Dumspster diving („potápění do popelnic“) je ve své podstatě vybírání popelnic. Cílem je získat jídlo nebo další vyhozené věci, které se dají znovu použít.

K vybírání popelnic vede lidi celá řada důvodů:

1. Vybírání popelnic kvůli penězům. Ať už se chudí lidé snaží získat jídlo nebo suroviny k recyklaci, jejich hlavním motivem je ušetřit peníze, protože nemají, jak si jídlo opatřit jinak.
2. Filosofický. Cílem je snaha šetřit zdroje, přírodu a touha vymezit se proti konzumnímu způsobu života.

A dvojka je můj důvod. Nenávidím plýtváním jídlem! Země je už tak vymrskaná, že je téměř neúrodná. Aby se z ní ještě něco dostalo, tráví se dalšími chemikáliemi, které celou situaci zhoršují. Supermarkety jsou nacpané jídlem k prasknutí a za sebemenší vadu na kráse putuje jídlo rovnou do kontejneru. Měsíčně tak jeden supermarket vyhodí stovky kilo jídla, zatímco na druhé straně světa lidé umírají hlady. Odmítám to! Stejně jako odmítám kupovat rychlou módu a raději nakupuji z oblečení z druhé ruky, jako chodím se sklenicema nakupovat do bezobalu nebo k farmářům, tak stejně moc odmítám plýtvání jídlem.

Můj přístup k potravinám

Moje pravidlo číslo jedna je, že jídlo se nevyhazuje a ani se jím neplýtvá. Nevyhazování je jasné, prostě kupuju jen to, co spotřebuju a při vaření zohledňuji stav potravin. Pokud vidím, že se něco brzo zkazí, zpracuji to přednostně. Tohle mi jde celkem snadno. Plýtvání jídlem je promě trochu těžší. Pod plýtváním jídlem si představuji například přejídání se. Uvařím si své oblíbené jídlo a sním ho dvojnásobek a ještě si přidám, i když už dávno nemám hlad a jen mi to chutná. Byla bych z toho měla jídlo na dva dny. To samé sladké. Věřím tomu, že cukr je droga. Navíc, kromě toho, že je to nezdravé a nacpané chemií, považuji sladkosti za naprosto zbytečnou hmotu. Snažím se tedy jeho nákupy omezit na minimu.

Když potraviny nakupuji, snažím se je vždy sehnat u lokálních pěstitelů, což mi v Brně hodně usnadňují trhy na Zelňáku. Další potraviny se snažím pořizovat v bezobalových obchodech. Můj nejoblíbenější je brněnský Nasyp si. Jeho návštěva je pro mě každoměsíčním rituálem a vždy se na ni těším.

Já a dumpster diving

O dumpster divingu jsem poprvé slyšela už před lety. Strašně mě ta myšlenka nadchla. Jenže jsem neznala nikoho, kdo by se „potápění do popelnic“ věnoval a sama jsem na to neměla odvahu. Navíc jsme se prostě styděla. Brno je v podstatě větší vesnice a každý se tam zná s každým. Nedovedla jsem si představit, že by mě někdo známý viděl, jak se hrabu v popelnici jako poslední brněnský bezdomovec. Takže jsem to nechala být, ale přání ve mně zůstalo.

Poprvé na dumpsteru

Už třetí týden jsem v Norsku . Právě jsme se přesunuly nahoru do Tromsa a seznamujeme se s místními. Většina našich nových známých jsou cestovatelé. Holka, ze Skotska, holka z Čech, kluk z Francie… kromě cestování mají i jedno společného – všichni mají zkušenosti s dumspter divingem. Stejně tak moje Parťačka, pro kterou je to něco naprosto normálního. Proto, když jsme dostaly tipy na supermarkety, za kterými jsou dobře přístupné potravinové kontejnery, neváhaly jsme ani jedna. Kromě filosofických důvodů je v Norsku dumpster diving maximálně praktický, protože s českou výplatou je tu jídlo opravdu drahé. Ale samozřejmě není problém si normálně nakoupit. Jen si asi dvakrát rozmyslíte nějaké „vyžírání si“.

Tak jsme se jednou v noci o půlnoci sebraly a vyrazily na svůj lov. Takhle pozdě jsme šly, protože nejlepší čas na dumsterdiving je krátce poté, co obchod zavře. Jídlo je čerstvé a nepřípadně neprobrané od ostatních dumpsterů.

Byl to celkem adrenalin, protože v Norsku je dumpster diving zakázaný. Je to ve své podstatě krádež, protože to jídlo je majetkem daného obchodu a to, i když je určené na vyhození. Policie to v Norsku prý spíš neřeží, ale člověk nikdy neví, kdy narazí na nějakého přehnaně angažovaného troubu.

Mrzí mě, že jsem nevyfotila pohled do kontejneru, ale bylo to přesně tak, jak se říká. To vyhozené jídlo je v nějakých 80 % případů naprosto v pořádku. Občas mu končí datum minimální spotřeby, občas je v balení ovoce jeden kousek nahnilý a zbytek je nedotčený.

Bylo mi z toho fakt smutno.

Hodně se mi ale líbí jedna věc, které jsem si za tu dobu, co se snažím žít ohleduplně k přírodě všimla. Dobré skutky se odměňují samy! A tím  nemyslím, jen nějaký hypotetický dobrý pocit, ale hmatatelnou odměnu v podobě ušetřených peněz.

Ty pak můžete využít na vytvoření pasivního příjmu, abyste se jednou pro vždy vysvobodily z křeččího závodu, do kterého jsme všichni vrženi. Pak se konečně dočkáme naprosté svobody, kterou budeme moc předat i svým dětem.

A jak se z toho všeho nezbláznit? Udělejte si v tom jasno!

Články o dumpster divingu od dalších cestovatelů:

• Realcamplife
• Eaglesnacestách
• Zajímej.se
• Generace20
• Krazom
• Islandskysnoric
• pracuj-v -norsku

The post Norsko – Můj první dumpster diving appeared first on Nemožné je možné.

Můj čas strávený na první farmě se nachýlil ke konci a nastal a se rozhodnout co dál. Nakonec jsme se s parťačkou rozdělily. Ji čekala cesta do Švédska a já se vydala do 300 km vzdáleného Hillestadu. Poprvé úplně sama s mým orientačním nesmyslem a angličtinou ve stylu pomocné školy. Byla to pro mě životní výzva, protože norský dopravní systém je nejen drahý, ale i dost chaotický. Nakonec jsem ale dopadla na výbornou. Využila jsem stránky vy.no a aplikaci Moovit a našla jsem tak všechny potřebná spojení.

• Busem z Tretternu do Lilehameru.
• Vlakem z Lilehammeru do Drammenu.
• Vlakem z Drammenu do Sande.
  Pak dvou hodinová čekačka na domácího a odvoz do Hillestad.

Na Norsku je super to, že pro Nory je angličtina naprosto přirozený jazyk díky tomu, že v televizi nemají norský dabing. Filmy jim běží v angličtině s norskými titulky. Norům tak angličtina přirozeně přejde do krve a nemají nejmenší problém přepínat z norštiny do angličtiny. To samé platí i pro stránky. Nemusíte se bát. V 90 % je na stánkách vždy možnost přepnutí do angličtiny. Díky tomu jsem taky byla schopná si dohledat všechny potřebné spoje.

Co se týče dopravy, tak jako turista ohromně oceňuji možnost, platit jízdenku u řidiče v autobuse platební kartou. V Norsku se dá kartou platit opravdu všude a já už jsem v Norsku podruhé bez jediné norské koruny v hotovosti.

Dala jsem to!

I přes jeden vypjatý okamžik, kdy se ukázalo, že jedu ve vlaku bez platného jízdního dokladu, jsem se dostala až na vlakovou stanici Sande. Bohužel se ukázalo, že to za to nestálo.

Dům plný špíny a bordelu, obézní domácí mající jen samá nezdravá jídla a spousta práce. Ta práce!! Podle dohody jsem měla pracovat 4-5 hodin denně a místo toho  vstávám v 6:00 a osm hodin lítám po prudkých stráních s těžkým křoviňákem. Nedávám to. Několikrát jsem spadla mezi kameny a je zázrak, že kromě nohou plných modřin se mi nic vážnějšího nestalo. Na druhou stranu jsem ale překvapená, že se opravdu dokážu dorozumět a hlavně jsem neskutečně šťastná, že odtud brzo odejdu a nemusím tuhle práci dělat dlouhodobě nebo dokonce celý život. Jsem šťastný člověk!

Navíc i to, že odtud budu moc odejít je výhra. Kousek od domu je vodní plocha, kterou bagrují. Smrad z toho bahna je nepopsatelný a prostupuje celým domem. Nejsem zhýčkaná slečinka, ale tohle je fakt nepříjemné. Ačkoliv pohled na tu hladinu je to nejhezčí co jsem v Hillestad viděla.

Do toho se ale přidaly špatné zprávy… Podle domluvy mělo čekat ještě několik dní téhle příšerné díře, ale možná i víc, protože nemám kam jinam pak jít, ubytování je v Norsku hodně drahé, letenky domů jsou fakt komplikované a letadlo letí jen jednou za několik dní a ještě špatné zprávy z domova. Prostě teď mi dobrodružství zrovna ukazuje svou odvrácenou tvář a je otázka, co mám dělat? Letět nebo se vrátit domů do covidového šílenství plného strachu a omezení?  Co byste na mém místě udělali vy?

Pro nacítění severské atmosféry zkuste Krev na sněhu.

P.S. Úvodní fotka je to nejhezčí, co se mi na tomhle místě podařilo vyfotit. Trvalo 5 dní než jsem to jezero uviděla za světla. Je to moc hezký pohled, ale přišel příliš pozdě, aby změnil můj názor na tohle místo. Ale rozhodně nad WorkAway nelámu hůl. Příště to určitě vyjde lépe!

The post Norsko – v Hillestad to není růžové appeared first on Nemožné je možné.

V minulém článku jsem vám slíbila, že vám prozradím, jak jsme musely v Norsku na covid testy a já málem podpálila našemu farmáři kuchyň, tak tady to máte.

Do Norska jsem jela ze spousty důvodů a jedním z nich bylo i to, že už jsem měla po krk situace okolo koronaviru. Líbil se mi klidný severský přístup bez hysterie, mediálního šílenství i nesmyslných výblitků vlády. Najednou do sebe všechno zapadlo jako puzzle a já seděla v letadle. Po přistání jsme se jen musely prokázat papírem, že máme kde v Norsku strávit karanténu, byly upozorněny na možnost dobrovolného testu na letišti a najednou jsme byly tam – byly jsme v Norsku!

Myslela jsem si, že mám vyhráno a koronu už budu jen pěkně z dálky házet bobek. Co ale čert nechtěl, tak pár dní po příletu moje spolucestující projížděla maily a narazila i na jeden od naší letecké společnosti. „Někdo v našem letadle byl pozitivní  a musíme kontaktovat zdravotnické orgány Norska a postupovat podle pokynů.“ Nebylo zbytí. Mail jsme četly a nechtěly jsme riskovat problémy, kdybychom ho ignorovaly. Tak moje spolucestující začala volat. Původně jsme předpokládaly, že se nás zeptají , jak se cítíme a hotovo. Vždyť v karanténě už jsme stejně byly. Ale chyba lávky! Chtěly po nás udělat testy! Nemohly jsme tomu uvěřit. Tak v koronou prolezlých Čechách se nám daří testům vyhýbat a nakonec si na ně naběhneme v Norsku?! Ale nebylo vyhnutí. Sestra, co nám měla odběry provést sedla do auta a jela za námi a my se v Norsku pomalu vydaly na cestu na parkoviště, kde jsme měly covid testy podstoupit. Radost jsme ale neměly. Kde je do háje ta severská logika ? Jak si můžou zdravotnici stěžovat, že padají vyčerpáním, když testují zdravé lidi bez příznaků, kteří stejně sedí doma v karanténě?!

Covid testy v Norsku

Moje spolucestující se s testy nakonec smířila, ale já jsem to nedokázala přijmout a tak jsem se upnula na slovíčko doporučené! Obecně můj přístup k doktorům je celkem komplikovaný. Pečlivě si je vybírám a léků se snažím brát naprosté minimum, protože za farmacií vidím obrovský business a odmítám se stát jeho obětí. Svoji teorii jsem si potvrdila, když jsem před pár lety přestala brát jakékoliv léky. Tehdy zmizely veškeré moje zdravotní potíže. Věřím tomu, že léky jeden problém vyřeší, ale dva další způsobí, takže se člověk dostává do nekonečného koloběhu braní léků a vystoupit je opravdu hodně těžké. A smířit se s tím, že si nechám udělat testy, které mi budou nepříjemné, a se kterými navíc naprosto nesouhlasím, jen kvůli tomu, že v letadle, kde jsme měli všichni roušky a nebo respirátory byl někdo pozitivní je podle mě naprostý nesmysl. Nenávidím, když musím dělat věci, proti mému přesvědčení. Ten pocit zrady vůči sobě samé, že jsem se za sebe nedokázala postavit, mě pak pronásleduje ještě dlouho poté.

Když tedy přijela sestra, vyptaly jsme se jí, jak je to s tím doporučením a co se stane, když odmítneme. A světe div se, ono by se nestalo vůbec nic! Nedokážu vypovědět, jak obrovský kámen mi spadl ze srdce. Byla jsem si naprosto jistá, že jsem koronu dostat nemohla a nejsem nikomu nebezpečná. A hlavně! Kdyby přece jen ano, tak v té době bychom už obě musely mít nějaké příznaky… a my samozřejmě ani nepšíkly. Spolucestující se nakonec rozhodla test podstoupit, zvažuje, že přeletí do Švédska a negativní test by se jí mohl hodit. Já se rozhodla věřit zdravému rozumu, nenechat se vyděsit a testy jsem odmítla. A nelituju toho!

Norské chladné hlavy mě celkem zklamaly. Vůbec by mě bylo nenapadlo, že zrovna v Norsku mi covid testy budou hrozit. Další příhoda, už nemá s chladem nic společného, naopak se by dalo říct, že byla celkem žhavá.

Podpálená mikrovlnka

Dostali jsme za úkol vyčistit mikrovlnku. Nikdy jsem to nedělala a vždycky se snažím najít nějaký „babský“ způsob než sáhnu po chemii. A tak jsem zagooglila a měla úspěch. Mikrovlnku můžete vyčistit tak, že do hrnečku nalijete do půlky vroucí vodu a do druhé půlky obyčejný ocet. Mikrovlnku zapnete na nejvyšší výkon a hrneček tam vložíte. Přesně to jsem udělala. Nechala jsem to tak 20 minut, pak jsem jí na čas vypla a šla se věnovat jiným věcem. Když jsem přišla, zapnula jsem jí a pokračovala. A pak se to stalo! Najednou v mikrovlnce cosi blaflo a miska vzplála. A to pořádně. Nebyl to žádný malý ohníček, ale pořádný plamen. Během zlomku sekundy jsem mi proběhla hlavou spousta věcí:

• poučka, že se nemá na hořící elektrické přístroje sahat
• uvědomění, že celý ten obrovský dům je ze dřeva
• pocit, neskutečna, že tohle není možné
• a rozhodnutí, že raději risknu sebe než ten barák

Během mžiknutí oka jsem stála u mikrovlnky a otevírala dvířka. Čekala jsem spoušť, ale byla naprosto v pořádku. Jen miska byla rozžhavená a na dně ležel popel. Já jsem totiž nechala misku v mikrovlnce příliš dlouho, až se tekutina všechna vypařila. Naštěstí se ale nic nestalo a mikrovlna byla krásně odmaštěná a čistila se jedna báseň.

Tip na závěr:

Zkuste tuhle písničku. Já jsem znala Štěpána Kozuba jen ze Tří tygrů, ale tahle písnička mě fakt chytla.

The post Norsko – covid testy a další dobrodružství appeared first on Nemožné je možné.

A přesto sedím tady v Mageli gardu 30 km od Lillestrøm v Norsku. Sedím na farmě. Moje spolucestující, kterou jsem potkala před pár dny na FB a do Norska jsme vyrazily společně, připravuje večeři. Naproti mně u stolu sedí kluk z Pardubic s neskutečně milým úsměvem, díky kterému jsme sem dostaly. Když mi sám od sebe nabídl pomoc, nemohla jsem tomu uvěřit. Pak u stolu sedí ještě dva kluci z Francie. Oba tmavovlasí a tak hubení, že by člověk nevěřil, že je nohy unesou.

WorkAway zkušenost

Jsem tu už pár dní. Je to moje první zkušenost s WorkAway a rozhodně stojí za to. Norsko je moje srdcovka a tahle cesta byla přesně to, co jsem potřebovala.

Už jsem si vyzkoušela sběr kamenů na zmrzlém poli, které byly skoro těžší než já. Dokud totiž není Norsko pod sněhem, tak je to podzim, bez ohledu na to, jak moc zmrzlá zem je. Byla jsem překvapená náročností práce i časem, který jsme na poli strávili. Počítala jsem tak 4-5 hodin lehké výpomoci, ale tohle bylo cca 7 a ještě pořádná dřina. Naštěstí se ukázalo, že to byl jen výjimečně náročný den. Další dny jsme poklidně stahovali igelitové obaly ze staré siláže. Byla to jednoduchá práce, kterou komplikovaly jen přimrzlé igelity k senu a smrad z rozkládající se slámy. Ale ani tady se mi dobrodružství nevyhnulo a na výmolech jsme se málem převrátili s traktorem.

Ten okamžik, kdy vidíte, jak se vám předek traktoru váhavě, ale přesto nesmlouvavě odlepuje od země, jak ho tíha nákladu vzadu táhne k zemi, hned tak nezapomenu. Ne kvůli strachu, ten jsem ani nestihla. Spíš ten ohromující pocit, vlastní bezmocnosti. Nebylo vůbec nic, co bychom mohli udělat, naše váha, byla proti váze traktoru naprosto nepatrná. Nezbylo nám teda nic jiného než zadržet dech a doufat, že si předek zase sedne na zem… A pak si to se staženýma půlkama ještě párkrát zopakovat…

Jsem klikařka

A zřejmě jsem od přírody nadaný člověk na různé maléry, protože jeden den, jsem pomáhala našemu norskému farmáři otvírat staré dveře na petlici a jak jsme oba zabrali, tak ta železná petlice vylítla… a zastavila se mi až o obličej. Bylo neskutečné štěstí, že jsem zrovna mlčela a ani se neusmívala, protože jinak by mi vyrazila zub. Takhle mi jen narazila ret a za pár hodin jsem o tom už nevěděla.

A to všechno není všechno. V dalším článku vám prozradím, jak jsme v Norsku musely na covid testy a já málem podpálila našemu farmáři kuchyň

Závěrem mám jedno moudro, které jsem si tady uvědomila. Stejně jako neexistuje špatné počasí, ale jen špatné oblečení tak stejně tak neexistuje špatný čas na cestování. A nejvíce se to projevuje právě teď v době covidové. Vycestovat můžete kdykoliv jen to chce občas trochu větší přípravu…  Jak obrovskou pravdu měl nápis, který byl na stěně naší první norské chatky – život nečeká…

Na zkrácení doby v letadle doporučuji nějakou dobro audioknihu. Mně se teď líbí Malé ženy.

The post Norsko – Tak jsem to fakt udělala appeared first on Nemožné je možné.