Vylezu na Děvičky

Začalo to tím, že jsem se doma nudila a chtěla něco podniknout. Dolní Kounice a židovská synagoga mi přišly moc blízko. navíc jejich největší „tahák“ zříceninu kláštera Rosa coeli už jsem viděla. Tak co tam?

Nakonec moje volba padla na Archeoskanzen Dolní Věstonice. Archeostezku jsem ale na místě nemohla najít a tak moji pozornost upoutala zřícenina tyčící se na kopci. Přišlo mi to jako super nápad. Už jsem tam byla jednou jako dítě a po druhé před pár lety. Bude odtamtud skvělý výhled a není to tak moc daleko.

Jak já se spletla.

Nejdřív jsem lítala dokolečka, po městečku, protože jsem pořád přehlížela ukazatele. Trochu mi to připomínalo, když jsem jela do Věstonic autem. Navigace v mobilu dlouho nic neříkala a já si myslela, že mlčí, protože jedu dobře. Ne. Mlčela, protože jsem měla vyplý zvuk a já jela kamsi do háje.

No, potom co jsem zlítala každý kopec v Dolních Věstonicích jsem se konečně ocitla pod tím správným odkud už vedla cesta jen vzhůru.

Měla jsem radost. To nejtěžší bylo za mnou.

Ale ani omylem.

Vylezla jsem pár desítek metrů nahoru. Šla jsem docela rychle až jsem ze sebe byla překvapená. Bylo šílené vedro a i když jsem se potila, na moje tempo to nemělo vliv. Těšila jsem se ze své kondičky a přemýšlela jestli jsem k ní přišla sezením v kanceláři, ležením v posteli nebo jízdou v autě, když se mi najednou udělalo zle.

Ale tak zle, jako ještě nikdy…

Celé tělo mi šlo do křeče. Hlava mi pulzovala, nemohla jsem se nadechnout, svíral se mi žaludek a v podbřišku mi prudce tepalo.
Nechápala jsem co se děje.
Nohy se mi třásly a mně ještě nikdy nebylo tak moc zle.
Snažila jsem se vydýchat a uklidnit.
Napila jsem se a rozhodla se, že dál budu pokračovat pomaleji. Vždyť to nejsou závody.

Jenže o pár desítek metrů se situace opakovala.

Začala jsem se bát…

• …že omdlím…
• …že se pozvracím…
• …že mi praskne něco v hlavě…

Toužebně jsem koukala nahoru na kopec, kdy byly někde ve větvích schované Děvičky.

Nechtěla jsem to vzdát.

Nedávno mi někdo řekl, že jsem ta nejtvrdohlavější osoba jako zná. Upřímně mně to dost lichotí, byť to nebylo jako lichotka myšlené. Vím o sobě, že jsem paličatá jak mula. A fakt se mi ten výstup vzdát nechtěl, ale jsem paličatá ne úplně blbá. Uvědomila jsem si, že bych ve výstupu na Děvičky pokračovala jen proto, že jsem si postavila hlavu.

Ve skutečnosti jsem se ale klepala, měla křeče do hlavy a byla dost vyděšená.

Už pár dní občas vysmrkávám trochu krve a nedávno jsem se tak vytočila, že se mi normálně poprvé v životě spustila krev z nosu.

Nevím, co by to mohla znamenat. Třeba je to jen důsledek stresu, vyčerpání, horka a opravdu extrémních nervů. A nebo je to něco vážnějšího. Ta hlava mě až do večera nepřešla a pořád mi vůbec není dobře.

Možná by mi bylo líp, kdybych celé odpoledne zase netrávila v nervech.

V každém případě jsem to zabalila. Opatrně jsem na vratkých nohách došla 1-2 km do auta. Tam jsem seděla možná čtvrt hodiny, prohlížela jsem si novinky na internetu, ucucávala oblíbené pitíčko a snažila se ignorovat studený pot a vzchopit se. Domů jsem měla odřídit přes 40 km.

Cyklisti jsou otrapové silnic!

Dala jsem to. I přes to, že každý tatrman se dvěma nohama musel ten den vyrazit na Pálavu na kolo. Jeden idiot vedle druhého. Nechápu, proč cyklisti terorizují na silnicích řidiče a otravují jim život. Copak my jim s auty lezeme na cyklostezky?!

Strašně mě to vytáčelo. Na Pálavě jsou úzké silničky a cyklistů byly celé zástupy a většina z nich navíc byla dost bezohledná.

Celkově jsem ráda, že je dnešní den za mnou a doufám, že zítřek bude o hodně lepší. Sice mě mrzí, že jsem Děvičky musela vzdát, ale asi je pro mě teď vhodnější odpočinek. A jestli se ty zdravotní problémy nesrovnají, tak možná i doktor…

The post Jak jsem nevylezla na Děvičky appeared first on Nemožné je možné.

Rozhodla jsem se začít si plnit svá přání a více si užívat života. Podívat se na bývalý klášter Rosa coeli jsem toužila už hrozně dávno a když jsem nedávno jela okolo, musela jsem se zastavit. Byl to povedený výlet. Vtipné je, že shodou okolností, jsem se za pár dní přestěhovala jen pár kilometrů od kláštera a můžu tam teď být pečená vařená, ale o tom třeba jindy.

Zřícenina klášteru premonstrátek Rosa coeli

Rosa coeli znamená v překladu Růže nebes a je pravda, že motiv růže je v klášteře všudypřítomný. Klášter by založený v roce 1181 v městečku Dolní Kounice a je to nejstarší ženský klášter na Moravě. Byl založen ve spojení s želivskými premonstráty (ti se taky nacpou všude) a v roce 1183 do kláštera nastoupila první parta jeptišek s louňovického konventu.

Během svého působení byl klášter několikrát vypálený a měnil své majitele. Dnes klášter spadá pod Městský úřad Dolní Kounice a je chráněný jako kulturní památka.

Proč jsem se chtěla na Rosa coeli podívat?

Miluju tajemné, romantické zříceniny a hrozně ráda chodím na energeticky významná místa a Rosa coeli splňovalo oboje. Když vidíte ty tajemné fotky, nedá se odolat.

Moje dojmy z výletu

Rosa coeli splnilo mé očekávání, i když jsem zažila i menší nepříjemné překvapení. Představovala jsem si klášter jako opuštěnou romantickou zříceninu, kde budu sama v klidu rozjímat a prolezu ji od půdy až po střechu. Z toho mě vyléčila budka před brankou, kde se kupují vstupenky.
Paní v budce mě stáhla o 90 Kč + 30 Kč příplatek za focení. Myslím, že vstup 120 Kč je v současnosti celkem ok. (Příště se chystám na Bouzov a do Punkevních jeskyní a to už budou jiné částky.)
Trochu mě otrávilo, že v Rosa coeli nebudu moc trávit tolik času, kolik jsem si plánovala, protože budu mít pořád pocit, že někdo sleduje, jak dlouho tam jsem. Další rozčarování přišlo, když jsem po vstupu dovnitř zjistila, že zrovna probíhá hromadná prohlídka. Tím sice moje plány na osamělé bloumání a rozjímání vzaly za své (a to jsem ještě netušila, že další návštěvníci budou skupinka školáků s ořvanými učitelkami). Hromadnou prohlídku jsem se nakonec rozhodla přijmout jak pozitivum, alespoň se dozvím víc, než je na informačních tabulích a průvodce bude určitě vědět i nějaké „perličky“.

Věděl.

To nejlepší

Na klášteře se mi nejvíce líbilo, že tam ta energie opravdu trochu cítit jde. Ne třeba tolik, jako na Malém Blaníku, kde skoro vibruje vzduch, ale přesto mám pocit, že od návštěvy kláštera je se mnou něco trochu jinak. Mimochodem to s tou energií si nevymýšlím.

Básník Jan Skácel byl Rosa coeli tak okouzlený, že o něm napsal báseň. Teď když nad tím přemýšlím, tak první jeptišky v Rosa coeli pocházely z Louňovic pod Blaníkem. Že by to mělo souvislost?

Legenda kláštera Rosa coeli

Každopádně nejvíce se mi na klášteře líbí jeho legenda. Miluju legendy a ta z Rosa coeli mi přijde obzvláště zajímavá. Klášter v Dolních Kounicích někdy v 16. století dostal velmi pokrokového opata. Přestoupil k luteránům a oženil se s jeptiškou. Nakonec za to zemřel ve vězení v olomouckém biskupství. Jeho nástupce ale pokračoval v benevolenci až tmářům z městečka ruply nervy. Podle pověsti v noci vtrhli do kláštera. Zpustošili ho, jeptišky zavraždili a jednu z nich za trest zazdili za jednu ze zdí. Dnes to místo připomíná bílá květina, která je před zdí položená. Nikdo dnes sice neví, jak to bylo, ale ta květina tam stále je.
Proč by tam jinak byla?
Trochu mi to připomíná růži z Šifry mistra Leonarda.

Fakta na závěr

• Břečťan, který klášter obrůstá byl zasazen v období první republiky.
• Z kláštera vede podzemní chodba až na zámek Dolní Kounice
• Natáčela se zde pohádka O statečném kováři, Hlas pro římského krále, Labyrint druhá série, a některé díly Četnických humoresek
• V klášteře běžně žilo 40-50 premonstrátek

The post Výlet do Rosa coeli appeared first on Nemožné je možné.

Dumspster diving („potápění do popelnic“) je ve své podstatě vybírání popelnic. Cílem je získat jídlo nebo další vyhozené věci, které se dají znovu použít.

K vybírání popelnic vede lidi celá řada důvodů:

1. Vybírání popelnic kvůli penězům. Ať už se chudí lidé snaží získat jídlo nebo suroviny k recyklaci, jejich hlavním motivem je ušetřit peníze, protože nemají, jak si jídlo opatřit jinak.
2. Filosofický. Cílem je snaha šetřit zdroje, přírodu a touha vymezit se proti konzumnímu způsobu života.

A dvojka je můj důvod. Nenávidím plýtváním jídlem! Země je už tak vymrskaná, že je téměř neúrodná. Aby se z ní ještě něco dostalo, tráví se dalšími chemikáliemi, které celou situaci zhoršují. Supermarkety jsou nacpané jídlem k prasknutí a za sebemenší vadu na kráse putuje jídlo rovnou do kontejneru. Měsíčně tak jeden supermarket vyhodí stovky kilo jídla, zatímco na druhé straně světa lidé umírají hlady. Odmítám to! Stejně jako odmítám kupovat rychlou módu a raději nakupuji z oblečení z druhé ruky, jako chodím se sklenicema nakupovat do bezobalu nebo k farmářům, tak stejně moc odmítám plýtvání jídlem.

Můj přístup k potravinám

Moje pravidlo číslo jedna je, že jídlo se nevyhazuje a ani se jím neplýtvá. Nevyhazování je jasné, prostě kupuju jen to, co spotřebuju a při vaření zohledňuji stav potravin. Pokud vidím, že se něco brzo zkazí, zpracuji to přednostně. Tohle mi jde celkem snadno. Plýtvání jídlem je promě trochu těžší. Pod plýtváním jídlem si představuji například přejídání se. Uvařím si své oblíbené jídlo a sním ho dvojnásobek a ještě si přidám, i když už dávno nemám hlad a jen mi to chutná. Byla bych z toho měla jídlo na dva dny. To samé sladké. Věřím tomu, že cukr je droga. Navíc, kromě toho, že je to nezdravé a nacpané chemií, považuji sladkosti za naprosto zbytečnou hmotu. Snažím se tedy jeho nákupy omezit na minimu.

Když potraviny nakupuji, snažím se je vždy sehnat u lokálních pěstitelů, což mi v Brně hodně usnadňují trhy na Zelňáku. Další potraviny se snažím pořizovat v bezobalových obchodech. Můj nejoblíbenější je brněnský Nasyp si. Jeho návštěva je pro mě každoměsíčním rituálem a vždy se na ni těším.

Já a dumpster diving

O dumpster divingu jsem poprvé slyšela už před lety. Strašně mě ta myšlenka nadchla. Jenže jsem neznala nikoho, kdo by se „potápění do popelnic“ věnoval a sama jsem na to neměla odvahu. Navíc jsme se prostě styděla. Brno je v podstatě větší vesnice a každý se tam zná s každým. Nedovedla jsem si představit, že by mě někdo známý viděl, jak se hrabu v popelnici jako poslední brněnský bezdomovec. Takže jsem to nechala být, ale přání ve mně zůstalo.

Poprvé na dumpsteru

Už třetí týden jsem v Norsku . Právě jsme se přesunuly nahoru do Tromsa a seznamujeme se s místními. Většina našich nových známých jsou cestovatelé. Holka, ze Skotska, holka z Čech, kluk z Francie… kromě cestování mají i jedno společného – všichni mají zkušenosti s dumspter divingem. Stejně tak moje Parťačka, pro kterou je to něco naprosto normálního. Proto, když jsme dostaly tipy na supermarkety, za kterými jsou dobře přístupné potravinové kontejnery, neváhaly jsme ani jedna. Kromě filosofických důvodů je v Norsku dumpster diving maximálně praktický, protože s českou výplatou je tu jídlo opravdu drahé. Ale samozřejmě není problém si normálně nakoupit. Jen si asi dvakrát rozmyslíte nějaké „vyžírání si“.

Tak jsme se jednou v noci o půlnoci sebraly a vyrazily na svůj lov. Takhle pozdě jsme šly, protože nejlepší čas na dumsterdiving je krátce poté, co obchod zavře. Jídlo je čerstvé a nepřípadně neprobrané od ostatních dumpsterů.

Byl to celkem adrenalin, protože v Norsku je dumpster diving zakázaný. Je to ve své podstatě krádež, protože to jídlo je majetkem daného obchodu a to, i když je určené na vyhození. Policie to v Norsku prý spíš neřeží, ale člověk nikdy neví, kdy narazí na nějakého přehnaně angažovaného troubu.

Mrzí mě, že jsem nevyfotila pohled do kontejneru, ale bylo to přesně tak, jak se říká. To vyhozené jídlo je v nějakých 80 % případů naprosto v pořádku. Občas mu končí datum minimální spotřeby, občas je v balení ovoce jeden kousek nahnilý a zbytek je nedotčený.

Bylo mi z toho fakt smutno.

Hodně se mi ale líbí jedna věc, které jsem si za tu dobu, co se snažím žít ohleduplně k přírodě všimla. Dobré skutky se odměňují samy! A tím  nemyslím, jen nějaký hypotetický dobrý pocit, ale hmatatelnou odměnu v podobě ušetřených peněz.

Ty pak můžete využít na vytvoření pasivního příjmu, abyste se jednou pro vždy vysvobodily z křeččího závodu, do kterého jsme všichni vrženi. Pak se konečně dočkáme naprosté svobody, kterou budeme moc předat i svým dětem.

A jak se z toho všeho nezbláznit? Udělejte si v tom jasno!

Články o dumpster divingu od dalších cestovatelů:

• Realcamplife
• Eaglesnacestách
• Zajímej.se
• Generace20
• Krazom
• Islandskysnoric
• pracuj-v -norsku

The post Norsko – Můj první dumpster diving appeared first on Nemožné je možné.

Můj čas strávený na první farmě se nachýlil ke konci a nastal a se rozhodnout co dál. Nakonec jsme se s parťačkou rozdělily. Ji čekala cesta do Švédska a já se vydala do 300 km vzdáleného Hillestadu. Poprvé úplně sama s mým orientačním nesmyslem a angličtinou ve stylu pomocné školy. Byla to pro mě životní výzva, protože norský dopravní systém je nejen drahý, ale i dost chaotický. Nakonec jsem ale dopadla na výbornou. Využila jsem stránky vy.no a aplikaci Moovit a našla jsem tak všechny potřebná spojení.

• Busem z Tretternu do Lilehameru.
• Vlakem z Lilehammeru do Drammenu.
• Vlakem z Drammenu do Sande.
  Pak dvou hodinová čekačka na domácího a odvoz do Hillestad.

Na Norsku je super to, že pro Nory je angličtina naprosto přirozený jazyk díky tomu, že v televizi nemají norský dabing. Filmy jim běží v angličtině s norskými titulky. Norům tak angličtina přirozeně přejde do krve a nemají nejmenší problém přepínat z norštiny do angličtiny. To samé platí i pro stránky. Nemusíte se bát. V 90 % je na stánkách vždy možnost přepnutí do angličtiny. Díky tomu jsem taky byla schopná si dohledat všechny potřebné spoje.

Co se týče dopravy, tak jako turista ohromně oceňuji možnost, platit jízdenku u řidiče v autobuse platební kartou. V Norsku se dá kartou platit opravdu všude a já už jsem v Norsku podruhé bez jediné norské koruny v hotovosti.

Dala jsem to!

I přes jeden vypjatý okamžik, kdy se ukázalo, že jedu ve vlaku bez platného jízdního dokladu, jsem se dostala až na vlakovou stanici Sande. Bohužel se ukázalo, že to za to nestálo.

Dům plný špíny a bordelu, obézní domácí mající jen samá nezdravá jídla a spousta práce. Ta práce!! Podle dohody jsem měla pracovat 4-5 hodin denně a místo toho  vstávám v 6:00 a osm hodin lítám po prudkých stráních s těžkým křoviňákem. Nedávám to. Několikrát jsem spadla mezi kameny a je zázrak, že kromě nohou plných modřin se mi nic vážnějšího nestalo. Na druhou stranu jsem ale překvapená, že se opravdu dokážu dorozumět a hlavně jsem neskutečně šťastná, že odtud brzo odejdu a nemusím tuhle práci dělat dlouhodobě nebo dokonce celý život. Jsem šťastný člověk!

Navíc i to, že odtud budu moc odejít je výhra. Kousek od domu je vodní plocha, kterou bagrují. Smrad z toho bahna je nepopsatelný a prostupuje celým domem. Nejsem zhýčkaná slečinka, ale tohle je fakt nepříjemné. Ačkoliv pohled na tu hladinu je to nejhezčí co jsem v Hillestad viděla.

Do toho se ale přidaly špatné zprávy… Podle domluvy mělo čekat ještě několik dní téhle příšerné díře, ale možná i víc, protože nemám kam jinam pak jít, ubytování je v Norsku hodně drahé, letenky domů jsou fakt komplikované a letadlo letí jen jednou za několik dní a ještě špatné zprávy z domova. Prostě teď mi dobrodružství zrovna ukazuje svou odvrácenou tvář a je otázka, co mám dělat? Letět nebo se vrátit domů do covidového šílenství plného strachu a omezení?  Co byste na mém místě udělali vy?

Pro nacítění severské atmosféry zkuste Krev na sněhu.

P.S. Úvodní fotka je to nejhezčí, co se mi na tomhle místě podařilo vyfotit. Trvalo 5 dní než jsem to jezero uviděla za světla. Je to moc hezký pohled, ale přišel příliš pozdě, aby změnil můj názor na tohle místo. Ale rozhodně nad WorkAway nelámu hůl. Příště to určitě vyjde lépe!

The post Norsko – v Hillestad to není růžové appeared first on Nemožné je možné.

V minulém článku jsem vám slíbila, že vám prozradím, jak jsme musely v Norsku na covid testy a já málem podpálila našemu farmáři kuchyň, tak tady to máte.

Do Norska jsem jela ze spousty důvodů a jedním z nich bylo i to, že už jsem měla po krk situace okolo koronaviru. Líbil se mi klidný severský přístup bez hysterie, mediálního šílenství i nesmyslných výblitků vlády. Najednou do sebe všechno zapadlo jako puzzle a já seděla v letadle. Po přistání jsme se jen musely prokázat papírem, že máme kde v Norsku strávit karanténu, byly upozorněny na možnost dobrovolného testu na letišti a najednou jsme byly tam – byly jsme v Norsku!

Myslela jsem si, že mám vyhráno a koronu už budu jen pěkně z dálky házet bobek. Co ale čert nechtěl, tak pár dní po příletu moje spolucestující projížděla maily a narazila i na jeden od naší letecké společnosti. „Někdo v našem letadle byl pozitivní  a musíme kontaktovat zdravotnické orgány Norska a postupovat podle pokynů.“ Nebylo zbytí. Mail jsme četly a nechtěly jsme riskovat problémy, kdybychom ho ignorovaly. Tak moje spolucestující začala volat. Původně jsme předpokládaly, že se nás zeptají , jak se cítíme a hotovo. Vždyť v karanténě už jsme stejně byly. Ale chyba lávky! Chtěly po nás udělat testy! Nemohly jsme tomu uvěřit. Tak v koronou prolezlých Čechách se nám daří testům vyhýbat a nakonec si na ně naběhneme v Norsku?! Ale nebylo vyhnutí. Sestra, co nám měla odběry provést sedla do auta a jela za námi a my se v Norsku pomalu vydaly na cestu na parkoviště, kde jsme měly covid testy podstoupit. Radost jsme ale neměly. Kde je do háje ta severská logika ? Jak si můžou zdravotnici stěžovat, že padají vyčerpáním, když testují zdravé lidi bez příznaků, kteří stejně sedí doma v karanténě?!

Covid testy v Norsku

Moje spolucestující se s testy nakonec smířila, ale já jsem to nedokázala přijmout a tak jsem se upnula na slovíčko doporučené! Obecně můj přístup k doktorům je celkem komplikovaný. Pečlivě si je vybírám a léků se snažím brát naprosté minimum, protože za farmacií vidím obrovský business a odmítám se stát jeho obětí. Svoji teorii jsem si potvrdila, když jsem před pár lety přestala brát jakékoliv léky. Tehdy zmizely veškeré moje zdravotní potíže. Věřím tomu, že léky jeden problém vyřeší, ale dva další způsobí, takže se člověk dostává do nekonečného koloběhu braní léků a vystoupit je opravdu hodně těžké. A smířit se s tím, že si nechám udělat testy, které mi budou nepříjemné, a se kterými navíc naprosto nesouhlasím, jen kvůli tomu, že v letadle, kde jsme měli všichni roušky a nebo respirátory byl někdo pozitivní je podle mě naprostý nesmysl. Nenávidím, když musím dělat věci, proti mému přesvědčení. Ten pocit zrady vůči sobě samé, že jsem se za sebe nedokázala postavit, mě pak pronásleduje ještě dlouho poté.

Když tedy přijela sestra, vyptaly jsme se jí, jak je to s tím doporučením a co se stane, když odmítneme. A světe div se, ono by se nestalo vůbec nic! Nedokážu vypovědět, jak obrovský kámen mi spadl ze srdce. Byla jsem si naprosto jistá, že jsem koronu dostat nemohla a nejsem nikomu nebezpečná. A hlavně! Kdyby přece jen ano, tak v té době bychom už obě musely mít nějaké příznaky… a my samozřejmě ani nepšíkly. Spolucestující se nakonec rozhodla test podstoupit, zvažuje, že přeletí do Švédska a negativní test by se jí mohl hodit. Já se rozhodla věřit zdravému rozumu, nenechat se vyděsit a testy jsem odmítla. A nelituju toho!

Norské chladné hlavy mě celkem zklamaly. Vůbec by mě bylo nenapadlo, že zrovna v Norsku mi covid testy budou hrozit. Další příhoda, už nemá s chladem nic společného, naopak se by dalo říct, že byla celkem žhavá.

Podpálená mikrovlnka

Dostali jsme za úkol vyčistit mikrovlnku. Nikdy jsem to nedělala a vždycky se snažím najít nějaký „babský“ způsob než sáhnu po chemii. A tak jsem zagooglila a měla úspěch. Mikrovlnku můžete vyčistit tak, že do hrnečku nalijete do půlky vroucí vodu a do druhé půlky obyčejný ocet. Mikrovlnku zapnete na nejvyšší výkon a hrneček tam vložíte. Přesně to jsem udělala. Nechala jsem to tak 20 minut, pak jsem jí na čas vypla a šla se věnovat jiným věcem. Když jsem přišla, zapnula jsem jí a pokračovala. A pak se to stalo! Najednou v mikrovlnce cosi blaflo a miska vzplála. A to pořádně. Nebyl to žádný malý ohníček, ale pořádný plamen. Během zlomku sekundy jsem mi proběhla hlavou spousta věcí:

• poučka, že se nemá na hořící elektrické přístroje sahat
• uvědomění, že celý ten obrovský dům je ze dřeva
• pocit, neskutečna, že tohle není možné
• a rozhodnutí, že raději risknu sebe než ten barák

Během mžiknutí oka jsem stála u mikrovlnky a otevírala dvířka. Čekala jsem spoušť, ale byla naprosto v pořádku. Jen miska byla rozžhavená a na dně ležel popel. Já jsem totiž nechala misku v mikrovlnce příliš dlouho, až se tekutina všechna vypařila. Naštěstí se ale nic nestalo a mikrovlna byla krásně odmaštěná a čistila se jedna báseň.

Tip na závěr:

Zkuste tuhle písničku. Já jsem znala Štěpána Kozuba jen ze Tří tygrů, ale tahle písnička mě fakt chytla.

The post Norsko – covid testy a další dobrodružství appeared first on Nemožné je možné.

A přesto sedím tady v Mageli gardu 30 km od Lillestrøm v Norsku. Sedím na farmě. Moje spolucestující, kterou jsem potkala před pár dny na FB a do Norska jsme vyrazily společně, připravuje večeři. Naproti mně u stolu sedí kluk z Pardubic s neskutečně milým úsměvem, díky kterému jsme sem dostaly. Když mi sám od sebe nabídl pomoc, nemohla jsem tomu uvěřit. Pak u stolu sedí ještě dva kluci z Francie. Oba tmavovlasí a tak hubení, že by člověk nevěřil, že je nohy unesou.

WorkAway zkušenost

Jsem tu už pár dní. Je to moje první zkušenost s WorkAway a rozhodně stojí za to. Norsko je moje srdcovka a tahle cesta byla přesně to, co jsem potřebovala.

Už jsem si vyzkoušela sběr kamenů na zmrzlém poli, které byly skoro těžší než já. Dokud totiž není Norsko pod sněhem, tak je to podzim, bez ohledu na to, jak moc zmrzlá zem je. Byla jsem překvapená náročností práce i časem, který jsme na poli strávili. Počítala jsem tak 4-5 hodin lehké výpomoci, ale tohle bylo cca 7 a ještě pořádná dřina. Naštěstí se ukázalo, že to byl jen výjimečně náročný den. Další dny jsme poklidně stahovali igelitové obaly ze staré siláže. Byla to jednoduchá práce, kterou komplikovaly jen přimrzlé igelity k senu a smrad z rozkládající se slámy. Ale ani tady se mi dobrodružství nevyhnulo a na výmolech jsme se málem převrátili s traktorem.

Ten okamžik, kdy vidíte, jak se vám předek traktoru váhavě, ale přesto nesmlouvavě odlepuje od země, jak ho tíha nákladu vzadu táhne k zemi, hned tak nezapomenu. Ne kvůli strachu, ten jsem ani nestihla. Spíš ten ohromující pocit, vlastní bezmocnosti. Nebylo vůbec nic, co bychom mohli udělat, naše váha, byla proti váze traktoru naprosto nepatrná. Nezbylo nám teda nic jiného než zadržet dech a doufat, že si předek zase sedne na zem… A pak si to se staženýma půlkama ještě párkrát zopakovat…

Jsem klikařka

A zřejmě jsem od přírody nadaný člověk na různé maléry, protože jeden den, jsem pomáhala našemu norskému farmáři otvírat staré dveře na petlici a jak jsme oba zabrali, tak ta železná petlice vylítla… a zastavila se mi až o obličej. Bylo neskutečné štěstí, že jsem zrovna mlčela a ani se neusmívala, protože jinak by mi vyrazila zub. Takhle mi jen narazila ret a za pár hodin jsem o tom už nevěděla.

A to všechno není všechno. V dalším článku vám prozradím, jak jsme v Norsku musely na covid testy a já málem podpálila našemu farmáři kuchyň

Závěrem mám jedno moudro, které jsem si tady uvědomila. Stejně jako neexistuje špatné počasí, ale jen špatné oblečení tak stejně tak neexistuje špatný čas na cestování. A nejvíce se to projevuje právě teď v době covidové. Vycestovat můžete kdykoliv jen to chce občas trochu větší přípravu…  Jak obrovskou pravdu měl nápis, který byl na stěně naší první norské chatky – život nečeká…

Na zkrácení doby v letadle doporučuji nějakou dobro audioknihu. Mně se teď líbí Malé ženy.

The post Norsko – Tak jsem to fakt udělala appeared first on Nemožné je možné.

Když jsem doma poprvé řekla, že se chystám jet na Ukrajinu, bylo to divoký. Rodiče se chytali stropu a babičky kapesníků, aby mě rovnou oplakaly, protože…

…. na Ukrajině je válka
… na Ukrajině jsou psi
… na Ukrajině se mluví ukrajinsky a já s bídou přelouskám azbuku
… na Ukrajině jsou Ukrajinci, kteří samozřejmě nečekají na nic jiného, než aby mě mohli unést, znásilnit, okrást a zabít. (a kdoví v jakém pořadí!!!)

To, že jako nejezdec hodlám vyrazit na poloninskou farmu mimo civilizaci a strávit týden v horském terénu na koních, nikoho ze židle moc nezvedalo.

Na Ukrajinu jsem dorazila se smíšenými pocity. Už když jsme v Košicích přesedly na otřískaný bus bez wifi (!!!) měla jsem pocit, jako bych jela do země třetího světa a všechna nebezpečí, které mi doma před cestou jmenovali se najednou zdála být reálnější.

Moc tomu nenapomohl ani Ukrajinec, který se ještě v autobuse nalepil na moji spolucestující. Z jeho lichotek, že máme spoustu zubů (to jako vážně?!), máme mít slunce v duši (běž se vycpat) se mi srdce nezastavilo, ale pokud to měla být předzvěst toho, co nás na Ukrajině, jako dvě samotné holky čeká, nebylo o co stát.

Když jsme ale po 14 hodinách cesty vystoupily v Užhorodě, měly jsme docela jiné starosti. Bez mobilních dat (Ukrajina není v EU) jsme nevěděly, jak se dostat na nedaleký hostel. Rozhodly jsme se to prubnout pěšky s občasnou kontrolou cesty pomocí free wifiny z restaurací… Plán to byl dobrý a ze začátku vypadal, že by i mohl vyjít. A i když obě máme orientační smysl v minusových hodnotách byly jsme zaskočené tím, jak moc jsme dobré a jak nám cesta pěkně ubývá. Pyšně jsme se nesly Užhorodem, míjely toulavé psy (já zvládla na ně nesahat) a těšily se až se na hostelu konečně vyčůráme… A najednou jsme zjistily, že nevíme kde jsme. Další hodinu jsme zmateně bloudily Užhorodem v marné snaze najít alespoň nějakou ulici jejíž jméno jsme předtím viděly na mapě.

Nakonec jsme se osmělily a začaly se ptát místních. S překvapením jsme zjistili, že ukrajinsko-česky se dorozumíme naprosto v pohodě, nicméně nikdo nevěděl, kde naše ulice je. Nezbylo nám tedy, než si vzít taxíka. Jenže jsme ještě neměly proměněné koruny na Ukrajinské Hřivny (1 UAH = necelá Kč).

I když na internetu psali, že směnárna je na každém rohu a licenci vlastní pomalu každá babka v trafice, tak na naše „obmiňte valjuty“ se nám dostávalo jen pokrčení ramen.

The post Na Ukrajinu appeared first on Nemožné je možné.

Nemám ráda klasické výlety typu dojedeme autem na památku, vystojíme dlouhou frontu na vstupenky a společně s davem dalších lidí půjdeme podle přesně stanoveného harmonogramu… a hlavně – na nic nesahat!

Můj ideální výlet obsahuje trochu fyzického výkonu, krásný výhled, šplhání náročným terénem, něco, co udělá dojem a ideálně ještě kus historie, který si ale budu moci osahat s nadšením úchyláka v tlačenici.

A přesně tak jsem nedávno strávila víkend. Byla to pecka!

Kostel duchů Luková

Znáte takové ty prdele na konci světa, kde chcípnul pes a lišky tam dávají dobrou noc? Jednou z nich je i Luková u Manětína. Naprosto obyčejná vesnička, kde po vysídlení Němců zbylo jen pár chalup a starý zřícený kostel. Jenže to není jen tak obyčejný kostel. V Lukové mají Kostel duchů. Každou sobotu si můžete domluvit prohlídku kostela a zažít neopakovatelnou atmosféru. Vidíte je tam v šeru, jak v bílých kápích sklonění sedí v rozpadlých lavicích, pohlcení v čase. Vzduch se nehýbe a oni také ne, přesto se nemůžete zbavit pocit, že každou chvíli vstanou. Duše vyhnaných lidí, kteří kvůli lidské zlobě a touze po pomstě museli opustit své domovy… Vinní i nevinní, dospělí i děti, všichni museli opustit své domovy a vydat se do neznáma, často jen s holým životem.

Atmosféra Lukovského kostela je neopakovatelná. Už když jsem o něm a jeho duších před lety slyšela jsem se tam chtěla podívat. Teď se mi to splnilo a bylo to nezapomenutelné. Ta atmosféra lidské pomíjivosti, klidu a světa, který je nám skrytý za návštěvu rozhodně stála a vůbec bych se nebránila další návštěvě, protože tohle se nemůže omrzet. Je to jako vstup do jiného světa

Stolová hora Kozelka

Druhý den jsme se vypravili na stolovou horu Kozelku. Stoupání jsem sice prokňourala, ale objektivně vzato to bylo pouhý 1,5 km a moc náročné to nebylo. Pokud teda netrávíte poslední dva měsíce v horizontální poloze na posteli a bavíte se tím, že se cpete, potom to nahoru může jít trochu ztuha. Ale za ty výhledy to stojí! Celé okolí Manětína a Lukové je nádherné a když tak sedíte nahoře na skále, koukáte se dolů na zelené listy, šedé skály a modrou oblohu,  víte, že víc nepotřebujete. Že tohle je to jediné pravé a bohatství. Koukat se na tu živou zem a být v tu chvíli její nedílnou součástí. Navíc jsou mezi skálami udělané stezičky, po kterých se dá slézt níž a zase zpátky vyšplhat třeba po hřebech zasazených do skály, je to skoro jako takový skalní lanový park, takže si to opravdu užijete.

Nečtiny a čedičová hora

Nám to ale nestačilo a tak jsme se ještě vydali do Nečtin podívat se na čedičovou horu a navštívit místní zříceninu hradu Nečtin. Než jsme se tam ale dostali, zažili jsme pořádnou porci dobrodružství. Rozhodně větší než byla v plánu. Mé kouzelné já totiž přišlo s nápadem, že to nebudeme obcházet „to je přece nuda“ a vezme to pěkně „direkt“ po prudkém srázu rovnou nahoru. Naposledy jsem s touhle myšlenkou přišla na Mallorce a málem jsem tam vypustila duši. Jenže jsem nejspíš nepoučitelná…

Prvních pár metrů to vypadalo jako zábavný plán. Šplhali jsme vzhůru, terén nám ujížděl pod nohama, každý krok bylo třeba si pečlivě naplánovat, aby se člověk nezřítil dolů… Prostě zábava! Jenže čím vzhůru jsme byli tím se šplhalo obtížněji, hlínu nahradily kameny, nebylo kde se pevně chytit… šplhali jsme dál, do rukou se nám zarývaly ostré čedičové kameny, sypaly se nám pod rukama a zábava se pomalu vytrácela. Nakonec jsme narazili na místo, odkud to výš už nešlo a museli jsme se vrátit. Jenže jak? Pod námi skalnatý sráz plný ostrých kamenů. Pád by nás odeslal na dlouhou dobu do nemocnice a byl by hodně ošklivý. Ale jak to udělat, abychom nespadli? Neviděli jsme si pod nohy, nebylo se čeho držet… Zdálo se to nemožné….

Ale měli jsme štěstí…

Zdárně jsme to slezli dolu a nahoru na zříceninu jsme nakonec vyšli stejnou „nudnou“ cestou jako všichni ostatní.

Celkově jsem byla z cesty nadšená. Nejen proto, co jsem vyjmenovala, ale především proto, co jsem nezmínila. Jako třeba slaměný domek, vůni svobody a kravského hnoje (jo, mně se to líbí), mini jehňátko, ovčí bečení, kohoutí kokrhání, čerstvý vzduch, pohodu a vodu s mátou, na kterou do smrti nezapomenu

Letos už jsem byla na Šumavě, ale to nestojí za řeč, protože jsem nevystrčila nos z ubytování a většinu času  jsem prospala. Pak jsem navštívila ještě Máchovo jezero, viděla jsem Jarmilinu skálu, kde známá tragédka z Máchova Máje sedávala a čekávala na svého Viléma a ze které později skočila…

Byla jsem i v Telči, kde mi to ale hodně zhořklo, protože při pohledu na místní rybník jsem si vzpomněla, kdy jsem tam byla poprvé a naposledy, s kým, proč… Vybavily se mi všechny dávné dny a naděje a padlo na mě vědomí toho, že nic z toho se nesplnilo…

Svojí přítomností jsem letos poctila i Krkonoše, viděla ty nejtrapnější vodopády v mém životě a málem jsem tam vypustila duši… No, bylo to zajímavé, ale to můžete posoudit sami

The post Stolová hora a kostel duchů appeared first on Nemožné je možné.

Norsko jsem neplánovala ani omylem. Sním o Irsku a Rumunsku… Zemích, které jsou zelené, drsné, ale vřelé. Ne o chladných modrých fjordech, zasněžených horách, polární a boření se po kyčle do sněhu.

Na začátku jsem jen nezávazně projevila zájem. „Vždyť o nic nejde“ říkala jsem si, ale pak se najednou události daly do pohybu a já zjistila, že nemůžu vystoupit. Nebo vlastně můžu, ale nechci.  Vždyť bych byla blázen. Celý život si si říkám, jak bych cestovala, ale nemůžu protože nemám s kým a najednou je tu příležitost, jak vyrazit do světa s člověkem, kterého už znám a věřím mu dost na to, abych byla ochotná se na něj spolehnout, že všechno bude v pořádku. Proti tomu se prostě neotočíte zády a pokud ano, znamenalo by to, že jste si celé roky jen hledali výmluvy „proč nemůžete“ a že jste vlastně nikdy skutečně nechtěli.

Jenže já si výmluvy nehledám a opravdu chci! A že je to Norsko? No a co, ještě jsem tam nebyla a ráda se tam podívám. Navíc už cesta na Mallorcu mi odhalila o cestování něco naprosto úžasného.

Každá cesta vás změní a otevře vám nové dveře!

Proti tomu se prostě zády neotáčí. Navíc jsem si Fotografa fakt oblíbila a ráda trávím čas v jeho přítomnosti.

Celkem jsme jeli čtyři a už jen to pro mě byla výzva. Dva úplně cizí lidi a Fotograf, který se mi líbí, ale já jemu ne. Byla jsem opravdu zvědavá, jak to dopadne, ale klaplo to na výbornou. Jako parta jsme si sedli výborně a co se Fotografa týče… Já ho o ničem přesvědčovat nehodlám a nebudu. Beru to tak, že je super, že jsou na světě lidi jako on, protože dělají svět lepší a jsem moc ráda, že se taknějak přátelíme. (A upřímně jsem fakt ráda, že si všichni myslí, že jsem posedlá VBm, protože pravda by pro mě byla maximálně ponižujcí…)

Zpátky k Norsku…

Jak mi bylo před Mallorcou zle, tak před Norskem jsem byla celkem v pohodě. Sice jsem nervy měla než jsme se Praze sešli, ale pak to ze mě spadlo. Což jen potvrzuje moji teorii, že po několika cestách, až to pro mě všechno nebude tak nové, neznámé a děsivé, se to ztratí úplně… Letěli jsme z Prahy do Osla a z Osla rovnou do Tromsa.

Let

První větší zážitek jsem měla hned v Praze na letišti. Měla jsem v batohu med a bylo potřeba ho vyndat a nechat si otestovat batoh. No, byla jsem na svoje poměry až překvapivě v klidu, ale přesto se mi podařilo si při snaze vyndat ten med, co nejrychleji, zlámat nehet na malíčku a do krve si ho zarvat. Na druhou stranu, byl to jen nehet, to je malá cena za úplně novou zkušenost.

Oba dva lety proběhly naprosto v pohodě a nudně. Mě prostě lítání nebaví. Jediná zábava je když letadlo vzlétává a přistává. Mezi tím je však dlouhé nic, kdy koukáte na sedačku před váma, protože do okénka nevidíte a i kdyby, tak stejně máte jen vyhlídku na padesát odstínů bílé a do toho vás sere silná klimatizace. Nenávidím klimatizaci! A tak nějak matně tuším, že když jsem během letu spala, tak jsem se válela po Kubovi. Bohové, doufám, že jsem neslintala!!!

Po přistání v Tromsu jsem konečně ocenila, že mám na sobě celý den zateplené oteplováky. Do té doby jsem se koupala ve vlastním potu, ale Norský mráz mi ukázal, že to mělo smysl. Vytáhla jsem ručně dělanou čepici, kterou jsem si dodělávala noc před odjezdem, protože proč ne a šlo se k autu.

O hodinu později jsme dorazili k domku, který jsme měli pronajatý na břehu fjordu. Bylo to úžasné a zpětně mě fakt mrzí, že jsem si nenašla čas, se zajít podívat na „naší“ pláž. Ale už jen výhled z okna byl nádherný. Na ubytování jsem ocenila to, že jsme měli každý svojí malou ložnici, což nám „čtyřem asociálům“ umožňovalo, být alespoň na noc sami.

Cesta za výhledy

Hned druhý den jsme nabrali Fotografovu kámošku, strašně milou Slovenku a jelo se na první výšlap. Když jsme vylezli první miniaturní prudký kopeček a já cítila, jak mě na zádech studí absolutně propocené oblečení, měla jsem vážné obavy zda to zvládnu, když jsme se pak o pár metrů zabořili po kolena a další metry zdolávali v ještě náročnějších podmínkách, myslela jsem, že je to konec. Že tohle prostě nedám. Že celé ty roky, kdy se mi všichni posmívali, že jsem líná apod. měli pravdu. Ale měla jsem obrovské dvojité štěstí. Za prvé Kuba byl na tom kondičně o dost hůř než já (díky mu za to!) a za druhé, já nemám špatnou kondičku, ujdu cokoliv je potřeba, jen si potřebuju jít svým tempem. A tohle všechno se splnilo.

Pří výstupu jsme se přirozeně rozdělili vpředu šli Fotograf s Mončou, za nimi Slovenka, pak dlouho nic a já a pak dlouho, dlooouho nic a Kuba.  Za mě bylo tohle rozdělení naprosto ideální. Nejsem blázen, abych se snažila drát se před Monču a Fotografa. Netoužím jít první, určovat, tempo, směr a být vůdce. Jediné, co jsem chtěla bylo nebýt poslední, protože by mě stresoval pocit, že ostatní zdržuju, kazím jim celý výlet, protože toho nemůžou nachodit tolik, kolik by mohli a chtěli… Jasně, ostatní to tak zřejmě nebrali a i já si uvědomuju, že je to hloupost, takhle uvažovat, ale vím, že bych ty myšlenky nedokázala ovládnout a přišla bych si provinile a neschopně. Takhle byl ale poslední Kuba, kterému to bylo srdečně u prdele a já byla v pohodě.  Cesta sice byla náročná a bez nesmeků bychom byli v háji, protože místy jsme šplhali po tak zmrzlém hladkém sněhu, že připomínal jednolitou stěnu, ale nahoře na hoře a nás čekali výhledy, díky kterým to za to stálo.

Nejlepší zážitek

Už od rána foukal šílený vítr, ale to nás od dalšího výstupu neodradilo. Lezli jsme do prudkého kopce, nohy v nesmekách nám podkluzovaly a místy jsme museli doslova šplhat. Bylo to náročné a prudký ostrý vítr, který nám metal do obličeje ledové sněhové jehličky to dělal ještě těžší, ale nahoře nás čekal ještě krásnější výhled než předchozí den. Fjord! Miluju vodu a pohled na tu ledovou masu vody byl nezapomenutelný. A to jsem ještě netušila, že zlatý hřeb cesty teprve přijde!

Cesta dolů byla tak prudká, že nebylo možné ji zdolat bez lana, které tam bylo umístěné. My jsme museli doslova a do písmene slaňovat dolů!!! Už to samo o sobě byl bezva zážitek, ale top okamžik pro mě nastal, když mi to podjelo. Věděla jsem, že ten hladký, téměř kolmý ledový úsek bude moc i na nesmeky a s variantou pádu jsme počítala. A on příšel! Nezadržitelně jsem se po ledu řítila dolů, nešlo to zastavit, mohla jsem jen pevně svírat lano. Ve chvíli, kdy to prudce škublo jsem pocítila bodnutí strachu. Udržím lano, nebo to nezvládnu a skutečně se zřítím dolů? Lano jsem samozřejmě udržela, jen to bylo o dost náročnější než jsem čekala. Ale tím krátkým okamžikem nejistoty se pro mě celý zážitek stal reálnější a zajímavější. Ačkoliv, upřímně vzato, mi vůbec nic nehrozilo. Držela jsem se lana, které tam od toho bylo, takže pohoda….

Hihňání

Jako každý den před výstupem jsme byla přesvědčená, že to nezvládnu. Já prostě na ty treky zase tolik nejsem a navíc se občas ozývají i špatné zkušenosti z rodinných výletů… A třetí den vypadal, že to opravdu bude osudové. Spadl mi tlak. Po prvních pár metrech stoupání mi bylo jasné, že je něco špatně. Srdce mi bušilo, až mi to otřásalo horní půlkou těla, před očima se mi míhaly černé čáry a v uších mi šuměla krev. S každým zabořením, neschůdnou cestou nebo pádem šla moje morálka k zemi. Jenže jsem to nechtěla vzdát a tak jsem se rvala s každým krokem a utěšovala se tím, že i tenhle zasraný kopec musí mít někde vrchol. Na ten jsme ale naštěstí nedorazili. Už nevím jestli to bylo proto, že pršelo nebo byla mlha a výhled by byl o ničem, ale byla jsem ráda. Nakonec mi totiž tlak naskočil a já se statečně vydrápala až k Fotografovi, zatímco ostatní cestou odpadli – hvězdný moment mých norských výstupů

Ten nejkrásnější výhled

Ráno jsem se nemohla vzbudit, měla jsem natažené koleno a venku ještě ke všemu lilo. Chápete to? Já se dostavím do Norska a to se z toho rozteče, tomu se říká reputace! V každém případě jsem byla pořádně zpruzená a nikam se mi nechtělo. Jenže vím, jak úžasná je odměna za to, když se dokážu překonat. Takže když se Fotograf s Mončou vydali vstříct vrcholku vydala jsem se za nimi. Neplánovala jsem dojít až úplně nahoru, chtěla jsem jen na hřeben, abych viděla na druhou stranu. Ze zadu mě jistil Kuba, který měl klíčky od auta a taky neplánoval jít až nahoru. Pomalu jsem se prodírala nahoru a konejšila se tím, že tenhle výstup alespoň není tak brutálně náročný. Vlastně byl dost v pohodě, stejně jako ten předchozí. Fakt bych měla více pozornosti věnovat realitě než svým představám… Pomalu jsem se blížila ke hřebeni a rostlo ve mně odhodlání dál nepokračovat. Ne že bych nemohla, ale nechtělo se mi. Byla jsem totálně promočená, bolelo mě koleno a nebylo mi úplně nejlíp. Jenže když jsem se otočila, abych zmapovala, kde je Kuba, zjistila jsem, že Kuba není. Koukala jsem jen na jednolitou bílou pláň posetou kameny. Silnice byla v nedohlednu a směr, kterým bylo auto jsem mohla jen tušit. Mohla jsem tedy jen dopředu. Odhodlaně jsem se vrhla dopředu. Netušila jsem jestli jsou Fotograf s Mončou ještě na hřebenu a neměla jsem nejmenší chuť se ztratit uprostřed norské pustiny. Fotograf nevěděl, že jsem šla za nimi…

Když jsem se konečně vyhoupla na hřeben, najednou jsem to věděla. Tohle je ono! Tenhle výhled, tenhle pocit, tahle cesta… Proto jsem do Norska jela.

Viděla jsem nekonečno. Nekonečno vody, nekonečno hor, nekonečno sněhu, prostoru a volnosti. Tohle pro mě bude Norsko už navždy.

Možná vám vrtá hlavou, jestli jsem viděla polární záři, protože za ní jsme se tam přece vypravili v první řadě.

Ano, tajemnou Auroru Borealis jsme viděli. Jednou a upřímně, podle mě se dost přeceňuje. Ten wow efekt, který jsem čekala, se nedostavil. Není na ní fascinující ta barva, kterou známe z fotek, protože ona není zelená jak Avada Kedavra (vsadím se, že přesně tady se Rowlingová inspirovala), ale je to „jen“ mlha na obloze s nazelenalým nádechem. Co je na ní fascinující je pohyb. Před očima vám tančí, mění směr, vine se k obzoru a vy nemůžete z hlavy vypudit myšlenky na severské bohy, nebo jiné nadpřirozené bytosti, jejichž kroky by na obloze mohla znázorňovat.

Norsko pro mě bylo náročné, ale nelituji ani jediné sekundy. Jasně, nebylo dokonalé, ale o to víc bylo opravdové. A dalo mi hrozně moc nejen po cestovatelské a zážitkové stránce, ale především po té lidské. Jako parta jsme si skutečně sedli. Nebyla jsem si jistá, jestli to ostatní vnímají stejně jako já, ale to že už se začíná mluvit o dalším treku do Palerma, vypadá, že je to pravda. Pomalu se mi vrací víra v lidi. V to, že existují lidé, se kterými můžu vycházet, vážit si jich, přátelit se s nimi. Lidi, kteří jsou „stejná krevní skupina“ jako já. Vypadá to, že jich vůbec není taková hrstka, jak jsem si vždycky myslela. Jen jsem se s nimi prostě míjela. Nebudu si stěžovat na školní docházku, zlé děti, učitele, šikanu… Jasně, díky tomu se straním lidí, mám k nim odpor, nevěřím jim. Jenže důležité je ve svých názorech neustrnout. Lidi můžou být i fajn a za svoji minulost jsem vlastně ráda. Díky tomu si dokážu „dobrých lidí“ ve svém životě skutečně považovat.

„Člověk, který cestuje s touhou dozvědět se, cestuje přes všechny dálky, hlavně k sobě samému.“ (Jan Werich)

Na začátku jsem zmiňovala, jak moc mi cestování dává. Mallorca mi vrátila lásku k terénu, skalám a šplhání, na kterou jsem během života zapomněla i přesto, jak moc jsem tím kdysi žila a milovala to. A Norsko? Norsko mi dalo dar ještě větší. Víru v lidi. Já nemusím být sama! Na světě jsou lidi, se kterými si rozumím, se kterými je mi dobře a kteří to snad mají stejně i se mnou. Nikdo z nás není dokonalý, ale nikdo z nás po tom netouží a bereme se takoví jací jsme a nehrotíme malichernosti.

Děkuju!

The post Norsko appeared first on Nemožné je možné.

Nad tím jestli pojedu, jsem váhala déle než měsíc.
Bylo to pro mě jako sci-fi.
Poprvé letět letadle, být v cizí zemi naprosto závislá na člověku, kterého vidím podruhé v životě, spát pod širákem a vlastně jít úplně do neznáma, daleko za hranice své komfortní zóny. Všichni víme, jak vypadalo moje poslední spacákování. Nakonec jsem řekla „ANO“. Ani nevím proč, ale pocit, že tak je to správně byl neuvěřitelně silný a navíc hranice komfortní zóny je třeba posouvat, jinak člověk zakrní.
Hrozně jsem chtěla začít cestovat, nomádit a jet na Mallorcu se byl ideální začátek. Můj doprovod byl zcestovalá osoba, takže jediný můj úkol bylo zvednout zadek a u Grandu v Brně nasednout na bus do Vídně a pak už se jen nepoblít

Celá situace pro mě byla šíleným způsobem stresující. Postupem let se u mě před cestou a velkou změnou vyvinuly takové stresy, že jsem schopná až zvracet viz naše poslední rodinné Chorvatsko aneb s máti už nikdy víc.
No, ale překážky jsou od toho, aby se překonávaly, navíc Fotograf vypadal dost klidně, takže nebyl důvod očekávat, že by vytvářel stresy nebo se nechal nakazit mýma…

Nebudu lhát, bylo mi zle, fakt děsně. Ale na rozdíl od dřívějška to po pár hodinách, kdy jsem myslela, že se fakt pozvracím, umřu apod. zklidnilo. Takže to vlastně hodnotím pozitivně. Určitě bude trvat dlouho, než se tohohle zbavím úplně, pokud vůbec kdy. V čem jsem se ale utvrdila, je to, že to musím nechat přijít i odejít a nenechat se rozhodit. Fyzicky jsem ok a problém je u mě v hlavě. Nakonec jsem dogooglila, jak se ten problém jmenuje a že spouštěčem je, jak jinak, stres. Je to sice děsně otravné, pořídila jsem si to na střední škole, ale dá se s tím žít. Prostě to přijmout jako, že to k vám patří, nechat to přijít a ono to odezní. Ale je to dost na nic…

Teď ale pěkně po pořádku, jak to celé probíhalo.

První den – Vídeň

Odjela jsem busem do Vídně, kde na mě už čekal Fotograf. Udělali jsme si procházku Vídní, kde jsme omrkli i posezónní Prátr a nakonec zakotvili na letišti, kde nám ráno v cca 4:30 letělo letadlo přímo na Mallorcu.
Noc jsme strávili na letišti na sedačkách a byla podstatně lepší než jsem čekala .
Hrozně jsem se totiž bála, co moje záda.
Pořád ještě je nemám v pořádku a spaní zkroucená na tvrdých sedačkách je to poslední, co bych s nima měla dělat. Jenže! Na záda jsem brala ohledy dva roky a dál už s tím pokračovat nehodlám. Hodně se to zlepšilo, já se s tím naučila pracovat, ale ani mě nehne se kvůli nim omezovat. Šéf jsem já, ne moje záda!
Jak jsem řekla, tak jsem udělala a záda to přijaly. Až na to, že mi byla děsná zima a byla jsem líná si vytáhnout spacák jsem se vyspala dobře. Někdo mi, když jsem spala zasekl bundu, aby mi nepadala, což bylo hrozně hezké gesto.
Jediné, co mi dělalo starosti byl můj kotník. Moc mu nesedla procházka po Vídni, a už večer mě začal silně bolet a ani do rána bolest nezmizela. Začínalo mě to znervózňovat, věděla jsem, že Fotograf plánuje výstup na nějakou horu, těší se na ní, navíc já docela taky a teď nemůžu skoro chodit. Rozhodla jsem se tím Fotografa nezatěžovat a nohu donutit se podvolit mé vůli, stejně jako záda. Věděla jsem, že jsem stoprocentně špatně nešlápla ani nic podobného a kotník je prostě jen přetažený.

Druhý den – Mallorca, výstup na Puig de sa Rateta

Časně ráno jsme nastoupili do letadla. Z toho jsem měla největší obavy. Ne z prvního letu v životě, pádu letadla apod. Mě trápil ten bezpečnostní rám, kterým jsme museli projít.
Co když budu pípat a nebudu vědět co mi pípá?
Co když si budou myslet, že jsem terorista?
Co když mi budou něco říkat a já jim nebudu rozumět?
Co když…
Byla jsem strachy bez sebe a nervy jsem si táhla za sebou v kyblíku, ale projití rámem zabralo asi minutu a proběhlo bez sebemenších problémů. Ani jsem se nenadála a stále jsem na druhé straně a připadala jsem si jako idiot „čeho jsem se to tak bála?“

Samotný let proběhl naprosto v poklidu. Fotograf spal, mě bylo zle od nervů. Koukala jsem z okýnka do Vídeňské tmy, snažila se uklidnit a vnímala, jak se letadlo dává do pohybu. Zrychlovalo a zrychlovalo a já si říkala, jak je to úžasné, že jsem ani nezaznamenala, ten přechod ze země do vzduchu…. A pak jsem najeli na rampu
Když jsme pak už skutečně začali stoupat, byla to nejzábavnější část letu, jako kolotoč na pouti.
Na nejdechberoucnější moment jsem si musela počkat až skoro na samý konec letu. Už jsme se blížili k letišti v Palma de Mallorca, když vyšlo slunce. Ten obraz se nedá popsat. Lidi fotili jako diví a já dokázala jen bez hnutí zírat.

Všude okolo nás, kam jen oko dohlédlo, byly ty nejnačechranější mraky, jaké si dovedete představit. Zalité těmi nejkrásnějšími odstíny růžové a oranžové, celé ozářené zlatou září vycházejícího slunce.

Zpětně mě mrzí, že jsem si neudělala fotku, ale ta by stejně nedokázala tu krásu vystihnout, stejně jako to nedokáže můj popis, ale myslím, že na ten pohled nikdy nezapomenu.Hned po příjezdu Fotograf zařídil půjčení auta, nakoupili jsme si v supermarketu jídlo a především pití a vyrazili jsme. Ve vzájemné shodě jsme se vyhnuli velkým městům, ani jeden z nás nemá rád davy a vlezlou komerci a zaměřili jsme se na dvě menší kamenná městečka Valldemossu a Deiu.

Prošli jsme je a okoukli domečky postavené z kamene. Mě kotník pořád bolel a ještě mi byla zima, protože ten den se po obloze proháněly mraky a když zrovna stínily slunce, bylo chladno, ale Fotograf se zdál být spokojený. Poté jsme se vydali k hlavnímu bodu dne. Vylézt na horu na horu. Byla jsem ráda, že to budu už mít za sebou, ale zároveň jsem se toho děsila. Byla jsem unavená, hladová (jak mi bylo blbě, tak jsem neměla chuť k jídlu), promrzlá a když  jsem došlápla na kotník, skoro mi vyhrkávaly slzy, ale nechtěla jsem to vzdát. Fotograf hory miluje a kdyby byl výlet bez nich, podle mě by tím pro něj ztratil smysl. Šéfuju já a kotník povolí, s tím jsem se vydala na cestu.

Vybrali jsme si Puig de sa Rateta s 1 110 m, Fotograf by rád na nejvyšší horu Mallorky, ale to neklaplo, protože tu si zabrali vojáci (a já bych výstup nejspíš nepřežila).
Výstup začal nevinou procházkou podél vysychajícího jezera, kolem kterého rostly staré olivovníky a pásli se ovce a oslíci.

Vypadalo to dokonale. Jakoby se zastavil čas a schoval pro poutníky kousek ráje z dávných časů. Výstup začal pozvolna, ale když jsem viděla tu zdlouhavou cestu okolo a připočítala jsem bolavý kotník, zalobovala jsem, abychom to vzali direkt. Pěkně přímo po svahu vzhůru. Fotograf byl evidentně stejného názoru, protože jsme se vydali terénem nahoru.

Upřímně, bylo to příšerně vyčerpávající. Nezdálo se to daleko, ale asi bylo. Měla jsem hlad, žížu, kotník mě naštěstí přestal bolet hned na první zastávce a byla mi zima, přesto to bylo nádherné. Lezli jsme si terénem mimo cesty, jen proto, že se nám chtělo, stoupali jsme vzhůru, míjeli ovčí a kozí bobky, občas i nějaké to zatoulané zvíře a s každým krokem se nám otvíral hezčí výhled.

Zatímco já jsem už po pár metrech funěla a byla zralá na mrtvici, Fotograf vypadal jako by šel na procházku v parku. Zmítala jsem se mezi pobouřením a obdivem a to samé, když mi k jídlu nabídl rozinky a vodu.
Rozinky?!
Což o to, já si uvědomovala, jak chytré to je (a že je hodný, že se rozdělí). Kde jinde sehnat tu nejčistší formu životabudiče známého jako hroznový cukr, než v rozinkách? Ale to neznamená, že by mě to nepobuřovalo, potažmo nesralo. Ani nevím proč, prostě jen tak, když mám hlad chci jídlo a ne nějaký zatracený rozinky. Upřímně nikdy bych nevěřila, že když mi hladové někdo nabídne rozinky, přežije to…
Třikrát jsem odmítla, ale nakonec mi nezbylo, než sklapnout a pěkně o ně poprosit. Buď to a nebo v horách bídně zahynout :-D. Byla jsem skutečně hrozně vyčerpaná a tak jsem si ani pořádně neužila tu nejlepší část výstupu k vrcholku, kdy už jsme po kamenech nešli ale doslova šplhali. (Čti: Fotograf to zvládal po dvou, já lezla po čtyřech )

Nahoře to bylo dech beroucí.

Foukal vítr, já byla zpocená a výhledy mě zase tolik neberou. Ráda se podívám, ale necvrknu si z toho. Co bylo hrozně opojné, bylo ten pocit. Že jsem to dokázala, že jsem tady nahoře a korunu tomu dodal Fotograf, když se natáhl na sluníčko. Tohle je totiž ten správný přístup. Užít si ten moment! Já jsem od matky zvyklá, že nás vyrvala na kopec, tam se půl hodiny lítalo, ocháloaáchalo nad výhledem , řešilo se odkud je co vidět a pak rychle, rychle dolu. Prostě ta chvíle, kdy jsme tam leželi na tom sluníčku byla dokonalá…

Ono, to se mi hrozně líbilo celou dobu. To, že si Fotograf dělá věci, tak jak je chce bez ohledu na obecné mínění (a taky to, že to jsou přesně ty věci, co chci udělat taky). Sestup dolu už byl pro mě o poznání těžší. Šli jsme z prudkého srázu a chybný krok by znamenal dlouhý krkolomný pár. Šlapali jsme z kamene na kamen, přeskakovali… a zatímco Fotograf vypadal, jak kdyby měl mezi předky kamzíka nebo alespoň nějakou horskou ovci (vážně ten zatracenej chlap byl v naprosté pohodě ) můj krok se s každý metrem stával nejistější a kolena rozklepanější, pomalu jsem to přestávala dávat.
Ačkoliv se mi fakt nechtělo přiznávat slabost (i když byla asi očividná) nakonec mi nezbylo než požádat o zpomalení tempa. Verbálně mi bylo vyhověno, ale fyzicky ne nebo jsem to nezaznamenala, protože jsem skutečně byla se silami na nule. Nakonec to dopadlo dle předpokladu, spadla jsem. Měla jsem ale obrovskou kliku, že mi jen podjely nohy po trávě a při dopadu jsem se nezranila. Náraz do ruky (kdysi jsem tam měla těžký úraz) jsem sice cítila po zbytek dne, ale co mě vyděsilo víc, byl ten pocit při pádu, bylo mi to totiž jedno, už jsem opravdu nemohla… Nakonec, o jednu obejitou strž později jsme konečně byli pod kopcem.

Odmítla jsem Fotografovu nabídku, že pro mě dojede autem a v lehkém šoku a totálním vyčerpání jsem cestu dokončila po svých. Mísilo se ve mně spoustu emocí. Absolutní vyčerpání, šok, že jsem to dala, pýcha, adrenalin a úplně obyčejné líbení… To mě pronásleduje do dneška a hrozně ráda bych si podobný výstup zopakovala. (Koukala jsem na Rumunskou Transylvánii, dokonalost. Hrozně bych to chtěla zkusit a taky se vyspat ve stanu nebo pod spacákem v rodišti upírů )

Dole jsme se najedli a přišel čas na první noc. Poprvé v životě jsem spala venku, jen tak ve spacáku. Byla mi strašná zima, spala jsem s hlavou zapnutou ve spacáku a probudila jsem se promrzlá, navlhlá z venku od rosy zevnitř od sraženého dechu, ale probudila jsem se a měla jsem za sebou svou první noc na Mallorce. Navíc jsem se i celkem vyspala.

Třetí den – moře a rozpálený písek

Další den jsem překvapivě nebyla ani moc namožená a čekal nás odpočinek na pláži. Začali jsme pozorováním východu slunce.

Byl jasný den a bylo teplo. Navzdory tomu, že byl konec října, když jsme přišli na pláž, nebyli jsme tam ani zdaleka sami. Zaplavali jsme si v moři a lehli si do rozpáleného písku. Po proklepané noci jsem si nedokázala představit nic lepšího. Písek byl měkoučký, hřejivý, sluníčko pálilo a další širáková noc se zdála být v nedohlednu.

Nakonec nastal čas se přesunout a najít místo na naši druhou noc, poslední na Mallorce. Vybrali jsme si vršek útesů. Vanul tam teplý vítr od vody a šumělo moře, nádhera.

Dali jsme si lahvinku místního pití, povídali si a nakonec šli spát. Sice mi během noci bylo trochu chladno, přesto jsem spala parádně a bez buzení, dokud mě nad ránem neprobudily kroky.

Den čtvrtý – Návrat

Někdo okolo nás chodil!
Děsně jsem se lekla.
Kdo to je?
Co chce?
Je nebezpečný?

Nevěděla jsem co mám dělat, co když se posadím, vyděsím nezvaného návštěvníka a on zaútočí? A podívat se nenápadně jsem bez brýlí nemohla. Nakonec jsem nepřišla na nic lepšího než se nenápadně přivalit k Fotografovi a kopnout ho do kotníku ať se probudí. On má s cestováním zkušenosti a bude vědět, co dělat.
No, Fotografa jsem sice vzbudila, moc jsem ho přitom kopnutí nešetřila, ale nic se nedělo a pak se zdálo, že znovu usnul. Nakonec mi teda nezbylo než sebrat odvahu, posadit se a podívat sama.

Rozespala jsem mžourala okolo sebe, ale nikde nikdo. Přišla jsem si jako idiot a ještě jsem Fotografa naprosto zbytečně nakopla.

Vzmáhajícího se špatného svědomí mě zbavil kopanec nad koleno, který jsem vzápětí obdržela Evidentně nejsem jediná, kdo se ve spánku vrtí, tak jsem se přesunula zpátky na svojí karimatku a počkala půlhodinku do rána. Pak jsem se vydali na letiště a ve Vídni se naše cesty rozdělili. Já sedla na bus do Brna a Fotograf k sobě domů.

Celkově se mi výlet moc líbil. Bylo to naprosto parádní, uvolněné a svobodné. Dělali jsme si co jsme chtěli (ne teda úplně všechno),a kdy jsme chtěli,  ale i tak to bylo fajn a hrozně ráda bych si to znovu zopakovala.  Jediný blbý na tom, je, že Fotografovi se výlet sice taky líbil, ale do opakovaní se rozhodně nežene tak jako já. Navíc na mém dobrém dojmu z výletu má velký podíl právě on. Kdyby cesta neproběhla v jeho režii a v klidu, tak bych si ji tolik neužila. Takže zatímco Fotografovi nebude činit žádné potíže vyrazit do světa bez mé maličkosti, mě tam bude chybět, protože se mi fakt líbilo, jak to celé pojal.

The post Mallorca appeared first on Nemožné je možné.