Já si nemyslím, že těžké vyrovnávání se s rozchodem, je znakem hysterie, nedospělosti a kravkovství. Spíše v tom vidím, to, že zatímco moje city byly opravdové a pro udržení vztahu jsem udělala všechno, VB se na to vykašlal… Což je samozřejmě jeho právo ale kdyby to místo dávání mi falešných nadějí rovnou přiznal, byla bych dnes někde jinde. Já si ale na všechno musela přijít sama navzdory jeho protikladným tvrzením… to by těžce nesl každý.

A proč se na něj teda radši nevykašleš? Když to tak čtu tak bych s tebou taky bejt nechtěla a byla bych radši se psem. Promiň, ale přijdeš mi jako hysterická nedospělá kravka.

V životě bych si na psovi nic nevybíjela! Pointa celého cyklu Ciri je právě o tom, jak se měnil můj vztah k ní. Počkej si na další články, v těhlech úvodních to ještě není tak patrné, musela jsem nejdříve popsat, jak jsme já a Ciri začínaly…

S VB je to prostě složitý. Dokud jsme se „milovali“ tak se člověk soustředil na tu lásku a neřešil nic okolo. Teď vidím věci, které jsem dříve neviděla a začínám si skutečně uvědomovat, že to, jak moc jsem se trápila opravdu nebyla moje vina a jsem z toho ztracená a zmatená, protože to vypadá, že uplynulé dva roky mého života byly lež, přijde mi, jako by náš vztah nikdy neexistoval.
Vidím ho a až na malé záblesky už necítím nic. Když mě zklame, nedodrží, co mi řekl, už necítím zklamání, čekala jsem to a on to jen vždy potvrdí. Jediné, co mě ještě dokáže zranit je jeho odpor ke komunikaci. Ta je pro mě naprosto stěžejní a jeho povídání si se mnou a naslouchání mi, a na to mě v podstatě sbalil. Dnes se se mnou v podstatě odmítá nějak více bavit…
Takže z člověka s kterým jsem doufala mít děti a strávit s ním zbytek života se pomalu, ale jistě stává naprostý cizinec.

Pokračování článku musím teprve zveřejnit 🙂

Já jsem se snažila mu to vymluvit, hrozně moc, ale nebyla s ním řeč… Navíc jsem na jednu stranu byla ráda, že bude mít někoho, koho bude mít rád a on jeho. Já nemám nikoho…