A já k tomu můžu říct jen: „No a co?“

Tři děti, tři tatínci, každou chvíli nový chlap

Dobrý, takže je špatná, protože se nespokojila se vztahem, který jí nevyhovoval a hledala takový, kde by byla šťastná? Když vztahu věřila, tak si pořídila dítě. To dělá snad každý. Třikrát myslela, že to vyjde, třikrát to nevyšlo. Já si nemyslím, že tohle by zasluhovalo odsouzení. Měla v životě víc odvahy než já. Žila si po svém a má díky tomu tři děti. Já jsem ještě takové koule, abych vztahu naprosto věřila neměla. Proto zatím děti nemám a trnu hrůzou, zda se mi to vůbec někdy poštěstí. A kolik? A jestli kvůli vyššímu věku prvorodičky nebudu muset rodit císařem… Takže měnila bych s Agátou? OKAMŽITĚ!

Má chůvu, má uklízečku

Protože není blbá! Moje příjmy mohou dosahovat zlomku toho, co příjmy Agáty Hanychové. Jako influencerka už zřejmě neprorazím. Každopádně i moje hodinovka je vyšší než hodinovka uklízečky nebo chůvy. Ani mě nenapadne lítat někde s hadrem a smetákem nebo šmrdlat šmouhy na oknech, když to za mě někdo může udělat a já se místo toho můžu věnovat dětem nebo odpočívat a načerpávat síly. Chůvu zatím neplánuju, protože ještě netuším, jak bude jednou mateřství náročné. Navíc už teď o sobě vím, že budu zřejmě mimořádně úzkostná maminka. Nicméně, kdybych měla tři děti a byla na ně sama, určitě bych o pomoci někoho, kdo by mě na chvíli vystřídal uvažovala. A když by nebyly v nabídce prarodiče, tak by mi dávalo smysl najít někoho důvěryhodného, kdo by mi na děti chvilku dohlédl, abych si mohla na minutku vydechnout.

Agáta Hanychová dělá reklamy!

No bodejť by nedělala. Je známá a má spoustu lidí, kteří ji sledují. Proč by toho nevyužila? To jako má za pár šupů stát někde u pásy, když může vydělávat díky pozici mediálně známé osoby, na kterou se dost nadřela? Já dělám v marketingu už přes 10 let a to čeho Agáta Hanychová dosáhla, upřímně obdivuju.  Líbilo by se mi něco podobného, ale já nechci být veřejně známá, takže logicky značky nemají moc chuť se mnou spolupracovat. Na druhou stranu, i tady na blogu se občas nějaká spolupráce objeví, což je fajn.

Nesedí doma s miminkem, ale chodí ven

Doby, kdy se rodiče plně obětovali svým dětem a ve chvíli porodu na dalších 20 let zapomněli na sebe už jsou dávno pryč. Dnes už se ví, že aby byly šťastné děti, musí být šťastní i rodiče. Takže mi přijde naprosto v pořádku, když si Agáta Hanychová najde čas. Na jejím místě bych dělala to samé.

Agáta Hanychová z mých postřehů

Za dobu, co Agátu Hanychovou sleduji, jsem si všimla několika zajímavých věcí. Se svým synem má úžasný vztah a je vidět, jak ji má rád. Její prostřední dcera uměla krásně mluvit a komunikovat, ve věku, kdy dětem obvykle rozumí jen jejich rodiče a nejbližší. Obě děti mají koníčky, pracují na sobě a rozhodně se neválejí doma na zadku s mobilem v ruce, jako většina českých dětí.

A upřímně, Agátino heslo: „Život není to, co chceš, ale to, co vydržíš.“ mi už několikrát zvedlo náladu. Naposledy třeba, když jsem ležela doma po nezaviněné bouračce a můj největší klient mi bez uvedení důvodu vypověděl spolupráci.

To mimochodem postupuje, tak, že i když se klient „bil v prsa“, jak mu můžu zavolat, že mi řekne, proč se tak rozhodl, tak celý včerejšek mi nezvedal telefon a nakonec mi jen poslal zprávu, že se ozve, až bude moc.
Ale zřejmě ještě nemohl.
Je to strašně ubohý. Jediný posun je, že mi alespoň proplatil fakturu za minulý měsíc, a teď se s ním musím doštěkat o poměrnou část faktury za tento měsíc. Ale to ještě o den, dva odložím, protože mám pořád mít klid a nečumět moc do PC. Navíc mě pořád pobolívá hlava a nesmím se rozčilovat.
Takže tak.

Napište mi do komentářů, jak Agátu Hanychovou vnímáte vy. Moje mamka ji fakt nesnáší, ale já jí upřímně obdivuju, protože je to někdo, kdo má mozek i koule a takových lidí moc není. Navíc prostě bez zbytečného kňourání, jí co si navařila, což taky moc lidí nedokáže.

The post Proč obdivuju Agátu Hanychovou appeared first on Nemožné je možné.

Po dvou letech intenzivního vzdělávání na téma investice a pasivní příjem, jsem získala pocit, že investování už se dnes věnuje každý. Překvapivě tomu tak ale není. V online světě jsem obklopená lidmy, kteří jsou odborníci na investování a díky pasivnímu příjmu si změnili svůk život. Přijde mi to už normální. Kdo propána dneska neinvestuje? Stačí se ale podívat po svém nejbližším okolí a rodině a rázem spadnu na zem.

Pasivní příjem může mít každý, ale…

Kolikrát jsem zvedla telefon…

„Hele, objevila jsem novou investiční platformu. Už několik měsíců na ní funguju a je fakt skvělá. Nechceš pomoc založit účet?“

„Ahoj, tahle banka má teď akci na založení běžného a spořícího účtu se super úrokem. Je to naprosto bez rizika a ještě ti za založení dají 500 Kč. Se založením ti kdyžtak pomůžu. Úrok není nic moc, ale pořád lepší než nechat peníze ležet v šuplíku…“

„Čau, chtěl jsi si založit stavebko. Tahle banka ho má bez poplatku za založení a ještě mají momentálně nejvyšší úrok na trhu. Založ si to než ta akce skončí…“

Všechny tyhle příběhy a mnohem víc se jich doopravdy stalo. Třeba ta akce se stavebkem se odehrála před dvěma roky… Já si stavebko založila. Ušetřila jsem za poplatek, mám za sebou připsání státní podpory 2000 Kč a čeká mě další, vklad se mi úročí mizerným, přesto aktuálně nejvyšším dostupným úrokem 1,3 % p.a. Druhá strana stále řeší, které spoření si založit a odkládá to stále dokola. Úroky podklesly, státní podpora utekla a pořád nic. Jen čas od času se mě zeptá, jaké stavební spoření si teď má založit a když strávím čas vyhledáváním a odpovím, tak si ho stejně nezaloží…

To byl jen drobný příklad. Investování a cesta k pasivnímu příjmu rozhodně nevede cestou stavebek… Je potřeba do investic proniknou mnohem hlouběji. Investovat můžete do mnoha různých směrů a vždy je lepší si jich vybrat několik a své investiční portfolio diverzifikovat. Ono známé pravidlo „nedávej všechna vejce do jednoho košíku“ už  životě asi slyšel každý z nás, byť možná ne v souvislosti s investováním a budováním pasivního přijmu.

Jak budovat pasivní příjem

Vybírat si můžete z pestré nabídky. Jednotlivé možnosti se liší nejen mírou rizika a zisku, ale i dobu, na kterou je vhodné investice uzavřít. Mimochodem, věděli jste, že ideální doba držení akcií je navždy?

1. Tradiční investiční produkty

Tohle jsou produkty, které si pod pojmem investování přestaví většina Čechů. Bohužel jejich výnosy obvykle nepokryjí ani inflaci. Pokud toužíte po nezávislosti, tudy cesta k vybudování pasivního přijmu nevede.

• Spořící účet
• Stavební spoření
• Doplňkové penzijní spoření

2. Akcie a ETF

Akcie patří mezi moje nejoblíbenější formy investování. Vybírám si takové akcie, které vyplácejí dividendu, takže z nich mám příjem hned dvojitý. První je zhodnocování akcie v čase. Cena akcie sice může klesnout, ale obecně akciový trh roste stále nahoru. Stačí tedy neskopat výběr akcie a cena poroste. Druhý příjem jsou pak samotné dividendy. Ty je ideální nevybírat ale znovu investovat a využít tak principu sněhové koule, kdy zisky rostou rychleji a rychleji. Indexové fondy ETF zatím nevlastním. Za zajímavější, byť o něco riskantnější, považuji investování do jednotlivých společností.

3. Dluhopisy

Na dluhopisy moc nevěřím. Jsou skvělé na doplnění portfolia a určitě je dobré tím směrem finance diverzifikovat. Sama už jsem měla vyhlédnuté dvě dluhopisové společnosti, do kterých jsem plánovala peníze vložit. Jenže čirou náhodou jsem s jednou z nich spolupracovala a když jsem viděla, co se děje v zákulisí, tak mě to přešlo. Dluhopisy jsou často na několik let a já nevěřím, že většina z daných společností bude za pár let ještě na světě.

4. P2P půjčky

Moje milované „lidé půjčují lidem aneb vydělávejte jako banky“. U půjček je potřeba vzít zdravý rozum do hrsti a dávat si pozor s jakou platformou a komu půjčujete. Když to ale vezmete za správný konec budete dosahovat zisku 10-15 % p.a. stejně jako já. Jen si dejte pozor. P2P půjčky jsou rizikovější oblast a můžete o své peníze i přijít. Já aktuálně investuji u čtyř P2P a o další už své portfolio rozšiřovat neplánuji.

Bondora – U Bondory neinvestuji do jednotlivých půjček. Posílám peníze na svůj čet, které platforma investuje a já každý měsíc inkasuji zisk 6,75 % p.a.. Mám to bez práce a jen sleduji, jak moje úspory rostou.

Mintos – Mintosu jsem nikdy úplně na chuť nepřišla. Možná je to tím, že je platforma v angličtině, což pro mě není příliš komfortní. V každém případě nemám důvod si na něj stěžovat. Komunikace probíhá naštěstí v češtině, půjček je dostatek a je možné si nastavit i automatické investování. Takže budu v investování na Mintosu i nadále pokračovat.

Bondster – Pro mě nejlepší P2P investování. Česká platforma, kde můžete investovat v Kč a Eurech. Vysoké výnosy, snadné a přehledné ovládání a investice už od 100 Kč. Za celou dobu jsem nezaznamenala žádné problémy a zisky utěšeně rostou.

Zonky – Zonky je pro mě, jako investorku, totálně mrtvé. Nízké úroky mě k investování opravdu nemotivují. Na druhou stranu, pokud si chcete půjčit je to zn. Ideál.

5. Nemovitosti

Investování do nemovitostí považuji za nejméně rizikové investice. Bohužel je na ně potřeba vysoký počáteční vklad i pro získání hypotéky. Takže i když je v plánu mám, tak zatím na ně ještě nenastal vhodný čas.

6. Komodity

Zlato, stříbro nebo obilí… apod. V komoditách se neangažuji. Zatím nemám pocit, že tomu dostatečně rozumím a dokud si nebudu jistá, že vím co dělám do investic se nepustím.

7. Kryptoměny

Propadák nebo lístek do Zlaťákova? To nikdo říct nedokáže. Já osobně zastávám názor, že kousek Bitcoinu a možná pár dalších kryptoměn je dobré mít. Vždy ale investuji jen částku, kterou si mohu dovolit ztratit. Investuji přes CoinBase a nemůžu si stěžovat. Přehledné grafy krásně ukazují jak roste krypto celkově i jak se aktuálně daří mé investici. Myslím si, že Bitcoin už brzy zase vystřelí vzhůru a rozhodně v tom chci mít zainvestováno svých pár drobných. Protože znáte to.. korunka ke korunce… atd

Nezapomeňte na sebe

Investování je věc hodně složitá a zorientovat se v něm zabere hodně času. Ale čas je právě to, co nemáte. U investování platí to samé, jako u sázení stromu: „ten nejlepší čas začít byl včera, druhý nejlepší čas je teď“. Naštěstí jsou spolehlivé investiční platformy, které spolehlivě investují vaše peníze za vás. Vy zatím můžete v klidu sbírat informace a pak se do toho pustit sami. Nejznámější investiční platformy jsou Portu a Fondee. A i když sama rozumím investování dostatečně na to, že investuji sama za sebe a akcie, půjčky i všechno ostatní si vybírám sama. Portu i Fondee mám také a každý měsíc tam posílám peníze. Proč? Protože chci mít diverzifikované portfolio a zvýšit tak bezpečnost svých peněz. Navíc obě investiční platformy odvádějí dobrou práci a peníze skutečně zhodnocují.

Na závěr mám pro vás jednu důležité doporučení. Nejdůležitější investicí v životě jsou investice do sebe a svého vzdělání. A platí to ve všem nejenom u investic. Nejdřív získejte informace a teprve pak se do toho pusťte. Co se týká investování, tak mě změnila život kniha Bohatý táta a chudý táta. To byl můj začátek. Od té doby jsem ale přečetla stovky dalších článků a viděla desítky videí a slyšela hromady podcastů. Vybudování nezávislosti není sranda a ani záležitost na pár měsíců. Chce to stovky a tisíce hodin, ale když to vyjde, získáte svobodu a svůj vlastní život.

Zajímají vás recenze a zkušenosti z jednotlivých investičních platforem, které používám? Dejte vědět do komentářů!

A ještě malé upozornění na závěr. Nejsem žádný investiční specialista nebo poradce a moje články nebere jako investiční doporučení. Sdílím s vámi své zkušenosti.

The post Pasivní příjem aneb do důchodu v padesáti appeared first on Nemožné je možné.

Nápad na tenhle článek mě napadl, když jsem se vracela z obchodu. Stoupala jsem do mírného kopečku, ale byla jsem zadýchaná jako kdybych uběhla maraton. Moje astmatické průdušky protestovaly proti respirátoru seč mohly a palčivá bolest na plicích mi na náladě moc nepřidávala… Jakmile jsem se na chodníku dostala za zastávku s lidma, strhla jsem si ten krám z obličeje. Nevzpomínám si, že by mi čerstvý vzduch někdy předtím chutnal tak lahodně. Volně jsem dýchala čerstvý kyslík a byla jsem naprosto spokojená… Zvláštní, nikdy dřív by mě ani nenapadlo být za takovou „obyčejnou“ věc vděčná a vida… v covidové době jsem. Myslím, že stejně jako lidé, kteří zažili hladomor, nikdy nepřestanou být vděční za plný talíř, tak stejně lidé, kteří zažili dobu covidovou nikdy nepřestanou být vděční za možnost se svobodně nadýchnout. Alespoň já určitě… A tohle je jedna z dobrých věcí, kterou mi covid vnesl do života a je jich víc….

Zakázané ovoce

Vždycky jsem byla trochu rebel a většinou to s sebou neslo i pořádný kus rizika pro moji maličkost. Ať už jsem lezla po střechách domů nebo k sousedovi na zahradu za srncem, vždycky tomu předcházela trocha plánování a hlavně hledání toho dobodružství. V době covidové stačí, když jdete večer po deváté s košem a je z vás takřka zločinec.

Stanete se pašeráky

Stát se v běžných časech pašeráky bylo v našich podmínkách téměř nemyslitelné. Co taky pašovat? Drogy jsou ohrané, uprchlíci neskladní a tráva už nikoho moc netankuje… Zkuste si ale jít v době, kdy je PES nejvyšší jít koupit do jednoty hajzl papír! Nejdříve musíte zdolat varovné červené pásky a dostat se až na zakázané území drogerie, poté musíte vyprostit zakázaný tovar z regálu a nakonec u pokladny přesvědčit neochotnou prodavačku, aby vám zboží namarkovala navzdory zákazu… Alespoň tak si to představuju. Zatím se totiž ještě nenašel odvážlivec, který by mi zkřížil cestu a řekl, že mi něco neprodá

Stačí zakašlat

Chcete se vyvléknout ze schůzky, na kterou se vám nechce. Doba covidová má řešení! Zapomeňte na dlouhé a složité vymýšlení výmluv. V době covidové stačí jen párkrát zakašlat a zmínit, že vám není moc dobře. Získáte klid na celé týdny!

Hoďte to na PSA!

Máte za sebou období, kdy jste neřešili svůj vzhled a vypadáte teď tak trochu jako debil? Nejste sami! V sobě zavřených kadeřnictví, kosmetik, fitek a dalších míst, kde dělají z vám podobných lidské bytosti, tak vypadá každý druhý.

Homeoffice pro všechny!

Práce z domova už se nemusíte složitě dožadovat. V době covidové se pro mnoho pozic stala samozřejmostí.

A to není všechno…

Ještě jedno pozitivum doba covidová má. Tohle je ale jenom pro mě <3

The post Co se mi na době covidové líbí appeared first on Nemožné je možné.

Dělali byste své zaměstnání dál, kdyby vám každý měsíc váš plat někdo posílal jen tak?
Co byste v takovém případě dělali?

Nejšťastnější z nás si odpoví, že by nezměnili nic. My ostatní se můžeme alespoň podívat správným směrem, když si upřímně odpovíme. Co bych v takovém případě dělala já?

Patřím k těm šťastným, protože odpovídám svoji práci. ALE! Dělala bych ji jen z jedné třetiny, protože jsou v mém životě tři věci, kterým bych se chtěla věnovat, když samozřejmě nepočítáme rodinu a cestování.

Copywriting

Já svoji práci miluju. Neříkám, že mě občas netrápí tvůrčí krize, ale nakonec vždy skončím s tužkou v ruce. Psaní je pro mě naprosto přirozenou formou vyjadřování a nedílnou součástí většinu mého života. Vlastně už přes 20 let (depresivní chvilka pro můj pokročilý věk ) Miluju psaní blogů, které přinesou čtenářům nové informace, úderných postů na sociální sítě, rytmických básniček, zamotaných kramářských písní se špatným rýmem, ale dobrým příběhem a povídek… Už dlouhou jsem žádnou povídku nenapsala, chybí mi to správné tvůrčí zaujetí, ale ono se vrátí…

Farmaření

Moje láska a můj sen. Nekonečná země, na které můžu pěstovat plodiny neotrávené chemikáliemi, bylinky na přírodní kosmetiku a čaje, krávu na mléko, ovce na vlnu… včely na voskové svíčky a med… Svět, kde neplatí, co říkají lidé, ale místo, kde má hlavní slovo přirozenost a příroda, to největší moudro z jakého se lidé mohou učit… Mohla bych psát do nekonečna. Tenhle sen mi zatím pořád prokluzuje mezi prsty, ale jednou se budu válet po trávě, která bude moje a koukat na stromy, kterým nebude hrozit pokácení…

Týraní psi

Existence Ciri mě změnila jednou provždy. Poprvé jsem zažila jaké je to skutečně mít psa a jak chutná psí láska. Sice to netrvalo tak dlouho, jak bych chtěla, ale následky jsou trvalé. Je ze mě pejskař. Miluju psy a ano, stavím je rovné lidem. Ne ve smyslu, že bych vysypala z postele chlapa a vzala si tam psa, ale tak, že týraný pes a týrané dítě jsou u mě nastejno. Pokaždé je ubližováno bezbrannému tvorovi, který je vystavený krutosti, které se nemůže bránit. Kamarádím s většinou psů, ale mojí osudovkou jsou bullové. Ano, kvůli Ciri a především proto, jací jsou. Z blízka jsem poznala celou řadu těhlech „bojových vemen“ a neznám něžnější psí duše. Snad právě kvůli tomu, jak je jim křivděno kvůli jejich dávné minulosti, mám tendenci je bránit. Bohužel teď bullové zažívají velkou oblibu, což znamená, že si je pořizuje každý namachrovaný debil a útulky praskají ve švech. Minulý týden jsem zaznamenala hned dva případy, kdy majitel nechal svého bulla opuštěného vyhladovět k smrti. V jednom z případů se jednalo o fenu a devět štěňat v druhém případě o patnáctiletou fenu, kterou ještě ke všemu málem ukopal k smrti. Když je našli, byli psi tak zesláblí, že se nedokázali skoro udržet na nohou. Vidíte fotky zuboženého psa, ale nejhorší není pohled na pomlácené vyhublé tělo. Nejhorší je, když se mu podíváte do očí plných bezedné bolesti, beznaděje, zmatku a jediné otázky „proč“. Těmhle psům bych chtěla věnovat svůj čas, lásku a práci. Chtěla bych jim pomoc dát se do pořádku jak na těle, tak na duši. Najít znovu jejich důvěru a najít jim domov, kde už budou šťastní navždy.

Nemám ráda Vánoční loudění o charitu a příspěvky. Ale pokud Vám na účtu přebývají nějaké drobné, tak tady je odkaz na tu vyhladovělou fenku a jejích devět štěňat. A tady na onu patnáctiletou vyhladovělou a dobitou fenku.

Já jsem si upřímně odpověděla, co bych opravdu chtěla dělat a poskytlo mi to nový směr. Brzo budu měnit bydlení, a protože nemůžu sehnat prostor tam, kde bych chtěla bydlet, bylo mi jedno, kde to tedy bude. Jenže to byl strašně široký pojem a já nevěděla, který směrem se mám vydat. Ted už to vím… vyberu si nové bydliště tak, aby tam byl útulek kam budu moc chodit ve volnu pomáhat!

A jakou práci byste dělali vy, kdybyste si mohli vybrat cokoliv?

The post Cesta ke štěstí appeared first on Nemožné je možné.

Dřív jsem takové lidi nesnášela. Teď už ji pozoruji se shovívavě pobaveným úsměvem. Já jsem si takovou nevyzrálost nikdy dovolit nemohla a možná právě proto mě ji tak fascinuje sledovat.

Vím, co ji čeká, znám její budoucnost.

Nemám potřebu nad ní protáčet či, napomínat jí, nebo udělovat rady… Stačí mi, že já vím.

První den, kdy jsem ji poznala, se nám svěřila, že za poslední rok hodně přibrala a že už i přítel jí řekl, že by s tím měla něco dělat. A že on teď v práci dostal přidáno, tak jí taky řekl, že jí dá peníze, ať si dojde ke kadeřníkovi, na kosmetiku a koupí si nějaké oblečení a následoval blažený úsměv, jakého to má úžasného chlapa.

Ty sis nevšimla, že jak postupuje po kariérním žebříčku, přestáváš mu být dost dobrá?

Druhý den řešila, že už nemá žádné peníze. Odpoledne mi pyšně oznamovala, že si k platební kartě sjednala kontokorent. Následujících 14 dní chodila každý den na oběd a svoji dietu vyřešila tím, že si koupila knihu dietních receptů. Akorát doma zjistila, že jsou tam jen věci, které jí nechutnají, takže nic.

Opravdu tohle potřebuješ?

Jiný den jsme měli jet na služební cestu. Já si během 5 minut objednala FlixBus a měla jsem vyřešeno. Ona hodinu řešila, že autobusem nepojede a vlakem se Student Agency nejlevnější třídou taky ne. Nakonec si objednala business. Nadšeně mi líčila, jak velkou sedačku pro sebe bude mít. Vypadala skutečně šťastně.

Neodvozuj svoji cenu od věcí, které si koupíš.

Nachomýtla se k rozhovoru, který jsem vedla o hypotékách. Zvažuju jí. Pronájmy neuznávám a chci domov. Chvíli poslouchala. „Na hypotéku se vykašli, musíš si najít chlapa, co tě bude živit!“ Tohle moudro jsem od ní už slyšela několikrát.

Na takových základech vztah nepostavíš.

Bylo před víkendem. Právě udělala nákup na dva dny plný sladkého, čokolády apod. za 600 korun, čemuž se hlasitě divila. Doručí jí to rohlík jako obvykle, přece se s tím nepotáhne.

Bez pevné vůle neušetříš ani nezhubneš.

Nedávno mi nadšeně ukazovala šaty na ples, které si koupila. Matně jsem si vzpomněla na její kontokorent Nechtěla jsem jí kazit radost a šaty jsem jí pochválila. Byly pěkné. Ale špagetová ramínka, volánky a broskvová barva se k ní absolutně nehodily. Ale šaty byly drahý a ze Slovenského salonu a ona si to přece může dovolit.

To že si koupíš oblečení z hezké modelky, neznamená, že se v ni proměníš.

Možná vypadám, že závidím. Nezávidím! Možná tu její bezstarostnost. Spíš mě to fascinuje. Myslela jsem, že dneska je finanční gramotnost základ. A že už se všeobecně ví, že štěstí není o penězích.

Já jsem šťastná, když blbnu s Ciri po lesích, odvíjí se mi v hlavě příběh a daří se mi ho přenést na papír, když jsem u milovaného člověka a hodně mě potěší i něco dobrého k jídlu nebo když je venku krásně a zeleně… Ale peníze v tom nehrají roli.

Co dělá šťastné vás? Máte ve svém okolí také dospělé děti, které čeká střet s realitou všedního života?

The post Holčička appeared first on Nemožné je možné.

Mnohé nevinné mužské duše, nechápou jak moc je složité vybrat džíny. Zmateně a zoufale se plouží mezi regály, občas se odváží nesměle něco namítnout a když o nich dlouho neslyšíte, najdete je tiše brečet v nějakém zastrčeném koutě.

Nerozumí tomu.

Bootcut, slimky, slimky, bell bottom, boyfriend, boyfriend skinny, straight, skinny, wide leg…. zní to pro ně jako cizí slova.

Jenže pro ženy to nejen že nejsou tajemné formule, ženy si dokonce musí umět k názvu přiřadit střih, efekt a postavu, na kterou se dané džíny hodí.

Skinny – prodlouží nohy – souměrná postava, může být pár kilo navíc i krátké nohy
Bootcut – skryjí tlustá lýtka, odvedou pozornost od stehen, zdůrazní zadek – pro oplácanější postavu
Straight – základní a nadčasové – pro všechny typy postav
Skinny bootcut – odvede pozornost od boků – postava s výraznými boky a stehny
Boyfriend – odvedou pozornost od stehen – perfektní pro užší boky
Bell bottom (zvoňáky) – dodají postavě ženskost, skryjí tlustá lýtka – ideální pro štíhlé postavy

Když ovládáte základní džínový slovník, stojíte v kabince obklopená džíny všemožných barev, materiálů a střihů, je čas na to nejdůležitější.

Zkoušení!

Vždy vyzkoušejte alespoň 20 kousků, ať máte jistotu. Každý obchod má trochu jiné číslování a to že v jednou obchodě je vám volná vel. 36 neznamená, že v dalším nebudete mít problém se vejít do vel. 38.

Které džíny jsou ty pravé?

Máte odzkoušeno a stranou jste si daly své favority? Které si vybrat?

Džíny číslo jedna, které vám padnou jako ulité, jsou příjemné, nikde neškrtí, látka se nenapíná, můžete v nich sedět a nepřekáží vám v pohybu?

Džíny číslo dvě? Ledva do nich strčíte nohu máte pocit, že s kalhoty už nepohnete ani o kousek a netušíte, jak je na sebe dostat. Do nich se přece nemůžete vejít! Centimetr po centimetru kalhoty soukáte nahoru, a když přijde chvíle zapnutí knoflíku, nejraději byste si zavolala pár lidí na pomoc. Sotva se vám podaří knoflík protáhnout dírkou a zapnout zip (aniž byste ho zničily), máte pocit, že jste se ocitla ve svěracích….kalhotách. Nemůžete dýchat, nemůžete se pohnout a o sezení si můžete nechat jen zdát…

Které džíny jsou ty pravé, džíny č. 1 nebo džíny č. 2?

Pro všechny, které si lebedí v džínách číslo jedna mám jednu jedinou zprávu!

„Sundat o hodem! Pohodlí?! Vy jste se snad zbláznily! Jak si s tímhle začnete najednou zjistíte, že stojíte v ortopedických botách a dotaháváte oblečení po babičce..!“

Ne, správné džíny vypadají jinak, na pohodlí se nehraje. Pokud sedíte na záchodě a trápíte se tím, jestli se dokážete dostat zpátky do rozepnutých kalhot, gratuluji vám, teď máte správné džíny!

Pokud chcete něco namítat a argumentovat chorobami, které hrozí z příliš těsných kalhot, bojíte se o svůj krevní oběh… kašlete na to.

Móda si to žádá a pro krásu se musí trpět!

Ještě než se rozhodnete pro definitivní chození v sukni, pytli nebo čemkoliv, co nejsou kalhoty, pozor.

Ženy jsou silné!

A ženská vůle vydrží víc než kalhoty. Každé gaťky se vám nakonec po pár nošeních přizpůsobí.  Vyhrajete nad džínovinou a v šatníku vám přibude nový sexy kousek.

Nebo, pokud síle své vůle nevěříte, jděte do sekáče pro kousek oblečení jehož vůli zkrotil už někdo před vámi!

The post Jak vybrat správný džíny appeared first on Nemožné je možné.

Já věřím na lidskou nesmrtelnost skrz děti, takže cokoliv uděláme dobrého pro Zemi vlastně dělám pro sebe i pro ně. Nebo třeba ani důvod nepotřebujete…  A voda je pro Zem jedna z nejdůležitějších věcí.

Upřímně, když se snažím udělat něco ekologického a šetrného k planetě, neoháním se v duchu budoucností svých fiktivních dětí. Dělám to proto, že je to správné. Zemi a přírodu vnímám po pohanském způsob jako matku, všichni jsme se s z ní zrodili a náš další život je s ní neoddělitelně spjatý.

Plýtváme vodou!

Poslední dobou se začínám měnit v jakýsi typ hipíka a ekologa a ani nevím, kde se to ve mně vzalo.
Vždy jsme měla k přírodě a zvířatům silný vztah, ale poslední měsíce to dostává úplně nový rozměr.

Zjistila jsem totiž, že to skutečně jde!
Žít v souladu s přírodou, distancovat se od mainstreamové společnosti, dělat si věci po svém bez ohledu na názor okolí a to vše v klidu, bez stresu a nervů… Potkala jsem člověka, který žije tak, jak já jsem snila. Je hrozně zajímavý poznat někoho, od koho se můžete tak strašně moc naučit, někoho, kdo je úplně jiný než ostatní a přitom s ním máte víc společného než s kýmkoliv jiným. Někoho koho nedokážete dokonale přečíst, ale díky tomu objevujete pořád něco nového a i když tu nevědomost nesnášíte, vlastně se vám to líbí… Právě od toho člověka jsem se dozvěděla, že je velký problém s vodou.

Nejdříve jsem si myslela, že to jen hrotí, ponořený do svého eko života si v hlavě vytváří z komára velblouda…

Jenže on má pravdu! Dochází nám voda!

Vrtalo mi to hlavou, vždycky než něco zamítnu, pro něco se rozhodnu apod. snažím se o tom něco zjistit. A je to tak. ZEMI-DOCHÁZÍ-VODA!!!

Ok, nedojde nám ani za pět, ani za deset let, ale kola osudu už jsou v pohybu. Klima se otepluje, ledovce tají, povrchová voda mizí…

Všechno je to propojené! Plundrování krajiny, kácení stromů, které stíní zem a zabraňují vysychání, plýtvání vodou, všudypřítomná chemie, plasty. Lidstvo se dostalo na hranici a nevypadá, že by váhalo s jejím překročením.

Každý musí začít sám u sebe. V článku Do boje za Zemi! jsem sepsala, co pro ochranu přírody dělám já a od té doby, co článek vyšel, jsem ještě přitlačila.

Zkraťte sprchování

Omezila jsem dobu sprchování. Na vlezení a vylezení ze sprchy mi teď stačí 5 min. Víc nepotřebuju. Namočit, namydlit, spláchnout. FINITO! Tohle je pro mě velká oběť. Miluju večerní horkou sprchu. Stát ve koupelně, kde pára neproniknutelně zamžila všechna zrcadla, nechat se bičovat horkými prameny vody, dokud neodplaví všechen stres a zimu, která se ve mně za den nashromáždila. Teď chodím do postele jen mírně prohřátá (a vztekám se, že jsem tam sama a nemá mě, kdo zahřát ).

Nemyjte si vlasy každý den

Dokonce i mytí vlasů jsem stáhla z 2-3 týdně na 1-2 týdně. Ne, nechodím s mastnýma vlasama, to ani náhodou. Na tomhle pracuju už nějaké 2-3 roky, co používám výhradně bio šampon a jednou bych ráda zůstala zcela na no poo. Nesnáším chemii a jsem přesvědčená, že zotročuje lidi, proto se jí cíleně snažím zbavit už celé dlouhé roky. Nejprve jsem začala vyřazením léků, pak veškerých chemických přípravků na vlasy a pleť. Ještě mi zbývá zubní pasta, gel (dojíždím zásoby) a pak už jen čistící prostředky pro domácnost (dojíždím zásoby) a pak budu free

Není třeba hnát se do extrémů

Víte, nejlepší na tom je, že ono to fakt jde. Nejdu do extrémů. Začala jsem nakupovat převážně v sekáčích, ale když se mi něco fakt líbí, nemám problém si to koupit v řetězci. Snažím se jíst jednoduše, zdravě, ale když mám chuť tak si prostě to jídlo v tom KFC dám. Díky vyvážené stravě po mně moje tělo nevyžaduje sladké, ano jsem snad jediná holka na světě, co nemá ráda čokoládu, přesto jsem za uplynulý měsíc snědla asi tři nebo dokonce čtyři kyblíky zmrzliny, spoustu sušenek a tabulku čokolády… Nelíbilo se mi to, ale nešlo s tím bojovat, ta neobvyklá potřeba sladkého byla strašně silná a tak jsem se nebránila. Protože věřím, že moje tělo mi nejlépe řekne, co potřebuje. A taky, že jo! Uplynul měsíc, situace se trochu zklidnila, já alespoň částečně našla půdu pod nohama a promítlo se to i do mého jídelníčku. Chuť na sladké se téměř vytratila a když mě honí mlsota, stačí mi kaki, liči, hroznové víno, jablko nebo třeba sušené švestky a křížaly.

Co byste si z článku měli odnést je to, že to jde.
Cokoliv v čem vidíte smysl, lze zrealizovat. A zkuste se zamyslet, jestli vážně potřebujete koupele do plných van, splachovat plnou nádrží na záchodě nebo prát poloprázdné pračky apod. Když vám nejde o Zemi, myslete alespoň na svoji peněženku a omezte plýtvání vodou a vysvětlete to i svému okolí.

The post Voda o vodě pro vodu a k vodě appeared first on Nemožné je možné.

Moje poslední zamyšlení patří starostem.  Máme je všichni, nesnášíme je, trápíme se jimi, užíráme, snažíme se je řešit a zbavit se jich, ale jsou jako hlavy hydry. Jednu useknete a narostou dvě další. Je to nikdy nekončící boj.

Ale proč bojovat? Nebylo by lepší je prostě přijmout, jako běžnou součást, která k životu patří?

Dneska jsem šla na dlouhou procházku. Přemýšlela jsem nad věcmi, které v mém životě nejsou takové, jaké bych si přála, nad sny, které se zdají být nesplnitelné a vzdálenější než hvězdy na obloze.

A pak jsem si položila tu otázku, která všechno změnila.

S kým bych měnila?

Představila jsem si všechny lidi na celém světě, které znám osobně nebo jsem o nich jen slyšela a snažila jsem se vybrat si z nich jednoho jediného člověka, se kterým bych si okamžitě vyměnila celý život.

A víte co?

Na nikoho jsem nepřišla.

Angelina Jolie se rozvádí s Bradem Pittem a evidentně to moc nedává, protože vypadá jako smrtka. Navíc šest dětí asi nebude úplně sranda.

Ok, tak právě jsem pohrdla životem Hollywoodské star první velikosti a mé oblíbené herečky a osobnosti. Možná se ale jen koukám moc daleko, chce to blíž.

Co moje sestřenice č. 1 – celý život z nás dělali rivalky a ona ten boj s naprostým přehledem vyhrála. Má titul Ing., výborně placenou práci, je vdaná za zajištěného manžela a dokonce je těhotná. Tohle by mohla být trefa do černého!
Ale ne, já bych s ní neměnila. Myslím si, že jsem podstatně hezčí, celý svůj život žije pod jhem „co by tomu řekli lidi“, bydlí v domě s manželovými rodiči a svého manžela si podle mě neváží, takže děkuju pěkně.

Sestřenice č. 2 – Vrátili se k sobě s partnerem se, kterým se na čas rozešli, ale milovali se od dětství, mají spolu ročního chlapečka a žijí si spolu v malém bytě v Prdelákově. Takhle nějak jsem kdysi doufala, že dopadneme s VB. Jenže, opět není zlato, co se třpytí. Sestřence je čerstvých 23 let a byla prostě zbouchnutá, s partnerem mají problémy, které se dle mého soudu budou jen zhoršovat a protože jsou mladí všichni mají pocit, že jim můžou kecat do života a říkat jim, jak mají žít a dokonce vychovávat chlapečka. Ani za nic, bych s ní neměnila.

Přemýšlela jsem dlouho a fakt jsem nepřišla na jediného člověka jehož problémy bych přijala výměnou za ty moje.

Kdysi mi někdo říkal moudro, že kdyby všichni lidé šli a složili svoje trápení na náměstí a místo toho si mohli domů odnést jiné, nakonec by se vrátili pro to svoje.

A je to pravda.

Osobně si myslím, že každý máme své trápení ušité na míru, ne aby nás zlomilo, ale posunulo někam dál. A pokud sním budeme pracovat správně,  až s ním skončíme, budou z nás silnější a lepší lidé.

Všichni chceme žít šťastně až do smrti, ale kdybychom to měli bez práce, nedokázali bychom to skutečně ocenit.

Takže já si vědomě nechávám své citové, bydlící, pracovní a další existenční problémy, aby si je mohla vyřešit, stát se lepším člověkem a dočkala se své představy „a žili spolu šťastně až do smrti“.

A jak můj vysněný život vypadá?

Žít uprostřed přírody a zároveň blízko civilizace, aby děti mohly na kroužky. Šťastné manželství, 3-4 zdravé děti, takové finanční zajištění, abychom mohli s manželem pracovat proto, že chceme, ne kvůli existenční nezbytnosti. A aby byl u nás můj brácha vždy vítaný. Aby náš život nestagnoval, ale proudil a hýbal se, aby se děly nové věci, abychom objevovali nová místa, trochu cestovali. Abychom všichni náš život milovali a sebe navzájem.

Nechci toho zrovna málo, ale člověk si nemá dávat malé cíle. Alespoň někdy vím, co chci. Jediné, co mi chybí, je cesta, jak toho dosáhnout. Ale já na to přijdu. Stačí jít po starostech. Až se s nimi vypořádám, budu u cíle.

Jaká odměna čeká po překonání všech překážek na cestě ke štěstí vás?

The post O starostech appeared first on Nemožné je možné.

Poslední dobou se mi všechno sype, ale fakt, že jo. Nic mě nebaví, nic nemá smysl, můj životní cíl posledních pěti let „žít šťastně až do smrti s VB a našimi dětmi“ leží v prachu, kam jsem ho sama pohřbila a nic podobného významu na obzoru není. Nemám žádné zakázky, Ciri skoro nevídám, Fotograf nemá zájem a já nevím jestli jsem ho měla já (ok, tak možná trochu), ale vím, že jeho nezájem mě fakt sere (recept na průser, ještě že bydlí 300 km ode mě), prostě to všechno stojí tak nějak za starou bačkoru. Dokonce ani psát mě nebaví. Když náhodou zavadím o práci, seru se s normostranou celý den a hnusí se mi to. Už ani na blog skoro nepíšu, nemám slinu. Jsem napjatá, podrážděná, motám se v kruhu a nevím, jak z toho ven…

Ale tohle měl být vlastně článek o rozhodnutích, ne že si budu vykecávat, jak stojí všechno za prd. Ale když ono je to fakt na hovno…

Co je podstatou tohohle článku je rozhodnutí. Jedno z porozchodových, které jsem učinila a byla jsem naprosto odhodlaná ho neporušit.

Už nebudu u VBho přespávat, když tam není. Nechci ležet v jeho posteli, v jeho pokoji, v jeho baráku, obklopená jeho věcmi a rodinou…

Vydržela jsem to tři měsíce.

Září, říjen, listopad… mučilo mě, že už nikdy nebudu spát s Cirounkem v náručí, zašitá na místě, které mi v posledních třech letech bylo nejvíc domovem a kde jsem dokázala vypnout.

Ale rozhodla jsem se a s Ciri byl VB, takže i když se o ní staral mizerně a byl od rána do noci v práci, ona byla šťastná, že má pánička u sebe a já bylá šťastná, že ona je šťastná. Víc jsem nechtěla.

Idylka samozřejmě dlouho nevydržela. VB musel pracovně na tři týdny pryč. Slíbila jsem, že se na pár dní v týdnu zastavím a Ciri vezmu na procházku.

Jasně, je to VBho problém, ale on to prostě nijak uspokojivě nevyřeší a jeho matka ji venčí bez vodítka v Ciri jí vlítla pod auto. Minulo ji o pár centimetrů. Kdyby se jí něco stalo, zatímco já jsem se válela na pokoji v Brně, nikdy bych si to neodpustila, i když by to moje vina nebyla.

První týden jsem tedy s mojí matkou těžce vyobchodovala, že budu přespávat u ní. Znamenalo to pro mě dorazit nejpozději do desíti večer a ráno v půl šestý vypadnout. Dala jsem to, protože jsem řekla, že u VBho už spát nebudu. Nepřesvědčila mě ani Ciri, která po mém odchodu zoufale kňučela u dveří a volala mě, ani matčin řev kvůli vymyšleným proviněním nebo proto, že jsem si namazala krajíc chleba a nezeptala jsem se. Prostě jsem řekla, že u něj už spát nebudu!

Dnes začal druhý týden hlídání. Původně jsem plánovala, že budu jezdit za Ciri z Vyhnanství od táty a budu si užívat peklo tam, jenže dneska jsou čerti. Večer řevu, cizích lidí a výbuch petard. Ciri se petard bojí! Nenechám jí samotnou! Co když jí budou venčit bez vodítka a někde to bouchne, ona v panice uteče…

… a zmrzne, jsme na Vysočině!
… přejede jí auto, není po tmě vidět!
… někdo jí něco udělá, je to přece „bojové plemeno“!

A pak to na mě vyskočilo na FB. Ráda si namlouvám, že se mi citáty z Reinkarnacia.sk zobrazují, aby mě posunuly v životě dál, vzhledem k mé aktuální situaci.

Seru na to!

Včera jsem měla na bytě v Brně apokalypsu, díky které jsem si uvědomila, že moje romantické city k VB jsou pryč. Během jednoho dne jsem se musela zbavit hned dvou pozůstatků našeho vztahu, které jsem si tajně schovávala. A nic to se mnou neudělalo.

Takže můžu spát v jeho posteli a neublíží mi to.

A co si celé měsíce přeju ze všeho nejvíc?

Ještě alespoň jednu noc, kdy mi bude Ciroušová spát v náručí, pod peřinou, na peřině, na krku… prostě u mě.

Proč bych si to vlastně neměla dopřát? Kvůli komu, kvůli čemu?

Teď ležím ve VBho posteli, na matraci, kterou jsem před lety sama vybrala (a je sakra dobrá!), pod peřinou mi u nohou leží chrupkající Ciri a hřeje jako kamínka. Mám v sobě dvě Frisca a to věčné napětí a všudypřítomný stres, který mě poslední dobou tak sžírá je pryč. Jsem naprosto uvolněná a v pohodě. Dokonce můžu i psát!

Nehodlám řešit, co bude zítra a pozítří a že jednou skutečně přijde poslední noc, kterou s Ciri strávím. Užívám si tady a teď a zítřek budu řešit až přijde.

A moudro na závěr?

Netrvejte zbytečně na svých rozhodnutích, jen proto, že jste je udělali. Každý se může splést a když vám vaše rozhodnutí nevyhovuje, tak ho změňte!

The post O rozhodnutích appeared first on Nemožné je možné.

Uvědomila jsem si, že to, že každý papírek donesu do koše a třídím odpad nestačí, to by měla být naprostá samozřejmost. Chce to jít o něco dál, zamyslet se nad celkovým životním stylem a přijmout za své změny, které budou k přírodě šetrnější.

Zdravotnická mafie otročí lidi pomocí léků

Začala jsem odmítáním zbytečného braní léků. Jsem naprosto přesvědčená, že veškerý lékařský průmysl je neuvěřitelně prohnilý. Mnohokrát jsem se u sebe i ve svém okolí setkala s tím, že lékař vám předepisuje léky podle toho, se kterou společností má smlouvu, než podle toho, který vám má primárně pomoc. Nutí vám očkování, doplňky stravy, které nemají pořádně prokázané účinky, ale „mohou“ vám pomoc. Všimla jsem si, že většina léků funguje tak, že jeden problém vám utiší a dva další vyvolají. Je to koloběh, který ničí lidem životy… Uvědomila jsem si to už před lety, byla jsem si absolutně jistá. Ale moje okolí potřebovalo důkaz a i já jsem pro další argumentaci chtěla mít v ruce něco skutečného.

Rozhodla jsem se zbavit alergií.
Většinu života jsem byla silná alergička. Pyly, plísně apod. Stačilo projít okolo někoho, kdo sekal trávu a vyřadilo mě to z provozu na celé hodiny. Dusila jsem se, kašlala, tekla mi rýma, slzy, svědily mě oči, zvedal se mi žaludek… Bez léků jsem nebyla schopná přežít jaro a léto. Jenže, jak jsem rostla dozvídala jsem se, co je to za léky, které beru. Kortikoidy a další a jak nebezpečné jsou.
Rozhodla jsem se zabojovat.
Začala jsem zkracovat intervaly, kde jsem léky brala. Na jaře jsem je nasazovala později, na podzim jsem je dříve vysazovala… Trvalo to deset let, ale už mám za sebou první dva roky, kdy jsem se nemusela na léky ani podívat. Neberu vůbec žádné. A společně s léky zmizely z mého života další zdravotní problémy.
Nic mi není.
Jsem zdravá.
Uvědomuju si, jak obrovské mám štěstí, kolik lidí může tohle o sobě říct?

Jsem proti zbytečnému braní léků, to ale neznamená, že když mi opravdu něco je, tak si je nevezmu. Nejsem idiot. Vezmu si i antibiotika, když je potřeba, jen vždy trvám na tom, aby mi před jejich předepsáním udělal doktor v ordinaci na počkání CRP test. Tenhle test je skvělý v tom, že jasně ukáže, jestli je původ nemoci virový nebo bakteriální a zda je předepsání léků namístě. Ale už si ani nevzpomínám, kdy jsem antibiotika brala naposledy.

Biokosmetika forever

Ale vysazení léků jsem dělal primárně kvůli sobě.  Stejně tak to, že už roky používám z 90 % jen biokosmetiku a neexistuje pro mě možnost, že bych použila lak na vlasy nebo deodorant ve spreji, prostě ne. Ale chtělo to něco víc…

Originální móda ze sekáčů

Začala jsem oblečením. Do sekáčů se mi fakt nechtělo, přišla jsem si sockovatě. Ale když jsem tak přemýšlela jestli vážně potřebuju úplně novou džínsku, když jí budu mít na sobě jen párkrát v létě, rozhodla jsem se, že to zkusím. A byla to naprostá paráda. Poznatky ze své první sekáčové návštěvy včetně fotek oblečení s cenami jsem sepsala v článku Na lovu v charitě. Dnes s odstupem několika měsíců můžu s klidným svědomím napsat, že jsem udělala dobře. Oblečení normálně nosím a třeba džínová vestička z článků sklízela vždy obrovský úspěch. Na nákupy v řetězcích jsem samozřejmě nezanevřela, jen jsem je značně omezila a přijde mi to tak správné. Nechci nic hnát do extrémů.

Kvůli masu musel někdo umřít

Nejsem vegetarián. Myslím si, že maso je pro mé tělo nenahraditelné a důležité. To ale neznamená, že ho musím jíst třikrát denně sedm dní v týdnu. Nehrotím to. Jím ho max. dvakrát týdně.
Někdy, když se vyskytuju na jídlo u mamky nebo babiček víc  a když si vařím sama tak prakticky maso vůbec nejím. Nejsem ale příznivcem toho, jít proti přání těla, držet se křečovitě stranou od masa a v noci snít o hambáči. Poslouchám své tělo a to si dokáže říct, když potřebuje maso.
Na druhou stranu, si ale uvědomuju, že abych já mohla maso jíst, tak kvůli tomu bylo nějaké zvíře zabito. Je mi to líto a asi jsem i pokrytec, ale maso stejně jíst nepřestanu. Jen si dám záležet, aby se maso nevyhazovalo. Ani při vaření, ani ve zbytcích. Když už to zvíře umřelo, tak ať to alespoň není úplně nadarmo!

Zbavte se obalů

Igelitové pytlíky, plastové lahve, plastové obaly… příroda se dusí v plastovém sevření a k čemu? Úplně zbytečně! Přece není potřeba na každý druh zeleniny vlastní igelitový sáček, k čemu kupovat vše v obalech. Takhle si zemi akorát zničíme.

Já jsem začala využívat obavy bez obalu. Přinesu si vlastní sklenice  nakoupím si vše, co potřebuji bez ubližování přírodě. Jo, jsem na sebe docela pyšná.

Voda jednou dojde. Myslete na to!

Neříkám, ať se přestanete mýt. Spíš se ptám, jestli se opravdu potřebujete koupat dvakrát denně, nebo pokaždé spláchnout celou nádržkou vody?

Lidé na zemi kvůli nedostatku vody umírají, važte si toho, že máte vody kolik chcete a snažte se také něco nechat dalším generacím.

Do posilovny autem? Jste idioti?!

Začněte méně jezdit autem a více choďte. U mě to bylo dílem proto, že jsem si nechtěla na pár minutovou cestu kupovat lístek na na půl hodiny, částečně kvůli tomu, že po stržení zad byla chůze jediný pohyb, který jsem mohla dělat a který mi navíc pomáhal a částečně také kvůli šetření přírody.
Chodím!
Denně se snažím ujít alespoň 10 000 kroků a MHD v Brně využívám jen výjimečně. Samozřejmě, když jedu z Brna na Vysočinu nejdu to pešky. Auto zatím nemám a v dohledné době ho neplánuju, ale předpokládám, že pokud budu žít takový život, jaký si představuju, nějak se z míst, kde dávají lišky dobrou noc do civilizace budu muset dostat.
A na koštěti se velký nákup tahá fakt blbě…

The post Do boje za Zemi! appeared first on Nemožné je možné.