Jeremy Greymont si užívá svobodomyslného života plnými doušky. Mezi jeho vášně patří nezávazný sex na jednu noc a skotská whisky. Jeho dědeček mu však dá ultimátum, buď se ožení a zajistí pokračování rodu, nebo se s dědictvím a s titulem může rozloučit. Krásná Georgina, sestra jeho přítele, mu připadá jako ideální řešení. Jeremy už se nemůže dočkat, až ji učiní svou manželkou a začne pracovat na potomcích. Dokonce je ochoten kvůli ní zklidnit svůj dosavadní styl života. Osud jim však do cesty postaví tvrdou překážku. Georgina je po brutálním útoku přesvědčena, že nedokáže být řádnou manželkou žádnému muži ‒ dokonce ani pohlednému Jeremymu Greymontovi.

Od Raine Miller jsem v minulosti recenzovala knihu Múza a tenkrát to nebyl žádný zázrak. Kniha, kteoru jsem od autorky četla ještě před Múzou byla doslova propadák o to větší překvapení mě čekalo u Napraveného prostopášníka.

Ne, kniha nebyla dokonalá, ale to se mi na ní právě líbilo. Hodně mi připomínala styl, který píšu já a bylo to takové mile nedokonalé. Ačkoliv já narozdál od autorky netrpím fixací na slovo „pták“. Je ale třeba podotknout, že od minulých knih se jeho užívání hodně zlepšilo – snížilo. Postavy si i přes jejich plochost zamilujete. Jeremy je prvotřídní zpustlík, který „rád šuká tvrdě“, ale v momentě, kdy se začíná ucházet o Georgianu, začne se jeho osobnost prudce měnit a na konci knihy už je z něj chodící ctnost, což mi přišlo trochu nudné a nelogické.

Naproti tomu Georgiana, zkráceně Gina je vtělení dokonalosti už od samého začátku. Jedinou chybu, kterou jí autorka dává do vínku, je Georgianin pocit viny za tragédii, která ji potkala. Jako flegmatický ostrov klidu ale i zběsilé vášně si Gina proplouvá knihou a vlastně za celou dobu, udělá jen jednu významnou, ale o to pitomější chybu.

Příběh se mi líbil, ale ocenila bych větší rozpracování, aby působil věrohodněji. Ani ta nejdůvěřivější čtenářka neuvěří tomu, že dívka, která má zasebou zážitek jako Georiana si bude dva dny po svatbě vesele užívat postelových radovánek. To je tak nesmyslné, že to člověka vytrhne z ečetní, jen aby mohl protočit oči vsloup. Další věc, které bylo v knize zbytečně moc byla erotika. Jako červená nit se knihou vinou slova: ošukat, pták, kunda, kozy… apod. Na každé stránce něco a celkově toho bylo moc. Zatímco u Zkrocení rebela jsem si stěžovala, že tam není téměř nic, tak tady mám opačný problém. Raine Miller prostě píše hrozně vulgárně. Fakt je toho moc. Nejsem puritán, mezi moje oblíbené autorky patří Nicole Jordan, Betrice Small apod. Přičemž Jordan je zvaná královnou erotické romance a papír rozhodně neušetří, ale Miller není smyslná nebo erotická, ona je prostě vulgární a to mi vadí.

Na druhou stranu se mi hodně líbilo, že Raine Miller se nebála ani temné strany a odevzdala záporáka rodině jeho obětí. Tím si nad tím, ale neumyla ruce ale naipak zašla tak daleko, že popsala osud, který násilníka stihl.

"Myslím,že tenhle pan S.S. byl při vědomí, když mu uřízli ptáka a koule a propíchli řiť ostrým kolíkem. Kurva, ten chlap pak určitě chtěl umřít po tom všem."

Příběh celkově nebyl přímo můj šálek kávy, ale přesto se mi líbil a nenudil mě ani chvilku. Protože se v něm pořád něco dělo a proto jej můžu s klidným svědomím doporučit ke čtení. Napravený prostopášník sice žádná extra třída v oblasti historických románů není, ale nudit se nebudete a těch 317 stran vám rychle uteče.

60%

Za poskytnutí knihy k recenzi, děkuji nakladatelství Baronet.

The post Recenze: Napravený prostopášník appeared first on Nemožné je možné.

Miluju červenou knihovnu, miluju autorku Lisu Kleypas a Baronet je moje nejmilejší nakladatelství. Každý jejich ediční plán pečlivě pročítám a nadskakuju nadšením, když zahlédnu knihy od mých nej spisovatelek jako jsou Lisa Kleypas, Catherine Coulter, Julia Quinn, Jude Deveraux apod.

Když jsem zahlédla knihu Ďábel na jaře, v přívalu euforie jsem se málem utopila.

Jedná se o třetí díl série Ravenelů. Předchozí díly Chladnokrevný ničema a Svatba s Wintebornem jsem četla a moc se mi líbily.
Postavy z knih už jsou mi důvěrně známé, některé moc nemusím a jiné jsem si naopak skutečně zamilovala. Mojí nejoblíbenější postavou ze série Ravenelů je Pandora Ravenelová a právě o její cestě za štěstím Ďábel na jaře.
Černovláska Pandora je roztržitá a excentrická divoška, která společně se sestrami vyrostla zcela izolovaná od společnosti. A teď, když se začala ve společnosti objevovat, tak navzdory své snaze nedokáže mezi smetánku zapadnout. Daleko raději než o počasí by se totiž bavila o právech žen nebo o Darwinovi, takže i když je nepopiratelně krásná, muži před ní prchají z Pandory je čekanka. Nevadí jí to! Společenskou sezónu se stejně rozhodla přetrpět jen kvůli své sestře Cassandře. Ona sama se vdávat nechce a svůj život zasvětí svému podnikání – Výrobě společenských her.

„Nejhorší druh osamělosti, říkala si mrzutě Pandora, je být jediný člověk v davu, který se nebaví.“

Její plán nevdát se a podnikat by pravděpodobně vyšel, kdyby se nestal ten malér. Byla přistižena uprostřed noci v zahradním altánku s mužem a byli ve velice kompromitující pozici. Gabriel, lord St. Vincent (syn st. Vicenta a čekanky Evie z knihy Zimní naděje) ze situace v níž se ocitl, rozhodně není nadšený. Jen pomáhal dámě a teď z toho má na krku svatbu a ženu, která se na budoucí vévodkyni absolutně nehodí a co víc, odmítá svatbu! Nakonec se domluví, že obě rodiny stráví společně jeden týden, aby se potenciální snoubenci měli šanci poznat a pak se rozhodne zda bude svatba či ne… Protože, i když se Pandora na vévodkyni absolutně nehodí, něco na ní nedopřává Gabrielovi klid.

Tuhle knížku jsem si zamilovala a po Přijdu si pro tebe, je to moje druhá nejoblíbenější kniha od Lisy Kleypas. Má všechno! Nespoutanou a výjimečnou hrdinku, toužící po svobodě, která vyčnívá ve společnosti a je svá. Navíc odmítá sňatek! Hlavní hrdina, který ač blonďák, což mu odpouštím, je ztělesněním snu každé ženy, která hledá muže s velký M. Příběh má skutečný děj a nejedná se jen o textovou výplň mezi popisy sexuálních scén!, ačkoliv ani ty samozřejmě nechybí a jsou velmi povedené. Ne vulgární, ale sexy.

To je právě na Lise Kleypas to nejlepší. V jejích knihách je vždy příběh. Zamilovaný, dobrodružný a občas se objeví i nějaký ten únos nebo pokus o vraždu. A i když čtenářka ví, že to dobře dopadne, nenudí se ani na chviličku!
Ke knize mám jen jednu drobnou výtku a to Gabrielovy „preference“ v posteli. Sice to bylo zmíněno jen okrajově a osobně bych si velice přála být na místě Pandory, jako recenzentka musím poznamenat, že poslední dobou toho bylo v knihách už trochu moc.

Na druhou stranu, Lisa Kleypas to podala tak decentně a jemně, že to nijak nepřipomínalo, trapnou honbu za kasovním trhákem jako v případě jiných knih. Kdyby to nebylo aktuálním literárním trendem, ani bych nepípla. Takhle ale musím stát za tím, že to měla do knížky zasadit buď o pár let dřív nebo později, aby to nepůsobilo poplatně tomu, co je zrovna žádané.
Celkově se mi ale knížka strašně moc líbila a splnila vše, co od milostného historického románu očekávám. Doporučuji všema deseti si jí pořídit. Litovat nebudete. Je to jedna z nejhezčích knížek jaké jsem za poslední dobu četla.

95%

Další díly série:

#1 – Recenze: Chladnokrevný ničema
#2 – Recenze: Svatba s Wintebornem

Pozn. Příběh Gabrielových rodičů se v originále jmenuje Devil in Winter (=Ďábel v zimě), taky vás to tak dojímá?

Za poskytnutí knihy k recenzi, děkuji nakladatelství Baronet.

The post Recenze: Ďábel na jaře appeared first on Nemožné je možné.

První slova, která Kathleen od nového hraběte Treneara slyšela ji přesvědčila o tom, že je chladnokrevný ničema.

V novém příběhu Lisy Kleypas, který nese název Chladnokrevný ničema, se střetávají Devon, novopečený hrabě Trenear a vdova po bývalém hraběti Kathleen Trenerová, která byla jeho manželkou jen pouhých pár dní.

Z jejich prvního setkání je jasné, že přátelé rozhodně nebudou.

Vždyť Devon chce Kathleen a sestry zemřelého hraběte nelítostně připravit o střechu nad hlavou. Je to prostě chladnokrevný ničema bez skrupulí! Ani Devon z Kathleen zrovna neskáče nadšením a její odpor k jeho osobě ho rozčiluje. O dědictví se neprosil, představuje pro něj nevítaný problém, kterého se chce co nejrychleji zbavit a žít si v klidu dál jako doposud.

Jejich střety se množí, ale první významné vítězství si připíše na účet Kathleen, vždyť se jí ho  podaří, aby změnil svůj postoj a zachránil panství. Ale ani Devon se nemíní vzdát a Kathleen brzy obdrží neslušný balíček.
Jak se postupně začínají více poznávat začnou si uvědomovat, že toho druhého možná na první pohled špatně odhadli.

Lisu Kleypas mám jako autorku moc ráda, protože dokáže ve svých knihách perfektně balancovat mezi slaboduchou romantikou s popisy sexu a poutavým příběhem. Výsledkem sice není dílo hodné ceny Magnesia Litera, ale jedná se o moc příjemné čtení, při kterém se nebudete nudit ani vteřinu a postavy si zamilujete.

I já si všechny postavy rodu Ravenelů oblíbila a moc ráda jsem si přečetla i druhý díl, příběh nejstarší ze sester, o které se Kathleen stará, Helen. Jak se mi líbil její příběh si můžete přečíst TADY.

Kniha Chladnokrevný ničema se mi moc líbila. Četla jsem jí už několikrát a ještě několikrát si ji přečtu, protože styl Lisy Kleypas je pro mě perfektní.

2. díl Svatba s Winterbornem

70%

Za poskytnutí knihy k recenzi, děkuji nakladatelství Baronet.

The post Recenze: Chladnokrevný ničema appeared first on Nemožné je možné.

Žítkovské bohyně! Napsala je mladá brněnská autorka Kateřina Tučková, která má na kontě mnohá ocenění a její díla min. poslední dvě knihy Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovské bohyně jsou svěžím vánkem na zatuchlé české literární scéně.

O čem Žítkovské bohyně jsou?

Hlavní postava knihy Dora Idesová je poslední z generace bohyní. Sama se bohování nikdy nenaučila a má dojem, že selhala. V bohování, svém životě, dětství… celý její život ji pronásleduje ten pocit. Když se ale na konci devadesátých letech v archivu dostane ke svazku StB, který byl vedený na její tetu, bohyni Surmenu, začíná svou roli chápat. Rozplete osudy všech bohyň a očistí jejich jméno, pošpiněné režimem a pomluvami.

Tak se Dora pouští do boje s cílem odhalit pravdu a představit ji světu.

Na to, jak jsem se na knihu těšila jsem byla trochu zklamaná. Kniha je oceněna mnoha cenami, ale pro mě to nebylo ono. Ne, že by snad příběh nebyl zajímavý, nebo že bych si nevážila práce, kterou autorka musela věnovat výzkumu. Podle množství informací, které se jí podařilo nashromáždit, musela v archivech snad bydlet celé měsíce, jenže to je právě ten „problém“ knihy. Informace. Je jich tam příliš. Narušují plynulost děje a ubírají knize na čtivosti, což je obrovská škoda. Kdyby autorka více potlačila „věděckou“ část knihy a více se rozvedla románovou a fiktivní stránku, byla by kniha úžasná.

Na druhou stranu, chápu její držení se faktů. V Žítkové ještě žijí potomci bohyň a to se autor těžko odváží popustit uzdu své fantazie, když ví, že by to mohl být pořádný průšvih v podobě potomků a pamětníků, kteří by mohli knihu zcela potopit.

(Pozn. potomci skutečně byli knihou velmi dotčení a reagovali na ni)

Chápu proč byla kniha oceněna. Českou literární scénu sleduji jen okrajově a moc zajímavého pro mě nenabízí, ale v tomto jsou ale Žítkovské bohyně výjimečné, protože nejen, že mají, co nabídnout, ale navíc snesou srovnání i se zahraniční literaturou.

Po celou dobu čtení a hlavně po dočtení a dohledávání si informací mě hrozně mrzela jedna věc. Že už jsou bohyně buď mrtvé nebo, jak já pevně doufám, pečlivě skryté v chaose dnešního světa, protože představa, že by takové pradávné moudro zmizelo je hrozná.

„S nikým se nestýkala, a tak se nemohla divit, že ji pak nikdo nechtěl. Byla z toho zoufalá, hárala jak fena, tak potřebnou ženskou jsem ještě neviděla. Nakonec jí nezbylo než si vzít toho jediného co se nabízel. Matyáše Idese, o kterém všichni věděli, že kromě dluhů z pití nemá nic.“

(str.364)

Jsem totiž pevně přesvědčená, že to nejsou babské tlachy a že síla bohyň byla skutečná.

Vždy mě tohle téma zajímalo ale měla jsem za to, že skončilo s pohanskými kněžkami. Proto mě zjištění, že přetrvalo takřka do současnosti a ještě ke všemu u nás obrovsky překvapilo a zamrzelo. Překvapení je pochopitelné, ale proč to zamrzení? S poslední z bohyní Irmou Gabrhelovou jsem se minula o pár let. Zemřela v roce 2011, tzn jen cca 5 let a byla bych schopná jejích služeb využít. Takže už se jí nikdy nebudu moc zeptat na to, co bych chtěla znát z mého osudu…

V každém případě, hodně uvažuji nad tím, že bych se na jaře zajela na Žitkovou a Starý Hrozenkov podívat. Mám ráda, silná/magická místa a myslím si, že země, do které byly bohyně pohřbívány, a se kterou žily v souladu určitě bude výjimečná. A když ne a je to jen hezká pohádka, tak  si ji ráda užiju

Navíc, že to není jen blábol, ale bohyně skutečně vládly prazvláštní silou dokazují i různé studie, které na toto téma byly provedeny i osobní zážitky lidí, kteří se s bohyněmi stihly potkat. Viz. Reportáž ČT

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji knihkupectví dobré knihy. Moje další recenze najdete tady.

The post Recenze: Žítkovské bohyně appeared first on Nemožné je možné.

Staronový román z pera mé oblíbené autorky Lisy Kleypas nás zavádí do staré dobré Anglie. Konkrétně přímo do pracovny pana Winterborna, rozzuřeného zrušenými zásnubami, kam přichází tajemná dáma, která má tvář zahalenou černým neprůhledným závojem. Rhys Winterborn ji však okamžitě poznává. Je to ona, lady Helen, jeho bývalá budoucí nevěsta!

Temperamentní Velšan, by Helen odmítnutí s chutí osladil, ale nemůže, protože při pohledu do jejích očí vnímá jen to, že ji chce víc než cokoliv na světě…

Když Helen zjistila, že její zásnuby byly zrušeny, byla v šoku. Nakonec jí ale nezbylo, než vzít svůj osud do svých rukou a přihlásit se o to co chce. Když slyší Winterbornovu nehoráznou podmínku, ví, že by měla s křikem utéct, ale necouvne ani o píď a brzy její život skutečně začne – svatbou s Winterbornem.

Lisa Kleypas patří mezi moje nejoblíbenější autorky oddechové četby a Svatba s Winterbornem mě nadchla. Líbily se mi kontrastující povahy hlavních hrdinů a to, že si k sobě dokázali najít cestu i přes své odlišnosti.
Knížku jsem přečetla na jeden zátah, stejně jako předchozí díl Chladnokrevný ničema a už se nemůžu dočkat dalšího dílu – Ďábel na jaře, který má vyjít 8.11. 2017 a na který se hrozně moc těším. Už když jsem četla Svatbu s Wintebournem, tak jsem doufala, že Lisa Kleypas napíše díl i o Helenině sestře Pandoře, která mi byla sympatická a jejíž povaha je zárukou super příběhu, takže odpočítám dny do listopadu!

Svatbu s Winterbournem a celou tvorbu Lisy Klepas vřele doporučuji.  Je to čtení, která má v moci vytrhnout Vás z všedních šedivých dnů přenést vás do dávného a dokonalého světa.

70%

Za poskytnutí knihy k recenzi, děkuji nakladatelství Baronet.

The post Recenze: Svatba S Wintebornem appeared first on Nemožné je možné.

Sabrina Jeffries se řadí mezi autorky, které jsem si celkem oblíbila. Na rozdíl od mnoha historických románů, kde často většinu knihy tvoří popis sexu (i když i to má něco do sebe ), tak v jejích knihách je podstatná dějová složka, něco se tam děje a nakonec dojde i na ten sex.

Jsem ráda, že mohu potvrdit, že kniha Odhalená láskou není výjimkou.

Střetly se tu dvě silné osobnosti. Garett Lockwood, hrabě z Falkhamu, který zradou vlastní rodiny přišel o vše a téměř i  o život a Marianna, cikánská, ale manželská dcera baroneta, která o vše přišla poté, co byl její otec obviněn z pokusu o vraždu krále Karla II. a nakonec byl v Toweru zavražděn.

Pro Gareta se situace vyvíjí slibně. Za služby, které prokázal králi, je mu jeho majetek navrácen, což bohužel není dobrá zpráva pro Mariannu, protože sídlo, o které se jedná, bylo její domov. Marianna tak přišla o vše, žije v cikánském voze své tety Tamary a na živobytí si vydělává jako léčitelka, což je dovednost, které ji naučili její rodiče. Pečuje o „své“ místní lidi a odmítá oblast opustit, protože chce zjistit, kdo zabil jejího milovaného otce.

Mohl by to být nový majitel sídla? On jediný by měl ze smrti jejího otce prospěch…

Sabrinna Jeffries se s tím nepárala a tak první setkání Marianny nyní Miny a lorda Falkhama proběhlo velmi zajímavě a naznačuje, že kniha bude probíhat přesně tak, jak to mám ráda…

Potkají se v lékárně, kam si Marianna přišla pro bylinky. Garett tam vejde zrovna ve chvíli, kdy Mina dává k dobru, co si o novém hraběti myslí a všem je nám určitě jasné, že to nebylo nic pěkného.

„Ano, ale musíte to pochopit. Pan Pitney neměl právo ten majetek prodávat, dokud byl jeho dědic naživu.“
„Potom se ten dědic neměl ukrývat v cizině,“ odsekla Marianna.
Za ní se otevřely a zase zavřely dveře, ale ona natolik propadla hněvu, že se ani neotočila, ani nezaregistrovala varovný pohled pana Tibbeta.
„Hlavně by nikdo Falkham House vůbec nekupoval,“ pokračovala, „kdyby jeho dědic ráčil informovat ostatní, že během války nezemřel. Tak mě napadá…“ 

Garetta hubatá dívka s maskou na tváři okamžitě zaujme. Ale kdyby nebyl o pár dní později těžce raněn, zřejmě by se uz nepotkali. Jenže jeho napadli a pobodali tři muži a jediný, kdo ho může zachránit je právě cikánská léčitelka Mina…

Odhalena láskou mi připomněla, jak moc jsem kdysi tento typ literatury milovala a, že už jsem dost v pořádku na to, abych se z ní mohla znovu začít těšit.

Knížka mě zaujala na během prvních pár stránek a už jsem jí nedala z ruky dokud jsem jí nedočetla. Děj byl svižný, neloudal se, měl dobrý spád a byl zajímavý. Dialogy jsou vtipné a celkově knihu hodnotím v jejím žánru jako povedenou.

Celkové hodnocení 65%

Za poskytnutí knihy k recenzi, děkuji nakladatelství Baronet.

The post Recenze: Odhalená láskou appeared first on Nemožné je možné.

Když jsme se v předchozím díle s Jamiem a Claire rozloučili, začal se Jamie zrovna zotavovat z hrůz, které mu ve vězení způsobil kapitán Randall a brzy měl s Claire,  jejich sladkým tajemstvím a Murthagem pokračovat dál do Francie, kde se jim, jak doufají, podaří zabránit skotskému povstání, které povede až ke Cullodenu, kde britská vojska tragicky porazí skotskou armádu a dojde k děsivým ztrátám na životech i zrušení všech skotských tradic.

Začátek druhé knihy, ale naše hrdiny překvapivě nezastihne ve Francii!

Druhý díl Cizinky, Vážka v Jantaru začíná opět v současnosti, resp. v roce 1968, kdy Claire Randallová a její dvacetiletá dcera Brianna Randallová navštíví Skotsko. Doktorka Randallová se do Skotska snažila dostat už dříve, ale jakožto americká lékařka je velice vytížená a tak se jí to podařilo až nyní, kdy přijela na pohřeb svého známého – reverenda Wakefielda a svou dceru Briannu vzala sebou aby poznala skotský kraj…

Jedná se o velice znepokojivé zahájení knihy, které sebou přinese spoustu otázek.

• Jak se Claire dostala zpět do současnosti?
• Kde je Jamie, žije?
• Kdo je Briannin otec?

Celá kniha Vážka v Jantaru je rozdělena do několika částí a první část Pohled lupou nám otázky zodpoví. Nebudu tu spoilerovat už samotná první část knihy je tak dojemná, že na ni slova nestačí a všem doporučuji vybavit se kapesníky.

Druhá část knihy s názvem Pokrytci už přesně navazuje na první díl. Píše se rok 1744. Jamie a těhotná Claire, zmítaná nevolnostmi, dorazili do přístavu Le Haver. Ubytují se u Jamieho bratrance Jareda, který je obchodníkem s vínem. Jamie mu pomáhá a jde mu to velice dobře. Jamiemu se podaří seznámit se s Karlem Stuartem a snaží se zabránit vzniku povstání. Claire zatím tráví svůj čas pomocí v nemocnici des Anges, kterou vede vážená a velice schopní matka Hildegarda.

Oba dva se postupně ve Francii zabydlují, navazují nová přátelství a zdá se, že se podaří povstání zabránit. Ale na scéně se znovu objevuje kapitán Randall a události se komplikují.

A nakonec se hlavní hrdinové ocitnou zpět na Lallybrochu…

Jak už jsem řekla, nebudu spoilerovat a proto bylo velice obtížné, alespoň částečně děj načrtnout, protože kniha je doslova nabita akcí a nečekanými zvraty. A ani v tomto díle není nouze o dojemné scény a já znovu opakuji, že tato knižní série nemá sobě rovnou!!!

Zatímco knihy o Harry Poterrovi byly knihy mého dětství, tak příběhy Claire a Jamieho jsou knihy mé dospělosti.

Upřímně vzato není dost slov, kterými se dá kniha vychválit. Je úžasná, perfektní a nedovedu si představit, čtenářku, kterou by příběh o tak silné a přesto obyčejné lásce neoslovil, navíc to vynikající zpracování cesty časem…

A že se nejedná jen o můj subjektivní pocit, dokazuje i to, že stejnojmený seriál Outlander, který vznikl na motivy knihy, sbírá jednu cenu za druhou.

Za rok 2016 získal:

• Nominaci na Zlatý glóbus v kategorii nejlepší televizní dramatický seriál
• Nominaci na Zlatý glóbus v kategorii nejlepší herečka v televizním seriálu – Caitriona Balfe
• Nominaci na Zlatý glóbus v kategorii nejlepší herec ve vedlejší roli – Tobias Menzies
• Akademie Sci-fi, fantasy a hororových filmů v USA mu udělila vítězství v kategorii nejlepší fantasy televizní seriál
• Vítězství v kategorii nejlepší seriálová herečka – Caitriona Balfe
• Získali  nominaci v kategorii nejlepší seriálový herec – Sam Heughan.
• Ceny diváku získal Outlander v kategorii nejoblíbenější herečka v sci-fi/fantasy seriálu – Catriona Balfe
• Vyhrál také v kategorii nejoblíbenější sci-fantasy pořad

Vidíte tedy, že příběh Cizinky je oblíbený napříč světem.

K celé knize mám opět jednu jedinou výtku a to je příšerný a prasácký překlad oslovení, kterým Jamie říká Claire. Správně je to Sasennachová a nikoliv nějaké, kdo odkud vytažené slovo, Saxonko!!!

V každém případě i když je překlad příšerný a jeho autorovi by měli zabavit klávesnici a zrušit mu živnost, všem Vám knihu doporučuji k přečtení.

Myslím, si, že kdyby si tuto knihu přečetl každý, svět by byl lepší.

Vždyť přece není tak těžké mít se rádi a chovat se k sobě hezky. A vědět, že k sobě patříte a i když se občas pohádáte a nemůžete se ani vidět, přesto se k sobě vrátíte, protože se milujete a jste to VY…

„Odpusť. Ta slova byla napsaná tlustým, černým písmem a písmena byla pečlivě namalovaná doprostřed papíru. Pod nimi se skvělo jediné stejně pečlivě napsané písmeno „J“. A pod ním zoufalý dodatek: Já musím!“

100%

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Omega.

The post Recenze: Vážka v jantaru (Cizinka 2) appeared first on Nemožné je možné.

„Píše se rok 1945 a právě skončila válka….“ na tuto větu nebo jí podobnou už musel narazit snad každý, kdo se kdy o Cizinku zajímal… Přesto si ale ani já neodpustím popis toho, o čem kniha je…

Příběh se začíná psát v roce 1945, kdy skončila válka. Válečná sestra Claire se s manželem Frankem vydávají na skotskou vysočinu obnovit jejich manželství, protože krátce poté, co se vzali vypukla válka a oni se během několika let viděli pouze několikrát.

Během pobytu v malém skotském městečku Inverness se Frank, který je historikem, kromě své ženy zajímá i o vytvoření genealogického kmene své rodiny, protože jeden z jeho předků kapitán Johnatan Wolverton Randall, kdysi ve Skotsku působil. Claire se zase věnuje tomu, že sbírá bylinky a zajímá se o jejich léčivé účinky…. Jednou se dostane až na kopec Craigh na Dun, místní „malý Stonehenge“ kde na kopci stojí postavené kameny a občas se tu v tajnosti odehrávají i starodávné pohanské rituály uctívající Bohyni. Claire zaujatá sbíráním rostlin se přiblíží k velkému kamen uprostřed když uslyší křik, bolestné výkřiky, hukot větru. Jako ve snu položí ruku  na kámen, zvuky ještě zesílí a Claire cítí nesnesitelný tlak, který jako by ji měl roztrhnout… ztratí vědomí a když se znovu probere leží v trávě vedle kamene.

Zmatená a vystrašená Claire se snaží rychle vrátit do bezpečí městečka. Cestou potkává muže v historické uniformě. Z počátku se domnívá, že ve strachu zabloudila  a připletla se k natáčení historického filmu, její domněnka je velmi brzy rozmetána na kusy, když zjistí, že aktéři po sobě střílejí ostrými náboji a ona sama je zanedlouho napadena mužem, který vypadá jako její manžel, ale který se jí představí jako kapitán Johnatan Wolverton Randall. Od znásilnění Claire zachrání skot, který Randalla napadne a Clair odvleče sebou jako zajatkyni. Cestou do skotského tábora temnou krajinou,  kterou neosvětluje nic kromě hvězd si Claire začíná uvědomovat, že se stalo něco… něco nemožného. Cestou, kterou jedou by musela být vidět záře světel z Inverness nebo alespoň světla aut, ale kde nic tu  nic…. skot jí odveze do malé špinavé chatrče, kde kromě skupinky Skotů je i zraněný mladík. Když Claire vidí, jaké léčebné praktiky na něj jeho přátelé uplatňují, neovládne se  raději muže sama ošetří, protože z armády má s podobným typem zranění i i bojovými podmínkami zkušenostní dost. A tak Claire v potkala Jamieho….

Nebudu Vám tvrdit, že se do sebe možná zamilují  a možná, že ne… Každý kdo o Cizinku zavadil musí vědět, že se do sebe zamilují. Já bych k tomu, ale něco dodala. Mezi Jamiem a Claire vznikne taková láska, pro kterou by se člověk vzdal půlky života, aby ji mohl prožít…

Claire a Jamie prožívají lásku, vystaveni drsným podmínkám života na skotské vysočině, kdy jim téměř neustále jde o život…

Na Cizince je výjimečné to, že ačkoliv se jedná o romantickou knihu o cestování v čase, autorka nepodlehne levnému stylu a ubrání se tomu udělat z toho červenou knihovnu.

Nesnaží se nám namluvit, že hlavní hrdinka je nedotčená panna, která, aby našla svou pravou lásku musela cestovat o několik století zpět v čase.

Claire Beechupová je dospělá žena, která toho v životě už dost zažila.  Jako dítěti jí zemřeli rodiče a tak své dětství strávila na cestách se svým strýcem egyptologem. Když zamilovala a vdala ji i jejího manžela rozdělila krátce po svatbě válka a ona strávila několik let jako válečná sestra….

Cizinka je velice výjimečná kniha a mě velice mrzí, že nedokážu říct proč… Její příběh není levný, nejedná se o populární rychlokvašku, ale o pečlivě propracovaný román, zahrnující historická fakta, reálně vykreslené povahy osob a i s cestou do minulosti se autorka popasovala velice důstojně a nikdy nesklouzla k lacinému populismu.

Vážení čtenáři, řeknu Vám to takto. Za život jsem přečetla stovky, knih dalece překračující množství přečtených knih běžného čtenáře. Četla jsem knihy dobré i špatné ale jen málo z nich mě v životě skutečně ovlivnilo natolik, že by se mi občas v hlavě vynořovaly citace z knih či  mi občas bleskla hlavou situace z knihy, která se stala jak hrdinům, tak i mě…

Těch pro mě významných knih je několik: Kytice od Erbena, Návrat na pohoří Zlatého koně od A. Bauerové, série Harry Potter a nyní se k nim přidala i série Cizinka. Já ji totiž nyní nečtu poprvé. Už jsem Cizinku četla v roce 2010, když u nás poprvé vyšla a nikdy jsem na ni nezapomněla a stala se mou součástí, což jen potvrdilo znovu přečtení po mnoha letech. Tehdy jsem ji četla ještě pohledem „dítěte“ a nebyla jsem schopna ji plně pochopit a docenit, což se změnilo nyní, když ji čtu znovu očima dospělého člověka, který už něco prožil.

Nebudu Vám ale Cizinku doporučovat ke čtení, protože je výsada si ji přečíst a každý na to musí dozrát a najít si pravý čas, kdy knihu otevře a když ten čas přijde setká se s neuvěřitelným příběhem plným lásky, bolesti, nadějí i strachu o lidech, kteří nejsou černobílí, …

Nedovedu si představit, že by na světě byl duševně zdravý člověk, nezavrženíhodného charakteru, kterému by se kniha mohla nelíbit…

K celé knize mám jen jedinou výtku, ale za to obrovskou! Jedná se o natolik velký a natolik závažný problém, že jsem mu věnovala vlastní článek, protože s něčím, tak zvrhlým jsem se, co se knih týká, ještě nesetkala a že už jsem viděla mnohé…!

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Omega.

The post Recenze: Cizinka appeared first on Nemožné je možné.