Nebo to bude mnou?

Příště zkusím jít po ulicí s lahví vody, pokud po mně budou pánové loudit i vodu, asi si to začnu brát osobně.

The post Nenažraní brňáci! appeared first on Nemožné je možné.

Druhý máj zmrzliny čas. Člověk přece musí nějak doplnit ty kalorie, co předchozí den vy… sportoval.

Tak jsem si tak kráčela Brnem, spodní část obličeje ponořenou ve zmrzlině a u ucha mobil, kam jsem nadšeně líčila chuť zmrzliny a s nostalgickou slzou vzpomínala, jak jsem tuhle příchuť zmrzliny roky hledala, protože poprvé a naposledy jsem ji ochutnala coby malé děcko. Najednou u mě zastaví u chodníku auto, dveře se otevřou a z něj na mně volá vysmátý chlap.

„Slečno, dáte mi líznout té zmrzliny?“
(No to víš že jo, já se tak budu dělit a zrovna s tebou)
Ale jeho lehce triumfální svit v očích, který ukazuje jeho jistotu si mou odpovědí mi nedal.
Mile jsem se usmála. „A to víte, že jo…,“ mírně jsem se přiblížila k autu a natáhla ruku ze zmrzlinou.
Na chlapovi je vidět,že je trochu zaskočený vývojem situace, ale je odhodlaný nezkazit srandu.
Chystá se převzít zmrzlinu, když zvolna doplním: „… pokud vám teda nevadí, že mám žloutenku typu C.“
Chlap zaraženě stahuje ruku. „Je, tak to se omlouvám slečno,“ uchyluje se zpět ke slušnosti a úsměv mu pohasne, zato můj se rozzáří.
„Teda, vy jste ale měkkej!“ vysměju se mu.
Chlapovi dochází, že naletěl a já s úsměvem odcházím.

Poučení: Lidi, braňte si svoje zmrzliny, na světe je spousta individuí, které na ni mají zálusk!

The post Moje zmrzlina! appeared first on Nemožné je možné.