viam.blog.cz Archivy - Nemožné je možné https://nemoznejemozne.cz/category/kdysi-davno/viam-blog-cz/ Nemožné je jen to, co nezkusíte Sat, 10 Apr 2021 15:59:50 +0000 cs hourly 1 https://wordpress.org/?v=6.5.5 https://nemoznejemozne.cz/wp-content/uploads/2024/02/cropped-Navrh-bez-nazvu-4-32x32.png viam.blog.cz Archivy - Nemožné je možné https://nemoznejemozne.cz/category/kdysi-davno/viam-blog-cz/ 32 32 Beltein se blíží… https://nemoznejemozne.cz/beltein-se-blizi/ https://nemoznejemozne.cz/beltein-se-blizi/#respond Wed, 01 Jun 2016 13:54:09 +0000 http://anteabloguje.cz/domains/anteabloguje.cz/?p=635 19… vlastně, je už dnes a za pár hodin propukne naplno. A já se hrozně moc těším! á moc věcí neslavím. Svátek mě moc nebere, narozeniny tolik neřeším a Vánoce mne nechávají ledově chladnou. Za celý rok jsou po mne v podstatě opravdu výjimečné jen tři události: Velikonoce Apríl Beltein/Pálení čarodějnic Velikonoce Opravdu na ně netrpím z nějakých křesťanských nesmyslů, to pravdu ne. Mám je ráda proto, že od dětství to byl den v roce, který jsem jako dítě, puberťák a vlastně asi až do předloňska prožila vždy, tak jak jsem si představovala. Málokdy se stane, že realita odpovídá představám, nebo je dokonce předčí, ale moje Velikonoce takové vždy byly. Mám z nich nepřeberné množství historek, a ačkoliv mi je čas už tak slil dohromady, že nejsem schopna rozlišit jednu od druhé, pocit, který jsem z nich měla mi zůstal – jeden obrovský báječný a vysmátý pocit, kvůli kterému budu mít velikonoce vždy ráda a i když už je dnes neslavím a neprožívám jako dříve, věřím, že s příchodem mých dětí se to vrátí zpět, protože se budu snažit aby si Velikonoce užívaly stejně skvěle jako já. Apríl 1. dubna, alias den srandy. Neznám lepší pocit, než vymyslet nějakou pitomost a pak ji někomu namluvit takovým stylem, že na to skočí … a začne panikařit… 🙂 A naopak ničit snahy těch, co se snaží nachytat mě. Vážit každé uslyšené i pronesené slovo a pak se svíjet v záchvatech hrozného smíchu když zařvu nebo slyším „Apríl!!!“ 🙂 Beltein Starý pohanský svátek, který ani století křesťanského teroru, lží a vražd, nedokázaly smazat ze světa. Zbožňuju tu chvíli, kdy koukám do hořící hromady dřeva o tolik vyšší, než jsem já. Myslím na naše předky, kteří také takhle stávali, a představuju si, že žár mne očišťuje od všeho zlého, jako věřili oni. (A taky se strašně snažím propadnout se do minulosti a moc to oslavit s nimi… 🙂 ) Když nad tím tak přemýšlím, tak v podstatě všechny svátky, které slavím jsou pro mne spojeny se smíchem a pocitem svobody. A taky by to podle mne mělo být. Považuji za hloupé slavit svátky, které pro nás osobně nic neznamenají, jen proto, že se slavit „mají“. A jak to máte Vy? Slavíte svátky, které pro Vás něco znamenají, nebo je to pro Vás jen rutina bez významu? Duben 2015

The post Beltein se blíží… appeared first on Nemožné je možné.

]]> 19… vlastně, je už dnes a za pár hodin propukne naplno.

A já se hrozně moc těším!
á moc věcí neslavím. Svátek mě moc nebere, narozeniny tolik neřeším a Vánoce mne nechávají ledově chladnou.
Za celý rok jsou po mne v podstatě opravdu výjimečné jen tři události:
  1. Velikonoce
  2. Apríl
  3. Beltein/Pálení čarodějnic
Velikonoce
Opravdu na ně netrpím z nějakých křesťanských nesmyslů, to pravdu ne. Mám je ráda proto, že od dětství to byl den v roce, který jsem jako dítě, puberťák a vlastně asi až do předloňska prožila vždy, tak jak jsem si představovala. Málokdy se stane, že realita odpovídá představám, nebo je dokonce předčí, ale moje Velikonoce takové vždy byly.
Mám z nich nepřeberné množství historek, a ačkoliv mi je čas už tak slil dohromady, že nejsem schopna rozlišit jednu od druhé, pocit, který jsem z nich měla mi zůstal – jeden obrovský báječný a vysmátý pocit, kvůli kterému budu mít velikonoce vždy ráda a i když už je dnes neslavím a neprožívám jako dříve, věřím, že s příchodem mých dětí se to vrátí zpět, protože se budu snažit aby si Velikonoce užívaly stejně skvěle jako já.
Apríl
1. dubna, alias den srandy. Neznám lepší pocit, než vymyslet nějakou pitomost a pak ji někomu namluvit takovým stylem, že na to skočí … a začne panikařit… 🙂
A naopak ničit snahy těch, co se snaží nachytat mě. Vážit každé uslyšené i pronesené slovo a pak se svíjet v záchvatech hrozného smíchu když zařvu nebo slyším „Apríl!!!“ 🙂
Beltein
Starý pohanský svátek, který ani století křesťanského teroru, lží a vražd, nedokázaly smazat ze světa. Zbožňuju tu chvíli, kdy koukám do hořící hromady dřeva o tolik vyšší, než jsem já. Myslím na naše předky, kteří také takhle stávali, a představuju si, že žár mne očišťuje od všeho zlého, jako věřili oni. (A taky se strašně snažím propadnout se do minulosti a moc to oslavit s nimi… 🙂 )
Když nad tím tak přemýšlím, tak v podstatě všechny svátky, které slavím jsou pro mne spojeny se smíchem a pocitem svobody. A taky by to podle mne mělo být. Považuji za hloupé slavit svátky, které pro nás osobně nic neznamenají, jen proto, že se slavit „mají“.
A jak to máte Vy? Slavíte svátky, které pro Vás něco znamenají, nebo je to pro Vás jen rutina bez významu?
Duben 2015

The post Beltein se blíží… appeared first on Nemožné je možné.

]]> https://nemoznejemozne.cz/beltein-se-blizi/feed/ 0 Do Chorvatska jezdí socky! https://nemoznejemozne.cz/do-chorvatska-jezdi-socky/ https://nemoznejemozne.cz/do-chorvatska-jezdi-socky/#comments Thu, 19 May 2016 19:56:30 +0000 http://anteabloguje.cz/domains/anteabloguje.cz/?p=626 Že do Chorvatska jezdí socky a člověk by se za to měl pomalu stydět se objevilo v článku na novinkách a nejhorší na tom je, že s podobným názorem už jsem se setkala i v reálu… Dovolená v Chorvatsku prostě spoustě lidí nepřijde dost nóbl a reprezentativní. Jednoduše dnes z toho, že jedete do Chorvatska nebude mít nepřející sousedka vředy, ale bude vám to přát. A víte, co bych takovým lidem vzkázala já? Že jsou idioti! Posuzovat dovolenou podle toho, co by na to řekli lidi je naprosto pitomé, jako ostatně jakákoliv činnost, která se řídí tím, co by řekli lidi… Když sečtu dobu, jakou jsem v Chorvatsku strávila, tak se blížím téměř půl roku a byly to krásné chvíle. Dnes, když s VB řešíme, co podnikneme v létě, já hlasuju alespoň pro týden v Chorvatsku. Mám to tam ráda a už navždy to budu mít spojené se snídaněmi na terase apartmánu s výhledem na moře. K snídani bylo výborné celozrnné pečivo s ovčím sýrem, nugátový koblih a každý skoro půl kila hroznového vína. Přes den bylo na programu ráchání v moři a večery jsme trávili všichni tři na terase. Pozorovali jsme hvězdy, světla letadel, povídali si a smáli se. Nikdy na to nezapomenu, byly to překrásné chvíle a i když už skončily vždy na ně budu ráda vzpomínat. Tohle je foceno z terasy apartmánu. I když ten, ve kterém jsme byli naposled. Byl hrozný, ale jeden náš požadavek splňoval – byl od moře, coby kamenem dohodil. Bydleli jsme hrozné díře stranou od turistického ruchu. Tehdy mi to vadilo, dnes už ne. Moře bylo čisté a všude byl klid. Pláže byly klasicky kamenité a nijak luxusní, ale kvůli těm jsme do Chorvatska nejeli. Hlavním důvodem bylo moře a to bylo perfektní. Výhody Chorvatska: čistá voda tím je Chorvatsko vyhlášené. Ale když jsem kolikrát viděla, co ve vodě plave (na známých plážích), děsila jsem se představy, jak to teda může vypadat například v Itálii. není daleko což má hned několik výhod, člověk tam za pár hodin dorazí busem, takže doprava není příliš drahá a zároveň člověk ví, že kdyby se doma něco stalo, tak letadle se během chvilky dostane zpět do republiky. pláže jsou převážně kamenité, takže nemáte všude písek když zvolíte skromné ubytování v apartmánu a dáte si práci s výběrem správného místa, není to cenově příliš náročné (na to sázím, protože chci v létě i do Anglie…) všude je spousta Čechů, to je na jednu stranu sice neskutečně otravné, na stranu druhou, to ale přináší určitý pocit jistoty, že kdyby se něco podělalo, máte se s kým poradit Jednoduše nechápu, co je na Chorvatsku sockovatého! Pro mě je to nejideálnější místo s mořem. Itálie má špinavé moře. Řecko je moc daleko a to by mne stresovalo, stejně jako příliš vysoké teploty a Bulharsko mi nepřijde dost „exotické“ a ve Slovinsku bych si připadala jako na půl cesty do Chorvatska. Chorvatsko mi přijde nejlepší a komu se nelíbí, tak ať sedí na zadku doma, alespoň ubude další člověk, kvůli kterému se v zahraničí stydím za to, že jsem Češka! Duben 2015

The post Do Chorvatska jezdí socky! appeared first on Nemožné je možné.

]]> Že do Chorvatska jezdí socky a člověk by se za to měl pomalu stydět se objevilo v článku na novinkách a nejhorší na tom je, že s podobným názorem už jsem se setkala i v reálu…

Dovolená v Chorvatsku prostě spoustě lidí nepřijde dost nóbl a reprezentativní. Jednoduše dnes z toho, že jedete do Chorvatska nebude mít nepřející sousedka vředy, ale bude vám to přát.
A víte, co bych takovým lidem vzkázala já? Že jsou idioti!
Posuzovat dovolenou podle toho, co by na to řekli lidi je naprosto pitomé, jako ostatně jakákoliv činnost, která se řídí tím, co by řekli lidi…
Když sečtu dobu, jakou jsem v Chorvatsku strávila, tak se blížím téměř půl roku a byly to krásné chvíle. Dnes, když s VB řešíme, co podnikneme v létě, já hlasuju alespoň pro týden v Chorvatsku.
Mám to tam ráda a už navždy to budu mít spojené se snídaněmi na terase apartmánu s výhledem na moře. K snídani bylo výborné celozrnné pečivo s ovčím sýrem, nugátový koblih a každý skoro půl kila hroznového vína. Přes den bylo na programu ráchání v moři a večery jsme trávili všichni tři na terase. Pozorovali jsme hvězdy, světla letadel, povídali si a smáli se. Nikdy na to nezapomenu, byly to překrásné chvíle a i když už skončily vždy na ně budu ráda vzpomínat.
6b6d16041a_100717170_o2
Tohle je foceno z terasy apartmánu. I když ten, ve kterém jsme byli naposled. Byl hrozný, ale jeden náš požadavek splňoval – byl od moře, coby kamenem dohodil.
d62dcb6f45_100717180_o2
Bydleli jsme hrozné díře stranou od turistického ruchu. Tehdy mi to vadilo, dnes už ne. Moře bylo čisté a všude byl klid.
Pláže byly klasicky kamenité a nijak luxusní, ale kvůli těm jsme do Chorvatska nejeli. Hlavním důvodem bylo moře a to bylo perfektní.
15e40d6af6_100717195_o2
Výhody Chorvatska:
  • čistá voda
tím je Chorvatsko vyhlášené. Ale když jsem kolikrát viděla, co ve vodě plave (na známých plážích), děsila jsem se představy, jak to teda může vypadat například v Itálii.
  • není daleko
což má hned několik výhod, člověk tam za pár hodin dorazí busem, takže doprava není příliš drahá a zároveň člověk ví, že kdyby se doma něco stalo, tak letadle se během chvilky dostane zpět do republiky.
  • pláže jsou převážně kamenité, takže nemáte všude písek
  • když zvolíte skromné ubytování v apartmánu a dáte si práci s výběrem správného místa, není to cenově příliš náročné (na to sázím, protože chci v létě i do Anglie…)
  • všude je spousta Čechů, to je na jednu stranu sice neskutečně otravné, na stranu druhou, to ale přináší určitý pocit jistoty, že kdyby se něco podělalo, máte se s kým poradit
Jednoduše nechápu, co je na Chorvatsku sockovatého! Pro mě je to nejideálnější místo s mořem.
Itálie má špinavé moře. Řecko je moc daleko a to by mne stresovalo, stejně jako příliš vysoké teploty a Bulharsko mi nepřijde dost „exotické“ a ve Slovinsku bych si připadala jako na půl cesty do Chorvatska.
Chorvatsko mi přijde nejlepší a komu se nelíbí, tak ať sedí na zadku doma, alespoň ubude další člověk, kvůli kterému se v zahraničí stydím za to, že jsem Češka!
Duben 2015

The post Do Chorvatska jezdí socky! appeared first on Nemožné je možné.

]]> https://nemoznejemozne.cz/do-chorvatska-jezdi-socky/feed/ 2 Úskalí zhubnutí https://nemoznejemozne.cz/uskali-zhubnuti/ https://nemoznejemozne.cz/uskali-zhubnuti/#comments Thu, 19 May 2016 19:56:01 +0000 http://anteabloguje.cz/domains/anteabloguje.cz/?p=631 O tom jak obtížné je zhubnout už byly popsány tisíce stran papíru a zemřelo a zemře kvůli tomu nepočítaně stomů. A zbytečně. Naprosto by stačilo napsat, zhubnout je těžké, když ale budete mít pevnou vůli, budete žít zdravě včetně trochy sportu, kila půjdou dolů samy. Nikde ale nepíší, co nastane když se Vám konečně povede zhubnout, tím totiž problémy zdaleka nekončí. Já jsem zhubla nedobrovolně. Ne, že by mi to nějak uškodilo, ale hubnout stresem a tím, že nemám čas se najíst a je mi pak z jídla zle, není a nebylo nic o co bych stála. Přesto se stalo a já přišla o cca 8kg. Předtím jsem nebyla tlustá ani teď nejsem nijak extra hubená, prostě v normě jsem byla a v normě jsem. Přesto se mi postava změnila a já se potýkám s něčím, na co mne žádný ženský časopis neupozornil, na úskalí zhubnutí, ono to totiž není jen skvělé. 1. Hubne se i na chodidlech Co mě zaskočilo a rozčiluje nejvíce je, že mi zhubla i noha. Ono totiž když zhubnete, tak s tím, že budete muset obměnit šatník tak nějak počítáte. Ale že budete muset obměnit i botník? To fakt ne! Nicméně, bohužel, je to pravda. U kozaček jsem to vyřešila tlustýma fuskama (alespoň mi nebyla zima), ale teď přišlo jaro a já chtěla nazout svoje oblíbené botičky na podpatku. Botičky šly nazout jedna báseň, dokonce jsem ani nemusela rozepínat pásek. Ale po pár metrech, to přišlo. noha mi neuvěřitelně klouzala po celé botě a protože jsem to nevzdala a nosím je dál, tak jsem při dlouhodobějším nošení objevila další problém. Zvrkání nohy se zvýšilo o cca 200%. To byly boty na podpatku, ale ani s botaskama to není o moc lepší. I v nich mi lítá noha, shrnuje se ponožka a nezřídla se stane, že když se zuju, musím ještě z boty vytáhnout ponožku, která se při chůzi zcela shrnula. 2. Ztráta energie Dalším mínusem je velká ztráta nergie. Pořád jste unavení a na nic nemáte dost šťávy. Přijdete si slabě a staře. V mém případě se na čas odebrala do večných lovišť imunita, takže jsem si to ještě navíc pořádně odstonala. 3. Nošení podpaží Když jsem dříve blbla a chtěla jsem někomu zabránit v průchodu dveřmi, stačilo si pořed ně stoupnout a nenechat se vytlačit. Dnes se na mne povýšeně podívají, popadnou mě a postaví o kus dál, případně mne kus cesty nesou, abych měla čas uvědomit si míru své pošetilosti. 4. Prsa Měla jsem skoro F, nyní mám skoro C. Jistě z E na D to je „jen“ o jedno číslo. Ale nezapomeňte na ta slovíčka skoro. Ve skutečnosti jsem přišla téměř o dvě čísla a to už je docela znát. Je sice fajn, že ani teď nejsem „žádná chudinka“, ale přesto mě to docela zamrzí. 5. Zima Díky ztrátě tukového obalu Vám je pořád chladno. Neustále máte studené ruce, nohy a zimomřivě se choulíte ve svetrech, zatímco ostatní si vesele nosí trička. Abych to tak shrnula. Zhubnutí samozřejmě není jen otrava (teď můžu nosit legíny a nemít z toho blbý pocit). Já jsem ale vyzdvihla především negativa, protože mám pocit, že na ně nikdo nepoukazuje a že každý, kdo chce zhubnout by si měl uvědomit, že zhubnutím jeho problémy nekončí a že to s sebou přinese nové. Teprve, když toto člověk ví, tak se může správně rozhodnout, jestli mu za to ty shozená kila stojí. Pozn. Věta z perexu o tom jak zhubnout samozřejmě platí pouze pro osoby, které nemají nadváhu v důsledku nemoci.

The post Úskalí zhubnutí appeared first on Nemožné je možné.

]]> O tom jak obtížné je zhubnout už byly popsány tisíce stran papíru a zemřelo a zemře kvůli tomu nepočítaně stomů. A zbytečně. Naprosto by stačilo napsat, zhubnout je těžké, když ale budete mít pevnou vůli, budete žít zdravě včetně trochy sportu, kila půjdou dolů samy. Nikde ale nepíší, co nastane když se Vám konečně povede zhubnout, tím totiž problémy zdaleka nekončí.

Já jsem zhubla nedobrovolně. Ne, že by mi to nějak uškodilo, ale hubnout stresem a tím, že nemám čas se najíst a je mi pak z jídla zle, není a nebylo nic o co bych stála. Přesto se stalo a já přišla o cca 8kg. Předtím jsem nebyla tlustá ani teď nejsem nijak extra hubená, prostě v normě jsem byla a v normě jsem. Přesto se mi postava změnila a já se potýkám s něčím, na co mne žádný ženský časopis neupozornil, na úskalí zhubnutí, ono to totiž není jen skvělé.
1. Hubne se i na chodidlech
Co mě zaskočilo a rozčiluje nejvíce je, že mi zhubla i noha. Ono totiž když zhubnete, tak s tím, že budete muset obměnit šatník tak nějak počítáte. Ale že budete muset obměnit i botník? To fakt ne! Nicméně, bohužel, je to pravda. U kozaček jsem to vyřešila tlustýma fuskama (alespoň mi nebyla zima), ale teď přišlo jaro a já chtěla nazout svoje oblíbené botičky na podpatku. Botičky šly nazout jedna báseň, dokonce jsem ani nemusela rozepínat pásek. Ale po pár metrech, to přišlo. noha mi neuvěřitelně klouzala po celé botě a protože jsem to nevzdala a nosím je dál, tak jsem při dlouhodobějším nošení objevila další problém. Zvrkání nohy se zvýšilo o cca 200%.
To byly boty na podpatku, ale ani s botaskama to není o moc lepší. I v nich mi lítá noha, shrnuje se ponožka a nezřídla se stane, že když se zuju, musím ještě z boty vytáhnout ponožku, která se při chůzi zcela shrnula.
2. Ztráta energie
Dalším mínusem je velká ztráta nergie. Pořád jste unavení a na nic nemáte dost šťávy. Přijdete si slabě a staře. V mém případě se na čas odebrala do večných lovišť imunita, takže jsem si to ještě navíc pořádně odstonala.
3. Nošení podpaží
Když jsem dříve blbla a chtěla jsem někomu zabránit v průchodu dveřmi, stačilo si pořed ně stoupnout a nenechat se vytlačit. Dnes se na mne povýšeně podívají, popadnou mě a postaví o kus dál, případně mne kus cesty nesou, abych měla čas uvědomit si míru své pošetilosti.
4. Prsa
Měla jsem skoro F, nyní mám skoro C. Jistě z E na D to je „jen“ o jedno číslo. Ale nezapomeňte na ta slovíčka skoro. Ve skutečnosti jsem přišla téměř o dvě čísla a to už je docela znát. Je sice fajn, že ani teď nejsem „žádná chudinka“, ale přesto mě to docela zamrzí.
5. Zima
Díky ztrátě tukového obalu Vám je pořád chladno. Neustále máte studené ruce, nohy a zimomřivě se choulíte ve svetrech, zatímco ostatní si vesele nosí trička.
Abych to tak shrnula. Zhubnutí samozřejmě není jen otrava (teď můžu nosit legíny a nemít z toho blbý pocit). Já jsem ale vyzdvihla především negativa, protože mám pocit, že na ně nikdo nepoukazuje a že každý, kdo chce zhubnout by si měl uvědomit, že zhubnutím jeho problémy nekončí a že to s sebou přinese nové. Teprve, když toto člověk ví, tak se může správně rozhodnout, jestli mu za to ty shozená kila stojí.
Pozn. Věta z perexu o tom jak zhubnout samozřejmě platí pouze pro osoby, které nemají nadváhu v důsledku nemoci.

The post Úskalí zhubnutí appeared first on Nemožné je možné.

]]> https://nemoznejemozne.cz/uskali-zhubnuti/feed/ 2 Rakovina vs. demence https://nemoznejemozne.cz/rakovina-vs-demence/ https://nemoznejemozne.cz/rakovina-vs-demence/#respond Thu, 19 May 2016 19:55:09 +0000 http://anteabloguje.cz/domains/anteabloguje.cz/?p=633 Jsou celkem tři nemoci, které v současnosti nejvíce hrozí lidem. Podle mě se s jednou z nich ve svém životě setká každý člověk. Jsou to rakovina, demence a infarkt. O infarktu ale psát nebudu, protože zjednodušeně řečeno, když ho dostanete, tak ho buď přežijete, nebo ne. Sice můžete mít nějaké následky, ale podle mého názoru nejsou až tak časté a strašné (tím to nechci zlehčovat). Zabývat se budu rakovinou a Alzheimerem. Protože to jsou onemocnění se, kterými musíte žít. Zamýšlela jsem se nad tím, které já osobně považuji za horší a výsledek mne celkem překvapil. Celý život jsem jako obrovského strašáka vnímala rakovinu, protože už od dětství jsem měla zažito, že kdo jí má, tak umře. (v dětství mi na ni umřel děda a dětským rozumem jsem to tak pochopila). Jenže pak se ale začala stále častěji objevovat v mém okolí a oběti neumíraly. Když si dnes představím, že mám rakovinu (ok, jsem divná), tak první věc, co mne napadne, není: „tohle je konečná, jdu to zabalit“, ale že „musím bojovat!“ Prostě se rakovině postavit a nakopat jí prdel stejně, jako to před lety udělal druhý děda. Pokud si ale představím, že bych měla diagnostikovaného Alzheimra nebo roztroušenou sklerózu. Žádná bojovací věta mne nenapadne, protože na to porvat se s tímhle nemám koule a upřímně vzato, podle mne se s tím rvát nejde. Rvát se jde, když máte šanci na výhru. Ne, když jen oddalujete prohru. A toto jsou onemocnění, kterých se k smrti bojím. Uvědomuji si, že je velmi nepravděpodobné, že bych zrovna jedno z těhlech dostala (navíc u nás v rodině řádí rakovina), ale obdivuji lidi, kteří mají Alzheimra nebo roztroušenou sklerózu a dokáží žít až do trpkého konce s vědomím, že postupně se z nich bude vytrácet to, co je dělá člověkem, až z nich zůstanou jen schránky naprosto odkázeném na pomoc ostatních a nakonec je čeká krutá smrt. Já bych s takovýmhle onemocněním dokázala žít jen určitou dobu, ale jakmile bych cítila, že se blížím do bodu, kdy ztratím sama sebe, ukončila bych to, protože za sebe považuji za lepší si způsob a čas smrti zvolit než se ho jen trpně dočkat. A co vy? Která z nemocí Vás děsí víc, a představujete si někdy, co byste dělali, když byste zjistili, že jste vážně nemocní? Duben 2015

The post Rakovina vs. demence appeared first on Nemožné je možné.

]]> Jsou celkem tři nemoci, které v současnosti nejvíce hrozí lidem. Podle mě se s jednou z nich ve svém životě setká každý člověk. Jsou to rakovina, demence a infarkt.
O infarktu ale psát nebudu, protože zjednodušeně řečeno, když ho dostanete, tak ho buď přežijete, nebo ne. Sice můžete mít nějaké následky, ale podle mého názoru nejsou až tak časté a strašné (tím to nechci zlehčovat).

Zabývat se budu rakovinou a Alzheimerem. Protože to jsou onemocnění se, kterými musíte žít.
Zamýšlela jsem se nad tím, které já osobně považuji za horší a výsledek mne celkem překvapil.
Celý život jsem jako obrovského strašáka vnímala rakovinu, protože už od dětství jsem měla zažito, že kdo jí má, tak umře. (v dětství mi na ni umřel děda a dětským rozumem jsem to tak pochopila). Jenže pak se ale začala stále častěji objevovat v mém okolí a oběti neumíraly. Když si dnes představím, že mám rakovinu (ok, jsem divná), tak první věc, co mne napadne, není: „tohle je konečná, jdu to zabalit“, ale že „musím bojovat!“ Prostě se rakovině postavit a nakopat jí prdel stejně, jako to před lety udělal druhý děda.
Pokud si ale představím, že bych měla diagnostikovaného Alzheimra nebo roztroušenou sklerózu. Žádná bojovací věta mne nenapadne, protože na to porvat se s tímhle nemám koule a upřímně vzato, podle mne se s tím rvát nejde. Rvát se jde, když máte šanci na výhru. Ne, když jen oddalujete prohru.
A toto jsou onemocnění, kterých se k smrti bojím. Uvědomuji si, že je velmi nepravděpodobné, že bych zrovna jedno z těhlech dostala (navíc u nás v rodině řádí rakovina), ale obdivuji lidi, kteří mají Alzheimra nebo roztroušenou sklerózu a dokáží žít až do trpkého konce s vědomím, že postupně se z nich bude vytrácet to, co je dělá člověkem, až z nich zůstanou jen schránky naprosto odkázeném na pomoc ostatních a nakonec je čeká krutá smrt.
Já bych s takovýmhle onemocněním dokázala žít jen určitou dobu, ale jakmile bych cítila, že se blížím do bodu, kdy ztratím sama sebe, ukončila bych to, protože za sebe považuji za lepší si způsob a čas smrti zvolit než se ho jen trpně dočkat.
A co vy? Která z nemocí Vás děsí víc, a představujete si někdy, co byste dělali, když byste zjistili, že jste vážně nemocní?
Duben 2015

The post Rakovina vs. demence appeared first on Nemožné je možné.

]]> https://nemoznejemozne.cz/rakovina-vs-demence/feed/ 0 Investigativní žurnalistika https://nemoznejemozne.cz/investigativni-zurnalistika/ https://nemoznejemozne.cz/investigativni-zurnalistika/#respond Thu, 19 May 2016 19:53:50 +0000 http://anteabloguje.cz/domains/anteabloguje.cz/?p=637 Poslední dobou začínám uvažovat nad tím, že bych se začala věnovat investigativní žurnalistice – ale po svém. Něco jako když jsem podnikala tour po zaměstnáních a nahlížela pod prsty obchodním řetězcům (teď mě zpětně mrzí, že jsem tehdy těch reportáží nenapsala větší počet a víc podrobně). A nyní, když už jsem si to takhle vyzkoušela, by mne zajímaly další instituce. Třeba: Katolická gymnázia, kde učí jeptišky a výuka začíná otčenášem. Vážně to tak je? A jak to vypadá, když tam silně věřící rodiče přihlásí své dítě, které je sice velice chytré, ale není věřící, či má dokonce ke křesťanství silný odpor?Bude respektovaný jeho názor, konec konců, už se jedná o skoro dospělého člověka, nebo bude ke křesťanským rituálům prostě přinucen? A co satanisté, holky zmalované jako štětky, nošení vyzývavého oblečeni? Jak se k tomu na katolických školách přistupuje? Další, co by mne velice zajímalo, jsou psychiatrická zařízení. Zejména po zhlednutí filmu Rekviem pro panenku a několika článcích blogerů, kteří s tímto zařízením nebo psychiatry měli tu „čest“. Jak se pracovníci staví k tomu, že by tam skutečně omylem uvíznul někdo normální? Měl by šanci se dovolat pomoci? A co to předepisovaní léků? Povídá se, že do lidí zavřených v léčebnách se jich cpe neskutečné množství a stejně tak od psychiatra málokdo odejde bez několika předpisů… Jak by tam obstál člověk (já) který by se tam nechal pod nějakou záminkou zavřít, jen aby to zjistil? A ještě dětské domovy. Zatímco u gymnázií jsem si jistá, že bych dokázala do druháku či třeťáku bez povšimnutí zapadnout, tady si už nejsem tolik jistá a přitom, je tu tak moc otázek. Opravdu jsou dívky v děcácích zneužívány? Dostávají děti spoustu peněz? Od vidění jsem znala několik děcek z dětských domovů a obvykle jejich věci patřily k těm nejlepším, ať už se jednalo o techniku (MP3, mobily…) tak o oblečení… Jaké v DD panují celkové poměry? Hrozně ráda bych si to zkusila, ale bohužel mi k tomu chybí dvě nezbytné věci. 1. Krytí. Protože si opravdu nechci jen kvůli zvědavosti zasvinit životopis, či pověst, pobytem v psychiatrické léčebně. Pochybuji, že bych pak někomu vysvětlila, že to bylo jen ze zvědavosti, osobního hecu a že jinak jsem úplně „normální“ člověk bez jakýchkoliv problémů psychického rázu. 2. A další důvod, kvůli kterému to nejde, jsou, jak už to tak většinou bývá, peníze. Protože, když bych byla takhle někde zavřená několik týdnů, nebo chodila pár měsíců někde do školy kvůli získání informaci, nemohla bych v tu dobu normálně pracovat a neměla bych z čeho žít. A i když tyto potíže může vyřešit smlouva s nějakými sdělovacími prostředky, které by mé reportáže otiskovaly a poskytly mi krytí i dostatek financí, trápí mě další věc, protože i kdyby toto bylo opravdu reálné, tak čas běží. V tuhle chvíli vypadám o dost mladší než jsem a díky tomu bych se dokázala bez větších problémů infiltrovat mezi teenagery, ale to nebude trvat věčně… A navíc je tu ještě další háček, dá se takováhle práce sloučit s životem v páru? Co si o tom myslíte Vy? Zajímaly by Vás takové články? (A nevíte čirou náhodou o někom, kdo by mě chtěl zasponzorovat? :-)) Květen 2015

The post Investigativní žurnalistika appeared first on Nemožné je možné.

]]> Poslední dobou začínám uvažovat nad tím, že bych se začala věnovat investigativní žurnalistice – ale po svém. Něco jako když jsem podnikala tour po zaměstnáních a nahlížela pod prsty obchodním řetězcům (teď mě zpětně mrzí, že jsem tehdy těch reportáží nenapsala větší počet a víc podrobně).

A nyní, když už jsem si to takhle vyzkoušela, by mne zajímaly další instituce. Třeba:
  • Katolická gymnázia, kde učí jeptišky a výuka začíná otčenášem. Vážně to tak je? A jak to vypadá, když tam silně věřící rodiče přihlásí své dítě, které je sice velice chytré, ale není věřící, či má dokonce ke křesťanství silný odpor?Bude respektovaný jeho názor, konec konců, už se jedná o skoro dospělého člověka, nebo bude ke křesťanským rituálům prostě přinucen? A co satanisté, holky zmalované jako štětky, nošení vyzývavého oblečeni? Jak se k tomu na katolických školách přistupuje?
  • Další, co by mne velice zajímalo, jsou psychiatrická zařízení.
    Zejména po zhlednutí filmu Rekviem pro panenku a několika článcích blogerů, kteří s tímto zařízením nebo psychiatry měli tu „čest“. Jak se pracovníci staví k tomu, že by tam skutečně omylem uvíznul někdo normální? Měl by šanci se dovolat pomoci? A co to předepisovaní léků? Povídá se, že do lidí zavřených v léčebnách se jich cpe neskutečné množství a stejně tak od psychiatra málokdo odejde bez několika předpisů… Jak by tam obstál člověk (já) který by se tam nechal pod nějakou záminkou zavřít, jen aby to zjistil?
  • A ještě dětské domovy. Zatímco u gymnázií jsem si jistá, že bych dokázala do druháku či třeťáku bez povšimnutí zapadnout, tady si už nejsem tolik jistá a přitom, je tu tak moc otázek. Opravdu jsou dívky v děcácích zneužívány? Dostávají děti spoustu peněz? Od vidění jsem znala několik děcek z dětských domovů a obvykle jejich věci patřily k těm nejlepším, ať už se jednalo o techniku (MP3, mobily…) tak o oblečení… Jaké v DD panují celkové poměry?
Hrozně ráda bych si to zkusila, ale bohužel mi k tomu chybí dvě nezbytné věci.
1. Krytí. Protože si opravdu nechci jen kvůli zvědavosti zasvinit životopis, či pověst, pobytem v psychiatrické léčebně. Pochybuji, že bych pak někomu vysvětlila, že to bylo jen ze zvědavosti, osobního hecu a že jinak jsem úplně „normální“ člověk bez jakýchkoliv problémů psychického rázu.
2. A další důvod, kvůli kterému to nejde, jsou, jak už to tak většinou bývá, peníze. Protože, když bych byla takhle někde zavřená několik týdnů, nebo chodila pár měsíců někde do školy kvůli získání informaci, nemohla bych v tu dobu normálně pracovat a neměla bych z čeho žít.
A i když tyto potíže může vyřešit smlouva s nějakými sdělovacími prostředky, které by mé reportáže otiskovaly a poskytly mi krytí i dostatek financí, trápí mě další věc, protože i kdyby toto bylo opravdu reálné, tak čas běží. V tuhle chvíli vypadám o dost mladší než jsem a díky tomu bych se dokázala bez větších problémů infiltrovat mezi teenagery, ale to nebude trvat věčně… A navíc je tu ještě další háček, dá se takováhle práce sloučit s životem v páru?
Co si o tom myslíte Vy? Zajímaly by Vás takové články? (A nevíte čirou náhodou o někom, kdo by mě chtěl zasponzorovat? :-))
Květen 2015

The post Investigativní žurnalistika appeared first on Nemožné je možné.

]]> https://nemoznejemozne.cz/investigativni-zurnalistika/feed/ 0 Playstation https://nemoznejemozne.cz/playstation/ https://nemoznejemozne.cz/playstation/#respond Thu, 19 May 2016 19:52:42 +0000 http://anteabloguje.cz/domains/anteabloguje.cz/?p=639 aneb nový člen domácnosti… Je to už déle než měsíc, co se naše malá domácnost rozšířila o nového člena. Pořídili jsme si (VB si pořidl) nový playstation. Původní myšlenka jeho pořízení se mi zdála docela dobrá a tak jsem i přes značné (velmi značné!) finanční náklady souhlasila. Bohužel ale netrvalo dlouho a nenápadné malé černé „koťátko“ se v mých očích proměnilo v tygra. Her není nikdy dost… Začalo to krátce po pořízení, kdy nám téměř denně chodili poštou další a další hry. Už tak značné (velmi značné!) finanční náklady stále rostly a mně se pomalu začínaly před očima dělat mžitky. Nesnáším minecraft… V životě nepochopím, proč u zařízení které stálo cca 12 000,-, musím koukat na debilně rozkostičkovanou hru (údajně super retro vzhled) a bavit se tím, že si v pustině postavím metro a ovládat to nešikovným joystickem přes půl pokoje… Myšlenka hry dobrá, ale dokud nebude mít normální vzhled a nebudu ji mít danou na PC, tak ji ode mne držte dál. Střelba bez konce… Další libůstka, kterou s novým členem domácnosti zažívám, jsou střílečky. Asi dva dny v kuse jsem poslouchala neustálé rámusení střelby. Myslím si, že to, že se playstation dožil dne třetího, je z mé strany důkaz úctyhodné sebekontroly, zejména, když jsem toho rámusu měla plné zuby po první půl hodině. Kamarádi nadevše… Jak už to při pořízení nového člena rodiny bývá, začaly se zvát návštěvy, aby se náš drobeček ukázal. Ze začátku to bylo celkem fajn, ale když už druhý den potřebujete vyžehlit a pořád musíte někoho přeskakovat a vůbec celkově to, že máte návštěvu a musíte se alespoň v základě nějak chovat je svazující, omezující a … otravné. I když proti těm kamarádům nic nemáte a rádi je vidíte (jen ne každý den do jedenácti večer, když ráno vstáváte.) Další věc, která se s přírůstkem dělá je, že se chodí ukazovat. A protože VBho kamarádka bydlí jen několik pater nad námi, začal se drobeček chodit ukazovat tam. Zapojil se a hrálo se. Mně už od začátku celá ta myšlenka hraní na televizi příliš neoslovila, ale když přišly pohybovky zaujalo mne to a chodili jsme všichni tři. Jenže zatímco mě, stačí u kamarádky a jejich známých strávit při hraní tak 1-3 hodiny, tak VBmu v žádném případě. Takže se už několikrát stalo, že zatímco já jsem kolem desáté unaveně odešla spát, VB se mi vracel domů až ve tři hodiny ráno (a ještě měl tu drzost se tvářit, jako by to bylo naprosto normální. Btw. nezabili byste ho?!) Tu první noc, co se mi vrátil nad ránem, jsem zjistila, že ten zatracený černý krám nenávidím. Přesto nám do bytu přibyl ještě jeden a ten paradoxně zmírnil můj odpor k tomu prvnímu. Protože druhý byl pořízen na aukru a s mírným ziskem bude prodán, což v mých očích alespoň trochu zmírní finanční provinění toho první. A před chvíli jsem se dozvěděla, že je na cestě i třetí, kterého čeká stejný osud, jako toho druhého a ten první to bude mít v mých očí zase o trošku lepší. A co vy, máte doma playstation a baví Vás oba? Jak často hrajete a které hry máte nejraději? Květen 2015

The post Playstation appeared first on Nemožné je možné.

]]> aneb nový člen domácnosti…

Je to už déle než měsíc, co se naše malá domácnost rozšířila o nového člena. Pořídili jsme si (VB si pořidl) nový playstation. Původní myšlenka jeho pořízení se mi zdála docela dobrá a tak jsem i přes značné (velmi značné!) finanční náklady souhlasila. Bohužel ale netrvalo dlouho a nenápadné malé černé „koťátko“ se v mých očích proměnilo v tygra.
Her není nikdy dost…
Začalo to krátce po pořízení, kdy nám téměř denně chodili poštou další a další hry. Už tak značné (velmi značné!) finanční náklady stále rostly a mně se pomalu začínaly před očima dělat mžitky.
Nesnáším minecraft…
V životě nepochopím, proč u zařízení které stálo cca 12 000,-, musím koukat na debilně rozkostičkovanou hru (údajně super retro vzhled) a bavit se tím, že si v pustině postavím metro a ovládat to nešikovným joystickem přes půl pokoje…
Myšlenka hry dobrá, ale dokud nebude mít normální vzhled a nebudu ji mít danou na PC, tak ji ode mne držte dál.
Střelba bez konce…
Další libůstka, kterou s novým členem domácnosti zažívám, jsou střílečky. Asi dva dny v kuse jsem poslouchala neustálé rámusení střelby. Myslím si, že to, že se playstation dožil dne třetího, je z mé strany důkaz úctyhodné sebekontroly, zejména, když jsem toho rámusu měla plné zuby po první půl hodině.
Kamarádi nadevše…
Jak už to při pořízení nového člena rodiny bývá, začaly se zvát návštěvy, aby se náš drobeček ukázal. Ze začátku to bylo celkem fajn, ale když už druhý den potřebujete vyžehlit a pořád musíte někoho přeskakovat a vůbec celkově to, že máte návštěvu a musíte se alespoň v základě nějak chovat je svazující, omezující a … otravné. I když proti těm kamarádům nic nemáte a rádi je vidíte (jen ne každý den do jedenácti večer, když ráno vstáváte.)
Další věc, která se s přírůstkem dělá je, že se chodí ukazovat. A protože VBho kamarádka bydlí jen několik pater nad námi, začal se drobeček chodit ukazovat tam. Zapojil se a hrálo se. Mně už od začátku celá ta myšlenka hraní na televizi příliš neoslovila, ale když přišly pohybovky zaujalo mne to a chodili jsme všichni tři. Jenže zatímco mě, stačí u kamarádky a jejich známých strávit při hraní tak 1-3 hodiny, tak VBmu v žádném případě. Takže se už několikrát stalo, že zatímco já jsem kolem desáté unaveně odešla spát, VB se mi vracel domů až ve tři hodiny ráno (a ještě měl tu drzost se tvářit, jako by to bylo naprosto normální. Btw. nezabili byste ho?!)
Tu první noc, co se mi vrátil nad ránem, jsem zjistila, že ten zatracený černý krám nenávidím.
Přesto nám do bytu přibyl ještě jeden a ten paradoxně zmírnil můj odpor k tomu prvnímu. Protože druhý byl pořízen na aukru a s mírným ziskem bude prodán, což v mých očích alespoň trochu zmírní finanční provinění toho první.
A před chvíli jsem se dozvěděla, že je na cestě i třetí, kterého čeká stejný osud, jako toho druhého a ten první to bude mít v mých očí zase o trošku lepší.
A co vy, máte doma playstation a baví Vás oba? Jak často hrajete a které hry máte nejraději?
Květen 2015

The post Playstation appeared first on Nemožné je možné.

]]> https://nemoznejemozne.cz/playstation/feed/ 0 Smrt velkých lásek https://nemoznejemozne.cz/smrt-velkych-lasek/ https://nemoznejemozne.cz/smrt-velkych-lasek/#respond Thu, 19 May 2016 19:51:36 +0000 http://anteabloguje.cz/domains/anteabloguje.cz/?p=641 Proč každá velká láska končí tragicky?! Upozorňuji, že článek bude obsahovat spoilery z filmů a knih, které jsou zmíněny v nadpisech odstavců, čtěte jen na vlastní nebezpečí. Vím, že srovnávat Romea a Julii a Damona a Elenu z THV bude spoustě lidem proti srsti, ale pod zhlédnutí předposledního dílu a upoutávek na díl poslední nemůžu prostě jinak… Pokud použiju větu z jedné pohádky: „milovat tak, že jste ochotni pro lásku i život ztratit…“ tak má pocit, že jakmile se takový vztah vyvine mezi někým v knize skončí to vždy tragicky. 1. Romeo a Julie Tuto dvojici není třeba nijak obšírněji představovat. Dva znepřátelené rody a dva mladí lidé, kterým to bylo jedno a šli za svým srdcem. Bohužel rodům to jaksi jedno nebylo, a ačkoliv R+J chtěli jen v klidu společně žít, při snaze své, v celku obyčejné, přání realizovat nakonec oba tragicky umírají. 2. Elena a Damon Než se z Eleny a Damona stal pár uběhlo hodně času a hodně bojů mezi fanoušky S+E a D+E, naštěstí jsme vyhráli a Elena skončila s Damonem (ke kterému patřila). Cynický, sarkastický a životem pohrdající upír ji vždy miloval, ale nakonec lásce propadl natolik, že se pro štěstí ženy, kterou miloval víc než svůj vlastní život, rozhodl vzdát se toho nejcennějšího co měl – nesmrtelného upířího života a výhod, které takový život přináši. Ale protože je Nina Dobrev káča, tak doporučuju všem z mého týmu D+E, aby si na poslední díl THV 6. série připravili pořádnou dávku kapesníků. 3. Hazel a Gus (Hvězdy nám nepřály) Po humbuku, který způsobila kniha Hvězdy nám nepřály asi není třeba představovat dvojici Hazel a Guse. Dívky v posledním stádiu rakoviny a chlapce, který (jak se zdálo) rakovinu zdárně překonal. Ačkoliv jim po celou dobu visí nad hlavou stín smrti, odváží se jít do vztahu, u kterého se šťastný konec prostě očekávat nedá. A snad právě kvůli jeho brzké exspiraci je vztah velice intenzivní, ale sekera smrti nakonec skutečně dopadne. Ačkoliv ne na tu hlavu, na kterou se to čekalo… 4. Unkas a Alice (Poslední mohykán) Tak tady jsem si opravdu málem vybrečela oči. Je to už starší film, takže ho asi moc lidí znát nebude. Popis děje přeskočím a radši se budu věnovat tragické lásce. Lásce, která celou dobu nenápadně probíhá v pozadí filmu a naplno se projeví až v samém závěru, kdy se v momentu doplněném čarokrásnou hudbou dívka rozhodne, že život bez své lásky žit nechce. 5. Statečné srdce, Tristan a Isolda a další desítky a stovky párů, které se milovaly, ale nalezly smrt v černobíle potištěných stránkách… Které epické lásky, jejichž tragický osud Vám vhání slzy do očí, znáte Vy? Ukázka z filmu Poslední Mohykán, kde kromě výše zmíněné nádherné hudby můžete i vidět Alici, když si zvolila smrt. Osobně ale doporučuji se raději nejdříve podívat na celý film!   Květen 2015  

The post Smrt velkých lásek appeared first on Nemožné je možné.

]]> Proč každá velká láska končí tragicky?!
Upozorňuji, že článek bude obsahovat spoilery z filmů a knih, které jsou zmíněny v nadpisech odstavců, čtěte jen na vlastní nebezpečí.

Vím, že srovnávat Romea a Julii a Damona a Elenu z THV bude spoustě lidem proti srsti, ale pod zhlédnutí předposledního dílu a upoutávek na díl poslední nemůžu prostě jinak…
Pokud použiju větu z jedné pohádky: „milovat tak, že jste ochotni pro lásku i život ztratit…“ tak má pocit, že jakmile se takový vztah vyvine mezi někým v knize skončí to vždy tragicky.
1. Romeo a Julie
Tuto dvojici není třeba nijak obšírněji představovat.
Dva znepřátelené rody a dva mladí lidé, kterým to bylo jedno a šli za svým srdcem. Bohužel rodům to jaksi jedno nebylo, a ačkoliv R+J chtěli jen v klidu společně žít, při snaze své, v celku obyčejné, přání realizovat nakonec oba tragicky umírají.
2. Elena a Damon
Než se z Eleny a Damona stal pár uběhlo hodně času a hodně bojů mezi fanoušky S+E a D+E, naštěstí jsme vyhráli a Elena skončila s Damonem (ke kterému patřila).
Cynický, sarkastický a životem pohrdající upír ji vždy miloval, ale nakonec lásce propadl natolik, že se pro štěstí ženy, kterou miloval víc než svůj vlastní život, rozhodl vzdát se toho nejcennějšího co měl – nesmrtelného upířího života a výhod, které takový život přináši.
Ale protože je Nina Dobrev káča, tak doporučuju všem z mého týmu D+E, aby si na poslední díl THV 6. série připravili pořádnou dávku kapesníků.
3. Hazel a Gus (Hvězdy nám nepřály)
Po humbuku, který způsobila kniha Hvězdy nám nepřály asi není třeba představovat dvojici Hazel a Guse. Dívky v posledním stádiu rakoviny a chlapce, který (jak se zdálo) rakovinu zdárně překonal. Ačkoliv jim po celou dobu visí nad hlavou stín smrti, odváží se jít do vztahu, u kterého se šťastný konec prostě očekávat nedá. A snad právě kvůli jeho brzké exspiraci je vztah velice intenzivní, ale sekera smrti nakonec skutečně dopadne. Ačkoliv ne na tu hlavu, na kterou se to čekalo…
4. Unkas a Alice (Poslední mohykán)
Tak tady jsem si opravdu málem vybrečela oči. Je to už starší film, takže ho asi moc lidí znát nebude. Popis děje přeskočím a radši se budu věnovat tragické lásce. Lásce, která celou dobu nenápadně probíhá v pozadí filmu a naplno se projeví až v samém závěru, kdy se v momentu doplněném čarokrásnou hudbou dívka rozhodne, že život bez své lásky žit nechce.
5. Statečné srdce, Tristan a Isolda a další desítky a stovky párů, které se milovaly, ale nalezly smrt v černobíle potištěných stránkách…
Které epické lásky, jejichž tragický osud Vám vhání slzy do očí, znáte Vy?
Ukázka z filmu Poslední Mohykán, kde kromě výše zmíněné nádherné hudby můžete i vidět Alici, když si zvolila smrt. Osobně ale doporučuji se raději nejdříve podívat na celý film!

 

Květen 2015

 

The post Smrt velkých lásek appeared first on Nemožné je možné.

]]> https://nemoznejemozne.cz/smrt-velkych-lasek/feed/ 0 Stará mladá… https://nemoznejemozne.cz/stara-mlada/ https://nemoznejemozne.cz/stara-mlada/#respond Thu, 19 May 2016 19:50:18 +0000 http://anteabloguje.cz/domains/anteabloguje.cz/?p=647 Přišlo jaro a já řeším tradiční problém ženského pokolení – nemám co na sebe. Moje milovaná, rádoby motorkářská, drsná a frajerská bunda se odebrala do věčných lovišť a já se rozhodla, že je možná na čase změnit styl oblékání. Bohužel to moc nedopadlo…. Rozhodla jsem se pro elegantní ženské sako z eshopu postovnezdarma. Když mi černobílé sako přišlo, byla jsem spokojená, bohužel však jen do chvíle, než jsem si je oblékla. První problém byl, že jsem úplně nevychytala velikost a snesla bych i sako o něco větší, ale to saku nevyčítám, to byla moje chyba. Problém, za který mohlo sako byly ramena. Přišly mi přišité opravdu nešťastně. Bohužel se mi to nepovedlo nafotit, ale když bych to měla vyjádřit slovy, stylem přišití připomínaly tzv. balónové rukávy. Ty sice vypadají docela dobře např. u triček, ale u saka se mi to opravdu nelíbilo. Další věc, co mi moc neseděla byl materiál, ze které bylo sako vyrobené. Já nemám ráda, umělé materiály, takže po téhle stránce mi sako nevyhovovalo vůbec a navíc mi moc neslušelo… Na druhou stranu, když se na to podívám objektivně, tak sako vypadá dobře a pokud si vyberete správnou velikost a neřešíte materiály, ze které je oblečení ušito, můžete být spokojeni. Za poskytnutí produktu k recenzi, děkuji eshopu postovnezdarma.     Květen 2015

The post Stará mladá… appeared first on Nemožné je možné.

]]> Přišlo jaro a já řeším tradiční problém ženského pokolení – nemám co na sebe. Moje milovaná, rádoby motorkářská, drsná a frajerská bunda se odebrala do věčných lovišť a já se rozhodla, že je možná na čase změnit styl oblékání. Bohužel to moc nedopadlo….
Rozhodla jsem se pro elegantní ženské sako z eshopu postovnezdarma.
c9b5b48b8a_100896736_o2
Když mi černobílé sako přišlo, byla jsem spokojená, bohužel však jen do chvíle, než jsem si je oblékla. První problém byl, že jsem úplně nevychytala velikost a snesla bych i sako o něco větší, ale to saku nevyčítám, to byla moje chyba.
Problém, za který mohlo sako byly ramena.
Přišly mi přišité opravdu nešťastně. Bohužel se mi to nepovedlo nafotit, ale když bych to měla vyjádřit slovy, stylem přišití připomínaly tzv. balónové rukávy. Ty sice vypadají docela dobře např. u triček, ale u saka se mi to opravdu nelíbilo.
Další věc, co mi moc neseděla byl materiál, ze které bylo sako vyrobené. Já nemám ráda, umělé materiály, takže po téhle stránce mi sako nevyhovovalo vůbec a navíc mi moc neslušelo…
Na druhou stranu, když se na to podívám objektivně, tak sako vypadá dobře a pokud si vyberete správnou velikost a neřešíte materiály, ze které je oblečení ušito, můžete být spokojeni.

Za poskytnutí produktu k recenzi, děkuji eshopu postovnezdarma.

 

 

Květen 2015

The post Stará mladá… appeared first on Nemožné je možné.

]]> https://nemoznejemozne.cz/stara-mlada/feed/ 0 Drabble: Jak Ginny učila hrát Nevila famfrpál https://nemoznejemozne.cz/drabble-jak-ginny-ucila-hrat-nevila-famfrpal/ https://nemoznejemozne.cz/drabble-jak-ginny-ucila-hrat-nevila-famfrpal/#respond Thu, 19 May 2016 19:49:34 +0000 http://anteabloguje.cz/domains/anteabloguje.cz/?p=624 Tohle drabble je pro Jean. Téma: Jak Ginny učila hrát Nevila famfrpál. Nevile stál na hřišti a pozoroval Ginny, jak na koštěti dělá salta, obletuje koruny stromů a směje se. Smála se už alespoň tři hodiny, před kterými ji požádal, jestli by ho nenaučila hrát famfrpál. Před hodinou se mu už podařilo vzlétnout 2 metry nad zem a ….. spadnout. O nějaký čas později už dokázal i bezpečně přistát. Nyní mu ukazovala, jak má létat, až to bude umět přikročí k další lekci: Držení se koštěte jen jednou rukou. Následující lekce bude se za tohoto držení i vznést…. No a po čase a dalších lekcích, bude, pokud to přežije umět hrát famfrpál. Leden 2007

The post Drabble: Jak Ginny učila hrát Nevila famfrpál appeared first on Nemožné je možné.

]]> Tohle drabble je pro Jean. Téma: Jak Ginny učila hrát Nevila famfrpál.

Nevile stál na hřišti a pozoroval Ginny, jak na koštěti dělá salta, obletuje koruny stromů a směje se. Smála se už alespoň tři hodiny, před kterými ji požádal, jestli by ho nenaučila hrát famfrpál. Před hodinou se mu už podařilo vzlétnout 2 metry nad zem a ….. spadnout.
O nějaký čas později už dokázal i bezpečně přistát. Nyní mu ukazovala, jak má létat, až to bude umět přikročí k další lekci: Držení se koštěte jen jednou rukou. Následující lekce bude se za tohoto držení i vznést….
No a po čase a dalších lekcích, bude, pokud to přežije umět hrát famfrpál.
Leden 2007

The post Drabble: Jak Ginny učila hrát Nevila famfrpál appeared first on Nemožné je možné.

]]> https://nemoznejemozne.cz/drabble-jak-ginny-ucila-hrat-nevila-famfrpal/feed/ 0 Kniháčci https://nemoznejemozne.cz/knihacci/ https://nemoznejemozne.cz/knihacci/#respond Thu, 19 May 2016 19:22:11 +0000 http://anteabloguje.cz/domains/anteabloguje.cz/?p=850 Ačkoliv moje knihomolství poslední dobou s nástupem do práce a odstěhováním od rodiny silně utrpělo, pořád si tento titul nárokuji a i v naší minigarsonce prostě musely mít knížky sé místo. A protože VB je naprosto úžasný, šíkovný a po všech stránkách naprosto dokonalý… (:-D) všiml si, že mi knížky nechtějí stát rovně a pořád se kácí. A tak jim stavím do cesty různé překážky, jako napříkla pokladničky (mám na ně úchylku), abych jejich pádům zabránila. Jenže to mi zase brání dá si pokladničky na takové místo, kdy by se podle mého názoru vyjímaly o mnoho lépe, což je cca 10 cm od poslení knížky… A protože VB je, jak už jsem říkala, naprosto úžasný, šíkovný a po všech stránkách naprosto dokonalý… přišel s řešením… Teď vážně. VB vyrobil naprosto perfektní zarážky do knihovny, které se mi hrozně líbí a podle mého názoru jsou naprosto perfektní. Přijde mi hrozně vtipné, v jaké jsou ti panáčcí pozici, jako by ty knížky fakt podpírali. Zatím je máme jen v černé a bílé barvě, ale do budoucna by mohly snad přibýt i další barevné varianty. Panáčci jsou vyrobení z nerezu a váží cca 10 dkg, takže to nejsou žádní chudinkové se kterými by si knížky dělaly, co by chtěly, ale fakt je udrží. Na Vánoce jsem ještě plánovala udělat jim malé plnovousky a santovské čepičky, abych měla stylovou knihovnu, ale už na to jaksi nebyl čas. Takže zatím mi knihovnu stráží nedekorovaní kniháčci… A prasátka si uvědomila svoji znovu nabyvší svobodu a pomalu postupují vzad a dělají, že jich už se to netýká… A víte co? Mají pravdu, teď už to není jejich „džob“. Mimochodem, víte co je docela zajímavé? Na fotce růžové prasátko vypadá jako když se mračí, ale ono se ve skutečnosti vesele šelmovsky uculuje. A co Vy? Čím si podpíráte doma knížky Vy? A kdo Vám udělal v poslední době nějakou radost? A kdo si troufne tvrdit, že má doma někoho úžasnějšího než je VB? 🙂     Leden 2016

The post Kniháčci appeared first on Nemožné je možné.

]]> Ačkoliv moje knihomolství poslední dobou s nástupem do práce a odstěhováním od rodiny silně utrpělo, pořád si tento titul nárokuji a i v naší minigarsonce prostě musely mít knížky sé místo. A protože VB je naprosto úžasný, šíkovný a po všech stránkách naprosto dokonalý… (:-D) všiml si, že mi knížky nechtějí stát rovně a pořád se kácí. A tak jim stavím do cesty různé překážky, jako napříkla pokladničky (mám na ně úchylku), abych jejich pádům zabránila.
Jenže to mi zase brání dá si pokladničky na takové místo, kdy by se podle mého názoru vyjímaly o mnoho lépe, což je cca 10 cm od poslení knížky… A protože VB je, jak už jsem říkala, naprosto úžasný, šíkovný a po všech stránkách naprosto dokonalý… přišel s řešením…

Teď vážně. VB vyrobil naprosto perfektní zarážky do knihovny, které se mi hrozně líbí a podle mého názoru jsou naprosto perfektní. Přijde mi hrozně vtipné, v jaké jsou ti panáčcí pozici, jako by ty knížky fakt podpírali.
3fef424680_102381451_o2
Zatím je máme jen v černé a bílé barvě, ale do budoucna by mohly snad přibýt i další barevné varianty.
Panáčci jsou vyrobení z nerezu a váží cca 10 dkg, takže to nejsou žádní chudinkové se kterými by si knížky dělaly, co by chtěly, ale fakt je udrží.
Na Vánoce jsem ještě plánovala udělat jim malé plnovousky a santovské čepičky, abych měla stylovou knihovnu, ale už na to jaksi nebyl čas.
Takže zatím mi knihovnu stráží nedekorovaní kniháčci…
faa17e4f10_102381455_o2
A prasátka si uvědomila svoji znovu nabyvší svobodu a pomalu postupují vzad a dělají, že jich už se to netýká…
5b04e45850_102381457_o2
A víte co? Mají pravdu, teď už to není jejich „džob“.
Mimochodem, víte co je docela zajímavé? Na fotce růžové prasátko vypadá jako když se mračí, ale ono se ve skutečnosti vesele šelmovsky uculuje.

A co Vy?

Čím si podpíráte doma knížky Vy? A kdo Vám udělal v poslední době nějakou radost? A kdo si troufne tvrdit, že má doma někoho úžasnějšího než je VB? 🙂

 

 

Leden 2016

The post Kniháčci appeared first on Nemožné je možné.

]]> https://nemoznejemozne.cz/knihacci/feed/ 0