Když se řekne mléčný průmysl, vybavím si spokojené krávy na loukách, líně přežvykující strávu po boku svých telátek. Sice jsem viděla známé video o tom, jaký je mlékařský průmysl zrůdnost a mléko jsem potom omezila, ale poslední dobou jsem začala (ze zdravotních důvodů) jíst jednou denně jogurt. Tak zlé, jak to ukazovali na tom videu, to přece u nás není. Je!

Když jsem přišla do kravína, šli jsme uličkou kolem krav. Ležely na slámě místy už přímo na hnoji, některé od okraje „výběhu“ prudce ucukly (proč asi!?), jiné naopak zvědavě vystrčily hlavu.

Viděla jsem celkem čistou slámu, na které ležely velké březí krávy, jejichž srst se leskla a vypadala jako by byla čerstvě vykartáčovaná. Na ty byla radost pohledět, ale jak cesta pokračovala, minuly jsme telící část kravína, až jsme se dostali do zadní části, kde byly drženy krávy, které už měly odtelínob nebo tam přišly z dojírny. Úmyslně píšu „byly drženy“ protože to místo vypadalo jako kraví koncentrák. Špína, sračky, vypoulené oči krav plné beznaděje a strachu. A tam na samém konci jsem uviděla ji.

Ležela tam v těch sračkách, hlavu položenou na schodu výběhu, nohy doširoka rozhozené. Jako Cirounek když odpočívá, blesklo mi hlavou. Jenže tahle kráva neodpočívala.

Na můj dotaz, co s ní je, mi bylo lhostejně odpovězeno, že je hotová.

Nechtěla jsem uvěřit sdělení, které v sobě ta jedna věta měla. Ale pravda byla skutečně taková, že kráva už se nepostaví a buď umře tu noc, nebo bude druhý den ráno odvezena na jatka.

Vysají je na kost a pak je zabijí!

Přiznám se, že se mi do očí nahrnuly slzy. Když jsem krávu pohladila po hlavě, natáhla hlavu blíže k mé dlani a natočila ji, abych měla lepší přístup. To už jsem slzy zadržovala hodně těžko. Možná to bylo první pohlazení v životě, kterého se jí dostalo. Pochybuji, že jezedáci se chodí mazlit s umírajícíma krávama. Mně tahle kráva, na krátký zbytek jejího života jsem jí pojmenovala Líza, mrtvá nepřišla.

Myslela jsem, že s Lízou moje hrůzné zážitky končí, ale pak jsme přišli k telátkům. Přišla jsem ke klecím a dvě telata divoce splašeně vyskočila a v naprosté hrůze se pokusila narvat hlavu mezi mříže miniaturní klece, ve které byla držena.

Jedno tele, jedna klec o rozměru cca 1×1,5m. Okamžitě jsem zpomalila a prostrčila ruku skrz nejbližší mříž a čekala, jestli telátko přijde. Přišlo. Postupně jsem to zopakovala u všech klecí. V naprosté většině byl průběh stejný, nechala jsem ruku prostrčenou a konejšivě na telátko promlouvala až přišlo. Malí drobci s ještě natuženou srstí na čele po prvním mateřském olíznutí, mi dychtivě olizovali ruce a celá předloktí. Měla překvapivě dlouhý a drsný jazýček a většina z nich intenzivně hledala mámino vemeno – marně. Na malých budkách, které zabíraly polovinu jejich výběhu, stály už připravené nádržky s dudlíky. Na mléko svých mam můžou tihle malí-velcí kriminálníci zapomenout, to je pro lidi.

Jedno z telátek mě zasáhlo obzvlášť silně. Když jsem ho dohladila a přešla k dalšímu, začalo zoufale teskně a pořádně hlasitě bučet. Byl to hrozně naléhavý a teskný zvuk – volalo mámu. Bylo mi dobreku, protože jsem nemohla udělat vůbec nic.

Na cestě zpátky jsem trvala na tom, že si chci pohladit i dospělou krávu. Bylo mi nabídnuto několik hezkých živých krav, ale trvala jsem na tom, že chci Lízu.

Podařilo se mi s ní strávit asi 5 minut o samotě. Snažila jsem se jí přesvědčit, aby vstala. Ale ačkoliv vypadala, že poslouchá a oči se na mě dívaly bystřeji než oči ostatních krav, nohy se ani nepohnuly. Tak jsem jí jen řekla, že se jmenuje Líza a že je mi to hrozně líto. Pak jsem musela odejít.

Cestou domů jsem zadržovala slzy, lítosti, vzteku, bezmoci… Nemůžu s tím udělat vůbec nic! Nebo? Můžu udělat to, co každý z nás. Končím s kupováním mléka, jogurtů a smetan z řetězců!

Dám si tu práci a najdu si kravíny, kterým patří ty spokojené krávy na loukách, a mléko si opatřím od nich. A pokud takové neexistují, pak přejdu na mandlové, sojové a jakékoliv jiné mléko. Stejně ho potřebuju jen trochu do vaření.

A pokud se mi jednou v budoucnu splní sen o statku, pokusím se nějak zařídit, aby u mě mohly vysloužilé krávy dožít. Protože to, jak fungují současná JZD je zrůdnost. Nekritizuju jen jedno konkrétní, ale všechny, protože ten systém je všude stejný.

P.S. Hrozně mě mrzí kvalita těch fotek. Měla jsem u sebe jen mobil a musela jsem fotit nenápadně.

The post Mléčný fašismus appeared first on Nemožné je možné.

Dnes je hrozně moderní, říkat každému psu nebo kočce bez PP, že je z množírny, že skoční v útulku, ubírá místo na světě útulkovým psům a jak je to hrozné.
Ale je obrovský rozdíl mezi tím, kdy je fena držená v kleci a dvakrát do roka má štěňata, tak dlouho dokud to vydrží nebo, když má vaše milovaná a hýčkaná fena bez papírů jednou, dvakrát za život štěňata s vaším bezpapírovým psem.

Jistě, není to úplně zodpovědné, ale pokud najdete všem mrňousům z takhle vzniklého spojení domov a nezříkáte se odpovědnosti jim v případě nouze pomoc a ujmout se jich zpět a najít jim nový domov, tak „vo co go“? Jediné skutečné riziko, které tu vidím jsou nemoci, ale pokud necháte oba rodiče testovat, tak už nevidím žádný problém.

Takhle se narodila Ciri. Máma amstaff, táta amstaff X pitbull. Nemá papíry a ani její rodiče je nemají. Jenže!

Oba rodiče a jejich majitele VB znal několik let a jejich štěně chtěl právě kvůli tomu, že se osobně přesvědčil o výborných povahových vlastnostech obou rodičů. Ciri  do nového domova putovala se startovacím balíčkem a rodina jejích psích rodičů se i nadále zajímá o její osud i všech ostatních štěňat z vrhu a kdyby se stalo, že by se některý z nových majitelů musel svého psa vzdát, snažili by se situaci řešit stejně jako kterýkoliv jiný „opravdový“ chovatel. Protože tohle není o PP a bez PP, ale o lásce ke psům.

Je pravda, že osobně bych příště raději volila psa s PP, protože se bojím ataxie apod. přesto, kdyby Ciriina mamka (bohužel je po kastraci) měla další štěňata neváhala bych a dala bych mu před psem s PP přednost, protože štěňátka z téhle kombinace jsou perfektní.

To, co chci říct, je to, že jestli pes skončí v útulku nebo ne, není otázka s PP nebo bez PP. Je to o jeho majitelích. Pokud svého psa milujete, nevzdáte se ho. Prostě najdete řešení, aby mohl zůstat s vámi.

Myslím si, že tvrdit, že „naše“ Ciri pochází z množírny je drzost, nehoráznost a urážka všech psů, kteří z množíren skutečně pochází a proto vznikl tenhle článek. Výjimečně ne jako opěvování nejmilovanějšího pejska na světě, ale jako upozornění na zvěrstva, které se před pár dny odhalilo na Vysočině, konkrétně v Kamenici nad Lipou. Veterináři tu u „chovatelky“ odhalili přes 200 (!!!) týraných psů. O tom, v jak strašných podmínkách byli psi chovaní se můžete přesvědčit pod odkazem. A pokud máte opravdu silný žaludek, tak vám dolů dám pár fotek z Facebooku brněnského psího hospicu Dejte nám šanci, z.s., který dlouhodobě sleduji, a který přijal deset z týraných psů do své péče.

„Podle veterinární správy se jedná o výjimečný a odstrašující příklad. Všech více než dvě stě psů bylo v zoufalém stavu. Byli zavření v klecích, váleli se ve vlastních výkalech„, to tvrdí oficiální novináři, kteří si nemohou nebo nechtějí dovolit zajít do detailu. V psím hospicu Dejte nám šanci byli ale upřímnější a nesnažili se pravdu skrývat ani nijak přikrášlovat:

„Všichni jsou v šíleném stavu, žili zavření v malých přepravkách, ve tmě, nikdy neočkovaní, neodčervení, bez vet. ošetření, jsou obaleni močí a výkaly, buď slepí úplně nebo se slepotu počínající, mají deformované drápky, atrofované svaly, nekrotické změny na kůži, zuby buď žádné nebo totálně shnilé a bolavé, po tělech mají léze a boláky, spousty drobných neléčených poranění, zřejmě kousanců, uši mají otrhané, jsou podvyživení, mají nafouklá bříška, požírají vlastní výkaly a savé podložky…“

Když vidím takhle ztýrané psi bojuji s touhou si nějakého adoptovat. Nejvíc mi srdce rvou opuštění amstaffové, protože vím, jací jsou tihle psi mazánci a závisláci na páníčkovi. Jediný důvod, proč jsem ještě žádné opuštěné bullí štěndo neadoptovala je ten, že chci nejdříve dítě a až pak psa. Jednak se bojím, aby miminko nemělo alergii a  pak je tu taky fakt, že kdybych si v teď pořídila psa, dopadne to tak, že ho budu vozit s dudlíkem a v plínách v kočárku. Navíc je tu ta drobnost, že jsem se ještě neusadila a momentálně si pohrávám s myšlenkou vyrazit si někam do světa…

Pokud se stejně jako já na adopci necítíte, tak jsem zkopírovala z FB hospicu, jak můžete pomoci. Pokud ale máte doma pro nějakého minichlupáče volné místo, nezapomeňte, že domov a láska je víc než všechny peníze a pašičky na světě….

Myslím si, že každý člověk, který o sobě tvrdí, že má rád psy, by se měl pokusit pomoc. Buď materiálně, finančně nebo třeba i tím, že bude to, co se stalo šířit mezi lidi dál.

Protože je velký rozdíl mezi tím, když si koupíte štěně na bazoši a které ve skutečnosti pochází z takovéhle hrůzy, než mezi tím, když necháte mít štěňata svou milovanou bez PP fenku a kdo chce tohle srovnávat je idiot.

Paní z Kamenice, která má tohle celé na svědomí přeju, aby zbytek života strávila ve stejných podmínkách, jaké ona připravila svým psům.

Zdroj fotografií týraných psů je facebook Dejte nám šanci, z.s.

P.S. Já vím, že tímhle článkem zřejmě spoustu lidí vytočím, ale mně prostě momentální trend honu na čarodějnice/množitele vadí. Je prostě třeba rozlišovat, co je skutečná množírna a kdo je přinejhorším nezodpovědný blb, který se ale štěňatům zařídí láskyplné domovy, postará se a neutíká před zodpovědností. A co se týče opravdových množitelů (=tyranů), jako jsou ti z Kamenice, pro ty je vězení málo.

Pozn. Množírnou myslím, situaci, kdy má fena opakovaně štěňata pro zisk majitele a je držena v otřesných podmínkách.

Edit. 23.5.2019 – Psa s PP už nechci. Dnes už bych si vzala jedině psa z útulku.

The post Množírny appeared first on Nemožné je možné.

Jedna věc je oholit si nohy, vytrhnout pár „chlupů“ z obočí. To už je v dnešní době normální a z hlediska bolestnosti akceptovatelné. Nohy jsou otravné, obočí trochu bolí, ale pořád je to ještě v normě.

Většina moderních bot pro ženy je katastrofa.

Já jsem botaskový typ. Když mám holčičí boty, obvykle se jedná

o vysoké klíňáky. Ale mívám období, kdy mi víc záleží na tom, jak vypadám. Chci nosit moderní, sladěné a trendy boty, kterých jsou plné obchody. Ale když jsem to zkusila poprvé, tvrdě jsem narazila…

Vyzkoušela jsem baleríny, stylové tenisky, lodičky i žabky, ale výsledek vždy stejný – nohy na cucky.

Nohy rozedřené do krve!

Stačila jedna procházka a silonkové fusky roztrhané. Malíčky jsem měla pokryté každý po celé ploše jedním  obrovským puchýřem, který se po pokračování v cestě protrhl. A paty? Nad patou na achilovce kůže rozedřená do krve, boty od krve… neskutečná bolest. Nedalo se to vydržet, baleríny neuspěly.

Časem mi začalo vrtat hlavou, jak je možné, že ostatním holkám, ženám baleríny nevadí. Uznávám, že mám poměrně širokou nohu, celé dětství jsem přes léto běhávala bosa, ale tak poničené nohy mi přišly příliš.

Začala jsem pozorovat co nosí ostatní ženy. Ony mají sice baleríny, ale prakticky každá z nich má na patách náplasti!

Každá z nich má náplasti!

Můžete mi prosím někdo říct, kde se nachází hranice mezi touhou po „kráse“ a pudem s

ebezáchovy? Kam až tahle honba za krásou, módou a stylovostí bude pokračovat a co všechno jsme v tomto boji ochotné obětovat?

Pozn. Za „nechutné“ autentické fotky se omlouvám, bylo to foceno po ujitých cca 2 km, když jsem se vracela z práce, kde jsem byla přes 8 hodin.

Takhle vypadá moje touha být módní a stylová…

Také vám 90 % módní obuvi způsobuje takováto muka? Zkuste boty, které vám nebudou způsobovat problémy.

The post Pro krásu se musí trpět aneb baleríny appeared first on Nemožné je možné.

Každý je svého štěstí strůjce a pokud se někdo podvolí zvyku a názor většiny upřednostní svým pocitem a raději sklopí hlavu a poslušně poslouchá, svůj život si zaslouží.

Přijde vám titulek příliš krutý? Litujete ty chudinky ženy, které, když se dostaví jejich dny jsou už po celé generace vyháněny do neútulných a nebezpečných chatrčí a chlévů, kde musí coby „nečisté“ přečkat své dny?

[fruitful_dbox] Já je nelituju, myslím si, že jsou hloupé! [/fruitful_dbox]

Kdysi dávno panoval ve společnosti matriarchát. Ženy byly uctívané, opatrované, obdivované a ochraňované a v době svých dnů byla žena považována za posvátnou, protože to byl důkaz jejích božské schopnosti – darovat život.

Dovedu si představit, že i v těchto dobách, kdy byly ženy uctívány se menstruující žena sebrala od rodiny a odešla stranou. Proč by ne?

Týden si odpočine od namáhavé péče o rodinu, domácnost, hospodářství, nikdo ji neotravuje a má čas sama na sebe a na chvíli oddechu. Představuji si jak v domcích či chatkách tráví čas s ostatními, ženami ve stejné fázi měsíce, baví se, zkrášlují si příbytek pro další návštěvnice, tkají, šijí, klábosí. Užívají si svou chvíli odpočinku a že je tu nikdo nemůže otravovat. Je to jejich odměna za to že mohou darovat život, odměna za 9 měsíců námahy zakončených ohromujícím výkonem.

Je to sice jen představa, ale proč by to tak bylo bývalo nemohlo být? To, že dříve byl matriarchát a žena byla uctívána je fakt.

Proto nechápu a nerozumím tomu, kdy se to obrátilo. Možná v období honu na čarodějnice? Kdy se žena z daru změnila v problém, díky fantazu košiláčů, že jen jakýsi bůh dokáže dát život?

Nechápu, jak to mohly Nepálky dopracovat do chlívku a leckteré současné moderní a „normální“ ženy na gauč.

Proč si Nepálky chatrče, ve kterých se objevují jedna za druhou nevyzdobí a nezpohodlní? Rohože, utěsnit škvíry, z článku vyplývá, že tamní chlap se k takové chalupě ani nepřiblíží, tak proč si z ní neudělají své tajné ženské království?

Nerozumím tomu a ani nechci rozumět světu, kde si ženy nechaly sebrat své božství, svázat se do uniformních kostýmků, lámat si nohy na vysokých podpatcích, kydat na sebe vrstvy make-upu apod.  a to často ne pro svůj dobrý pocit, aby splnily přehnané mužské nároky…

Ale na druhou stranu i já jsem se tomu světu nakonec přizpůsobila. Do práce nejdu bez linek a řasenky, na druhou stranu jsem ale začala o hodně více nosit sukně, ale k sukním podle mě patří vysoké podpatky, takže často dorazím ve vysokých botách, které mi zdravotně škodí a způsobují bolest, hlavně, že mám pocit, že vypadám dobře… Navíc jsem zaznamenala, že jednání lidí se mnou se opravdu odvíjí od mého vzhledu resp. nalíčení a oblečení a to mi přijde hodně smutné. Protože ono už vlastně nezáleží ani na tom vzhledu, ale pouze na přetvářce a tom, co ze sebe dokážete udělat pomocí oblečení a výdobytků chemického/kosmetického průmyslu….

Informace k tomuto článku nečerpám z let, které jsem strávila coby studentka archeologie, ale spíše z informací, které jsem během života zaslechla, přečetla a z nich si vytvořila svůj názor.

Pozn. Matriarchát je společnost, kde vládne žena.

 

K napsání článku mě inspirovala zpráva, která vyšla 2.7.2017 na IDNES – Nepálky musí během menstruace do odlehlé chatrče, samy čelí zimě i hadům

 

The post Hloupé ženy musí během menstruace do chatrčí appeared first on Nemožné je možné.

Ani já nejsem výjimkou, Cizinku miluju.

Poprvé jsem knihu četla, když vyšlo první vydání v roce 2010 v nakladatelství Plejáda.

Příběh Jamieho a jeho Sassenachové mě maximálně zaujal, ačkoliv, tehdy jsem netušila o jakou příběhovou bombu se jedná. Myslela jsem, že se líbí jen mě a pro ostatní, že kniha není nijak výjimečná.

Ale potom o ní natočili výborně obsazený seriál Outlander a Cizinka získala patřičnou pozornost a dočkala se druhého vydání od nakladatelství Omega.

Měla jsem z druhého vydání obrovskou radost, dokud jsem si nepřečetla první dva díly, které od Omegy zatím vyšly. S hrůzou jsem totiž jistila, že obsahují obrovskou chybu!

V prvním českém vydání od nakladatelství Plejáda, oslovuje Jamie Claire slovem Sassenachová, což znamená něco mezi cizinkou a angličankou. To slovo se mi vrylo do paměti, protože se jedná o jeden ze znaků knihy, důvěrné oslovení partnerů… apod. Ale v novém vydání od Omegy z roku 2016 ji oslovuje Saxonko!

Jedná se o neuvěřitelnou vadu, za kterou ovšem nemůže kniha, ale ten imbecilní idiot, který knihu pod tímhle překladem pustil do světa!

Myslela jsem, že mě raní mrtvice.

Poté, co jsem se probrala z mrákot, když jsem zjistila, že se nejedná o překlep, ale tohle ohavné slovo se objevuje v celé knize, jsem byla vzteky bez sebe a tento stav i nadále přetrvává.

Když pomineme jak debilně zní slovo „Saxonko“, tak i v tom zatraceném seriálu, který je mimochodem výborný, se používá slovo Sassenach a je to prostě to správné slovo.

Nevím, kdo novou verzi překládal a kdo si dovolil tohle s tím oslovením udělat. Ale Sassenach se stalo typickým slovem pro Cizinku a ten, kdo si to dovolil změnit je neprofesionální a drzý idiot a jestli budu mít čas a zjistím, kdo to byl, tak mu to mile ráda napíšu a budu jakožto letitý čtenář požadovat vysvětlení (to sice nedostanu, ale budu se cítit lépe!)

Je vrchol ignorace, opovržení správným překladem a toto vyčítám především nakladatelství Omega. Jak můžete vydat knihu a nic si o ní nezjistit?! Jak můžete pustit do světa takovýhle idiotský paskvil?! Je to špatně! A není to jen můj dojem, ale mé tvrzení je prostě a jednoduše potvrzeno i tím seriálem…

Takže, milé nakladatelství Omego, pokud pro Vás mohu mít návrh: Vyhoďte toho idiota, co ten překlad vytvořil, zničte mu reputaci v překladatelských kruzích a pro překlad dalších děl najměte někoho, kdo chápe, že Sassenach v originále se v češtině má objevit jako Sassenachová nebo Sassenach a nikoliv jako Saxonová!

Neděláte to jen pro mě a další čtenáře, ale i pro vás. Třeba se vám pak přestanou v knihkupectvích smát, když člověk zmíní slova „Omega“, „Dobrovský“ a „překlad“ v jedné větě. Vaše idiotské překlady se už totiž stávají vyhlášené! A ačkoliv vydáváte dobré knihy, tak je nikdo nebude chtít číst. Já osobně nyní zoufale sháním Cizinku ve vydání z Plejády, protože to vaše je dobré tak akorát na podepření krátké nohy u stolu!

První vydání se mi naštěstí po několika měsících marné snahy konečně podařilo sehnat a já jsem hrdou majitelkou všech knih z fotky.

Cizinku ve „správném“ překladu od nakladatelství Omega, můžete koupit ZDE

Další recenze:

The post Cizinka – překlad appeared first on Nemožné je možné.

Nejedná se o nic výjimečného. Maleb, které postižení „umělci“ tvoří je po světě nespočet. Nejvíce jich najdete na nástěnkách v MŠ a prvních a druhých třídách.

Takže se ptám, kde je to umění? Kde jsou ta díla, která jsou na výstavách kupovány kvůli něčemu jinému než lítosti případně špatnému svědomí? Kde v té haldě barev, halabala napleskaných na papír najdu smysl, lad či nějakou povznášející energii?

Netajím se tím, že mentálně postižené lidi nemám dvakrát v lásce viz např. článek Dě(f)ky pro kriply. Nejsem ale zrůda. Uznávám, že se jedná o čisté, nevinné lidské duše, jen jsou mi prostě nepříjemní. (Pro ty, co by mě chtěli kritizovat: Zkuste jet dvakrát autobusem do Chorvatska s několika mentálně postiženými lidmi a jejich doprovodem a pak teprve mě kritizujte!)

Proto, když se dozvím, že je někde nějaká akce, kde budou mentálně postižení lidé, nezačnu řvát a psát protesty, že by je neměli pouštět z ústavů, ale prostě zůstanu doma.

S čím ale nesouhlasím, je zrovnoprávňování mentálně postižených lidí se zdravými, protože oni prostě rovnoprávní nejsou. Je to smutné, nefér, ale život fér není a oni měli smůlu…

Stejně jako si stojím za každým písmenkem z článku Dě(f)ky pro kriply, tak nesouhlasím s tím, aby se z volnočasových aktivit – pleskání barev na papír – dělalo umění.

NENÍ TO UMĚNÍ!

Nepochybuji o tom, že se najde pár lidí, kteří budou tvrdit, že se jim výtvory postižených líbí a že by si je zakoupili. Ano, lidský vkus je velice rozmanitý a určitě se najde pár lidí, které daná tvorba osloví. Ale ti jsou ve značné menšině. A poměr prodaných kusů výtvorů vs. kusy, které se někomu opravdu líbí, bude značně nevyvážený.

Rozumějte, já to chápu. Kdybych se sama na takovéto výstavě sama ocitla, tak bych si asi také nějaký kousek zakoupila, viz důvod špatné svědomí. Ne proto, že bych ho chtěla mít, to v žádném případě. Upřímně se přiznám, že i vlastnictví takové věci by mi bylo nepříjemné a nechtěla bych ho ani ve svém domově.

Ale výtvarné hodiny, pokud nejsou financované státem, jsou dobrá myšlenka, dát lidem, kteří nemají nebo nemohou mít smysl života pocit, že jej mají a že to, co dělají má smysl ačkoliv – halabala napleskané barvy na papír… Zkrátka je to lepší než prachobyčejná charita (= žebrání) a proto bych to podpořila.

Navíc, pokud skutečně prodejem svých děl, ať už jsou kupovaná ze zájmu či z lítosti, zajišťují provoz hodin“umění“ a nákup výtvarných potřeb, tak se to za smysl života a vytváření čehosi (ne umění) považovat dá.

Co Vy na to?

Je to umění, není to umění? Koupili byste si obraz nebo podobné výtvory ve své blízkosti nechcete? A, pokud jste nedobrovolně strávili několik hodin v malém uzavřeném prostoru s bandou postižených, které jejich doprovod nezvládal a občas od nich chytnul ránu nebo štípanec, můžete zkritizovat i můj přístup k nim.

The post Postižení „umělci“ appeared first on Nemožné je možné.

Když už si myslíte, že větší debil to být nemůže, on ještě přitvrdí…

Snesla jsem hodně…

Oslovení Kočko, které nesnáším, oslovení Beruško, ze kterého jsem si málem poblila boty, úchylný poznámky o „hlazení mého zadečku“, které mi přijdou tak nemístné a nechutné, že nemám slov. V minulosti jsem snesla i pusu, protože jsem se neuměla „bránit“ a několik následujících dní se mi zvedal žaludek…

Člověk by řekl, že moc prostoru na ještě něco horšího tam už moc není. (Když to tak čtu, tak vážně nechápu, proč si s tím člověkem vlastně píšu a uvědomuju si, že bych si fakt měla zase obstarat pepřák, protože za současného stavu to vypadá, že by mohla nastat situace, kdy se mi bude sakra hodit.)

Jeho reakce, že to teda budu bohatá, když pracuju o víkendu, mě zvedla ze židle. Já nenávidím hovory o osobních financích. Považuji je za vlezlé, odporné, ponižující a nechutně drzé.  Jediný od koho jsem je snesla, ačkoliv jsem z toho měla rozporuplné pocity, byl VB. Ale, žili jsme spolu a předpokládali jsme, že jednou založíme rodinu, takže to bez toho nešlo, ale to byly naše interní „rodinné“ hovory, takže rozpaky a pocit nepatřičnosti nebyl na místě, což si uvědomuju.)

Nicméně zpět k N2, kterého tímto oficiálně přejmenovávám na Berušáka. (Já vím, že tohle může ode mě působit hnusně, ale kdybych neměla pocit, že se ke mně chová „špatně“, tak bych ho takhle veřejně nepranýřovala. Takhle si myslím, že na to mám svým způsobem právo.)

Když jsem si myslela, že ta poznámka o mé bohatosti byla už fakt top nechutnosti (a to počítám i tu dávnou pusu) ještě přitvrdil.  Větou: „že budu mít alespoň na nové oblečení a něco dobrého“   to zabil totálně a navždycky.  Nikdy v životě jsem mu ani slovem nenaznačila, že bych třeba neměla peníze nebo se od něj nechala na něco pozvat.  Sice moc peněz nemám, ale vystačím si a nemám pocit, že bych si měla stěžovat. Mám fajn nenáročnou práci, a mám dostatek času věnovat se i svým koníčkům a případně cestovat.

Jsem v pohodě…

Ale věta „že budu mít alespoň na nové oblečení a něco dobrého“   ve mně vyvolává reakci: „Co si kurva myslí?“ Že nemám peníze, že jsem nějaká chudinka, co se nedokáže zajistit? Že patřím k těm ubožákům, kteří neumí nic jiného než sedět na prdeli chodit do práce, kterou nenávidí a mít pořád plnou hubu keců o tom, jak je práce hrozná, jak berou málo a jak se na to můžou vysrat?! Hovno! Když se mi něco nelíbí, tak si najdu něco takového, aby se mi to líbilo. Nemám důvod si stěžovat!

Nelíbilo se mi v jednom řetězci  > šla jsem do jiného, když se mi nelíbilo  v něm > šla jsem do fotoateliéru a když se mi přestalo líbit ve fotoateliéru a chodila jsem domů roztřesená a vynervovaná, sebrala jsem se a dala jsem výpověď. Nějakou dobu jsem byla doma, a když jsem se trochu vzpamatovala, našla jsem si takovou práci, kde je mi celkem dobře a která je podle mě i slušně placená.

Když se nám s VB nelíbilo, jak to spolu máme, rozešli jsme se. Když se nám nelíbilo, být pryč od sebe, nevídat se a chovat se k sobě jako cizí lidé, nedělali jsme to a v současné době jsme přátelé, kterým na sobě záleží, mají se rádi a mají pro sebe slabost. Oba si uvědomujeme, že teď to prostě není pro náš vztah ideální konstelace hvězd (a taky že nemá cenu, když se snaží jen jeden), ale ani jeden z nás nevylučuje, že ten správný čas jednou třeba skutečně nastane… a třeba dřív než by jsme čekali. Takže ani v osobním životě nemám důvod si nějak extra stěžovat teď už. Prostě když se mi něco nelíbí, tak s tím něco udělám, nesedím na prdeli a nenadávám!

Takže abych to shrnula: Berušák mě urazil, znechutil a otrávil na nespočet způsobů. Musím se přiznat, že za náklonnost Berušáka i Pola se před VB doslova stydím. Ráda bych mu mávala před očima alfa samci, kteří jsou ze mě celí vyvalení, ale ačkoliv neuplyne ani jeden týden aniž by to na mně někdo kromě dvojky B+P zkoušel, pokaždé se jedná o nechutný slizký odpad a to bohužel nepřeháním a nehodnotím subjektivně, nýbrž objektivně. Klidně mě napadněte, že jsem arogantní a namyšlená nána, a já Vám popíšu toho „typa“ co mě balil naposled. Na úvod zmíním jen to, že by mi pravděpodobně mohl dělat tátu, IQ houpacího koně a na hlavě mastný culík… Ale o něm možná někdy příště.

Mrzí mě to, ale opravdu to musím shrnout tak, že se na mně lepí samí případi. V podstatě i sám VB je případ sám pro sebe. Ale vzhledem k tomu, že ani já nejsem normální tak jsme se dobře doplňovali, navíc on byl „nenormální“ svou až neuvěřitelnou dokonalostí, a tak tím, že je arogantní opice, necitlivé poleno a trpí uklízecí obsesí atd.,   ale v jeho případě je to prostě roztomilé a člověk to na má na něm rád (dokud to nezačne hnát do extrémů).

Pochybuji, že bych na Berušákovi mohla začít, kdy mít ráda, to že se snaží stavět nade mě, ale absolutně na to nemá a navíc je to pitomec.  Nebo že bych se mohla snad smířit s tím, že Pol přede mnou lhal o VB, ačkoliv by mi ta lež velice ublížila (kdybych jí uvěřila. Tedy, ona mě dost znejistěla, jenže vím, že VB nelže, stejně jako já. Takže jsem se ho jednoduše zeptala a měla jsem jasno a Pol už si ani neškrtne)

Prostě pánové, jdete se vysrat! (VB jako vždy zústává výjimkou, tohle bych o něm nikdy nenapsala). Jsem znechucená lidstvem celkově, ale to co předvádějí „pánové“ v mém okolí, už je opravdu extrém!

Abych si odpověděla na otázku, proč se s Berušákem vlastně bavím. Je to proto, že jsem zvědavá. Hrozně mě zajímá, co je vlastně zač. Protože někdy působí normálně. Můj odhad je, že se jedná o nedospělého jedince, který má problém se udat a své „nedostatky“ skrývá za drsňácké, ležérní a rádoby machistické chování“. Jakmile si to potvrdím, jdu od toho, protože, ačkoliv jsem po rozchodu ráda za každou pozornost, kdy mám pocit, že je na mě někdo „zvědavý“ tak tohle už opravdu moc i na mně!

Držte mi palce!

A Co Vy, ženy všeho věku, také musíte neustále čelit nemístným a otřepaným frázím?

A Vy pánové, myslíte vážně to, co nám říkáte?

The post Tohle už je moc! appeared first on Nemožné je možné.

Nevím, jaká byla původní myšlenka, zřízení této služby, ale když jsem o ní slyšela, tak jsem si to „představovala“ tak, že asistentka má za úkol asistovat (nikoliv se aktivně účastnit!) při sexu dvou lidí, z nichž je minimálně jeden postižený a může proto mít problémy s provedením aktu. Např. kvůli pohybovému omezení apod.

Nebo, když se začnou „párovat“ mentálně postižení lidé (nemám tušení jak to funguje, ale chápu to tak, že jsou omezeni duševně, ale fyzicky jsou ok a sex považuju především za záležitost pudů), tak že sexuální asistentka jim vysvětlí, jak to provést, jak na antikoncepci a případně jim pomůže dostat dané věci na správná místa….

V takovém případě (a zejména v tom prvním) je takováto služba na místě.

Co jsem se ale dočetla o skutečné náplni této práce (sice to bylo na novinkách, ale stejně…!), tak z toho je mi, s prominutím, na blití.

Asistentky jsou v podstatě děvky, kurvy, prostitutky, říkejte tomu jak chcete, ale faktem je že hodina sexu s asistentkou vyjde na 1200,- Kč. Kromě toho, co jsem výše uvedla, že bych od práce sex. asistentky očekávala, mají také v popisu práce že se „mohou handicapovaných dotýkat a mít s nimi sex“.

Stát sice uvádí, že se nejedná o kuplířství protože organizace, která toto organizuje, Rozkoš bez rizika (R-R) z toho nebude mít žádný finanční prospěch apod. ale tyhle řeči všichni známe a osobně jsem ještě nezažila, aby to byla pravda. Vždycky se najde někdo, kdo si na tom bude chtít nahrabat do vlastní kapsy.

Pozn. pro citlivé povahy: Uznávám, že ten nadpis je trochu moc ostrý (o postižených lidech za běžných okolností nemluvím jako o kriplech) a určitě se objeví lidé, kterým bude proti srsti, ale chtěla jsem, aby nadpis šokoval, stejnou měrou jako je podle mého šokující státem posvěcená prostituce pro postižené.

Navíc to ve mně zanechává dojem, že když prostitutka poskytuje služby postiženým, je to super záslužná humanitní práce, ale když je poskytuje běžným, zdravým občanům, jedná se o něco na hraně zákona, je to fuj a špinavost…

Co Vy na to?

Souhlasíte, aby „sex. asistentky“ měly s „klienty“ placený sex. protože se jedná o „bohulibou“ činnost nebo souhlasíte se mnou, že se jedná o státem podporovanou prostituci a mělo by se to také nazvat?

_{zdroj citovaného textu: novinky.cz}

Listopad 2015

EDIT 2019:

Kdopak, že to tu „sexuální asistenci“ provozuje?

Bývalá prostitutka!

Ale pozor! Stát přece prostituci nepodporuje!

The post Dě(f)ky pro kriply appeared first on Nemožné je možné.

The post Důchodci – reportáž z čekárny od doktora appeared first on Nemožné je možné.

The post Ta o něco fakt přišla… appeared first on Nemožné je možné.