejsem idiot,) tak to udělám. 

Protože děti celý život chci a dokážu se o ně po všech stránkách postarat. 

Btw.  Možná se vám zdá sobecké,  chladnokrevně uvažovat o přivedení dítěte do neúplné a rodiny.  Ale,  já jsem v neúplné rodině vyrostla.  A kdybych si měla vybrat mezi životem v úplné rodině nebo se vůbec nenarodit,  jednoznacně bych si vybrala život.  A nepochybuji o tom,  že stejnou volbu by udělaly moje děti. 

A nebavíme se o jednom dítěti, v momentě kdy já se pustím do množení je minimální číslo dvě.

Sama mám mladšího bráchu a i když mi jeho příchod zkazil hvězdou dráhu hýčkané hvězdy a jedináčka, časem si na něj člověk zvykne a je celkem rád, že ho má.

Ne vážně, nedovedu si představit, že bych bráchu neměla. Vždycky bude zabírat v mém životě jedno z předních míst a vím, že mu můj odchod, vztah s VB a to že ani po rozchodu s ním nezačaly být věci mezi mnou a bráchou stejné jako dřív mu ubližuje. Už nejsem ségra 24h denně. Pevně ale doufám, že se věci srovnají. Až on pozná takovou lásku jako byla mezi mnou a VB, věřím, že pochopí.

A ať už se v našich životech děje cokoliv, hrozně moc doufám, že ví o tom, že když je to vážné, jsem tu pro něj – kdykoliv, kdekoliv a udělám maximum proto, abych mu pomohla. Ale práva na lásku a vlastní život se nevzdám a nemyslím si, že by to tak mělo být. Každý má právo na svůj život!

Méně romanticky a více prakticky: Brácha je jediný člověk, který mě 100% bere takovou jaká jsem. Tzn. I když zuřím, seřvu ho nejsprostšímy slovy, které znám, řvu, že jsem s ním skončila, slibuji věčnou nenávist apod. ví, že to nic neznamená. Jsou to jen slova a když vybuchnu stoji to zato. Důležité jsou činy a ví, že až vychladnu, bude mě to mrzet a přijdu se omluvit. To jak moc se na něj zlobím, pozná podle toho, jak dlouho s ním vydržím nemluvit, když mi fakt něco udělal a ten randál na jeho hlavu byl skutečně zasloužený. Rekord je asi 14 dní.

The post O dětech appeared first on Nemožné je možné.

Dnešek, předposlední den, v práci byl totálně na prd. Celý den jsem se zmítala mezi tím začít brečet nebo zvracet…

Všem jsem donesla rozlučkovou zmrzku a jediné zpestření byly hovory s ajťáky, protože mě nestresovali. A měli na mě i jiné otázky než „už máš práci?“ (ne, kurva nemám a jsem z toho na mrtvici, díky za optání…)

Nakonec mi to nedalo a přišla jsem se zeptat, jestli už hledali a zda našli.

Ještě neměli moc čas.

Sebevědomě jsem se zakřenila, absolutně přesvědčená o tom, že to v životě nenajdou….

(Podobně začínaly i moje dětské příhody, kdy jsem se vracela domů zbitá – provokovala jsem někoho, na koho jsem nestačila)… a pravděpodobně na mě dojde i v tomhle případě a to velmi rychle…

Byla jsem přesvědčená, že by mě mohli dostat pouze přes můj FB a tam je zatím nemám. Podle jména mě nenajdou a po pár google stránkách je to přestane bavit… jenže v momentě, kdy začali dělat vyhledávací skript ve mně hrklo a to hodně… dokrucinálu, JSOU TO AJŤÁCI resp. programátoři a na světě existuje jedna stránka (zřejmě není jediná), kde figuruje mé jméno a adresy mých webů, před pár měsíci mi ji přece ukazoval VB!

DO HAJZLU!

V tuhle chvíli mi nezbývá než se se zaťatými zuby a ztuhlým úsměvem čekat a doufat, že ten skrip nedokonči nebo tam zadají chybné údaje, protože jestli ne…

… Nu, doufám, že až mi budou oznamovat, že našli, tak si stoupnou dost daleko, protože se s největší pravděpodobností zbliju jako alík tohle prostě nedám a nejhorší nebo nejlepší (záleží na úhlu podhledu) je to, že si za to můžu jen a jen já a moje nevymáchaná klapačka. Děda mi vždycky říkal, ať neprovokuju, že na to dojedu…

Na druhou stranu, já měla pro hru s ohněm vždycky slabost a je to v tuhle chvíli to jediné, co mě rozptyluje od toho, abych se ráchala a babrala v tom všem do čeho se řítím. Mohla bych jim sice něco nakecat a absolutně je svést z cesty, ale budu fér, tvrdila jsem, že za současných podmínek nenajdou a budu na tom trvat, dokud mi to nevyvrátí J

Co se týká situace celkově, i nadále na výpovědi trvám, provokování ajťká nelituju, nějakou radost ze života mít musím a už se těším na vítězoslavný smích (mám pro to skutečně vyhrazený speciální zvuk) až to vzdají! Práci nemám a hledám, z Brna se odmítám i nadále hnout, a ačkoliv mám plánů na polovinu písmen v abecedě, žádný z nich není tak skvělý, abych s ním byla 100% spokojená, takže i když  se mi to dvakrát nelíbí, bude to muset rozseknout osud – uvidíme kam mě zavane….

Pozn. Cestou jsem chytla nervy a zavolala VBmu, kde že to tenkrát našel. Po vylíčení situace, VB prohlásil, kromě toho, že mám nevymáchanou klapačku, tak že ajťáci jsou blbci, že první, co je mělo napadnout  je se na ty stránky, kde mě našel on podívat.

Udělalo se mi fakt zle, resp. Doslova jsem cítila, jak mi po zádech stéká čůrek potu. Já si nemyslím, že by byli blbci…

1. Buď je to napadlo a našli a jsou jen milosrdní s tím, že na to pak jako zapomenout a nikdy se mi nepodívají do očí s tím, že to četli. (Děkuju! I když já vždy raději čelím drsné pravdě.)
2. Ještě je to nenapadlo, protože fakt ještě neměli čas a ostatně i já si vzpomněla až druhý den, že tyhle stránky existují.
3. Fakt o nich neslyšeli.T o mi přijde neuvěřitelné, ale pokud je to pravda, dám se dočasně na pokání a nějakou dobu budu dříve myslet a pak až mluvit a nebudu podléhat svým náladám… protože by to byla neuvěřitelná klika…

Pozn: Myslím, že se mi podařilo tuhle poslední stopu zničit, ale ověřit si to nemůžu, protože stránku co mi VB říkal, jsem zapomněla. V hovoru mi totiž řekl, že Ciri není dobře, začala se klepat a bobkovala trochu krve… Najednou už mi moje bezpracovní budoucnost nepřijde tak hrozivá, ale kdyby se něco stalo Cirounkovi….! Sice se o ní bojím, ale souhlasím s VB, že to nic nebude, tohle už jsme zažili. V každém případě už jedou k veterinářce a já čekám na zprávu…

Pozn II.: Když jsem chtěla článek zveřejnit aktualizovala jsem jeden plugin a najednou mi celý web spadl. A to totálně. Ať jsem se snažila dostat klasicky na stránky nebo do administrace, vždy na mě vyskakovala stejná stránka:

Znáte ten pocti, kdy stojíte na hraně totálního výbuchu? Za poslední dva roky jsem přišla o všechno na čem mi záleželo, zbyl mi jen blog, částečně brácha a práce. Teď jsem přišla o práci a měla bych přijít o MŮJ BLOG?!

V životě jsem se skutečně sesypala pouze jednou. Tahle situace pro mě nebyla a není na sesypání ale na pořádný záchvat hysterické zuřivosti už jo. Jenže ten průser s blogem je tak velký, že ani pořádný hysterák by mi neulevil. Zhluboka jsem se nadechla a mrkla na hodiny, bylo 18:00 tzn. mám 13 hodin než půjdu do práce a od PC se ani nehnu žádné jídlo nebo spánek dokud to nebude ok. Nic by mě bez blogu netěšilo…

No, pokud jste napjatí, nebudu vás napínat. Během 20 minut, jsem problém vyřešila a vadný plugin smazala. Jediný důsledek je ten, že v cca 100 článků, kde jsem ho použil po něm v textu zbyl viditelný pozůstatek kódu, který budu muset ručně smazat, ale ne dnes.

A teď už jdu fakt vypnout. Objednám si jídlo a pustím si konečně poslední díl Her o trůny. Navíc chvíli po opravě volal VB, že Ciri bude v pořádku a že se zřejmě skutečně jedná o stejný případ jako minule, když sežrala něco co neměla…

Víte co se říká: „Na konci vše dobře dopadne. A pokud to dobře nedopadlo, tak to ještě není konec.“ Tak třeba to dopadne dobře i v mém případě…

The post Já prostě pokoj nedám… appeared first on Nemožné je možné.

Ale pěkně popořádku.

Jsem na nervy!

Můj život se hroutí!

Všechno co tvořilo můj život po rozchodu s VB mizí v nedohlednu.

31.8. bude má výpověď platná a s ní zmizí vše, co jsem vytvořila, celé mé dílo, důkaz mých schopností  – už totiž nebudu součástí týmu, který jsem vybudovala. A když pomineme, že stále nemám najitou práci a moje existence se tak může dostat do pěkného problému, tak to, co mi přijde nejhorší je to, že přijdu o ty lidi.

Normálně se na to snažím nemyslet, na to, jak bude vypadat můj život až nebudu součástí… Měla jsem totiž to štěstí, že jsem si poprvé v životě okolo sebe nashromáždila lidi, se kterými jsem vycházela a měla je ráda a snad ani já jim jsem nepřipadala vyloženě divná.  V každém případě to byli jediní lidé, se kterými jsem komunikovala. Trvalo dlouho než jsem si na ně zvykla, ale právě to, že na mě nikdo netlačil a nešuškal si o mně a neodsuzoval mě, když jsme s ajťákem, co seděl naproti mně přes stůl pravidelně řešili problémy přes maily, mi umožnilo si v klidu zvyknout na ty lidi a postupně, když jsem se na to začala cítit, začít s nimi normálně komunikovat.

Pro mě je to nedocenitelné a to, že o to přijdu, mě děsí daleko víc než temná budoucnost bez práce.

Výpověď jsem dát musela a stojím si za ní. Kdybych se smířila s tím, co se tam děje a co „mi bylo provedeno“ nedokázala bych si vážit sama sebe, ale radost z toho nemám… z ničeho.

Dneska jsem byli s širokým týmem na pivu. Bylo to super! Už si ani nevzpomínám, kdy jsem byla venku s  přáteli/kamarády/známými, nevím jaké slovo je to správné, ale když matně počítám, tak to bude už cca 4 možná 5 let.

Ten pocit, že vás někdo poslouchá, že jste plnohodnotná součást týmu a nikdo si na vás neukazuje a nešušká si, že jste divní (nebo to alepon dělá dost nenápadně)… opravdu to bylo báječné… ale já za 2 dny definitivně končím a kdo ví jestli nebudu muset za prací odejít i z Brna, kde jsem se v poslední době začala cítit doma…

[fruitful_dbox] Znovu o všechno přijdu? [/fruitful_dbox]

Je mi z toho všeho hrozně smutno. Nechci být zase sama… a přiznejme si, ať je to jakoliv smutné, že práce byla od rozchodu můj život a upřímně nechci si moc představovat, jak budu fungovat bez ní, když budu nucena čelit prázdnotě svého života.

Tahle nostalgie na mě ale padá až teď… posezení bylo parádní a když jsme se s jedním z ajťáků vraceli domů (bydlíme ve stejné ulici) tak jsme si povídali. Podrobněji a pravdivěji jsem mu vysvětlila proč odcházím, řeč se stočila k webům, které zvažuji dělat a on mi říkal o bezpečnostních problémech WP.

Docela mě vylekal (čti: málem mě ranila mrtvice), když mi říkal že tyto weby jsou snadno napadnutelné. Blog mám 11 let, je součástí mého života a nedovedu si představit, že bych o něj přišla. Doufala jsem, že moc dramatizuje a tak jsem pronesla něco, že mám web na WP už 2 roky a zatím žádný problém.

Tím jsem neplánovaně vzbudila pozornost. Vlastně ani netuším proč jsem to řekla. Možná podvědomá touha, aby tenhle blog někdo našel přečetl si ho a věděl, to co jsem možná nestačila říct a že jsem normální, jaký je můj život, co jsem dokázala a co mi v práci provedli.

Řekla jsem, že mě překvapuje, že na to v práci nepřišli, že jsem se vždy hrozně bála prozrazení, ale teď, že už je to v podstatě jedno, když stejně odcházím a že ho stejně nenajdou.

Je pravda, že po tom, co se propojily můj reálný a blogový život, je riziko odhalení vyšší, ale pořád je podle mě nepatrné.  Proto jsem se mohla s klidným srdcem zasmát a prohlásit, že ho stejně nenajdou.

Ne dokud mě nemají v přátelích na FB a to mě má jen jeden z nich a ne ten, co bude hlavně hledat

Navíc ten pocit hry s ohněm, když jsem to říkala. Miluju podobné výzvy, testování mých schopností apod. Dokázala jsem ten blog dobře utajit?

Přitom jen stačí, aby do vyhledávače zadali jedno z mých nejčastěji používaných slov – Cirounek a mají mě Ale ačkoliv si myslím, že jsou chytří nemyslím si, že by mě poslouchali tak moc, aby si to jméno zapamatovali a propojili s mým blogem.

Možná to bylo zbytečně velké riziko, ješitnost podpořená 2 pivy, ale stálo mi to zato! Jít a nahlas vyslovit „mám 11 let web“ (schválně jsem nepoužila slovo blog, abych mu víc nenapověděla), začala jsem na něm pracovat ještě na základce a pořád ho mám…. Něco jsem vytvořila… Nejsem jen ten blbeček z práce, se kterým totálně vyjebali a o všchno ho připravili… Já mám něco, co jsem vytvořila, co jsem dokázala a i když to pro okolí nemá velkou cenu, tak pro mě ji to má obrovskou… Ale o tom, jakou cenu pro mě blog má, už jsem, myslím, kdysi psala…

Poslední 2 dny v práci budou emočně a psychicky náročné. Nejraději bych si vlezla pod peřinu a jen a jen brečela, jak už jsem strašně vyčerpaná, jak už dál nemůžu, jak si potřebuju odpočinout, být chvíli v klidu, bezpečí a mít se o koho opřít. Jenže to je právě ono. Já se nemám o koho opřít a tam mi nezbývá než na peřinu a pláč zapomenout, zatnou zuby a prostě se s tím životem rvát dál….

Další den, přinesl pokračování a zjištění, že Já prostě pokoj nedám…

The post Můj děda by mi řekl appeared first on Nemožné je možné.

Možná to zní idylicky, trávení času s člověkem, kterého jsem kdysi milovala a jeho rodinou, kterou mám ráda. A možná to tak skutečně na chvíli bylo…

Ovšem na zpáteční cestě už měl VB zase problém s tím, že moc mluvím a večer zakončil kafem se svojí bývalkou, mojí předchůdkyní, kterou absolutně nesnáším. Nemůžu tu holku ani cítit i z toho důvodu, že jsem přesvědčená, že ji miloval o hodně víc než mě a i když jsme už cca rok a půl rozejití nedokážu se smířit s tím, že zatím co on pro mě znamenal celý svět tak já pro něj byla jen jakási výplň ať už si to uvědomoval či ne.

Ono teď už na tom v podstatě nezáleží, jde jen o můj osobní pocit, že ty dva roky nebyly promarněné a jen pouhá iluze, ale že to, co jsem, byť jen krátce, prožívala byla pravda a že to, že jsme spolu byli, bylo dobře a ne jen důsledek mého špatného odhadu a strašného osamění.

No, teď jsem se do toho trochu zamotala, tohle měl být optimistický článek.

[fruitful_dbox] Body the Exhibition [/fruitful_dbox]

Jako první jsme vyrazily na Body the Exhibition. Píšu vyrazily, protože VB tam už byl před 14 dny, kdy já to musela zrušit.

Na výstavu jsem se hodně těšila.

Ale byla jsem hodně zklamaná.

Vystavované exponáty neměly se skutečným lidským tělem už nic moc společného. Vše bylo tak vysušené, rozřezané a naaranžované, že už to člověka v ničem nepřipomínalo.

Naopak mi o přišlo dehonestující a smutné, protože mi to informačně vůbec nic nedalo a jen jsem byla svědkem, jak davy lidí zaujatě očumují pohlavní orgány lidí, kteří se v dobré víře obětovali pro vědu. Sledovala jsem hloupé mařky, kterak rejdí s nosem téměř v exponátu, skutečně ta vzdálenost nebyla více než 10 cm a tváří se, jako že hrozně rozumí tomu co vidí…

Původně jsem se obávala, zda mi nebude špatně, slyšela jsem že jsou lidé, kteří s tím mají problémy, ale nebylo. Klimatizace byla dobře vyřešená a  zle mi bylo jen, když se ke mně přiblížila nějaká nádhera, která se ráno v parfému projistotu vykoupala a nebo taková, která se raději nekoupala už alespoň týden…

[fruitful_dbox] Potracené plody [/fruitful_dbox]

Nejobávanější část výpravy pro mě představovaly ukázaky potracených plodů. Kdysi ještě na střední jsem se nachomítla na výstavu, kdebyly tyto plody naložené ve sklenicích a vystavené a tehdy jsem měla snad nejblíže k tomu na veřejnosti omdlít nebo se alespoň pozvracet.

Svíral se mi žaludek, mrazilo mě a motala se mi hlava.

Ale nebylo to hnusem, ale spíše hrůzou. Děsilo mě, když jsem si představila kolik strašné lidské bolesti tam v těch sklenicích je. Ale včera se nedostavilo ani to. Spíše, když jsem si prohlížela válce s oplodněným vajíčkem, menším než sezamové zrníčko a postupovala k větším a přesto stále strašlivě maličkým a nepatrným embryím, přemýšlela jsem, zda se i já někdy dočkám takového zázraku a zda to vůbec může moje tělo dokázat. Vytvořit prakticky z ničeho dokonalou lidskou bytost…

Nezamávaly mnou ani 7 měsíční potracená, vysušená, voskově žlutá miminka, nebo miminka s rozštěpen patra. Nejvíce ze všeho připomínaly nepovedené porcelánové panenky a kdejaká reborn panenka vypadala realističtěji než oni. Spíše jsem si říkala, zda jejich rodiče vědí, co se s jejich dětmi stalo, že jsou navěky odsouzené k očumování, místo toho, aby když už nezískají milující rodičovsou náruč, tak měly alespoň klid.

Celkově mi z výstavy Body the Exhibition moc dobře nebylo a daleko více než poučné mi to přišlo dehonestující.

Naštěstí jsem si náladu z výstavy velmi brzy spravila na místě, na které už se několik týdnů neuvěřitelné těším a které pro mě znamená místo na zemi.

[fruitful_dbox] Running sushi [/fruitful_dbox]

Running sushi na Chodově, aneb nemezený přísun tolika sushi, kolik ho do sebe dokážu narvat.

Nakonec jsme se s VB zdrželi pouhou hodinu a když jsme odcházeli dělalo se nám, minimálně mě, při pohledu na sushi zle.

Bylo to úžasné, dokonalé a perfektní. Všechny možné i nemožné druhy sushi okolo mě jezdily a já si je mohla dle libosti brát a jíst. Ochutnala jsem i naložené klíčky, byly převapivě dobré, opečené bramborové mřížky se sladkou chilli omáčkou, meloun zbavený šlupky a jadýrek, pesně tak jak ho mám ráda, kompot s mandarinkami, liči, hroznovým vínem a jablkem, ovocnou rolku, kousek tiramisu a zapila jsem to domácí malinovou limonádou.

Byla to paráda! A nejvíc mě těší, že jsem si to užila i přes to, že mám už druhý týden dost rozhozený žaludek a ještě v pátek jsem byla přesvědčená, že nikam nepojedu.

Volala jsem to VBmu, ale než jsem se k tomu dostala, sdělil mi, že mi čas odjezdu napsal na FB a že si to mám přečíst tam (tzn. že mi to do telefonu nezopakuje, protože se mu nechce). Takže jsem si řekla, že na to kašlu a že tu Prahu dám. Je to jedna z posledních příležitostí mít život nějak zajímavější protože pokud VB hodlá takhle pokračovat nebude pro něj v mém životě místo a já skončím úplně  a naprosto sama, což je něco čeho se strašně děsím, nechci to znovu prožívat, ale nadruhou stranu i já mám své hranice a VB už kráčí po jejich samotném kraji…

V každém případě se mi den líbil dokud ho VB nezkazil. Přesto jsem ráda, že jsem jela a do running sushi se určitě vrátím. Pokud mi v práci nelžou a systém odměn bude fungovat tak jak slibují a naznačují, očekávám, že bych se na running sushi mohla objevovat alespoň jednou měsíčně…

A jak si užíváte víkend Vy?

The post Jak jsem se ocitla v nebi appeared first on Nemožné je možné.

Moje teorie zní, že něco jako osud existuje. Myslím si, že však, že je daný cíl a několik styčných bodů, kterými v životě musíte projí, ale jakou cestu si proto zvolíte je jen a jen na vás.
Ale které body mohou být tak významné, že jsou dané dopředu? Děti, místo, kde budete žít, osudový partner, kterého v životě prostě musíte potkat čí způsob vaší smrti? Podle mě jsou to tyto body a asi i pár dalších, které mě nenapadly.

[fruitful_dbox] Jsem jen figurka ve hře osudu[/fruitful_dbox]
Sama za sebe mohu říct, že se mi občas zdá, že se můj život žije sám a já se jen jako hrací figurka posunuji z políčka na políčko, podle toho, co zrovna padne na kostce osudu, aniž bych to mohla nějak významněji ovlivnit.

Před cca 5ti lety jsem hrozně chtěla žít v Brně, strašně mě to sem táhlo a dokonce jsem kdysi naprosto vážně prohlásila, že mám pocit, jako by na mě v Brně čekal můj osud. Tenkrát jsem ale skončila na VŠ v Budějkách a strávila tam dva roky. Potom, když jsem si uvědomila, že nechci strávit budoucnost v oboru, který studuji, přesunula jsem se do Brna, ale už to pro mě nebylo nijak důležité, pnutí a pocit osudovosti zmizely.

Strávila jsem Brně rok, pak jsem začala chodit s VB a Brno se pro mě stalo jen otravnou překážkou v našem vztahu, přesunula jsem se tedy zpět na Vysočinu a ačkoliv jsem občas Brno navrhovala jako velké město, ke kterému bychom se mohli přesunou (VB zase prosazoval Prahu) už pro mě Brno žádný velký význam nemělo.

 
Pak jsme se s VB rozešli a já potřebovala pryč. Volba padla na Brno, neměla jsem kam jinam jít a tak se z Brna stalo moje vyhnanství. Bez sebemenší námahy a více méně náhodou jsem zde získala brigádu, která se nakonec změnila v HPP a já zůstávám v Brně. Pořád se na Vysočinu sice vracím ve čtvrtek večer a v neděli večer odjíždím, ale to zřejmě brzo skončí. Jednak jsou moje volné pátky v ohrožení a i když se mi je podaří si udržet, jak doufám, proč se mám vracet na Vysočinu?

 
Nesnáším být v bytě s mamkou a bráchou, je tam jen řev, nervy a stres a u VBho už asi nebudu moc být. Nepřijde mi to správné a navíc mi to svým způsobem přijde i dost ponižující. Náš vztah už je definitivně u konce. Pro mě zase začali existovat ostatní muži a jeden se mi navíc dost líbí a často nad ním přemýšlím tzn. už ne nad VB, ale nad ním.

 
Tzn. přes všechny překážky mě osud nakonec sám dovedl do Brna a zafixoval tady. Zatím nevím proč ani na jak dlouho (už začínám zvažovat návrat na Vysočinu), vím jen to, že já jsem o to absolutně neusilovala a že jsem se do Brna dostala víceméně náhodou, naprosto bez vlastní iniciativy. Jako by mi někdo umetal cestičku, aby to šlo podle jeho plánů. Kdo?

 
Třeba právě ten Osud…

The post Osud appeared first on Nemožné je možné.

Protože, když si dáte 1-2 panáky už je Vám jedno, jestli Vám bude zle…

V Brně teče z vodovodů voda, do které se dostaly bakterie. Nesmí se bez převaření pít (ta voda ne ty bakterie. Jak si počínat v případě, že je chcete konzumovat ty bakterie bez vody na netu nepsali…)

Já samozřejmě z 99% piju jen nepřevařenou vodu z kohoutku.

Jsem hypochondr, nervově labilní, před měsícem jsem měla střevní chřipku, mám fobii ze zvracení a navíc v sobotu potřebuju být ve 100% formě… a té blbé vody jsem za dnešek stihla vypít už asi půl litru…o spotřebě z předchozích dní ani nemluvím,  ale pod 3l za den to určo nebylo.

Co teď? Jaká jsou zdravotní rizika?

Udělala jsem to jediné, co se dalo!

O polední pauze jsem si došla koupit pár balených lahví vody (k brněnské už se nepřiblížím ani v přehradě) a k tomu malou placatku vodky. V alkoholu se moc nevyznám, vzala jsem Božkov za 75,- cestou do práce jsem si dala panáka.

A už je mi jedno jestli mi bude zle, už je mi krásně a nic mě netrápí, ani smutná nálada z předchozích dnů, je mi moc hezky (takhle se rodí alkoholici) ale hodil by se mi na židli ten řetízek ,co Vám dávají na řetězáku, abyste nespadli…  mám totiž pocit, že se mě moje židle snaží velmi intenzivně shodit na zem.

Nebylo to takové množství alkoholu, aby mě to mohlo zásadně opít, vlastně nechápu, jak je možné, že na mě taková troška má naprosto znatelný účinek… určitě to ale bude souviset s anémií, kterou mi nedávno diagnostikoval doktor (tvářil se, jako že to vážně není prdel a jsem povolána na důkladný krevní obraz, po kterém mě asi nepochválí, protože ten recept na železo co mi napsal, jsem vyhodila…)

Takže i když v brně prolém s pitnou vodou která vlastně není pitná, mě je fajn.

A na závěr mi můžete do komentářů napsat, jak moc je z článku poznat, že jsem ho psala po požití preventivní medicínky?

The post Odhalení životního moudra appeared first on Nemožné je možné.

Rozumějte, on tam ty věci mít nesmí, a kdybych si to dovolila já, nejspíš mě zabije. (Resp. jj, já to párkrát udělala a vždy z toho byly hrozné scény). Přesto ale pokaždé, když přijedu k máti do bytu, mám stůl i postel zarovnanané jeho krámam a a zejména na posteli mi jeho špinavá, smradlavá a propocená trika neskutečně vadí! (V kombinaci s nulovým větráním je pobyt v „našem“ pokoji skutečně jako za trest…)

Očekávala jsem, že máti přikývne, že mu to vyřídí a bude vše ok.

Jako obvykle jsem se zásadně spletla…

Dostala jsem přednášku, že ho v žádném případě nesmím vzbudit, protože mu už brzo začíná škola a musí se vyspat…

Snažila jsem se vysvětlit, že si chci jen tiše lehnout a spát a nemuset odhazovat ty tuny krámů. (které tam stejně nemá právo mít!!!)

(Prosbami o to, aby bylo otevřené okno, protože se mi v nevyvětraných dělá zle od žaludku, motá hlava a nemůžu v nich spát, jsem se ani neobtěžovala… protože vím, že by mu mohlo táhnout na krčíček… takhle nějak totiž byla zamítnuta moje poslední prosba o příděl trochy kyslíku…

Snažila jsem se povolat její mozek k odpovědnosti tím, že jsem tedy odkývala to, co vyplývalo jejjích slov: On může mít své věci na mé posteli i stole, já ho nesmím probudit, aby si to odendal, protože mu už brzo začne škola, je to chudáček (zatímco já si denně chrápu až do dvanácti a přes den si hraju hry na PC, žehlí, vaří a pere mi matka u které žiju…)
Takže až cca v jednu v noci dorazím, v tichosti si odložím batoh a půjdu si lehnout pod některý z mostů, které ve vesnici jsou.

Bohužel, ta absurdnost jí vůbec nedošla…

Místo toho jsem dostala přednášku o tom, jak ona celé noci nespí, protože byl úplněk a že se nemám u ní doma, v bytě, který stále ještě vydává za můj domov, roztahovat a to vše jen proto, že až v noci přijedu, tak jsem si chtěla lehnout do své postele….

Takže se tu veřejně omlouvám za své sobectví (které mi mimo jiné bylo také vyčteno) a jdu se zamyslet nad mostem, pod který složím hlavu. Nesmí to ale být ten nejlepší, protože to bych si zase pro sebe v, rámci mé strašné a krvelačné průbojnosti a chůze přes mrtvoly, vybírala to nejlepší…

The post U „nich“ doma appeared first on Nemožné je možné.