Moc děkuju 🙂 Tetu bych dělala moc ráda a určitě bych se s váma chtěla potkat. Citový problém jsem sice ze začátku trochu měla, jako u všech miminek, ale vzhledem k tomu, že v mém okolí se jaksi otěhotňovat a rodit nepřestalo, tak jsem o musela rozchodit. 🙂
Za cca 3 týdny porodí moje 21-letá sestřenice, bude to první pravnouče… Brečela jsem asi měsíc, ale pak jsem to musela vzít drsně a pravdivě: Mně nikdo nebrání mít děti, když na to přijde v podstatě se „můžu nechat zbouchnout“ kdykoliv. To že děti ještě nemám je ve skutečnosti moje volba, protože ačkoliv je chci, tak vnitřně cítím, že ještě nejsem připravená 🙂 Takže vlastně brečím nad sebou a svojí neschopností/nepřipraveností a je to jen trapná sebelítost 🙂

A kdybys náhodou emigrovala, což vřele doporučuji, tak budeme ve spojení alespoň online. Ono ta změna „země“ dost hodně pomůže. Člověk jakoby najde sám sebe a jenž něj někdo trošičku jiný. I kdybys tam nezažila žádný románek, vrátíš se zase maličko jiná. Bolest a panika z nové přítelkyně nezmizí. Pořád tu budou. Ale ty najedou budeš mít jinou cenu a budeš se na věci dívat méně drasticky. V tomto,pokud jsme si maličko podobné, mam zkušenost, že to funguje a proto útěk z ČR posvěcuji. Ale pamatuj,ze vždy jde o útěk. Ze tak či tak se vrátíš a budeš těm problémům čelit. Na druhou stranu, jak jsem psala,pokud se zadari, budeš zase o dost silnější jim čelit. Já vždycky byla …

Svůj poslední útěk jsem ale odložila. I když jsem se z rozchodu s Tomášem po 4 letech fakt hroutila, měla nabídly na práci v Anglii (jinak také nerada mluvím anglicky v Česku) a pak byl v planu i přesun do USA. .. neco mi říkalo, zůstat tady… a nakonec se z toho vyklubal můj manžel. Nedokážu to vysvětlit. Vždy jsem zdrhla velice rychle … a tohle nedokážu vysvětlit 🙂