Děkuju, snad to vyjde a nebo začnu chodit bosa. 🙂

Jj, tohle je pravda. Vím, že jednou Ciri uvidím naposledy a tak se snažím si každou chvilku, kdy jsme spolu, užít, jako kdyby to bylo naposledy…

Já sice na jednu stranu nechci být „uvázaná“ k psovi, nikdo by mi jí nepohlídal a na druhou stranu bych Ciri brala hned. Jen mám trochu strach, že by se to zvrtlo a já bych si z ní udělala „dítě“. Ale VB ji má rád jen to dává divně najevo a Ciri ho zbožňuje. Podle mě by se jí hrozně stýskalo…

Milovat cizí zvíře víc, než ho miluje majitel, to taky dobře znám. Kdykoli jedu pracovat do Anglie, starám se tam o zvířata boháčů, kteří si je koupili spíš kvůli společenskému očekávání než čemukoli jinému. Mají je jako drahé auto nebo bazén, prostě proto, že na to mají. A pak přijdu já, dostanu je na starost a okamžitě to jsou moje děti. Drží mě při smyslech, dávají smysl mýmu životu, a pak najednou přijde doba odjet a to prostě nejde přežít bez zlomenýho srdce, nejspíš na obou stranách. Na druhou stranu si myslím, že to zvíře si bude pamatovat každou tu krásnou společnou chvilku a že to je to důležitý. Neni v našich silách postarat se, aby se každý to zvíře, do kterýho se zamilujeme, mělo po zbytek života jako v bavlnce. My můžeme někdy udělat jen to, že mu dáme všechno ze sebe, dokud můžeme. A to taky stačí.

A jen tak mě napadá, celkem často čtu o tvém vztahu k tomu pejskovi, k Ciri, proč si ji nemůžeš vzít? Nemohla bys to nějak s VB zařídit? Když na ni stejně nemá často čas? Neulevilo by se tobě, psovi a vlastně tak nějak všem?